Březen 2016

Pearl jam - I'm mine

24. března 2016 v 17:32 | ann-ihilation |  Pearl Jam

Kéž by.

Sejít (se?)

4. března 2016 v 22:09 | ann-ihilation |  Miniatury (kreatury)
Scházím z cesty.
Scházím z očí,
scházím z mysli.

Scházím vám?

Únor 16

4. března 2016 v 13:26 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
Píseň měsíce:
Můžete si mě představovat, jak chodím po Praze, cukám hlavou a rychle mumlám "horses, horses, horses!", můžete se klidně i přidat.

Takže k únoru: Není to sranda. Teda pro mě ne. Kdybych studovala v Bradavicích, asi by se mi to nestalo, ale univerzita nemá Brumbála, který by mi zachránil prdel, takže jsem si jí natloukla. V tuhle chvíli je to takový prapodivný. Nikdy moc nemyslím na budoucnost (což se mi fakt hodí, haha), ale nějak jsem se vždy v zrcadle viděla očima rozevláté studentky, která nikdy nic nestíhá, ale díky životnímu štěstí a pár přimhouřeným očím (můj život v kostce, vážení) nějak proplouvá a třeba někdy i ten diplom získá. Tajně jsem doufala, že když postoupím do dalšího semestru, pak třeba i do dalšího roku, pak začnu psát bakalářku, trochu víc přiblížím něčemu, co mě baví a něco se tím o tom dozvím (bez zájmen ani ránu) a možná se mi tím i otevře okno v hlavě, kterým uvidím, co bych jednou chtěla a mohla dělat. No a teď musím otevírat pomyslné dveře a hledat si práci. A nevím jakou. Nejvíc mě vysírá představa, že budu každý den dělat něco, co mě nebaví a paradoxně tomu věnuji nejvíc produktivního času. (V nejvíc produktivních letech?) Do toho se mi kamarádka snaží vlévat naději do žil, ale nevím, jestli mě to spíš netrápí. Šáhni po snech a buď spisovatelkou! Začni psát do časopisů, takhle přece všichni spisovatelé začínali. Nebo si můžes založit vlastní galerii. Na to, jak málo mě zná, mě má nějak přečtenou. Spisovatelkou jsem chtěla být už když mi bylo šest. Což je vlastně docela dlouhá doba. Jenomže jak asi, když nepíšu?
Jo, další výborná věc je nasnadě, poněkud se mi protáhla běžná doba studia. Takže asi abych šetřila, ty vole. (+všechna další sprostá slova, která vás v zákoutí mysli přepadnou, je to zlý, fakt hrozně zlý) Jelikož to není zrovna věc, kterou bych ráda řešila s rodiči, asi se s z ní zblázním. S mojí extrablbě placenou brigádou to asi nedám, takže fakt abych si něco našla, vážení. Takhle to asi vypadá - být dospělá. Pomoc!
Jinak už mě to dost štve teď - jsem vlastně pořád na brigádě, kde si moc nevydělám a nemám kvůli tomu prakticky na nic čas, respektive bývám dost často i unavená. (Jakože mě v mejch čtyřiadvaceti ukrutně bolí nožičky.) A taky to není zrovna práce, u který se přemejšlí. Ke škole to bylo super, ale takhle je to spíš smutný. Dobrý ale je, že mám ve vedlejším obchůdku fakt super kumpánku, která je ve skrytu duše šotek jako já. Mít kolem sebe skvělý lidi je vždycky věc k nezaplacení.
Jo, vlastně jediná výhoda je v tom, že se tímto opouští nápad na modré vlasy, takže si je tak nezničím. Juhú!


Asi mi to neuvěříte, ale v únoru jsme s panem Modrým oslavili čtyřleté výročí. Super, ne? :) Trhám rekordy. Jo, ale stejně se pořád bojím závazků a při jakémkoliv náznaku na společnou budoucnost se stahuji do kouta. Ale to už asi jiný nebude, jsem holt taková.

S panem Modrým a jeho rodiči (a jeho bráchou a vůbec všemi) jsme v únoru zhlédli úžasné představení ve Stavovském divadle "Audience u královny". Bylo to povedené ve všech směrech - humor, ale i vážná témata, údernost, skvělé herecké obsazení, kde se překvapivě nejlépe projevili ti, od kterých jsem to nejméně čekala (Igor Bareš, kupříkladu). Bylo vidět, že si někdo vyhrál. O hře se říká, že přinesla Ivě Janžurové její životní roli. Musím souhlasit.

Zúčastnila jsem dokonce rovnou dvou koncertů. Jeden byl jako oddechovka po té hrozně těžké zkoušce, která mi byla (opět) osudnou, takže jsem se tam samozřejmě zmatlala jako šílená. Druhý mi vyrazil dech, protože jsem se na něm jen příjemně připila. To nezní jako já. Ještě k tomu tam byli všichni úplně v kosmíru už od začátku. A já je nedohnala. :D Mělo by se to vytesat do kamene - po několika letech jsem z Modré vopice odjížděla bez vopice!

Mohla bych se s vámi podělit i o něco ze světa knih a filmů. Z knih bych asi doporučila Dámu s kaméliemi, u které mě pořád překvapuje moje nadšení, protože je to vlastně milostný příběh o vydržované kurviče, na čemž není nic zajímavého, protože těch je pořád dost i v reálu. Hlavně je ale to smutný příběh o podivných touhách a tak nějak vás chytne. Z trochu jiného soudku bych ráda vypíchala Barrowsův Vesmír plný umění, který jsem původně četla do školy, ale pak vlastně jen pro zábavu. Mám ráda knížky, které píše někdo chytrý a vzdělaný, ale umí je podat tak, aby zaujali i laika. A humor také není na škodu, a že ho Barrows má na rozdávání. :) Nejvíce asi doporučuji Bradburyho sbírku povídek Kaleidoskop, na které je krásně vidět, že měl talent a dokázal se rozběhnout všemi směry žánrů. Všichni vždy mluví o Braburym jako o autorovi sci-fi, který vlastně nepíše sci-fi. Nevím, proč se snaží zařadit nezařaditelného. Přečtěte si ho a pochopíte.

Z filmů moc doporučit nemohu, snad jedině zakončení M*A*S*H*e: Nashledanou, sbohem a amen, které je ale překvapivě dost šílené a smutné. Seriálu se nevyrovná, ale pořád se drží pacifisismu a také vtipů Alana Aldy. Jak já Aldu zbožňuju! :) Také se musím veřejně doznat, že jsem viděla Padesát odstínů šedi! Je to hloupé a plytké, ale..! Je to lepší, než kniha. Tu jsem začala číst a nedočetla (a to už něco znamená), protože je nudná po všech stránkách. Je to žvást od nezkušené ženy, která neumí psát. Erotika mě bere hodně, ale autorka mi jí jaksi nenaservírovala. A právě tohle je ten památný moment, kdy je film lepší, než kniha, protože už se stal něčí interpretací! :)))

Shrnu-li to: Jsem v prdeli, ale pořád mě baví číst a kritizovat filmy.

Tohle pitíčko jsem měla tu čest ochutnat. Panu Modrému ho dovezl strejda ze Španělska. Vypadá to jako čistící prostředek a chutná to jako když smícháte zelenou s cukrem v poměru 1:1. Představuju si, že něco takhle sladkýho pije Hercule Poirot.
A to je vše, přátelé.

Čáu mňáu, miláčci, modlete se za mě.
(Omluvte větší roztěkanost a sprostotu, můžu se vymluvit na to, že mám teplotu?)

ANNihilation

P.S.: Prosím, zabte mne! Prosím!
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!