Srpen 2014

Náramkování - růžovo-fialová astra

26. srpna 2014 v 15:00 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření

Kytičková inspirace...A to prosím růžovou zase tak ráda nemám..

Náramkování - červeno-modrý diamant

26. srpna 2014 v 14:52 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření

Nedávné pipláníčko.. :) Zase mě to chytlo.

Náušnice - zub

26. srpna 2014 v 14:47 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření
Konečně jsem si udělala náušnice vhodné k návštěvě zubařky. :D co víc říct.


A kdo by byl řekl, že vyfotit sama sobě náušnici bude až takovej porod? Jsem ráda, že je vidět, zbytek fotky prosím nebere v potaz. :D

Náušnice - modré housle

26. srpna 2014 v 14:44 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření

Nevím... Mám pocit, že se mi snad ani nelíbí, ale ta druhá část, která je ujetá říká: "Vezmi si je na sebe." Tak ok, máš to mít.
Aneb hudební ucho.

P.S.: Ty kroužky se tam nedávají jen tak na ozdobu - když je tam jako já nedáte, bude ta náušnice ve finále mentální.

Náušnice - houbičky

24. srpna 2014 v 19:56 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření
Tak jsem se konečně(!!!) dokopala k tomu si sestavit vlastní naušničky. Už asi půl roku mi doma ležely háčky a já pořád a pořád odkládala návštěvu některé z korálkáren. Někdy z lenosti, jindy zase proto, že jsem byla švorc. Teď jsem se k tomu konečně rozhoupala (a v kapse našla i pár zlaťáků) a udělala si malou halucinogenní ozdůbku.


Ono to není žádná věda dát dohromady pár dílků, chce to jen mít ty dílky, kleště a trochu trpělivosti (asi stačí i minimum, když jsem to dala já - nervák nad nerváky). Ještě mám další dvoje, ale během focení se mi vybil foťák, takže se o ně s vámi podělím až později (až tak za měsíc, protože dřív se mi nebude chtít nabíjet baterky :D).
Každopádně z nich mám fakt radost a tom je vlastně celý tento článek - o mé psilocybovité marnivosti! :))

Toulky (pod) Hvězdným nebem

24. srpna 2014 v 15:37 | ann-ihilation |  Obrazy, sochy, móda a jiné formy umění
"Smutek potrvá navždy."
Zněla poslední slova malíře, který se během celého svého života setkával pouze s nepochopením a opovržením. Jak asi všichni víme, uřízl si kus ucha. Méně známý už je ale konec příběhu, kdy tento kousek (který pečlivě omyl a zabalil) daroval prostitutce Rachel, se kterou dřív ulehával. Historici, kteří se van Goghem zabývají tvrdí, že na záhadu, proč si ucho odřízl, přišli. