Leden 2015

Terč

26. ledna 2015 v 12:08 | ann-ihilation |  Krátké příběhy
Snažím se z týhle díry vypadnout už dobrý dva roky. Nejhorší je ale to, že jsem za celou tu nekonečnou dobu na nic nepřišel a patlám se v tom úplně stejně jako na začátku. Rozdíl je akorát v tom, že teď odtud chci zdrhnout víc než kdy jindy. Někdo říká, že když jste magor, tak to máte v životě lehčí, ale mě to teda přijde jako kurevsky těžká zátěž. Asi, že magor nejsem.

Tak si představte, že vám mažou paměť a zdupou to. Místo toho, abyste byli stejný ubečený ovce jako všichni ostatní a celý jim to sežrali i s navijákem, jste hrozně zmatený, pak nasraný a pak najednou zavřený ve cvokárně. Říkáte si, co jsem jim měl jako sežrat i s tím navijákem. To mi neuvěříte: Ti hajzlové mi tvrdí, že nejsou žádný jinačejší barvy než bílá a černá. A že jsem já ten divnej, když jiný barvy vidim. Ostatním asi vymazali palici líp a nalili jim do nich ředidlo, aby byli stejně blbý a věřili, že žijou v černobílym filmu. No a proto jsem tady, vážení, protože jako jedinej nejsem cvok.


Bejvá tu nuda, ostatní zavřený jsou fakt dost vymiškovaný. Jeden týpek tvrdí, že mu unesli celou rodinu, a když každou hodinu nezačne mlátit hlavou do zdi, tak je všechny postřílej. Další je zase skálopevně předsvědčenej o tom, že je Země kulatá a točí se. Takže už asi chápete, proč tu není dvakrát sranda - nedá se tu s nikym bavit. Teda skoro. Hraju dost často karty s jednou žábou a fakt se u toho nasmějeme. Ale musí mít zrovna náladu, protože někdy je na tom fakt bídně a s nikym se nebaví. Holka nešťastná má taky fakt hustou příhodu, proč je zrovna tady. To mi snad ani neuvěříte.

Prej chodila dost dlouho k psychoušovi, protože onehdá nepomohla nějaký holce, kterou právě znásilňovali v parku. Měla z toho výčitky svědomí až na střechu a ten její dochtor se jí snažil vysvětlit, že je to normální - že se prostě bála a zdrhla. No a jednou šla zase tý terapie, a co nevidí - mladá ženská ječí jak pominutá, protože ho do ní strká chlap velkej jako hora. Tentokrát se rozhodla to tak nenechat a tý chudince pomoct. Rozhodla se, že toho chlapa prostě odežene a obě zdrhnou. No, a když si to tam tak přihnala, tak jí ta ženská i s chlapem oba čapli a pustili se do ní, jestli chápete, co tim myslim. Ukázalo se, že to byla dvojka nějakejch úchylů, co se v těhle věcech vyžívá.

Příběh je to hustej, co? Ta mladá žába teda vypadá fakt bídně, jako by jí fakt nějakej chlap něco udělal. Ale tuhle šílenou historku jí teda dvakrát nevěřim. Se mnou se baví, prej jí připomínám tátu. Né že by mě to nějak zvlášť těšilo, protože jsem tak o deset roků starší jak ona, ale je to fakt milá společnost, tak to zase tolik nehrotim.

"Pomůžu ti utéct." Mrká na mě od karet. "Vím jak na to, vše jsem promyslela. Ale něco za to chci - aby ses pro mě vrátil a dostal mě taky pryč."
Hlava mi šrotuje na plný obrátky, ale moc se mi do toho nechce. Je to fakt poklad, ale nevim kdy jí může rupnout v bedně, žejo.
"Vím, že to tu říká každý pacient, ale nejsem cvok." Dívá se na mě těma svejma krásnýma panenkovskejma očima. Nakloní se ke mně přes stůl tak, že je fakt těžký, abych se jí do nich vydržel dívat. "Taky vidím barvy." Zašeptá co nejvíc potichu a hned se začne rozhlížet kolem sebe, protože je celá připosraná, že by jí mohl někdo uslyšet.
"Myslíš, že jsem úplně blbej?" Hned mi cvakne, že to jen zkouší, abych jí věřil a přibral jí do party.
Čapne mě za ruku a nakloní se úplně ke mně. "Nelžu, vidím je. Všichni je vidí, musí. Jen hrají nějakou podivnou hru, abychom si mysleli, že s námi něco není v pořádku. Vidím, že máš krásné tmavě modré oči, a když se začneš smát tak hlasitě, až brečíš, je vidět, že se ti leskne v puse zlatý zub."
V tu chvíli jí uvěřím a cejtim, jak se ve mně něco hlo. Vim natuty, že zdrhnu a tuhle křehkou krasotinku tady taky nenechám shnít.
Vidím, jak se na mě kouká - tak, že je jí jasný, že do toho jdu. Myslim, že to je to, čemu se říká ženskej instikt - ženská vždycky pozná předem, že jí chlap řekne jo.
'Tak jakej máš teda plán?' Usměju se na ní.

