Říjen 2014

Ohlušující pach bílé - recenze

31. října 2014 v 23:51 | ann-ihilation |  Divadlo
Na Nové scéně Národního divadla můžete spatřit okouzlující představení s poetickým názvem "Ohlušující pach bílé". Už po příchodu do divadelního sálu si uvědomíte, že půjde o výjimečnou hru. Hlediště je postaveno přímo na jevišti, a tak se před vámi otevírá hluboký prožitek doslova na dosah ruky…

Ohlušující pach bílé zobrazuje niterní etapu ze života Vincenta van Gogha, kdy je uvězněný mezi odstíny bílé v ústavu pro choromyslné v St. Paul. Nesmí malovat, jeho už tak křehkou duši zraňuje zlý psychiatr, a aby agónie nebylo dost, nebohý Vincent pomalu ztrácí rozum, protože si není jistý tím, co je realita, a co jen halucinace.

Na kvalitě hry se podílí nadaný Steffano Massini, který za její scénář právem dostal několik ocenění. Originálně propojuje opomíjené umělecké směry, jakými jsou právě divadlo a malířství a především zobrazuje ryzí básnickou krásu v detailech, které do sebe nechá přirozeně zapadnout a velmi osobitým způsobem vygradovat.

Obrovskou měrou se na tomto ohromujícím představení podílejí účinkující. Co totiž dodává ztvárněnému Vincetu van Goghovi na (ne)skutečnosti, je dokonalý herecký výkon Karla Dobrého, který své postavě dokáže vdechnout duši. Hysterický smích střídá pláč a pocity bezmoci, z jeviště sálá upřímná emoční labilita. Touto škálou pocitů, a nejen jí, jemnými detaily v gestech, výrazem, přesvědčivostí v hlase - o které máte pocit, že přesahuje herectví a bere se odněkud z hloubi - vám dokáže vykreslit tohoto slavného postimpresionistického malíře jako něco víc, než jen jako rusovlasého malíře, co si uřízl kus ucha.

Karel Dobrý jako Vincent van Gogh

Ovšem ani ostatní herci nezůstávají pozadu - ba naopak, je vidět, že na Nové scéně vystupuje spousta talentovaných umělců. Ať už jde o Františka Němce v roli sympatického doktora Peyrona, který je svým příjemným hlubokým hlasem přímo předurčen k roli humanisticky zaměřeného ředitele ústavu, o Filipa Rajmonta, který se velmi nečekaně vcítil do ryze záporné role ošetřovatele Vernon-Lazara, který nestydatě trápí ubohého malíře svou nenávistí k lidem a láskou k bílé barvě, nebo o skvělého Davida Matáska, který úžasně hraje bratra Vincenta, Thea, který mu byl vždy jedinou oporou, co kdy nepochopený malíř dostal do vínku, a miloval ho nade vše na světě.

Jediné, co se dá vytknout, je délka představení - po skončení si přejete, aby herci neodcházeli a hráli dál. Oni se samozřejmě snaží, protože ani na děkovačce, byť na chvíli, nevypadnou ze svých rolí, ale když odejdou naposled, přepadne vás smutek. To je prostě nevýhoda toho, když je divadlo až moc dobré. Co víc říct? Snad jen - buďte lidští a neberete si na sebe nic v bílé barvě.

zdroj fotky: http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/5868

Ne-moc

31. října 2014 v 20:47 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Portrét znavené egoistky.
Dnes vás spousta chodí v maskách, ale pravá tvář dokáže děsit víc. A správně se to jmenuje hellovín, protože jde o pozdrav vínu (jako je v józe pozdrav slunci a měsíci).


Alespoň změna, narozdíl od krásných jasných fotek, kde každý vypadá jak nevypadá. A proto se všem líbí. Jen ten pomuchlaný nos tak nemá být.
A časem, možná, i vyhaslá svíce v ruce.

(Annie)PopArt

31. října 2014 v 20:36 | ann-ihilation |  Art (k)deco

Překročit hranici

28. října 2014 v 15:54 | ann-ihilation |  Krátké příběhy
Město se mi zdálo jiné. Zprvu jsem myslel, že je to nostalgickým pachem pestré přehlídky podzimu, který se vznášel ve vzduchu, ale bylo to jen tím, že jsem se cítil šťastný. Po skoro půl roce jsem si tu konečně zvykl. Měl jsem celkem ucházející práci, spřátelil jsem se s pár kolegy a s jednou kamarádkou to dokonce začalo vypadat na něco víc. I když jsem doufal, že mi nové prostředí vnese do života novou mízu a pomůže mi zapomenout na těžkosti, které mě posledních pár let pronásledovaly, nikdy jsem si nemyslel, že by se tak mohlo doopravdy stát. A najedno to tu bylo - sladký klid. Samozřejmě to bylo jen pověstné ticho před bouří.

