Září 2016

Damien Rice - 9 crimes

28. září 2016 v 15:40 | ann-ihilation |  Další hudba

Ne.

Pearl jam - Off he goes (live 96)

20. září 2016 v 1:19 | ann-ihilation |  Pearl Jam

Někdy, když máš v sobě víc ambivalentních pocitů najednou - tolik, že máš pocit, že ti praskne srdce v hrudi, respektive kdy se modlíš, ať ti praskne, protože by to alespoň znamenalo vybočení z katatonie, ti nepomůže nic, jen hudba. Všechny emoce naváže na jeden proud utkaný z tónů, pustí je ven a řekne víc, než tisíce slov tisíců lidí.

I wonder 'bout his insides, it's like his thoughts are too big for his size


záchvěv

20. září 2016 v 0:49 | ann-ihilation |  Prý poezie
Pod nekonečnem sluncí
Za obilnou řekou
V tichu zasychající rosy
Se zachvělo jedno staré srdce

Palčivý vzduch zaplnil vůní
Slova nahradil větami
Obyčejné osudovým
Víno změnil nazpět ve vodu

Pod prosklenými mraky
Mezi zjizvenými stěnami
V hluku starodávného
Chvění vzrostlo
a tlukot ustal

dterz

13. září 2016 v 1:25 | ann-ihilation |  Miniatury (kreatury)
Dejte mi jediný důvod,
proč milovat konvence.

Mark Lanegan & Duke Garwood - Shade of the sun

3. září 2016 v 1:10 | ann-ihilation |  Další hudba

Nadpozemské...

V zajetí démonů (The Conjuring)

2. září 2016 v 12:22 | ann-ihilation |  Filmy
Vysvětlí mi někdo, prosím, proč je tento film tak populární? U tohoto paskvilu jsem akorát nadávala (sobě, že ztrácím čas, tvůrcům, jestli si ze mě nedělají srandu). Vážně nerozumím tomu, proč někoho tak moc baví se babrat v pořád těch samých klišé. Strašidelná panenka? Otevírající se dveře? Zastavené hodiny? Podivné zvuky? Vymítání za pomoci latiny? Strašidelný sklep? Klapky piana, které "něco" mačká? A samozřejmě nechybí to nej-nej-nej - přistěhujete se do nového domu a tam straší! Páni, jaké překvapení!


A tohle je na tom zdaleka to nejmenší. Trochu mě vytáčí fakt, že nedává smysl samotný příběh. Ale nikomu to zase tak nevadí, když je to prý podle skutečnosti. Výživné jsou i hlavní postavy. Za mě vítězí otec rodiny, kterému asi duchové udělali něco s mozkem, protože jinak není možné, aby byl tak hloupý. ("No tak, snězte tu pizzu, ať se nezkazí. To velké bílé za mnou v kuchyni je tu jen pro parádu.") No, ono ani zbytek postav nedopadl o moc lépe, ale naštěstí není vyčleněno moc prostoru k rozboru jejich charakterů, protože pořád něco padá ze zdi a je tma. (I já, nervák a strašpytel vím, že když se bojím a chci se v noci pořádně porozhlédnout po místnosti, tak je nejlepší si rozsvítit.) Příběh, ztvárnění, lekačky, efekty - každým malým kouskem se film přiznává k tomu, že vás může vyděsit jen tím, že má tak vysoké hodnocení od diváků. Nemůže už konečně někdo natočit něco, kde strach nebude otřelou směsí stokrát použitého?