Ta malá mrška mi neprozradila, co přesně vyvede, jen mi řekla kdy. Byla přesná jak hodinky a nějakou záhadou se mi podařilo dostat se ven i přes vrátnici. Zatímco jsem zdrhal, co mi síly stačily, hlavou mi vrtalo, co ta asi tak vyvedla. Napadlo mě, že kdyby se svlíkla, tak všechny určitě odláká. Hodnou chvíli jsem se při tom svým chraplavým běhu určitě musel tlemit jako nějakej strarej úchyl, ale alespoň jsem na chvíli nemyslel na to, že mam pocit, jako by mi někdo polil plíce benzínem a škrtnul sirkou. Ten někdo jsem byl totiž já, a to už od svejch čtrnácti, haha. Nejdebilnější na tom ale bylo, že jsem na to cigáro měl stejně chuť, i když jsem ho už asi neměl čim vytáhnout.

Víte, co je to nejhorší, co jsem moh zjistit? Ne, neni to to, že za rohem na mě čekaj poldové nebo že mě co nevidět někdo práskne. Nejhorší je zjistit, že si z vás celou dobu jen někdo dělá prdel. Když jsem to zjistil, málem to se mnou seklo. Hrát si s lidskejma životama. A proč? Protože zkurvený boháči se nudili a potřebovali nějakou fakt príma reality show. A tak zavřeli do blázince pár ubohejch chudáků, zpřeházeli jim pomocí tý svý technologie pár paměťovejch drátků v hlavě a pic! Velká bžunda v přímým přenosu - pár ubožáků, co se na smrt trápí, aby se debilní milovníci drahejch aut a vín doma tak nenudili. A ještě na nás ty hajzlové uzavíraj sázky. 'Terč - tref se, koho prvního trefí šlak!' Tohle jejich motto už nikdy nedostanu z hlavy. Takhle nasranej jsem teda nikdy nebyl. Slíbil jsem sám sobě, že z tý hrabárny dostanu všechny a těm unuděnejm prasatům ukážeme, že si za prachy nemůžou koupit všecko. No, je asi nad slunce jasný, že mi to nevyšlo.

'Uklidněte se, prosím.' Říkala mi s falešnym úsměvem ta protivná mladá doktorka, ze který jsem měl vždycky husinu. 'Zkuste se nad tím zamyslet zdravým selským rozumem. Je víc pravděpodobná možnost, že jste se duševně pomátl a snažíme se vám pomoct, nebo že se proti vám všichni spikli a - jak tvrdíte - vás zneužili a použili jako postavu do nějaké obludné reality show?' A takhle to do mě hustila den co den. No a nakonec mi to docvaklo - prostě jsem cvok a jen potřebuju vyléčit, jako všichni tady.


TERČ
Nová hra, která si z vás vystřelí!
Nemáte peníze pro svou rodinu? Chcete se stát slavným? Nebo vás prostě jen nudí váš dosavadní život?
Netruchlete, máme pro vás řešení na všechny vaše neduhy!
Přihlaste se co nejdříve do naší reality show a připojte se i vy k osudům vašich milovaných hrdinů!

___

Dílko je soutěžní, takže pokud by se vám líbilo (nezapomeňte si přečíst druhé!), tak můžete hlasovat zde. :) Zadáním i inspirací mi byl zveřejněný obrázek (jeho zdroj tamtéž: http://literarni-klub.blog.cz/1501/annihilation-vs-pierre-vesper)

Prosinec 14

14. ledna 2015 v 1:24 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
...já říkala, že to přijde v půlce ledna.
Nevím, jestli jsem předpovídala to, že budu naprosto neschopná cokoliv dělat, začínat, dokončovat, tvořit. Nebo že by to byla lenost? Nebo jsem prostě jen dítě léta utlumené zimou?