Protože jsem si pocity a nehmotné věci vždy pamatoval lépe, než jména a čísla, tak si přesně vybavuji první náznak jinakosti. Zvedl jsem se z křesla a šel si do kuchyně pro čaj, který jsem, ostatně jako vždy, nechal louhovat až příliš dlouho. Vdechoval jsem příjemnou vůni bergamotu, když jsem najednou cítil ostrou bolest, která mnou projela. Krásné aroma najednou začal přehlušovat ostrý zápach připomínající hnis. To celé mohlo trvat sotva pár vteřin, ale vše se velmi rychle vrátilo do původního stavu. Ač jsem přemlouval sám sebe, ať si přestanu vymýšlet a chovám se normálně, ten špatný pocit, který jsem měl, se mi usadil na srdci.

Asi to byl onen pověstný krok tam, po kterém nevede žádná cesta zpět. Tyto pocity se mě začaly držet. Nejdříve jsem cítil jen nepříjemné vůně. K tomu se časem začala přidávat citlivost na světlo, později jsem mhouřil oči i za tmavých podzimních dnů. Netrvalo to dlouho a nervozita, kterou jsem ze všech těch podivných změn cítil, se začala odrážet i na komunikaci s ostatními lidmi. Ač jsem si to uvědomoval, odpovídal jsem na jejich otázky scestně a nebyl jsem schopný udržet tok rozhovoru. Vůbec jsem nebyl s to porozumět tomu, co se to se mnou děje, ale vše jsem si uvědomoval naprosto plně.


Můj stav se zhoršoval. Nejradši jsem se držel v bezpečí domova, protože jsem se mezi lidmi začal cítit špatně. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem byl nucen si vzít dovolenou a dle rady šéfové jsem se snažil namáhat co nejméně a relaxovat. Ale dovolená možná vše ještě urychlila. Když jsem se přes den musel soustředit na papírování, zaměstnával jsem jím mozek natolik, že nemohl přemýšlet nad ničím jiným. Teď, když jsem měl volno, jsem často upadal do dlouhých nepříjemných stavů mysli. Téměř denně jsem pociťoval absolutní stavy depersonalizace. Vznášel jsem se pár centimetrů nad svým tělem, které jsem používal jen jako kukátko do opravdového světa, a snažil se najít způsob, jak tento pocit přehlušit, jak se stát zase součástí sebe sama.

Pár dní stačilo na to, že jsem se neodvažoval vyjít ven vůbec, dokonce ani na zahrádku. Poté se vodítko strachu zkracovalo a já se bál sejít dolů po schodech a okupoval jen první patro, nakonec jsem se choulil jen ve svém pokoji, který se mi tak stal jediným útočištěm. Co jsem měl také dělat? Chvílemi jsem neexistoval, chvílemi jsem měl pocit, že se dívám do očí smrti. Můj svět se zacyklil. Vždy jsem se vznesl ze svého vatového těla a ucítil všechnu bolest světa, pochopil jsem smysl života a znovu spadl do své křehké schránky, která měnila tvar a velikost, a to jen proto, abych jí mohl znovu opustit a vznést se znovu nad ni.

Najednou jsem všemu porozuměl. Všechny věci, které se mi kdy staly - od drobností všedního života až po smrt mé ženy, se kterou jsem se tak pracně snažil v tomto městě vyrovnat - se staly z nějakého důvodu. Byly mi předurčeny neznámou vyšší mocí. Uvědomil jsem si, že mi osud nikdy nenáležel, vše podléhalo absolutnímu determinismu.

Přestal jsem rozeznávat čas i prostor, všechny obrazce splynuly v přímku. Občas jsem měl lehké záblesky, které mi připomínaly můj minulý život, ale ten veskrze jen potvrzením mé předdefinované budoucnosti, pokud ještě něco jako budoucnost smělo existovat.

