Září 2014

Mezi vlky (The Grey)

27. září 2014 v 23:43 | ann-ihilation |  Filmy
Na první pohled lákavá podívaná - okouzlující příroda Aljašky, nespoutaní vlci a charismatický Liam Neeson. Všechno to začíná celkem zajímavým monologem hlavní postavy... Ten ale neúprosně zmizí a začíná typický americký film o akčních hrdinech vzrostlých z obyčejných lidí, kteří neuvěřitelným způsobem přežívají. I na tak opotřebované kostře filmu se dá stavět, ale tohle přesně není ten vzácný případ. V téhle podívané zapadnete do dvoumetrových závějí nudy a boji o přežití v ledové pustině vystavíte leda tak svou mysl. Největší korunu ale celému snímku tvůrci nasadí v momentě, kdy na scénu vstoupí smečka vlků, aby zabila jednoho z přeživších lidí. Nesežerou ho, ale roztrhají. A to prosím z důvodu, že vycítili, že tam nepatří. To už je víc realistický sprint v hlubokém sněhu (což nemyslím jako nadsázku, ale reálně porovnávám určité scény). Je jen jeden živočišný druh, který nezabíjí z nutnosti - a jen ten může natočit takovouto omezenost. Příhodnější překlad filmu by byl "Mezi plky" (dle potřeby lze ještě přidat "ů").


zdroj obrázku: http://generationfilm.net/2012/01/27/movie-review-the-grey-a-bloody-action-film-that-has-trouble-balancing-semi-conceptual-themes-with-predictable-plot-conventions/

Pearl jam - I'm still here

24. září 2014 v 23:45 | ann-ihilation |  Pearl Jam

Nejlepší zpěváci bývají těmi nejlepšími básníky. (Nebo naopak?) Když někdo napíše poezii hodnou zhudebnění a vyzpívá jí až do oblak, tak vás časem dostanem svým mluveným přednesem. Řeč zpěváků uklidňuje, i když je značně zneklidňující.

Be sound.

Proč jsou básně tolik opomíjené? Pocitová poezie, surové verše, chvilkový vzlet - to jsou věci, které rodí pocit soudržnosti, soutrpnosti. Když Baudelaire tvrdil, že každý zdravý člověk vydrží dva dny bez jídla, ale nikoliv bez poezie, otevřel v každém z nás ukrytou vnímavost, kdy vidíme báseň v dění kolem sebe, ve sletu myšlenek? Žijeme báseň?

Srdce básníka otevřené dokořán. V dobrém i ve zlém. Ve nemoci i ve zdraví. Dokud nás smrt od slov nerozdělí.

Sip my drink 'til the ice hits my lip.

Ten pocit doprovázený husí kůží, mrazením v zátylku, slovem uvězněném na kořeni jazyka, motýly v žaludku a tep srdce stékající až do podbříšku. Ten pocit, když skončíte uvězněni v písni.
Hudba je jediné vězení, které dává duchu mnohem větší svobodu.
Hubda a poezie, poezie a hudba. Duše, která cítí.

tělo/duše

20. září 2014 v 17:52 | ann-ihilation |  Miniatury (kreatury)
Tělo je pomíjivé.
Ale duše...
Bože,
ta ještě více...

Báseň

14. září 2014 v 22:02 | ann-ihilation |  Prý poezie
Tvé srdce je měkká půda
V níž klíčí rostliny
A stromy zapouštějí tvrdé kořeny.
Les, ve kterém roste tvá láska,
Voní čistotou
A jeho stín v tobě umírá

Maso za hranicí reality

8. září 2014 v 14:18 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Sto lidí = sto chutí. No samozřejmě. A navíc sto lidí = sto názorů. Sto druhů = sto mas. Řeč bude o různých preferencích při jedení masa.
Realita dneška je různá. Někdo jí to, jiný zas tamto. Ale kde je nějaká rozumná (rozumová?) hranice?

Sama jsem všežravec. (Sežeru, na co přijdu. :D) Jím maso, ovoce, zeleninu, luštěniny, mléčné výrobky, sladkosti, oříšky, semínka, obiloviny, ježkovy voči, jím snad všechno. Snad až na těch pár výjimek, které mi vyloženě nechutnají. Jediné, co nemůžu překousnout, jsou někteří jedinci, kteří si vymýšlí nějaké vlastní kvazi-humanistické teorie, podle kterých by se měl řídit celý svět.


Vegetariáni
Aneb ti, co nejí maso. Když má někdo pocit, že jíst maso je špatné (třeba z etických důvodů), proč ne. Každý jsme nějaký a každý si žijeme podle toho, co nám připadá nejlepší. Tento životní styl je přeci úplně v pořádku, nebo snad ne?

