Listopad 2014

Padesát, tisíc, milion a jedna stupidní rada o sexu

28. listopadu 2014 v 10:33 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Svět je přímo zaplaven stupidními návody na dobrý sex. Každý má své rady, tipy, triky, a ty publikuje s obrovským nadšením. Problém nastává v momentě, kdy se někdo těmito radami začne řídit.
Při čtení článku, prosím, berte v potaz, že jsem žena, tudíž nemohu reálně posoudit hledisko ze strany muže. Každopádně mám stejně za to, že tyto články čtou povětšinou ženy.

Polohy, ve kterých zaručeně dosáhnete orgasmu
Asi jste už také někde viděli nějakou radu, jaká poloha je dobrá pro dosažení orgasmu. Někdo doporučuje tohle, druhý zase tamto. Pravda je taková, že jsme každý jiný. Každý máme ojedinělý tvar pohlaví, stejně tak náš partner, což je třeba respektovat. Co bylo s jedním partnerem vzrušující, může být s druhým téměř bolestivé, protože je třeba víc vyvinutý. Nehledě na to, že většina (nejen) mladých žen málokdy dosahuje při sexu vaginálního orgasmu. Pro některé může být požitkem jen orgasmus klitoridální.


Při sexu musíte vypadat dobře
V téhle poloze vám je vidět velké břicho, v téhle povislá prsa, a v tamté pro změnu velký zadek. Takže ho ve finále musíte provozovat buď v nějaké pokročilé jogínské poloze, nebo v džilbábu. Kdyby nastal problém, můžete to vyladit sexy spodním prádlem, případně zhasnout. Tyhle rady vám akorát srazí sebevědomí. Při sexu je hlavně třeba se cítit dobře. Pokud se s vámi někdo miluje, tak je to pravděpodobně proto, že se mu líbíte, tak proč řešit, jestli vám v této poloze vidí velké boky, když se místo toho radši můžete věnovat příjemnému prožitku?
Co je ještě zajímavé, je fakt, že jen stěží narazíte na článek, který by radil mužům, jak schovat propadlá žebra, chlupatý zadek, či pivní pupek. Z toho vyvozuji, že takové krávoviny musíme rozpatlávat jen my, ženy. (Né, že by se muži často netrápili nějakými nedostatky, jen na tom nevybudují novinářskou kariéru.)

Udělejte tohle, zkuste tamto!
Čas od času se někde objeví nějaký zaručený trik. Ať už na skvělý orální sex, trochu toho plácání, domácí striptýz, nebo nějaké nečekané hrátky. Ono když ale napíše jeden člověk, že je dobré právě tohle, tak to musí být zaručeně pravda. Přesně tyhle tipy mě úplně vytáčí. Je vůbec někdo, kdo je zkouší? Proč se radši někde nenapíše o tom, že je třeba partnera poznat, zeptat se/zkusit, co se mu líbí, co ho vzrušuje. Zpětně mu také naznačit/ukázat/říct, co se líbí vám. Proč hrát hry, které vymyslel někdo jiný, když můžete mít vlastní pravidla?


Sexuální tabu
Jako poslední věc bych chtěla zmínit, že existují jisté praktiky, které jsou ve společnosti tabu. Nebo dlouho byla a teď teprve vyplouvají na povrch. Dříve se třeba mělo za to, že orální sex je škodlivý. Teď máme za to, že když někdo provozuje jiný, než klasický sex (pod čímž si stejně každý představí něco jiného), je zvrhlík. Myslím si, že není třeba odsuzovat. Jeden to má rád zepředu, druhý zezadu, třetí zase pusou, čtvrtý s bičíkem, pátý rád očichává nohy, šestý to tají. (Z toho by byla hezká dětská říkanka.) Proč soudit, když se najdou dva (či více), kteří spojí svou touhu, byť nám zrovna nevoní?

Teď bych mohla článek zakončit tím, že zaručený způsob, jak chlapa dostanete do varu je, že mu budete… Dělám si srandu. Myslím si, že tyto rady a porady úplně popírají individualitu a intimitu. Nejlepší způsob, jak zlepšit sexuální život je poznat své tělo. A s partnerem se do ničeho nenutit - dělejte jen to, co je příjemné vám i jemu. Nestyďte se o sexu mluvit a užívat si ho.