Překročil jsem hranici šílenství, nebo jsem ji přeběhl? Najednou jsem přesně věděl, kde jsem. Na oknech byly mříže a pokoje zářily odpudivou bělobou. Musel jsem být vězněn. Třeštila mi hlava, asi mi někdo dal drogy. Nevěděl jsem to jistě, na nic jsem si nedokázal pořádně vzpomenout. Často jsem se vracel k tvrzení, že blázen o svém šílenství neví. Tak jsem jím přeci nemohl být, ne? Ale byl jsem tu uvězněn. V žaláři či ústavu pro choromyslné, to jsem si nebyl jistý. Nebyl jsem schopný se rozhlédnout kolem sebe a zjistit, že vězením jsem jedině já sám sobě.

Musel jsem utéct. Občas jsem míval světlejší dny, jisté záblesky, které mě spojovaly s realitou. V nich jsem plánoval své vykoupení a shromažďoval věci k němu potřebné. Když opět nastala jedna z mých jasnějších chvil, vykopl jsem rám okna, vyhodil dolů na trávu matraci, abych zbrzdil svůj skok. Ještě jsem si rychle vzpomněl, kam jsem ukryl štípací kleště, kterými jsem si chtěl prorazit cestu ven plotem, vyhodil je z okna, a následoval je. Při dopadu jsem necítil žádnou bolest, celé mé zkřehlé tělo ovládala jen myšlenka na útěk. Popadl jsem kleště a jako pominutý běžel k plotu, který byl poslední hranicí mezi mnou a volností. Stříhal jsem, jak nejrychleji jsem to dovedl. V tu chvíli jsem si nebyl s to uvědomit, že pořád ležím ve svém pokoji a to, co přestříhávám, není plot, ale mé žíly.

Ale byl jsem nadšený, útěk se povedl. Konečně jsem dosáhl svobody. Věděl jsem, že se mi to podaří, byl to totiž můj osud.

____

Uvedená povídka je soutěžním dílem. Jeho zadáním bylo nalézt inspiraci v uveřejněné fotce. (její zdroj: http://literarni-klub.blog.cz/1410/annihilation-vs-boruvka)

Tisíc kilo

17. října 2014 v 13:04 | ann-ihilation |  Kde, kdy a co?
V sobotu 18. října od devíti hodin ráno proběhne na piazzettě Národního divadla akce s příhodným názvnem "Tisíc kilo". Jde o farmářské trhy tak trochu jinak. Na těchto se bude za symbolickou cenu prodávat zelenina, kterou byste v supermarketech nenašli - zelenina nezvyklých tvarů, která obyčejně končí v koši.

Cílem této nezvyklé události je upozornit na všudypřítomné plýtvání jídlem. Velká část zeleniny je neprodejná, protože nesplňuje pravidlo o tom, že každý kus má vypadat stejně. A co se pak děje s kusy, které vyrostly nepravidelně? Za posledních pár let se sice zlepšil systém darování do Potravinových bank, které distribuují jídlo potřebným, ale ani to nepokryje všechno.

Takže pokud chcete podpořit tuto akci, neváhejte a přijďte, nebo alespoň o tomto poselství přemýšlejte.

I takto může vypadat rajče ze zahrádky. Že není kulaté přeci neznamená, že není chutné a zdravé. (A že s ním nejspíš můžete vyvolat Cthulhu)

Více informací naleznete zde:

Má smysl plánům těchto pánů oponovat?

12. října 2014 v 11:09 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Asi každý z vás někdy hloupě investoval své peníze. Koupili jste si kousek oblečení, který jste si na sebe nakonec nikdy nevzali, krásnou věc do bytu, která se nakonec ukázala dost ohavnou, láhev alkoholu, po které vám bylo akorát zle, nebo cokoliv, co jste si mohli jinde koupit o polovinu levněji. Samozřejmě vám to poté bylo líto, protože jste si ty peníze pracně vydělávali a promrhali jste tak vlastně svůj čas a úsilí, nebo jste je dostali, takže jste promrhali čas a úsilí někoho jiného. Ale vsadím se, že jste nikdy nevyhodili z okna tolik peněz, jako to v poslední době udělalo tolik politických stran.