zdroj obrázku: http://www.warnerbros.com/conjuring

Srpen 16

2. září 2016 v 12:02 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
Tak jsem udělala to, co jsem měla udělat už dávno a zdrhla jsem z tý posraný práce. Fakt ne, ne, ne. Bylo to tam moc divný i na mě. Přišli jste si někdy jako v Lovecraftově povídce Stín nad Innsmouthem? A ryba (doslova!!! haha!) smrdí od hlavy a tady ta dvojhlavá saň smrděla až za roh. Nejdřív přijde pocit, že je ředitel kokot, pak přijde uvědomění, že je kokot a pak potvrzení, že je kokot. A tak si říkáš, že to bude zábava, protože jednat s kokotem je docela jednoduchý - musí nabýt přesvědčení, že si o něm myslíš, že je zlatý kokot. A pak zjištíš, že i jeho milá přítelkyně (manažerka - to už smrdí samo o sobě) nebude ten normálnější článek. Nejdřív si říkáš, že to všechne naoko žere, protože musí jít příkladem. A pak jí slyšíš mluvit o tématu, mluvit mimo téma a dělá se ti zle. Pak jí slyšíš jak říká, jak jí uráží, když přijde do banky a je tam nějaká úřednice, co má velký výstřih. Že si pak vždy vyžádá někoho jiného. Pak jen držíš rukou ruku a opakuješ si nějakou z kouzelných uklidňujících manter o tom, že je špatné někomu rozmlátit židli o hlavu.
A pak jen zdrháš, snažíš si nepřipouštět nadávky, pak se tomu směješ. Protože jsi lev a ne ryba. (Nic proti Rybám, tohle je jen proti rybám.)
Říkám si, že jsem zase udělala chybu a upozadila názor pocitů. Vždy se podle nich rozhoduji, protože se nikdy nemýlí. A vzpomínám si, když jsem byla druhý den v práci, přišla na mě nějaká přecitlivělost. Stěží jsem dojela domů a pořád jsem jen brečela, brečela, brečela, bez reálného důvodu. A přesně nad tím jsem se měla zamyslet. No, alespoň vím pro příště. (Ale když jsem odcházela, tak ani slzička. Asi jen postupná úleva?)
Teď se z toho akorát snažím vzpamatovat. Chlastačky byly. Nervíčky jely. Dost se ukázalo, že v nouzi poznáš přítele. (Což je v tomto případně smutný i veselý příběh.) A největším překvapením bylo, že když jsem byla v takhle dlouhým psychickým vysílení, tak jsem nemohla pořádně jíst. Já! Otesánek už od dětství! Někdo, kdo láduje pátý přes devátý, i když má horečky. Neskutečný. (Teď už ale zase baštim, takže cajk!)
No nic, beru to jako cennou zkušenost.
Nikdy nebudu normík!!! Juhúúú!
Ono to asi bylo jasný předem, že?

Ale teď k radostem srpna. :)
Krásně jsem oslavila narozeniny a to prosím několikrát (jako s více lidmi, ne že bych jich měla tolik :D). Což znamená nejen víc radosti, ale i víc dárků, muhahaha! Čtvrt století už totiž bere každý vážně. Jen já ne. Mý duši je někdy třináct a někdy čtyřicet. Ale nikdy ne tolik, kolik říká datum. Každopádně nejlepší z dárků bych asi vypíchla, abych se chlubila, pochopte. (Jen mám prostou radost. Ráda dostávám dárky. Ráda je i dávám.) Naši mě fakt potěšili parfémovým šílenstvím, protože mi každý dali jednu z mých oblíbených vůní - Bright crystal od Versace a Fame od Lady Gaga (no co, Amy Lee parfém nemá). A já, jakožto úchyl na vůně se nimi můžu polívat a rochnit si. Brácha mi udělal radost Lost dogs od Pearl jam. Vlastně mě to i pobavilo, protože mi najust dal album, kde jsou všechny vtipný písničky (Sweet Lew, Hitchhiker, Don't gimme no lip, Dirty Frank, Gremmie out of control). A pan Modrý mi nejvíc udělal radost plakátem Scotta Weilanda, který mi nechal natisknout (takový to, když sháníš dárky jak ďas, tenhle uděláš na poslední chvíli a má největší úspěch, co? :D). Nechápu to. Pan Modrý je totiž takový ten stoprocentní heterák, který není schopný vyslovit, natož rozpoznat, který z mužů je více či méně atraktivní, ale když mi nechá vyrábět plakáty, tak pokaždé trefí hezké fotky. Takže už mi chybí jen David Gilmour, juhúú. Pro zajímavost: Eddie Vedder se mi na stěně skví rovnou dvakrát, pak se tam s ním ve víru hvězd předvádí Jim Morrison, Michale Graves, Karel Dobrý a někde v koutku je možné spatřit i Coreyho Taylora a Jamese Hetfielda. :)) Jsem prostě vysazená na mužský, no. (A hlavně na zpěváky.)

