Duben 2016

10 rad pro...

19. dubna 2016 v 20:02 | ann-ihilation |  Bílé na černém
1)
2)
3)
4)
5)
6)
7)
8)
9)
10) Nikdy nedejte na ničí rady.

Březen 16

15. dubna 2016 v 12:28 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
I přes to, že je půlka dubna..


Březen byl plný stejných věcí jako únor (leden, doplňte třeba měsíc, kdy máte narozeniny). Sháním práci, nějak to nevychází. Ale to je (snad) jen otázkou času. V hračkářšství fakt dělat do konce života nechci, dokonce se tam už ani netěšim, protože to neni to, co to bejvalo. Je to prostě jen tajtrlíkování za nula peněz. Tajně pořád sním o tom, že jednou budu mít svojí malou uprděnou galerii. (Ze který pak bude velká uprděná galerie.) Jo, nebo že teda budu tou spisovatelkou. A proto nic nepíšu, žeano. Koukala jsem se po soukromých uměleckých školách v Praze a našla jsem fakt dva úžo obory, ale bohužel nemám přebytečnejch sedmdesát táců (chtěj to na rok, já to nebudu mít nikdy). Tak jsem tak akorát ráda, že mám kolem sebe pár hodnejch lidí, který mě tak nějak drží, protože jinak by ze mě byl malej uslzenej bonbón.

Mám nového kamaráda, je celý měkký!

Vyrobila ho pro mě moje kamarádka. Jmenuje se Lojza (ne kamarádka) a je něco mezi medvídkem, pejskem a opičkou (to už platí na oba). Nezapomněla mu udělat svetr, aby mu nebyla zima na jeho super pupík. Vážení, já jsem totiž dost přes pupíky! Hlídá mi poezii! Jen pro zajímavost, kamarádka je o dvacet let starší. :) Já vždycky říkala, že nezáleží věku - když je někdo správnej, tak bude správnej i ve sto padesáti. (Ne, není mi sto třicet, byť se tak občas cítím.)

Z knih se mi líbily povídky od Clarka s názvem "Zpráva o třetí planetě" a Merlův "Víkend na Zyudcoote". U toho jsem teda zůstala civět s otevřenou pusou, protože jsem nečekala něco tak surového.

Tak nějak jsem asi žila seriály. Nejvíc mě dostal britský počin "Black Mirror". Každý díl je povídka laděná do sci-fi/mysteriózní žánru a kritizující moderní technologie. Pak jsem se nějak zbláznila do seriálu "Suits", který je sice o právnících, což není téma z mého seznamu nejlepších témat (první místo: grunge), ale je tak vtipně a poutavě zpracovaný, že jsem ho dokoukala a čekám na novou sérii. :D Nutno podotknout, že jsem se konečně vrhla na nové Star wars a to až teď. A navíc se mi to podařilo jen s jedním spoilerem, tak moc jsem s tomu vyhýbala! Jestli vám někdo bude říkat, že je to stejné jako čtvrtá epizoda (nebo vlastně první?!?), má pravdu. Sice je celý snímek natočen svižně a vtipně, ale tahání diváka za nos mě štve! :) Zato dobrý film, který mi doporučila kamarádka, byl vlastně určený pro děti, ale zapůsobil i na nás, polodospělé. "Inside out" je tak vtipně zpracovaná záležitost o emocích, že se skoro až divím, že něco takového mohlo vzniknout tak nedávno a vyjít tak dobře.

Už jsem zase asi asociál. Kamarádka měla oslavu narozenin. Začínalo se ve vinárně se samejma ženskejma, což zní pro někoho, kdo má kamarády hlavně mezi klukama, strašně. A ono to bylo v pohodě - ženy, víno a zpěv úplně změnilo význam. Pak jsme se přesunuly na koncert do Modré vopice a tam to všechno začalo. :D Nešlo pogovat, protože snad někdo vylil celý sud piva na parket, nedalo se tam pomalu s nikým bavit, protože buď byli moc opilí a táhli domu, nebo si mysleli, že jsem k mání a ocením fakt ty nejhorší balící hlášky. Já věděla, že si mám s sebou pana Modrého tajně přinést v tašce. Fakt mě to dlouho nikde nesralo jako tam. Na další akci, hned další den, jsem ho tedy vzala. Ne v tašce, bohužel. Tam se zase ukázalo, že kombinace únavy a přítele-největšího introverta na světě, taky k úspěchu nevede. Koncert byl super, lidi tam byli super, ale zase nic z toho. Leda trauma, protože záchody byly jaksi toitoiky. (Z toho brečím ještě teď! :D)
Pak měl být ještě jeden koncert, kam se tradičně chodí v kostýmech. Ti z vás, kteří ještě navíc k tomuhle všemu čtete ještě mé facebookové výlevy, jste měli tu možnost vidět mě a pana Modrého zvěčněné jako Fridu Kahlo a Salvatora Dalího, další rok pak jako Macha a Šebestovou. (Jo, teď doufám, že to nečte nikdo, kdo nás viděl i naživo, neb jsem stydlivá a nemusím mít čtenáře, kteří mě znají osobně..) Letos jsem zase jako ďas vymýšlela kostýmy, ale nápad asi můžu promýšlet ještě do dalšího roku, protože jsme místo koncertu šli na oslavu narozenin tety pana Modrého. Jeho rodina je fakt super, nekecám, jsou to intelektuálové, je s nimi sranda a jsou hodní. Nemůžu proti nic říct ani ň. Ale fakt si začínám připadat jako po dvaceti letech manželství, se vším všudy.