Jestli je nějaký vrchol plýtvání penězi, považuji za něj právě politické předvolební kampaně. Ty neslouží k tomu, aby vás seznámili s danou stranou a jejím programem, spíš vymývají mozky na každém rohu. Všude kolem vás se skví plakáty s osobami důmyslně nafocenými tak, aby vzbuzovali sympatie, respekt a dojem slušnosti. Plakát bývá doplněn o nějaké neméně důmyslné heslo. Většinou to vypadá tak, že někdo, o kom je známo, že má špínu za nehty (a všude jinde) se na vás usmívá ze všech stran, a pod jeho úsměvem do očí bije populistický žvást, nebo neobalené stupidní heslo, v některých případech dokonce útočná fráze. Tyto zjevy jsou k vidění všude. Ať už otevřete noviny, internetovou stránku, nebo se jen procházíte po městě. Venkovní plakáty jsou vyloženě třešničkou na dortu, protože hyzdí město. A pokud vám, jako mně, vadí reklamy právě v historickém centru nebo poblíž silnic, kde s sebou nesou i nebezpečný faktor, pravděpodobně si vytvoříte na veškeré zjevy, ehm, kandidáty, hned o trochu lepší názor.


Nejhorší je samozřejmě fakt, že takové plakáty zabírají. Reklama je reklama, i když je blbá. (I když jsme blbí.) Takže budoucí možnost, že by z měst, tiskovin a internetu zmizely, je nulová. "Ale já se takovou hloupou reklamou nenechám ovlivnit!" Říká si teď asi každý. I ve výzkumech lidé odpovídají tak, že se kampaněmi ovlivnit nenechávají. Ovšem opak je pravdou. Jsou i tací, kteří si nepročítají jednotlivé programy stran, ale rozhodnou se pro stranu, o které se hodně mluví a je hodně vidět. A pak svou roli samozřejmě hraje jistá móda, například (byť ne přímo aktuální) kampaň "Přemluv bábu!" či volba prezidenta v barvách punku.

Letos byla úroda kampaní opravdu slibná. Zasáhl nás prodej v podobě nahoty, opravdu nepřeberné množství hesel hodných čtyřletých dětí, hřbitovní tématika, nebo trapasy toho rozměru, že na plakátu je pes, který tvrdí, že bude volit svého milovaného politika, či je politik dokonce v plné zbroji jako správný Sparťan. Prostě jedna perla za druhou. Kdyby vás zajímaly některé skvosty, podívejte se na tento povedený výběr, případně se podělte o další, ať se pobavíme: http://pravyprostor.cz/40-hloupych-volebnich-plakatu-2014-zvolte-ten-nejhorsi/

Jsme národ vtipálků, tak se často u kampaní pobavíme. Pokud nás tedy zrovna někdo nechytne, jak někomu z politiků přidáváme slušivá tykadla a nejde si natvrdo sednout. Tady už sranda končí. Ale i když jsme drželi své tužky doma, do smíchu nám být stejně nemusí. A to, když si uvědomíme, jak by se peníze, které se vyhazují za tak stupidní reklamu, daly smysluplně využít.

Zajímalo by mě, co se dá reálně dělat proti. Je vůbec nějaká možnost, než jen přihlížet či ignorovat?
No nic, tak třeba někdy příště v utopistickém státě.

ANNihilation

"Nenávidím Pražáky"

10. října 2014 v 17:31 | ann-ihilation |  Vadnost bez hranic
Ať už je váš domov kdekoliv, setkali jste se v životě s větou "Nesnáším Pražáky." Možná jste to byli vy, kdo jí vyřkl, možná byla míněná na vás. Ale proč?

Dost často se setkávám s postojem, který dává jasně najevo, že co je Prahy, to smrdí. Pokud zavítáte mimo hlavní město a na vaší poznávací značce se skví písmenko "A", je to jako byste měli cejch.

Co vím, spousta lidí si nás (no ano, článek se mě týká z této stránky) všechny představuje jako namyšlené multimilionáře, kteří hází bobek na plebs z ostatních koutů země. Jak je ale možné vnímat obyvatele velkoměsta takhle globálně? A navíc se zalepenýma očima. Samozřejmě chápu, že je velký problém v dotacích od státu, které míří především do Prahy a ve spoustě krajů pak nemají ani na opravu chodníku. Za to ale přece nemůžeme my, co tu bydlí. (Za to asi můžou ty nahoře, tudíž my jako občané, že si je tam volíme.) Nepopírám však, že tu není velká koncentrace idiotů. Čím víc lidí, tím větší výběr, řekla bych. No a navíc tu bydlí většina lobistů, kmotrů a vysoce postavených politiků. Ale na druhou stranu tu bydlí spousta chudáků, chcípáků a vobližchodníků, no a světě div se - i normálních, místy i hodných lidí.