(Jeho hlas, když na ke konci písně řve tu část Up here so high so boughs the BREAK - umírám z toho, věřim mu každý slovo, chci ho potkat a říct mu to)

Také jsme zašli na skvělý koncert dua Greyhound bus. Je to výborný mix country a blues a konečně jsem je slyšela. :) Určitě ne naposledy. S kytaristou se totiž znám, protože jsme spolu chodili na školu. Akorát nikdy nevím, co si o něm myslet, protože je hrozně náladový. Buď je neuvěřitelně v pohodě a dá se ním kecat o čemkoliv, nebo byste mu nejradši dali pěstí. :))) Ale já asi nejsem o moc jiná, tak si to představte dohromady.

A fakt dobrý bylo grilování s bráchou. Naši totiž byli pryč, tak jsme jim udělali vítr v zásobách vína. Demižon je záhadou vesmíru, neb vypadá velký, ale víno z nej se pije rychleji, než ze sedmičky. :) A znáte něco lepšího, než když sedíte na terase, všude kolem je zeleň, voda, život, hvězdy, pijete víno, jíte maso a vyfukujete kouř do vlahý letní noci? (Znáte lepší pocit, než když je jediná věc, kterou zapomenete uklidit právě venkovní stůl a táta si z vás pořád dělá srandu, že jste mu tam nechali pěknou neplechu? :D)

Co mě akorát štve, že jsem kvůli té proklaté práci nebyla nikde na dovče! Takže si to hodlám příští rok pořádně vynahradit. Galerie a moře mě ve spánku volají svou kouzelnou silou.. Ale lepší dovču, než měl brácha snad mít nebudu. S přítelkyní se vydali směr Balkán a vraceli se předčasně, protože chudák holka asi někde vyhmátla škumpu a natejkala jí z toho noha. A na Balkáně prostě riskneš lékárnu, ale doktora ne, protože tak nějak podvědomě tušíš, že by ti tu nohu uřízli. Podle vyprávení je třeba Srbsko země, kam se asi nikdy nechci podívat. Naše sociální politika mi najednou nepřipadá tak zlá.

Z knih nastokrát doporučuji Americkou noc od Jima Morrisona a Franklovo A přesto říci životu ano, které jsem konečně vytouženě dostala a přečetla, abych zjistila, že naprosto splnilo má očekávání. Už jsem četla příběh o koncentračním táboře z pohledu vězně, z pohledu dozorce, ale ne z pohledu psychologa, který se na určité situace snaží aplikovat právě některá vysvětlení z jeho vědeckých poznatků. A samozřejmě jeho nesmrtelný názor, že existují jen dvě rasy: rasa slušných a rasa neslušných lidí. Ámen!

Z filmů mohu doporučit jen jediný, a to britskou komedii Death at funeral, která se nedá ani popsat, jak je trhlá. :D Na to se prostě musíte podívat. :)) A vlastně jsem si oblíbila i jeden další seriál a to Six feet under. Asi si nevybírám tématiku o duhách a jednorožcích, co? Uvědomila jsem si to až teď, jak jsem to sem napsala. Asi si totiž otevřu pohřební ústav. (S názvem Punks not dead.)

Staly se mi dvě nečekané (malé) události. Byla jsem s kamarádem na procházce v blázinci. Courli jsme se a pak jsme jen seděli na lavičce a kecali, když šla kolem paní, jejíž pozdrav následoval otázkou mířenou na mě: "Vy jste tu také jako pacient?" A pak po mně v trafice chtěli občanku. Takže vypadám sice jako blázen, ale mladě!!!

A poslední den srpna mi vyskočila teplota, juhú. (Ale na druhou stranu se mi zase zdají fakt hustý živý sny po celou dlouho noc. Inspirace z vlastní hlavy!)

Loučí se s vámi vaše antinormo
ANNihilation

P.S.: Opět ruším ofinu! Tentokrát snad napořád. Mám pocit, že mi nosí smůlu. A také s ní vypadám mladší, což způsobuje, že si o mně lidé myslí, že jsem mladší (=hloupější). Měla bych na to téma asi natočit vlog. A pak jít do politiky.

Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!