Únor 2018

u-mě-(ne)-ní

5. února 2018 v 22:24 | ann-ihilation |  Vadnost bez hranic
Myslím, že miluju umění tak moc
tak zatraceně moc
že ho vidím úplně všude. V každé věci, struktuře, člověku, pohybu, barvě, zápachu, slovu a okolnosti. Všechno splývá, přetváří se, umocňuje dojem a jsem tak paralyzovaná, že nemohu dýchat. Všeho je moc
přespříliš
nejde to vydržet. Sebeobrana těla tkví buď v katatonii, nebo - hůře - v postupném hroucení v záchvatech smíchu či pláče.
Všechno se propojuje a rozděluje rychleji, než stačím mžiknout okem
okamžik
a mizí to, navždy, nezachyceno.
Nemohu dělat nic,
je to silnější
plnější,
opravdovější.
Jsem jen divák v nedokonalé nedokončené hře. Žití je mi zapovězeno, mohu jen pozorovat.
Není úniku.
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!