Spoustě lidem vadí názor, že by rodilý Pražan nechtěl žít jinde. I když také záleží na tom, jak se to podá. Zkusím vám to vysvětlit. Když vyrůstáte na vesničce, tak chodíte do malého města za zábavou, protože vás vesnice nudí. A když jdete studovat do ještě většího města, tak se upnete na něj, protože se tam děje víc věcí (máte jít kam do divadla, na výstavu, do kina, projít se, kde se scházet s přáteli, kde poznávat víc a víc lidí a víc prostoru zaměřovat se na své konkrétní zájmy). Mladý člověk, který se z vesničky přestěhoval na menší město, se na ní pravděpodobně nebude chtít nikdy vrátit. Ale když se někdo přestěhuje do Prahy a řekne, že jinde by bydlet nemohl, tak se na něj hned všichni dívají skrz prsty. Když je někdo spokojený na vesnici, kde má svůj domeček a klid, tak ať je šťastný, tento názor by měl ale platit, ať se jedná o jakékoliv místo a město, ne?


Když jsme jeli s přáteli na koncert do Ostravy, tak k nám přišel kluk a zeptal se nás, odkud jsme. Když jsme mu odpověděli, že z Prahy, tak se na nás podíval a odešel. Tak kde to jsme? :D Ale po tom, co jsme se vzpamatovali, nás to vlastně celkem pobavilo.
Ono je možná zakopaný pes v tom, jak se spolu lidi baví. Hašteří. Někdo z Prahy tvrdí, že existuje jen a jen Praha a že to je celé Česko, nebo že by se případně měla autonomizovat a zbytek republiky prostě odstřihnout.
Jenomže když tohle někdo tvrdí, tak to třeba prostě není tím, že je to Pražák, ale prostě jen hlupák. Ámen.

ANNihilation (Pražačka a někdy vobližchodník)

P.S.: Už pár dní jsem si říkala, že musím na toto téma napsat článek a nakonec mě k tomu nakopla tato blogerka svým jednoduchým přístupem: http://asexualuv-denicek.blog.cz/1409/v-praze-ze-je-blaze

zdroj fotografie: https://www.facebook.com/MilujuPrahu.cz/photos/a.347012315345006.79719.200720013307571/759833037396263/?type=1&theater
jejím autorem je David Markovič

Září 14

3. října 2014 v 22:36 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)

Souhrn ze září zase mohu otevřít písní (protože na srpen existují asi jen osobní písně vína), i když by to spíš měla být píseň velkých změn. Asi mi totiž chtě-nechtě začíná život dospěláka.

Já, která jsem se vždy řídila Lotrandovo umíněným "Hlavně nikdy nepracuj!" jsem si (konečně!) našla stálou brigádu. A to prosím rovnou v hračkářství! Je to báječné místo plné zábavy, protože si můžete hrát a nikdo vám na to nemůže nic říct. Chodím tam ráda, protože mám úplně boží šéfovou, se kterou si tykáme a ještě jednu čupr kolegyni, která je fakt číslo. *urputně klepu na dřevo, zuby, cokoliv, aby to vydrželo* Zjistila jsem, že mám docela ráda děti. Vždycky jsem si myslela, že mi vadí, ale vadí mi jen někteří rodiče. :D Každopádně nám tam chodí povětšinou fajn lidi *opět klepu na dřevo...*, tak se ani moc nevztekám. I když ubulený dítě s nudlí asi nikdy nebude úplně to nejrozkošnější pod sluncem. Každopádně mi držte palce, ať tam nic nepohnojím (jsem tydýt, no) a vydrží mi to nadšení (a moje čupr šéfová).

Další monstrózní změna nastala, ehm, pořád nastává v bydlení. Odstěhovali se nám rodiče a s bráchou začínáme vést domácnost. Zatím to tu nemáme vůbec dodělané, protože akce kulový blesk s nábytkem se pořád protahuje, takže v našem 3+1 (jsou čtyři, já vím) spíme jak žebráci v jednom pokoji, ale snad se to brzo podá a konečně budu mít svůj vlastní pokoj a pohodu. Čekala jsem, že to tady bude zařízený stylem matrace+prázdný lahváče, ale zatím dobrý. Lahváče vracíme. :D