Vegani
Aneb ti, co nejí maso ani jiné živočišné produkty (mléko, med, vejce,..) Přiznám se, že mi to někdy připadá trochu přehnané - hlavně pak člověk nemůže skoro nic, ale zase když vidím, jakým způsobem jsou získávána vajíčka, tak to beru. Respektuji jejich rozhodnutí nejíst živočišné produkty, a stejně tak doufám, že oni respektují moje stanovisko.

Pescovegetariáni
Aneb ti, co jí odmítají maso, kromě rybího. Když vám někdo řekne, že nejí žádné maso vyjma ryb, tak si dost pravděpodobně poklepete na čelo. Jsou ryby něco méně? Tomuto způsobu výběru masa docela rozumím, pokud se k němu někdo klaní z důvodu, že ryby jsou loveny v jejich přirozeném prostředí. V tomto případě bych se ale přimluvila i za konzumaci zvěřiny. Existuje ale nějaká taková kategorie?

Jsou samozřejmě další důvody, proč maso odmítat. Můžou mít náboženský, ale klidně i kulturní podtext. Samozřejmě jsou také časté zdravotní potíže, třeba různé alergie a nesnášenlivost. Nebo vám prostě to a to maso nechutná, tak proč ho jíst?
Pak je tu asi milion různých podkategorií, které se snad ani nedají zapamatovat. Jedni můžou med, druzí i mléko, někteří i vejce, jiní si nic tepelně neupravují a další jedí jen to, co sama příroda doslova shodí na zem. Často zní téměř až bizarně. Já sama si takové dobrovolné omezení asi neumím představit, ale respektuji, že má někdo jiný způsob života.

Jsou ale některé věci, na které si pořád neumím odpovědět. Občas si říkám, jestli je dobré vychovat si třeba dítě-vegana. Samo si to nevybere. A jestli mu pak něco fyzicky nechybí? On vám každý, kdo zastává tento životní styl, určitě řekne, že všechno najde ve fazolích, oříškách, semínkách a sóje. A přitom třeba sója je pro nás - Evropany jedna z věcí, kterou neumím tak nějak úplně strávit. I když - na druhou stranu si myslím, že bohatý a pečlivě sestavený jídelníček může být lepší, než jen třeba maso a sladkosti (když to přeženu). No, jak říkám - odpovědět si na to nedokážu a to už si s tím lámu hlavu několik let. A životní styl od rodičů můžeme mít stokrát horší.

Pak je tu samozřejmě vzájemná netolerance, která vytáčí všežravé i vegetariány. "Ty jíš maso, fuj." "Ty nejíš maso, fuj." Lépe vám to nedokážu demonstrovat. Jsou to věčné hádky o to, co je správné, co je přirozené, co je zdravé…
My všežravci chodíme dokonce na grilování s vegetariány i vegany. Někdo má maso, někdo hermelín, někdo cuketu a všichni se baví společně. I když, lidé jsou schopni výsměchu, že třeba nejíte věci z fastfoodu. A také si trochu říkám, jestli moje nezodpovězená otázka dítě-vegan také nezavání netolerancí.

Nejlepší jsou ale idioti. To není samostatná skupina, spíše seskupení jedinců, kteří všemu rozumí nejlépe a žádný argument pro ně neexistuje. Třeba jedna taková slečna teď baví fórum "votočvohoz.cz". Jí jen ryby a kuřata, protože jsou, cituji, méně inteligentní. Chytřejší zvířata nejí. No, že jí ostatní vzkazují, že sežerou jí, je asi reakce na místě.


Co ale miluji ze všeho nejvíc, jsou pokrytci. To jsou lidé, kteří tvrdí, že zvířátka si zaslouží práva, jejich pejsek je pro ně jako rodina, ale žerou maso od rána do večera. Zaráží mě ta jejich neomylná hranice co je ještě mazlíček a co už je potrava. Někdo má jako mazlíčka králíka, někdo prase. Někdo jí obojí. (Zajímá mě, jestli lidé, co mají doma prasátko, jí vepřové. Jestli to někdo víte, napište mi to.) Dál za hranicemi je prostě normální jíst psy. Na toto téma vznikají celkem vtipné recese. Třeba nejznámější je internetová stránka psí restaurace (ne pro psy, ale s psy), další vtípky je možno najít i na sociálních sítích. Vím, že když máte doma svého miláčka, tak se vám na to dívá těžko s úsměvem na tváři jako na skvělý kameňák, ale zamyslete se nad tím, co je poselstvím tohoto výstředního žertu.

Závěrem - jezte si, co chcete, respektuje jídelníček ostatních, ale nezapomeňte trochu přemýšlet. Jinak se stanete sami (p)otravou. Nebo jsem jí i já? A kde je vaše hranice?