Velikonoce byly docela fajn, alespoň jsem chvíli měla volno. Válet a jíst čokoládové mňamky taky neni úplně k zahození. Dokonce jsem dostala i naplácáno, hurá. :) Ale stejně si myslím, že hezké Velikonoce byly jen díky mamce, která se do toho nějak obula, dělala perníčky, vajíčka a výzdobu. Mňau, velikonoční vajíčka s Večerníčkem byly prostě nejlepší. Nebo možná ty perníčky. Nebo možná beránek. Nebo masíčko. Ne, asi ta pohoda a klid. Jo, jinak moje velikonoční pohledy statečně šly čtyři dny (tím čtyři myslím čtyři pracovní), takže drží druhou příčku v nejlínějších psaních. Na první pořád září pohledy z Benátek, které šly do Česka přes měsíc. :D

Tak čáu mňáu,
snad další článek nepůjde benátskou poštou!
Vaše pokorná vypravěčka
ANNihilation

P.S.: Nezapomeňte hlasovat v nové anketě!

Jasmíniny slzy (Blue Jasmine)

14. dubna 2016 v 23:22 | ann-ihilation
Pořád se mi nechce věřit, že je tvůrcem filmu Woody Allen. Woodyho mám ráda především pro jeho humor - dokáže si dělat legraci ze všeho, nejvíce pak ze sebe. Ale Jasmíniny slzy jsou dramatem smutným. Smutným i pro diváka, protože je ochuzen o to slíbené něco-někde-nějak. Přitom v hloubce tématu jde o skvělé vykreslení osobní krize, nelogického uvažování a neřešitelné krize vzniklé naprostým odmítnutím sebereflexe - a to vše ještě navíc důvěryhodně vykreslí úžasná Cate Blanchett.


Jenomže najednou zjistíte, že jen dobré téma a dobrá herečka nestačí, když je celý snímek jen slupka bez sladkého jádra (pudla?), protože pořád dokola jen nastiňuje, ale nic neřeší a nakonec, ruku na srdce, ani moc nepřináší. Celou dobu si říkáte, že je to docela dobré, ale..Ale..Alle..Allen to prostě není a v žánru bez vtipu, do kterého se snažil vtěsnat, nevyniká.

zdroj obrázku: http://stylelovely.com/stylemeifyoucan/2013/06/19/cate-blanchett-in-blue-jasmine/

Karel Čapek - Povídky z jedné a druhé kapsy

14. dubna 2016 v 23:18 | ann-ihilation |  Literatura
Netvrďte mi, že jste si v Povídkách z jedné a druhé kapsy nenašli "to svoje". Byť je pojí společné téma, každá je přeci trochu jiná - jedna vás pobaví, druhá rozesmutní, jiná vám rozšíří obzory a ta další zase donutí přemýšlet nad něčím, o čem jste nikdy ani nesnili. Na tak velké sbírce různých (byť krátkých) děl je vidět skvělý Čapkův rozhled, jeho nesmírná inteligence, smysl pro humor, ale i jakási forma lidskosti v tom nejprostším významu.


"Kdyby se člověk hrabal ve své minulosti, našel by, že v ní je dost látky na docela jiné životy. Jednou...buď omylem nebo z náklonnosti...si vybral jenom jeden z nich a dožívá jej až do konce; ale nejhorší je, že ty druhé, ty možné životy nejsou tak docela mrtvé. A někdy se stane, že v nich pocítíš bolest jako v uříznuté noze."

zdroj obrázku: http://www.antikvariatmotyl.cz/antikvariat-knihy/antikvariat-beletrie-bestselery/karel-capek-povidky-z-jedne-kapsy-povidky-z-druhe-kapsy-2-svazky.html

Žal

13. dubna 2016 v 22:49 | ann-ihilation
Chlad utkvělý na konečcích prstů,
bolest tepající mezi citem a rozumem
A po úsvitu jen černočerná tma

Palčivá otázka smrti
nikoliv minulé, nikoliv nadcházející
Té, která visí na rtu tady a

TEĎ!

Záchvěv dechu mezi bohapustými vzlyky,
melodie zamrznutá před usnutím
A myšlenky tříšící se o stěny

Klapky ebenu smáčející tvář
tělo
a rozpleptávající duši
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!