Prosinec začal ve velmi oslavném stylu. Pan Mo(u)drý měl totiž promoci. Už je to pan Modrý, PhD.!!! A navíc, jako dost velký bonus, to není takový ten typický nepoužitelný akademik, ale je to šikulka. (Jen pro případ, že by se tento článek rozhodl číst. :D) Promoce byla krásná, byl tam opět nejhezčí ze všech mužů i žen (no fakt!) a vše jsme řádně oslavili jak výtečným obědem (dančí kýta!!! prosím, ještě mi přidejte!), tak spoustou piva (vícestupňové speciály) a vše navíc zakončila zima, když se rozhodla pokrýt ledem celé město. Proto rodiče pana Modrého museli jet domů místo dvou a půl hodin rovnou třináct! Tak ještěže ve zdraví přežili a nakonec je z toho celého docela povedená historka.

Na Mikuláše teprve začala sranda. Vyrazili jsme do Trafačky, kde se konala vůbec poslední vernisáž, jelikož se galerie kvůli výstavě domů bude rušit. Výstavu jsme neshledali zase tak dobrou (a to si prosím mezi hodně umělci vždy umím najít "to svoje"), zato víno se zdálo býti dobrým dost (kecám, někdo musel toho vždy tak výborného Michlovského zpančovat jako prase). Poté jsme se ještě přesunuli do Vagónu, kde se konala tradiční Seattle party. Koncert nebyl tak dobrý jako minule, protože hráli pomalejší písně a vůbec to publikum to nějak tak moc nebralo, ale mě to očividně nevadilo, vesele jsem (p)opíjela, připadalo mi jako dobrý nápad dávat do těch oceánů vína s kamarádem panáky, protože jsem ho hrozně dlouho neviděla, no a jako ještě lepší nápad se mi zdálo pogovat na rozlitém pivu. A takhle moc jsem si kotník teda ještě nikdy nezvrkla. Velikostí připomínal spíše pomeranč a barvou nějaký fialovo-zelený drahokam. A bolelo to jako čert ještě pěkně dlouho. (Ještě teď ho občas zacítím, a to je to více jak měsíc.) V tu chvíli jsem si fakt říkala, že už jsem stará na to, abych tak řádila (nebo bych spíš měla řádit někde, kde to neklouže.)

Ovšem stala se mi i jedna velmi kouzelná věc. Nevím, proč tomu tak je, ale spousta lidí mi po internetu píše všelijaké věci, a ač mě neznají a já nikdy nijak moc nereaguji (protože si radši povídám osobně), jsou ke mně neuvěřitelně srdeční. V prosinci mi jeden neznámý mladík, se kterým jsem si vyměnila pár vzkazů na databázi knih, s radostí oznámil, že si vydal sbírku básní, a navíc že je sbírka tak trochu samizdat. Daroval mi ji i s krásným věnováním a já se teď těším z jeho básní. Je to možná banalita, ale pro mě to má prostě své kouzlo. Recenzi samozřejmě po přečtení dodám, jak jemu, tak vám.

Také jsem v prosinci poprvé byla v Bílkově vile. Od té doby, co jí zpřístupnili veřejnosti jsem se pořád odhodlávala a odkládala, až jsem to odložila nějak finálně a nakonec jsem se tam dostala až se školou. Všem moc doporučuji ji navštívit. Pro mě to byla láska na první pohled. Je to zajímavá stavba s velmi propracovanými interiéry. Líbí se mi, že je propracovaná až do úplných detailů a působí hrozně příjemně. Nehledě na krásné skupltury či náčrty, které jsou v ní k vidění. Vůbec bych se nebránila tomu, v ní bydlet.

Poprvé jsem také navštívila Bratislavu. Maminka pana Modrého je učitelka a pořádala školní výlet... No kolem a kolem nám nabídla jet zadarmo na výlet, což se nedá odmítnout. Byl to vlastně výlet ve výletě, protože se vyjíždělo ze Žďáru. :) Bylo to moc pěkné, tak nějak celkově. Hlavně rodiče pana Modrého jsou neuvěřitelně fajn, takže to asi ani nemohlo být špatné. A i výlet se povedl. Začalo to sice krutým vstáváním kolem šesté hodiny, ale to jsme nějak překonali a byli jsme i docela čilí. Zprvu jsme toho moc neviděli, všude byla mlha. Dokonce ani Hrad nebyl vidět tak úplně celý. Ale hmla se nakonec protrhala a my si město prohlédli celé. Tedy, přiznám se, že s Prahou nemá společného nic. Možná je spíše podobné Brnu. Ale před svátky mělo krásnou atmosféru. Stihli jsme památky, i trhy. A hrozně jsme promrzli, o tom žádná. Akorát mě teda naštvalo, že kamarádce nedošel pohled, co jsem si jí posílala.

