Prosinec 2014

Jsem...

19. prosince 2014 v 13:22 | ann-ihilation |  Miniatury (kreatury)
Jsem nešťastně zamilovaná do každého muže,
který mě nechce.

Zvíře

8. prosince 2014 v 10:57 | ann-ihilation |  Art (k)deco

A3/kombinovaná technika

Listopad 14

7. prosince 2014 v 14:35 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)

O listopadu v plném proudu prosince, o prosinci možná v únoru. No uvidíme, času je málo. Kdybych si tak ještě pamatovala, co jsem dělala. :))
Vím, že na začátku měsíce mi končil blokový kurz, kde jsme výtvarně tvořili. Byl to pohodový zážitek s učitelem, který zaručeně ve svém mládí spadl do lektvaru s kouzelným lsd lektvarem (a taky vypadá jako mladší brácha Laynea Staleyho, ale já pořád někoho v někom vidím, tak nevím). Vždy nám pustil hudbu, předčítal povídky a básně a nechal nás tvořit, co nás napadlo i nenapadlo. Jako lepší oddechový kurz asi nenajdete. A přitom si z toho člověk i něco odnese. Dokonce jsme si ve škole udělali výstavku. Takže ta krásná díla, co tam byla už několik let, jsme sundali a místo nich tam pověsili dekadentní surrealisticky laděné malby. Což je vlastně dobré. :)) Zbytek, co se nedostal na výstavku mám v plánu nafotit a publikovat, ale není moc o co stát - leda, že byste byli psycholog či psychopat.

Moc jsme se tento měsíc chtěli vydat na Noc divadel. Pro toho, kdo to nikdy neslyšel - jde o akci, kdy se zpřístupní v noci divadla a můžete se dozvědět víc o tom, jak fungují, podívat se do neprobádaných míst a zažít trochu něco jiného, než na co jste zvyklí. Bohužel se ukázalo, že zájem o bezplatné akce je přímo obrovský a nechtělo se nám čekat hodinu a půl na další prohlídku před Stavovským, další divadla ještě nebyla otevřená, Cimrmany jsme rovnou zavrhli, jelikož u nich je účast velká i běžně, tak to skončilo oslavou Máchových už dávno nedožitých narozenin. Pan Modrý byl trochu zklamaný i nadšený. Chtěl totiž založit fanklub Karla Hynka Máchy, ale ukázalo se, že něco takového už asi je, protože u jeho sochy byla položena růže. No, spíš byl hodně nadšený a vůbec zklamaný.

V pondělí sedmnáctého jsme vyrazili na Národku s naivní nadějí v srdcích, že zapálíme svíčku, ale letošní účast byla obrovská a na zapalování svíček se čekala fronta přes celou ulici, tak jsme je zapálili až na Václaváku. Celé oslavy vlastně byly jiné. Celá Národní byla plná stánků, ohraničená pódii (Láska a Pravda stage, pořád nevím, jestli mi to připadá vážně vtipné nebo vážně trapné) a nedalo se hnout. A do toho vypískávání Zemana, no prostě celkem nářez, byli jsme rádi, když jsme se vrátili domů a nemačkali se nikde mezi lidmi.

Také jsem zažila obrovský šok z toho, co udělali s Lennonovou zdí. Chystám o tom krátký článek, tak víc asi tam, každopádně jsem to pořád ještě úplně nerozdýchala.

Kromě malování pseudo-obrazů jsem se také snažila tvořit jinak. Panu Modrému jsem udělala adventní kalendář, ve kterém má na každý den jiný čaj. Sice vypadá dost dětsky, ale líbil se, takže účel splnil. :) No a také jsem se pustila do výroby vlastní konopné masti, ze které jsem měla radost jak já, kamarádka, tak i naši. Akorát nevím, co si myslí sousedi, protože při výrobě to všude smrdí jak v bongovém doupěti.

Dále jsme byli na skvělé výstavě v již končící galerii Trafačka. Svá díla tam prezentovala Eliška Jakubíčková, která na mě se svými expresivními malbami udělala velký dojem. To samé bohužel nemohu říct o expozici Samuela Pauča, který je k vidění v Chemistry gallery. Nikdy autora neocením, pokud má na výstavě dvacet stejných děl. Tím myslím díla, která vznikla za pomoci stejné techniky, barev, všeho. Stavte se třeba na hlavu, ale je to nenápadité. A je mi jedno, že to dělá každý druhý uznávaný autor.

Malý pozdní dodatek:
Ještě byl tento měsíc významný tím, že mi pan Modrý sehnal Hynka Houbiniho, což je prostě takovej ten vyjetej plyšák z Billy, do kterýho jsem se zamilovala a spím s ním v postýlce. Nevím, jak jsem mohla zapomenout na něco tak důležitého. :))))

A to je asi vše, vážení. Na víc už si nevzpomenu. Tak zase příště,
čááu

ANNihilation



Střadatelé slz

2. prosince 2014 v 12:33 | ann-ihilation |  Krátké příběhy
Každou noc se neslyšně procházím po nebi a pozoruji lidské osudy. Mohu se sice jen dívat, ale často mívám pocit, jako bych je prožívala s nimi. Lidské bytosti jsou po všech těch staletích stejné. Nechávají se unést emocemi, chtíčem, přeludy. Opakují stejné chyby. A přece mě vždy dokážou něčím překvapit.