ANNihilation

zdroje obrázků:
http://www.acefitness.org/prosourcearticle/3398/red-meat-how-much-is-safe-to-consume
http://www.earthintransition.org/2011/12/does-loving-pets-make-it-easier-to-eat-meat/

Náramkování - trikolóra/jogurt s lesními plody

6. září 2014 v 16:18 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření
Hrozně moc mi nejdou vymýšlet názvy k náramkům. Tedy většinou - tenhle mi prostě připomíná jogurt, když do něj naházíte maliny, jahody, borůvky a ostružiny. Tahle kombinace barev ve mně vyvolává představu tohoto jídla. Všechno ve mně asi vyvolává představu nějakého jídla, ale o tom až jindy. :D


Korálky od Nefi

6. září 2014 v 13:14 | ann-ihilation |  Stránky
Když už mám tu možnost, tak bych se s vámi chtěla podělit o nové stránky, které si založila kamarádka. Je to šikulka každým coulem a korálkování jí šlo jak na něj sáhla. No a jelikož jí jako správného tvořílka nebaví si všechno dělat jen pro sebe a blízké, tak se rozhodla krásné šperky prodávat.


Jestli máte rádi originální bižuterii, tak se mrkněte, třeba se vám něco zalíbí. Jelikož Nefi znám už dlooouho a její věci se mi opravdu líbí (ha, mám troje náušnice!), tak se o to chci podělit. A je to reklama, kterou dělám s čistým svědomím, protože vím, že dělá kvalitní a hezké věci a navíc je hrozně milá, když něco potřebujete.


Přiznám se, že bych některé ty věci také chtěla umět udělat, ale vím, že bych na to neměla, protože nejsem trpělivý člověk (což Nefík je, protože se mnou vydržela sedět celou střední v lavici - ruku na srdce, to chce fakt odvahu :D). Tak sláva, že existují narozeniny a podobné vymoženosti, a dostávám od ní šperky jako dárky. :))

M*A*S*H

5. září 2014 v 10:39 | ann-ihilation |  Filmy
M*A*S*H má sice spád a je natočen poutavě... ale jestliže znáte seriál, zapůsobí dost uboze. Vezeme-li to skrz naskrz, je film jen jakousi parodií na válku, v 4077 vládne anarchie. Není to ale rozumný odpor a kritika války, ale jen sprostá drzost a diletantství. Hlavní postavy jsou rázné, ale ne v kladném slova smyslu, pozbývají vtipu (nebo prostě jen neoceňuji tento druh humoru), jsou téměř trapné. Vím, že je film dobře hodnocený a dost oceňovaný, ale řekla bych, že neprávem. Jeho hlavní problém je ten, že je naprosto povrchní. Neřeší žádné problémy. Asi to bude proto, že ani žádné nenačrtává. Zůstávám věrná Hawkeymu ztvárněném Alanem Aldou, který za pomoci svého inteligentního a černého humoru naráží na spousty etických problémů zapříčiněných (nejen) válkou.


zdroj obrázku: http://www.liebenfels.com/actor-donald-sutherland-i-want-hunger-games-to-stir-up-a-revolution/

V kůži jiného

3. září 2014 v 9:38 | ann-ihilation |  Prý poezie
Ne kvůli ostří tesáků
Ani kvůli chuti syrového masa
Radosti z nekonečného lovu
Nalezení síly

Pro srdce samotáře
Smutné oči šelmy
Pro neutuchající volnost
A svobodu, kterou zná jen zvíře
_____Se toužím stát vlkem
_____A volně dýchat

Srpen

2. září 2014 v 12:34 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
Joo, tak srpen byl sranda. Kdyby nepršelo, tak by to asi bylo o něco lepší, ale nebudu si jako důchodce (nebo člen smetánky) stěžovat na počasí.

Čáu ze Zelené hory!

S panem Modrým jsme vyrazili na pár dní do Žďáru nad Sázavou - jeho města mládí s velkými plány na spoustu výletů. samozřejmě jsme stihli jen túru po okolí, kde se skrývají Olšiakovy sochy. Jsou to velké betonové skulptury - některé zobrazují zvířata, jiné zase obludy (a vážně roztomilé obludy). Nejznámější je asi Hraniční kámen. Kromě soch jsme se ještě mrkli na Zelenou horu a do cukrárny na kopec točené zmrzliny. A jinak jsme byli zalezlí, protože pršelo. Každopádně jsem tam skvěle oslavila narozeniny (pomoc, dvacet tři na krku a mentální věk o deset let nižší!) - znáte to, dobré víno, dobrá společnost, joo a dobré dárky (protože plakát s Eddiem prostě nemůže být špatný dárek). A viděla jsem padat hvězdu. Jen škoda, že vám nemohu říct, co jsem si přála, jinak by se mi to nesplnilo. Jen mě udivuje, že to přání nebylo sobecké - asi jsem měla zatmění mysli po třetím vínu. Byla to vlastně první hvězda, kterou jsem kdy viděla padat. A né zaviněním, že jsem z Prahy, často jsem své prázdninové narození slavila mimo domov, kde jsou hvězdy vidět podstatně lépe. Nebo jsem nějakou hvězdu viděla padat a prostě o tom nevím, protože jsem permanentně mimo? :))