ANNihilation (pseudorádce)

zdroje obrázků:
http://download.matus.in/design/pictures/funny/
http://www.zdravotnickydenik.cz/2014/10/celibat-kvuli-bolestem-zad-uz-neni-treba-vedci-urcili-nejsetrnejsi-sexualni-polohy/

The Velvet underground - Venus in furs (acoustic)

18. listopadu 2014 v 22:49 | ann-ihilation |  The Velvet underground

Setsakra dobrá verze. Jooo, jak já mam ráda tenhle zvuk šedesátek volně přecházejících v sedmdesátky; jak já zbožňuju tu syrovost, která se nebalí do elektronických úprav, které jako by z hudby vždy sesbíraly kousky duše - a proto už nikdy nezní celistvě, všechna má stejnou ozvěnu, stejný podtón.
A asi jediný důvod, proč respektuju Andyho Warhola.

Mé první krůčky ve světě jiného jídla

16. listopadu 2014 v 11:31 | ann-ihilation
Každý z nás se mění s časem, získává nové zkušenosti a buduje názory. Když si umíme odpovědět na otázku "proč", pověstný první krůček se nezdá být tak těžkým.

Všechno to začalo vyloženě nesmysly, které mě bily do očí. V paměti mi utkvěly fazole přivezené z Etiopie. Zrovna z Etiopie sem přivezou tak výživnou potravinu. Zvrácenost volného trhu? Definitivně. A tak se člověk pomalu začne dívat na zemi původu a přemýšlet. Že si radši koupím něco od tamních zemědělců nebo výrobců asi nemusím dodávat. Škoda, že zboží bývá často dražší, než dovezené ze zahraničí.

Z krůčků se ale staly kroky. Po nedávném zjištění několika faktů jsem se rozhodla nekupovat výrobky firmy Nestlé (Což obnáší velkou část potravin na trhu, u nás především Orion a Jojo. ), a to kvůli jejich neetickému chování. V zemích třetího světa propagují své výrobky, především kojenecké mléko. Tamtím obyvatelům, kteří jsou dost často nevzdělaní a lehko podlehnou přesvědčování, tvrdí, že jejich kojenecké mléko je pro dítě výživnější a lepší, než kdyby ho matka kojila. Matky nemají peníze na to, aby si kupovaly drahou výživu, ale stejně to dělají, protože chtějí pro dítě to nejlepší. Ve výsledku je tedy nezdravé dítě i matka, protože kvůli tomu, že utratila prostředky za drahé, zbytečné a špatné kojenecké mléko, nemá peníze na vodu a jídlo pro sebe. K čemu všemu asi tento proces vede, nemusím dodávat. Firma se sloganem "good food, good life", se neštítí ničeho. Asi nebude velkým překvapením, když dodám, že za jejími výrobky stojí práce dětí nebo že se neštítí čerpat zdroje vody tam, kde je její nedostatek.


Ono stačí, když si poslechnete názor muže, který stojí na špičce této společnosti, ohledně pitné vody. Když je někdo zarytě přesvědčen, že by měla být privatizována a že tvrzení, že na vodu má nárok každá lidská bytost, mu připadá extrémní, asi není sporu o tom, že je to reprezentativní vzor chování celé společnosti.
Takže ne, díky, já ty často tak chutné i kvalitní věci, oželím, protože se nechci byť jen malou částí podílet na něčem takovém. Jen si nejsem jistá, jestli to je v mých silách, protože Nestlé vlastní i velké podíly společností, u kterých by vás to nenapadlo - Garnier, Vichy, Maybelline, Diesel, Ralph Lauren, Giorgo Armani, Purina, Friskies, to by vás nenapadlo, ne.

Další velký krok, který se teď snažím udělat, je bojkot palmového oleje. Odrazují mě od toho zase především etické důvody. Jak asi všichni víme, v zemích třetího světa se palmové plantáže zakládají místo vypálených (nebo v lepším případě vykácených) deštných pralesů, což vede k obrovským úhynům zvířat, především jde o orangutany, kteří jsou v tomto prostředí extrémně oslabeni. Nehledě na to, že palmový olej je nezdravý a v našich podmínkách, kde máme na dosah slunečnicový, nebo alespoň ten řepkový (který tedy taky není nic super), je zvěrstvo dovážet palmový, který je získáván takovými způsoby. Jako vždy vyhrávají peníze, palmový je nespočetněkrát levnější.