Bratislavský hrad. (fotil to pan Modrý, ale to jste asi poznali, protože já to neumím)

Jo a taky se mi stalo něco nemilého, mojí blbostí. A to jako prosím to, že jsem to s alkoholem přehnala tak, že jsem si myslela, že je po mně. A to se mi stalo asi jen jednou, někdy před pěti lety. A tohle možná ještě bylo horší. Vyrazili jsme na předvánoční koncert do Modré vopice. Měli tam hrát i kamarádi a tak, no prostě akce, kde je spousta známých a pití. Nějak mi to ten den nesedlo, normálně bych to snesla. Piju rum, bavím se, trsám na super písničku, na kterou jsem se těšila celý večer (nedělám si srandu, nemůžu z toho a hrozně mě baví, jak je to debilní), jo a pak najednou všude házím šavle, chci přespat venku a podobně. Chudák můj milý mě ztěží dotáhl k sobě, kde se o mně postaral. A normálně se ani nezlobil, tak se o mně bál. A to ráno, to mi bylo hej! No, piju jen velmi střídmě a tvrdého alkoholu se asi hodně dlouho nedotknu. :D

A co prosinec dělá prosincem? No samozřejmě Vánoce. S panem Modrým jsme je oslavili už před svátky, protože se chystal domů (jo, to byla ta poblijónská oslava, přesně tak) a na Štědrý den jsme vyrazili s bráchou k našim. Letos to bylo jiný. Divný. Asi když už má člověk "jen" rodiče, tak si to tak nedokáže užit nebo co. Ale tak stejně to bylo hezký, byli jsme spolu celý den, mlsali jsme, dívali jsme se na pohádky a taky jsem dostala fakt nejvíc rajcovní plakát Jima Morrisona. :D Co by to bylo za Vánoce bez takovýho plakátu. :D Jsem hrozná, já vím!

Uf a pak mi začalo další shánění dárků, protože můj milý má svátek kousek po svátcích a brácha se zase narodil začátkem ledna. Mimochodem, ten můj dospělej chlap si mimoděk vybral puzzle s obrazem kavárny od Gogha, což se ukázalo jako nejtěžší skládačka v našem životě. Že byl Vincent talent, to už dávno víme, ale že si prostě vystačil se čtyřmi barvami na celý obraz je při skládání tisíce dílků poněkud protivné. Ale lepší než něco jednoduchého, to asi ano.

A na Silvestra jsme vydrželi asi šest hodin v kuse jen sedět, jemně popíjet a hrát Bang. Nekecám.

Tak zase příště,
čááu,
ANNihilation


Věčnost

6. ledna 2015 v 15:04 | ann-ihilation |  Krátké příběhy
"Mé jméno je doktor Aeter, vítejte na naší klinice." Přátelsky se usmál na svou novou pacientku. "Nemusíte mít strach, všechno v klidu probereme. Následujte mě." Pokynul rukou směrem ke dveřím a mladá žena, které neměla téměř žádnou barvu v obličeji, šla automaticky za ním.
"Posaďte se u nás. Mohu vám něco nabídnout, nebo přejdeme rovnou ke konzultaci?" Zeptal se jemným hlubokým hlasem.
"Raději rovnou začněte. Z doktorů, nemocnic a všeho kolem jsem vždy nervózní, tak ať to mám co nejdříve za sebou," odvětila a do obličeje se jí pomalu začala vracet barva.
"No, dobře, jak si přejete, nemusíme chodit kolem horké kaše. Vysvětlím vám, jak celá procedura funguje. Na zachovávání mladistvého vzhledu jsme experti. Náš inovativní způsob praktikujeme již několik let a to s naprosto fantastickými výsledky. Z procesu ale není cesty zpět, proto váš nejprve seznámím s negativy, která s sebou nese.

