Únor 2016

Therapy? - Crooked timber video

15. února 2016 v 23:12 | ann-ihilation |  Therapy?

"Out of the crooked timber of humanity, no straight thing was ever made."
- Immanuel Kant

Scott Weiland - Paralysis video

12. února 2016 v 10:57 | ann-ihilation |  Stone temple pilots

Melodie tak divně protivná, až se mi líbí.
A sprostej klip bez jakýkoliv ukázky.

Vše

10. února 2016 v 22:45 | ann-ihilation |  Miniatury (kreatury)
Vše krásné
je smyšlené...

anihilacetka

5. února 2016 v 20:59 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Strhej ze mě kůži a vezmi si mě. Ať ti ohnivé jazyky sežehnou konečky prstů. Nenech mě, abych se probudila. Nemohu dýchat vzduch, který sama vydechuji. Zabiješ-li mne ve snu, zemřu i ve skutečnosti. Nic necítím. Kéž bych měla alespoň osminu srdce. Nebo méně. Někde hluboko uvnitř vím, kam to vše povede. Slzy mi stékají po rukou místo krve. Rumělka z očí zmizí beze stopy. Sladkost možná na chvíli přebije hořkost. Na slovosledu nezáleží. Nezáleží na ničem.
Kdybych tě nenechala jít. Kdybych víc přitlačila. Kdybych se nezastavila. Kdybych měla sedmimílové boty a utíkala. Kdybych se tak nikdy nedotkla ohně.
Nezachrání mě ani tisíc jeřábů.
Nemohu dělat nic. Život mě drží ve svěrací kazajce. A tou jsem si já.



Proč si musím pamatovat všechno?

Jsem jen ztělesný Gorkého antihrdina, co se lituje.

Leden 16

4. února 2016 v 11:28 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
Jak jsem psala, leden začal krví plnou alkoholu. Říká se, že jak na Nový (takže když někomu popřeje šťastný Nový rok, tak mu tím vlastně taky přejete celý?), tak po celý. No zatím jsem se vymlaskala jen jednou. Akorát si říkám, že s mojí hlavou asi nikdy nezažiju střízlivý stav.

Jen tak na pošušňání. Jako že je dost na pošušňání, stejně tak oba dlouhovlasí kytaristi. Jinak samozřejmě film The crow, kde se píseň objevila, vřele doporučuji. Ten miluju už tak od patnácti. (Říkám to jako pamětník a uvědomuji si to.) A to né kvůli dlouhým vlasům a černému oblečení, ale kvůli té atmosféře. Veděli jste, že při natáčení zemřel Brandon Lee, který hrál hlavní roli? Brr, jako z detektivek. Ale prý ten záznam zničili a nebyl ve filmu použitej.. Doufejme.

Z ledna jsem si odnesla hlavně skvělý hudební zážitek. Začalo to omylem, když se mě brácha ptal, jestli vím o tom, že jsou v Praze Therapy?. To nastartovalo jeden velký proces - schrastila jsem peníze (tím myslím vydělala otrockou prací :D) a mazala pro lístek, ze kterého jsem měla chuť radostí poskakovat na jedné noze (možná jsem to dělala?), i když hrozilo, že nebudu mít dost peněz na jídlo a další nutné věci (hrozba naplněna). Další etapa spočívala v tom někoho na ten koncert sehnat. Tak nějak tuhle kapelu moc nikdo nezná, respektive moc nemusí. Shodou náhod a facebookového fízlování se mi podařilo sehnat jednu slečnu, kterou znám z nějakých akcí (že by koncertů) a ta s sebou přitáhla další dva chlapy (které jsem vlastně taky znala, protože hrajou v kapele, na kterou chodím). Tak jsem si říkala, že to buď bude na hovno společnost a budu trsat, nebo třeba budou v pohodě (ale co když pak zase bude blbě hrát kapela?). Za těch pár životů, co jsem na světě, jsem se totiž naučila, že na věci je třeba se netěšit. Velká očekávání nosí velká zklamání, zatímco ta nulová přinášejí nejnepředvídatelnější dobrodružství. Lidi to samozřejmě byli úplně nejvíc nejlepší (jak by řekla žákyně druhé třídy), kalili, pařili a byla s nima sranda. Nemluvě o tom, že ta již zmíněná slečna se mnou i něco společného - lásku k Eddiemu Vedderovi a zazděnou hru na housle. No, roztomilé to náhody. A samotný koncert? O předkapelách se nebudu rozepisovat, protože jak se traduje - když nevíš, co bys řekl hezkého, neříkej nic, ale Therapy? to rozotočili jedna báseň. Jsou to už skoro padesátníci, ale sršela z nich enegie jako by jim zase bylo dvacet. Skvěle komunikovali s publikem a koncert si vážně užívali. Hráli úplně skvělé písničky a myslím, že všechny rozsekali, jak to jen šlo. Hlavně bylo super, že se show konala v Rock café, což je malý klub, a tak šlo opustit kotel, dojít si pro drink a vrátit se zase na své původní místo. (A v zápalu tance si ho půlku vylít na šaty. vin eau de parfum) Nemohu jinak, než tenhle koncert zařadit mezi ty nejlepší, na kterých jsem byla.
Během pauzy mezi dvě písněma se na mě otočil jeden kluk z naší party a ptal se mě: "Je nějaká šance, že jsi mě teď hladila po ruce?" "Ehm, ne.." A fakt nebyla. :) Tak se tak začal rozhlížet kolem sebe a úsměv mu pomalu vadl na rtech, když zjistil, že blízko něj nestojí jediná holka.. :))
Já si šáhla jen na zpěváka a toho hezkýho bubeníka.