Ve městě, nad kterým bloudívám celé noci, jsem si vyhlédla krásný milenecký pár a sdílela s nimi jejich každodenní půlnoční procházky. Ti dva mne bůhvíproč fascinovali, nemohla jsem z nich spustit zrak. Už jsem o nich věděla téměř vše - co mají rádi, jací jsou, co dělají, a poslední noc jsem zjistila i smutný fakt, že mladý muž je smrtelně nemocný. Od té chvíle jsem dívku vídala častěji - nad ránem už jí můj stříbrný svit nedovolil spát, a tak se chodila nadýchat čerstvého vzduchu, který vířila rosa. Její tvář v ranní mlze vypadala o deset let starší, protože jí měla zahalenou v beznaději.


Pamatuji si to přesně. Vydala jsem se na svou noční obchůzku, jako strážkyně všech spících. Zrovna jsem byla přeťatá v půli a jemně svítila na cestu všem neviditelným. A tehdy jí oslovili Dva. Věděla jsem přesně, co jí nabízí. A také jsem věděla, že je tak nešťastná, že jejich nabídku přijme. Chtěla jsem na ní zakřičet: "Ne, nedělej to, vždyť přijdeš o to nejcennější!" Ale jak jsem asi mohla, když nemám úst či řeči? Už mnoho takových, jako byla ona, jsem tímto nekalým způsobem viděla přijít o život, nechtěla jsem mezi jejich řadami přivítat i ji. Přítomnost Dvou mě trápí už dlouho. Obírají křehké lidské bytosti o jejich štěstí, aby střádali slzy. Lidské slzy jsou totiž ve světě pod světem velmi cenným artiklem. Nechápu tu zrůdnost, kterou uplatňují ve sbírání. Kéž bych tak mohla dělat víc, než se dívat. Je jen otázkou času, než se stane něco zlého.


*


Uplynulo pár poklidných nocí, než se vše seběhlo. Ne nadarmo se říká, že před bouří bývá klid. Zprvu jsem moc nechápala, co se děje. Mladý muž se zasněně procházel nocí se svou dívkou. Byl pln života i energie. Chvílemi se zastavil, aby ji políbil. Poznali se teprve před dvěma dny, ale jeho srdce hořelo takovou touhou, jako by ji znal léta. Na svou bývalou dívku si ani nevzpomněl.


Dva si té noci přišli pro splátku.
"Tak co, holčičko, splnili jsme svou část dohody"? Ušklíbl se jeden z nich. "Těší se muž, kterého tak miluješ, zdraví?" Pobavený škleb mu ještě dlouho zůstal viset na rtech.
"Ano," odvětila tiše, "splnili."
"A teď zaplať!" Zaburácel druhý.



Prázdnými ulicemi se prohnal chladný vítr a nesměle otáčel listí na stromech. Vzduch zhoustnul, plnily ho emoce. Ač bylo všude ticho, kolem viselo napětí a strach. Jako by do ní v tu chvíli vstoupily všechny pocity, které se snažila potlačovat. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy velké jako hrachy. Plakala tak moc, až to vypadalo, že v ní nezbude jediné slzičky. Odešla hlubokou nocí a její srdce bilo, stejně jako srdce želvy, když zemře, ještě několik hodin. Ti dva nechali slzy kutálet ještě dlouho po tom, co odešla a kochali se jimi. Musejí je sice odevzdat, ale proč si před tím trochu neužít?



"Jak to, že nejsou modré? Vždy jsou přeci modré!" Zeptal se udiveně jeden druhého, když nechával skapávat slzu ze své jemné ruky.
"Ty to vážně nevíš?" Jeho překvapený výraz mu byl odpovědí. "Já sám je sice nikdy na vlastní oči neviděl, ale slyšel jsem o nich z dávných legend. Ty modré, které vídáme pořád, můj brachu, značí smutek. Rudé jsou slzami štěstí."
"Počkat, to mi jako chceš říct…"
"…ano, že je opravdu šťastná, že zůstal naživu, i když k ní už nic necítí." Dokončil jeho započatou myšlenku.
"To tedy znamená, že ho vážně milovala"?
"Už to tak vypadá."
Oba se dali do smíchu a začali sbírat červené slzy.

______

Dílo je soutěžní povídkou v Duelu literárního klubu. Kdyby se vám líbilo a chtělli byste pro mě hlasovat, tak můžete zde.

Zdroj fotografie: http://draksoft.deviantart.com/art/012-Boiling-with-rage-299675446
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!