A když se rozhodnete, že ho jíst nebudete, zjistíte, že je to dost problém. Některé výrobky poctivě uvádějí jeho přítomnost, většina se však skrývá za označením "rostlinný olej". A když někdo napíše jen tento údaj, můžete věřit, že se pod ním nesnaží skrýt kvalitní slunečnicový či dokonce olivový olej.
Říkala jsem si, že je lepší si něco sladkého (protože jde z velké části o cukrovinky) upéct doma, než jíst náhražky náhražek vyrvané ze zemí, které jsou zplundrované.

Co bych si v tomhle běhu přála, jsou slušné firmy, které by radši produkovaly zboží za vyšší cenu, ale s vyšší kvalitou. Co mi v Česku chybí je označení Fair trade, které jsem objevila akorát na pár čajích přivezených z Britského království. Věci s tímto označením je třeba spíš vyhledávat, než by si vás našly samy. Je nám to tedy všem jedno?

Co si o tom myslíte vy? Řešíte tyto globální etické problémy, nebo jste o nich třeba ani nevěděli? Připadá vám zbytečné na ně upozorňovat? Co by se s nimi mělo dělat? Myslíte, že jedinec, který je bojkotuje, něco zmůže?

ANNihilation
(teď po mně půjdou!)

zdroje obrázků:
http://www.commondreams.org/news/2014/10/01/new-film-honors-nestle-whistleblower-who-exposed-corporate-deception
http://www.viscojis.cz/teens/index.php?option=com_content&view=article&id=158%3A153&cati=

Dům duchů

9. listopadu 2014 v 22:31 | ANNihilation |  Prý poezie
Ležíš v zahradě protkané květy podzimu
Tvé oči se dívají jinam,
Ostatně jako se dívaly posledních pár let

Z dálky pozoruji, jak se usmíváš
Ještě na chvíli tu postojím
Ani nevím, jestli mě poznáš

Přeji si, aby to bylo Nebe
nebo nějaký jiný svět
Ne jen výplod mé mysli

Nevím, jestli sen splňuje přání
Nebo se hlava krutě mstí srdci
Jsem si jistá jen tím, že všechno je lež

Protože jsi byla v pekle
Všude páchly chcanky a zaschlé staré mléko
A bylo šero
Všichni se dívali skleněnýma očima
A nikdo neviděl,
Nikdo nerozuměl
Lásku tvého života přerostla smrt
A tys nevěděla, kde jsi

Nebo kdo jsi
A proč.
Kdybys alespoň byla šťastná, tak jako je šťastné dítě
Ale tvůj poslední pozdrav byl slaný
A určený už dávno neznámým lidem
Proboha, vždyť to ani nebyl pozdrav,
Jen ztělesněná bolest.

Mohla jsem udělat víc?
Mohla bych, prosím, vrátit čas?

Myslím, že se z toho budu vždy vinit
A jako Řehoř se i Anna probouzí ze znepokojivých snů,
A shledává, že se proměnila v odpudivý hmyz

Říjen 14

4. listopadu 2014 v 11:21 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)

Nemůžu někdy zažít měsíc, který bych s klidem v duši dokázala popsat jen jedním přídavným jménem? Odpovědí je asi celá tato rubrika.

Začalo to docela dobře. Byla jsem si ve škole nechat uznat předměty a teoreticky toho teď nemusím mít zapsaného tolik, protože mám dost kreditů. Problém budou akorát povinné předměty. Kdyby tu nebyly povinné předměty, je to nejlepší škola na světě. Jo a ještě kdyby to nebylo v takový zaječí prdeli.
Začátkem měsíce se u nás konal festival Mezi ploty. Nic moc tam hrát nemělo, ale sehnali jsme lístky zdarma, tak jsme to šli omrknout. Po půl hodině strávené prodíráným naprosto střízlivých lidí (není to ironie, nesmí se tam pít) a nechtěném zhlédnutí Ewy Farné jsme utíkali pro víno, nabrali dalšího člověka do party a vydali se k našemu strašidelnému hřbitovu. Nakonec se z Mezi plotů vyvinul takový soukromý festival Mezi lahvemi, protože jsme toho vypili fakt hodně, čemuž také odpovídali naše skvělé debaty. To ovšem myslím smrtelně vážně, protože jsme všichni filosofové i za střízliva. Každopádně z tohoto hřbitova bláznů existuje takové video, kde vyvolávají duchy a mluví s nimi, a my si to tam samozřejmě celý večer připomínali, takže když jsme šli zpátky kolem, tak jsme měli pěkně stažené kaďáky. Že jsme nelezli přes zeď snad asi ani nemusím říkat, nechce se mi tam ani přes den. Jo a malé P.S.: blila jsem zase jako jediná.