Jinak zkouškový je fakt sranda. Jako že fakt neni. Nějak to sypu a učitelé se smilovávají nad mou ubohostí *klepu na dřevo i na zuby, ať to nevyprchá*, ale únor rozhodne. Hlavně moje motivace občas kolísá. Někdy chci hrozně moc tuhle školu udělat a někdy mi je zase celej můj zatracenej život úplně u prdele. Každopádně nemůžu říct, že se nudím. S bráchou, který má také zkouškové, se vzájemně demotivujeme. (Jen v případě, že nestačí sebedemotivace.) Snažíte se učit, protože den D je už zítra a už to začíná: "Stejně to nestíháš, pojď si dát jeden dál Přátel." Samozřejmě recipročně.

"Prosím, nemůžeš mi dát pěstí, ať u tý zkoušky vypadám uboze, a dá mi to?"
"A co když ti zlomim nos?"
"Tak zase sroste."
"Ale může ti srůst křivě."
"Sakra, tak to ne. A hlavně ne do zubů, o ty se bojim."
"A do oka to asi taky nechceš, co?"
"Musíš se trefit těsně pod oko."
"A co když ti dám dělo do spánku a sekneš sebou?"
"Napíšu ti papír, že tě zprošťuju veškerý zodpovědnosti. No tak! Můžeš jim ho pak ukázat v nemocnici. Alespoň bych měla omluvenku. Prosím, dělej něco, nechci tam!"


Už si ze sebe s kámoškou děláme srandu, protože pořád nedokážeme pokořit jednu zkoušku. Tak trochu k smíchu, tak trochu k pláči. Ale zaznamenaly jsme progres! Dříve to bylo takhle:

A teď to je takhle:
Jsem ryba, jsem ryba, jsem ryba... :))))

Jo haha, leden byl super na psychiku.
Dřív jsem asi dokázala víc hledat v blbejch věcech ty dobrý. (Což možná reflektuje pár mých bývalých kluků. :D Vtípek!) Teď to nějak nejde nebo co. Každej blbej stav, každou sračku v hlavě, každou chmuru jsem dokázala převořit na něco jinýho. A teď jen tak sedím a koukám do ničeho. Nic netvořim. Nepíšu, nekreslím. Občas se o něco pokusím, ale to je hrozně ploché.
No nic, třeba to bude časem jiný. Jen si nejsem jistá, na kterou stranu se váhy nakloní.
Proč mi tě pořád všechno připomíná?
Ale když pořád něco dělám a jsem mezi fajn lidma, tak je to lepší.
Juhú.

Z knih bych vám opravdu ráda doporučila Zolovu Terezu Raquinovou. Je to úplně šíleně napsaný, tak syrově/surově, úplně hnusně a přitom opravdově. A vždy, když si říkáte, že toho utrpení už bylo dost, tak ho autor přidá další postavě. Ale konec dobrý, všechno dobré, ne? (haha) Zolovi se vážně hluboce obdivuji, jeho podání je úchvatné. Nechci nic vyzdradit, prostě si to musíte přečíst!
Dále mě zaujala Maupassantova Yvetta. Má také hlubokou linku, která je hezky napsaná. Občas trochu hlavní postavě nerozumíte, ale to k tomu všemu prostě patří. A závěr mě pobavil. :)

S filmy to je tedy na štíru. (Tímto se omlouvám všem Štírům.) Zklamáním pro mě byl film od braří Coenů "Inside Llewyn Davis". Od nich vždy čekám pecku, co mě pobaví a donutí si odfrkovat nad tím, jak podivné, a především protivné, jsou dialogy postav. A tady před podivnost i protivnost nenastal kýžený výsledek. No nevím, chystám se na Fargo a to určitě dobré bude. (Pšššt, žádné spoilery!) Naopak mě třeba pobavil béčkový film "Tron". (Jo, dívala jsem se na to kvůli Jeffovi, no a co!) Bylo to tak vtipné a to nejen dobovými triky, ale prostě ten nápad a provedení. Ve skutečnosti je to fakt hloupé, ale to neznamená, že to nemůže pobavit, že? (A taky tam je Jeff ještě mladej.)

Jo a jupí, mám oranžový vlasy! (Bráchova slečna totiž jako velká znalkyně všech hovorových výrazů používá divná pojmenování barev. Plnotučná a kremžská hořčice jsou žlutá a hnědá horčice, blond vlasy spadají také do kategorie žluté a asi nejste úplní kreténi, tak chápete co myslím oranžovou hlavou. Dřív jsem je měla takový víc červený, nevím. Změny si všimnul i jeden kamarád, což je znamení, že to je vidět, ne?) Jestli dám tuhle humus vyhazovací zkoušku, co mě čeká, jdu na modro, vážení. Hec, nebo kec?




























Pro porovnání:
První obrázek: Ahoj, jsem psychopat.
Druhý obrázek: Takhle krásně mě bráchova holka (dále v textu jako Zára) nádherně vykreslila. Pořád mi říká, že špicluje můj blog a že o ní nic nepíšu, tak jsem se vámi chtěla podělit ještě o jeden její výtvor. Tohle bájo vytvořila jako ještě malá Zárinka. Asi nemusím dodávat, že je to bohemistka a anglistka. :D



Tak čáu mňáu,
v únoru snad s dobrými zprávami (a modrými vlásky)
ANNihilation

zdroje fotek:
www.9gag.com
http://fakker.cz/clanek/10486/therapy-flesh-roxon-rock-cafe-praha-22-1-2016-fotogalerie/
Záry facebook

Marshall D. Sahlins - citát

1. února 2016 v 23:15 | ann-ihilation |  Citáty
"Peníze jsou pro Západ tím, čím je pro zbytek světa příbuzenstvo."
- Marshall D. Sahlins
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!