Cenou, kterou zaplatíte za zachování vašeho krásného mladého vzhledu, budou především vaše pocity. Ať už to bude radost, zamilovanost, touha, dojetí, vzrušení, hrdost, veselost, spokojenost nebo klid. Všechny tyto emoce navždy zmizí. Na druhou stranu se zbavíte i všech negativních pocitů, ale pro spoustu klientů je problém tento fakt přijmout a od svého rozhodnutí ustoupí. Ovšem mnozí se raději těchto, ehm, jako bych to řekl…přežitků vzdají a zůstanou mladými navždy. Posuďte sama." Pomalu vstal, stále s úsměvem, a spustil projektor. "Vidíte, jak jsou nádherní?" Kochal se svou prací.
Na plátně se střídala spousta fotografií mladých žen, místy mužů. Ač nádherně a bez vrásek, všichni vypadali jaksi skelně, bez výrazu, trochu jí to vyděsilo.
"Kolik let je téhle?" Vychrlila ze sebe, když naskočil obrázek jemné světlovlasé ženy s bledou pletí.
"Zkuste hádat," šibalsky odvětil doktor Aeter.
Zamyšleně se zahleděla: "Plus mínus sedmadvacet?" Nervózně pohlédla na doktora a očekávala odpověď.
"Ha, pětačtyřicet!" Vyhrkl vítězoslavně.
Udiveně na něj pohlédla. "To snad není možné! Tolik? Proboha, to je úžasné!" Nadšení jí naplnilo oči, ale stejně bylo vidět, že pořád přemýšlí a pečlivě zvažuje, jestli proces podstoupit. "A jak přesně ta vaše procedura funguje, doktore?"
"Přesný proces vám bohužel nemohu sdělit, jde o lékařské tajemství, které je třeba pečlivě střežit až do poslední chvíle. Zkusím vám ale popsat jeho účinky tak, abyste jim, i jako laik, plně porozuměla. Kdybych měl tento zákrok přiblížit, přirovnal bych ho k nečekanému mrazu. Rozkvetlou květinu obalí led a tím ji uchová navždy krásnou, navždy zachytí moment jejího rozpuku. Ovšem ke květině už není možné přivonět, jestli chápete." Pohlédl na svou pacientku.
Přikývla. "Samozřejmě, ta ztráta emocí."
Doktor na souhlas pokyvoval hlavou. "Vždy záleží na tom, v jakém věku tento proces podstoupíte. Ubrat nic nedokážeme, zachovat umíme vše." Nepatrně na ní mrkl. "Vám je, dvacet…"
"…dva"doplnila ho.
"Tak to jste přišla úplně akorát, řekl bych. Vaše tělo už je zcela vyvinuté, ale ještě pár let, a začnou se vám tvořit mladistvé vrásky a tělo postupně uvadat," gestem obkroužil její obličej a naznačil pohyb směrem dolů.

"Pečlivě si tedy rozmyslete, jestli zákrok chcete." Potřásl jí na rozloučenou rukou. "Ale moc neotálejte," dodal a v jeho hlase skoro jako by zazněla výhružka, které si ale mladá žena nemohla všimnout, protože se jí v hlavě obracela jeho slova o zákroku, květinách, věčném mládí a životě bez citů.


"Jsem rád, že jste se vrátila. Jste si tedy jistá tím, že chcete postoupit proceduru?" Doktor se afektovaně usmál, protože už předem znal odpověď. Nikdo se přeci nevrátí, aby řekl ne.
"Stoupněte si tady. Kolem vás je zařízení, které vám obemkne tělo, abyste neupadla, až proces začne. Kvůli použité technologii není možné provádět ho vleže. Tak, jste připravena?"
Jemně, a opět bledá, že by se v ní krve nedořezal, přikývla. Doktor začal manipulovat s přístrojem, který jí chytil kolem kotníků, stehen, boků, dolní části hrudníku a krku, aby bylo tělo stabilní. Poté si v injekční stříkačce připravil látku, kterou se jí chystal vpíchnout. Byl to velmi pečlivě vyvinutý roztok. Po vstříknutí do žíly neusmrtil hned, jak se dostal k srdci, ale krevním oběhem putoval do té doby, než se dostal do všech částí těla. Ty znehybnil a během několika minut prakticky zakonzervoval, takže k jejich tlení dojde až za několik desítek let, ne-li déle. Kvůli paralýze se nedalo říct, kdy přesně nastala smrt, ale během pár minut byl pacient zachycen v nehybnosti a - a to především - v dlouhotrvajícím mládí, které mu nikdo nemůže vzít.
Přívětivě se na mladou ženu usmál. "Jen to maličko štípne a bude po všem."


zdroj fotografie, která byla chtě nechtě inspirací: http://literarni-klub.blog.cz/1501/annihilation-vs-bocian
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!