Také jsme byli na křestu knihy Český pivní atlas, jejímž spoluautorem je dobrý kamarád pana Modrého, a mimochodem člověk, který pije snad všechno, jen ne pivo (což je pro mě vážně záhada). Dobrá zpráva je ovšem ta, že pan Modrý se teď bude účastnit nějakého výzkumu právě v oboru beerogeografie, tak tajně doufám, že mi ze všech koutů republiky bude vozit pivo (hlavně Démona, mňam). Každopádně nápad na to, že po křestu dáme ferneta, se ukázal jako váně skvělá rozjezdová dráha pro nemoc, co se o mně pokoušela, takže jsem pak týden ležela (seděla) doma a nadávala si. Hlavně na to, že nejsem mladá - to mě být nemocná bavilo, takhle mi všechno uteklo, škola, práce, zábava, uááá.

Co je ale jahůdka (nemám ráda trešně) toho měsíce, je fakt, že jsem konečně viděla svého miláčka Karla Dobrého, jak už jste si asi všimli v recenzi na Ohlušující pach bílé. Na tuhle hru jsem narazila při sprintu z Muzea až dolů na Karlák, kdy zrovna nejelo metro na Áčku a nestíhala jsem sraz se školou na výstavu. Vím, že jsem byla nevyspalá, nasraná a už déle v takovém katatoničtějším období, kdy mě nic nebavilo a puf paf uááá, najednou přede mnou fotka Karla Dobrého jako Vincenta. V tu chvíli jsem si řekla, že to musím vidět a teď se mi to konečně splnilo. Nejlepší je teď ta sebereflexe, kdy vidím, jak si pamatuju úplně zbytečný a úchylný momenty, ale jinak jsem vymyškovaná až hanba. No co, hlavně že se mi splnil jeden malý sen (a že mám o další zhlédnutou platonickou lásku víc).

Jo taky jsem zjistila, že jsem si zapomněla zdokumentovat dort, který jsem pekla pro mamku k narozeninám. Každopádně jsem si ho tak nějak sestavila sama a vážně se povedl, tak třeba příště, protože brácha říkal, že ho chce také. :) A největší haluz měsíce je asi fakt, že jsem si koupila jiné plné boty než glády nebo plátěnky. A že mají dokonce malý podpatek. Pořád tomu sama nevěřím, ale i když mi zmordovaly malíček, tak se mi líbí. A musím dodat, že jsem se na nich už jednou vysekala - běh na podpatcích morkým listím není asi nejlepší nápad, ale tak co, padám v čemkoliv za jakékoliv situace, tak to muselo přijít.

Výstavy jsem v říjnu stihla jen dvě, a navíc pořád trochu váhám, jestli je doporučit, nebo ne. První je Sozanského počin s názvem 1984 - Rok Orwella. Je dost působivá, ale vadilo mi, že se veškeré motivy pořád opakují a dost sklouzává ke kýči. Další výstava bylo finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. Trochu ve mně přetrvává pocit, že porota vybírá pochybně, každopádně kdybych si měla vybrat, komu cenu dám já, tak to letos bude Tereza Velíková, takže je téměř jisté, že ta to nebude. :D Spíš bych tipovala, že to dostane Loskot, protože se účastnil populárního Signal festivalu.

A u Signalu zůstaneme. Možná jste slyšeli, že se v Praze koná světelný festival, ale že bude tak skvělý? Nečekala jsem, že zaujme tolik lidí. Stihla jsem kvůli nemoci jen jeden den, takže jsem neviděla zdaleka vše, ale celý tento umělecký počin mě zaujal. Za nejpovedenější (tedy z toho, co jsem stihla) bych označila světelnou hru na Národní knihovně, kde velmi vtipným způsobem ožily sochy, a dále kostel na Náměstí míru, kde vznikla černobílá souhra halucinací, která perfektně podrthla všechny architektonické rysy. Byla jsem z toho vážně nadšená a další rok půjdu znovu! A vám všem to také doporučuji. :)

Tak a zase za měsíc,
jste blázni, jestli to čtete.

A já mam blázny nejradši.
Vaše
ANNihilation
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!