Olšiakův Mamlas a bohnický mamlas. :) Fotku, kde nejsem, nemám, ale stejně na ní nikdo nic nevykouká, tak co. :))

Jinak byl srpen spíše ve znamení sušení švestek. Na zahradě se jich urodila spousta a člověk už neví, co s tím. Mně samotné moc nechutnají (asi jako jedno ze tří ovocí, které jsem kdy jedla), ale sušené nebo třeba na koláči jsou báječné. No a jelikož máme doma sušičku, tak to jede - pořád děláme další a další. A v zimě bude co mlsat. Nikdy mě nenapadlo, co je sušička za poklad. Už koupené sušené ovoce je mou velkou slabostí , hlavně brusinky a ananas, ale kam se na to hrabe. Nevím, jestli to je tím, že už ten základ je dobrý - vlastně je to ze zahrádky, bez postřiku a pěstováno s láskou, nebo za to může pocit, že to je práce vlastníma rukama, nebo snad fakt, že ovoce není doslazované, olejované ani konzervované, takže je to fakt zdravý mls, no - asi od každého trochu. Sušíme všechny přebytky (když neděláme džemy nebo zavařeniny) a vše se daří. Jablka, třešně, meruňky. Jen kdyby ještě letos byly hrušky! Takže vy, co máte zahrádku a přebytky - moje doporučení je jasné. Navíc se ovoce suší na nízkou teplotu, takže si zachovává živiny, noo - budu zdravá až do nebe! (jo a přežraná, nedá se to nejíst!)

Další věc je ta, že jsem se jen utvrdila v tom, že nenávidím nákupy oblečení. Možná, že kdyby existoval obchod, ve kterém by měli oblečení dle mého vkusu, přiměřené ceny a používali kvalitní materiály, bylo by vše jinak. Ale běhání po obchodech a několikahodinové shánění sukně a basic triček na potisky mi teda nevoní. Fakt nechápu lidi, kteří dobrovolně tráví v nákupních centrech svůj čas a užívají si to. Vím, že se říká "sto lidí - sto chutí", ale tohle mi teda do hlavy vůbec nejde.

Mimořádně dobrou zprávou je, že jsem byla na vernisáži výstavy, která mě opravdu zaujala. Mým doporučením pro vás tedy je galerie Dvorak Sec Contemporary v centru Prahy, která momentálně prezentuje výstavu dost kontroverzního slovenského autora Viktora Freša. Je to taková vtipná výstava, která si na nic nehraje. Ale jestli nenávidíte všechno, co kdy přičichlo k modernímu umění, tak tam radši nelezte. Jinak galerie mě zaujala už poněkolikáté, takže asi budu stálým návštěvníkem. Co je na ní kouzelné je i fakt, že se v ní dá vyjít na střechu, kde je posezení. A taky, že na vernisáži nalévají opravdu dobré a kvaltiní víno. Jo, ale abychom si rozuměli - to opravdu není ten důvod, proč tam chodím. (Chodím i na vernisáže bez pití nebo se špatným pitím. Chodím tam hlavně proto, že k tomu autor něco sám řekne a udělám si na něj a jeho díla názor.)

Co je neuvěřitelné je fakt, že opravdu vážně sháním birgádu. Zrovna jsem i na jedné byla - byl to prodej burčáku. Říkala jsem si, že je to super, mám ráda víno (i ten burčák celkem jo, jen kdyby nebyl všude v Praze tak hnusnej) a lidi mi většinu času taky moc nevadí (kecám :D), no šla jsem do toho. A šla jsem od toho. Za ty prachy v tomhle fuj počasí? Říkejte si třeba, že jsem vybíravá, náročná nebo nevděčná. Je mi to jedno - něco s názvem Bobulák prostě hrdě nabízet nemůžu. A drže mi palce, ať mi vyjde brigáda v hračkářství. Možná se konečně naučím mít ráda děti. :))))

Tak zase za měsíc, tentokráte to snad bude ve větším stylu. :)

Vaše pokorná vypravěčka
ANNihilation

P.S.: Bože, jak já chci, aby už blog fungoval i na Chromu a nemusela jsem ten článek desekrát potento. :D
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!