Každopádně život o sebe pečující osoby jsem poznala v momentně, kdy jsem s hrůzou zjistila, že již několik dní jezdím načerno, protože jsem si upomínku do diáře napsala do října, místo do září. Proto si už nebudu kupovat diář, kde to není česky, protože September a October jsou si docela podobný. Každopádně jsem to zjistila sama a ne za pomoci revizora, ale měla jsem trochu nervy. Máma mi řekla: "Tak to asi budeš chodit pěšky, ne?" a zatmělo se mi před očima. Né že bych nechodila pěšky ráda, ale když máte školu v největší řiti světa a i mhd vám tam jede tři čtvrtě hodiny, tak vás to dostane. Naštěstí mě brácha založil a jízdu na kole jsem musela do práce absolvovat jen jednou.

A do toho všeho jsem zase studentka se vším všudy, takže paráda! S tím mi teda držte sakra palce, už si chci tu školu dodělat, protože mě baví. Vzhledem k našemu skvělému informačnímu sračkosystému (zkratka SIS) nemám zapsané skoro žádné předměty, takže jsem z toho jaksi na rozpacích. Jo a nejlepší je, že brácha, který je skoro o čtyři roky mladší teď šel taky do prváku. Jo a ještě chodíme do stejný budovy. Alespoň, že na jinou školu. :D

Tenhle měsíc pan Modrý obhájil titul Ph.D, takže mám největšího chytráka na celém světe. No oslavy byly větší než ve Valhalle, co si budeme podívat. Já pro jistotu začala ještě o den dřív, kdy jsem vyrazila na venkovní koncert v největším slejváku a další den se pokračovalo vínem, posléze whiskey a dalším, co se naskytlo. Taky co by ne, kolikrát se vám stane, že váš milý obhájí úplně s přehledem disertaci, žejo?
Při oslavách jsme poznali, že s intelektuály je to jiné pití! Řešili jsme otázky vesmíru, života a vůbec, což jde po dvou whiskey téměř samo. Nejlepší byl moment, kdy jsme měli namířeno domů, a jeden kamarád se rozhodl, že přenocuje na kraji lesa a jeho softshellová bunda ho ochrání před jakoukoliv nepřízní počasí. Kluci ho museli nakonec čapnout za ruce a nohy, jinak by nám někde v lese nastydl nebo by ho někdo okradl. (Protože na tom kraji se pohybují fakt divné existence. A ok, není to les, ale park, ale my Pražáci tomu tak říkáme, protože je tam těch stromů fakt hodně.)
Nejlepší závěr téhle kocoviny byl, když (v neděli ráno!!!) začali u domu pana Modrého rozbíjet sbíječkou chodníky, protože tam cosi předělávali. Nebo nás možná jen chtěli trápit. Nechápu, že mi nebylo úplně blivno (asi to za mě konečně jednou vzal můj chlap a já nebyl ta na umření) a odpoledne jsem ještě vyrazila do města na pokec (pivo :D) s paní Plantovou. Takže moje internetové známosti začínají prosakovat do reálu! Ale dost mě to zklamalo. Čekala jsem, že to bude hnusná protivná bába, co bude mluvit z cesty a odhánět od sebe imaginární přátele nebo ještě v leším případě přijde úplně někdo jiný, nebo prostě nedorazí nikdo, a ono ne, prostě fajn usměvavá ženská. Já si fakt neužiju žádný vzrůšo!

No a taky jsem byla poprvé v domě po babičce a dědovi, na který nikdo od jejich smrti zůstal vesměs tak, jak byl, a už tam asi nikdy nechci. Dům duchů, který podléhá zkáze. Jako by se tam zastavil čas. Je to fakt hrozně smutný. Smrt po smrti. Je to divné, že když umřete, zbudou po vás jako hmotný odkaz vesměs jen věci. Které někdo časem stejně vyhodí. A vy jste na nich tak závislí, tvoří vás domov, váš klid. Rozhodně mám o čem přemýšlet. Klidně i celý život.

No nic,
o říjnu (haha můj oblíbený - podle slova "říje") zase zdárek párek.

Vaše
ANNihilation

P.S.: Už jsem vám říkala, že mám v pc (k dnešnímu dni) 1133 obrázků Eddieho Veddera? A to nepočítám fotky s kapelou a gify. Joo, asi bych měla napsat článek k tématu týdne o platonismu. Asi ale počkám na téma o úchylnosti. :)

A zase fotím příběh svých nohou!
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!