Říjen 2015

gfqatgiqwge

30. října 2015 v 0:16 | ann-ihilation |  Miniatury (kreatury)
Znám způsob,
jak se zachránit.
Ale
____nehodlám se obtěžovat.

Michale Graves - Dig up her bones live

25. října 2015 v 23:35 | ann-ihilation |  Misfits

Né že by mě neštvalo, že většina dobrých vystoupení je nahraná v hrozné kvalitě, ale čert to vem! Klidně bych mu dělala doprovod na hřbitov a kopala tam s ním nějaké kosti, co si budeme povídat. :D

Autoportrét

25. října 2015 v 23:24 | ann-ihilation |  Art (k)deco

A4, akrylové barvy
a blbej scan, jako obvykle

Igor Chaun - Nejkrásnější portrét

14. října 2015 v 11:16 | ann-ihilation |  Filmy
"Nejkrásnější portrét" je nejlepší český dokument. A Igor Chaun je už úplně vyřízenej.. :D A musíte uznat, že jeho kamarád (z dřívějška) vypadá jako Jimi Page.
Tímto dílem Igor Chaun zaujal hlavně Věru Chytilovou - asi i díky ní vyhrál první cenu za dokumentární režii a navíc ho navrhovala na první cenu za střih. Protože tam žádný není. :D


Září 15

8. října 2015 v 21:42 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)

Září bylo príma. Ukradli mi novej telefon. Měla jsem ho položenej v práci za pultem a najednou tam nebyl. Ale věřím, že každému (kromě mě samozřejmě :D) se vrátí všechno zlý, co udělá, tak ať si na to počká. Každopádně jsem měla trochu štěstí v neštěstí a mám svý starý číslo. U nás v O2 je totiž hrozně super mladej a hlavně milej týpek, kterej mi s tím pomohl. Jako kdyby ve všech službách byli takoví lidé, tak mi to vůbec nevadí. Takže pište a volejte!

Stala se velmi zvláštní věc. Po jedenácti (+-) letech jsem si na sebe vzala něco růžového. Sama tomu doteď nevěřím. Ale nevypadala jsem jako velká rock'n'rollová žvýkačka, šlo jen o silonky. A u těch se meze v barvách nekladou, byť na vás lidi koukají jako na pošuka. (Modrá zatím vede. Dala bych si jí i do vlasů, kdyby tím o půlku nich nepřišla.)

Už ani neříkám nic o nestíhání všeho, to už mi zůstane a bude mě to pronásledovat. Ale podařilo se mi ulovit i nějaké fajn zážitky. Ve Vagónu se konala Seattle party, na které už asi bývám pravidelným hostem. Senzorický rozbor sklenky vína mě utvrdil v tom, že i iron by byl lepší a přesedlala jsem na pivo, které už (no už, měla jsem pivní mládí, teď mám vinnou dospělost a čeká mě rumové stáří) tak často nepiji a mělo na mě blahodárné účinky. Trochu jsem váhala, jestli na koncert vůbec jít... a pak jsme to tam rozparádili jako blázni. Škoda, že nikdo neviděl, jak trsáme na debilní písničky, které mají ve zvyku hrát na rockotéce (to je trsárna ve velkým stylu - na plátno se promítají staré rockové, respektive pseudorockové klipy písní a paří se). A nakonec jsme jeli domů prozáření svítícíma náhrdelníkama a náramkama. A pan Modrý samozřejmě dostal růžový, hihi. Asi abych v té růžové nebyla sama.

Pak jsem také vyrazila na Zažít město jinak, což je taková pěkná akce, kterou pořádá Auto*mat a snaží se jejím prostřednictvím ukázat různé části města z jiné perspektivy, udělat z nich veřejný prostor a dát lidem možnost k seznámení se sousedy, které by jinak ani neznali. Třeba na Kobylisích, kde jsem byla já, bylo kvůli akci uzavřeno parkoviště, přes které se normálně nedá skoro projít, jak je plné a na jeho místě bylo provizorní pódium (písničky, tancování, mažoretky, divadlo), stánky s občerstvením (mrkvovej domácí dort je jedna z nejlepších věcí, kterou jsem kdy ochutnala), čajovna se vším všudy, taky nějaké to tvoření pro děti a výměnna oblečení kus za kus - ha, tam jsem byla já, ale nikdo nic moc vyměňovat nechtěl, tak jsem tam tak různě poletovala a popíjela.

A znovu jsem se setkala s Robkou a tentokrát jsme to roztočily. Zašly jsme na výstavu Stevea McCurryho - mimochodem, doporučuji snad i kulturním barbarům, je to tak silné, že to musí oslovit každého, pak jsme se načaly vínem a skončily na pívu. :)) A chudák kvůli mně dělala u dcery (vidíte, jak se ty role obrací?) bugr, protože přišla později, než bylo v plánu. :D Snad jí se mnou ještě někdy pustí.

Zdál se mi fakt super sen o nějakém lékařském centru v přírodě, ve kterém doktor prováděl terapii marihuanou. :D Třeba to byl věštecký sen. (To je zajímavé, ve snech beru drogy a piju alkohol. Tak co Sigi, splňuje sen latentní přání?)

Září také pokračovalo v rytmu sci-fi. Přečetla jsem svojí první knihu od Isaaca Asimova - Ani sami bohové. A musím tedy uznat, že to bylo výtečné. Naprosto mě dostal nápad rozdělit knihu na tři vypravěčské roviny, které se od pozemšťanů přesouvají k mimozemšťanům a nakonec měsíčňanům. Takže první kniha, ale určitě ne poslední. Září také patřilo Zolovi a jeho Naně. Miluju staré romány, které se budou dát číst i tisíc let od vydání. Musím přiznat, že si se mnou autor pěkně pohrál - zošklivit čtenáři hlavní postavu ještě před dočtením knihy - to se dělá? Postava Nany je stejně protivná jako postava paní Bovaryové, během rozvíjení příběhu si jí pořád zošklivujete víc a víc a pak už doufáte, že přijde ta osudná pasáž, která jí zbaví stupidity. Tomu se říká dobře napsaná kniha, že?

Jupí a je tu podzim! Má inspirace, má anihilace.

ANNihilation

P.S:
Jak dlouho může trvat tvůrčí blok? Jak dlouho může trvat katatonický postoj k životu?
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!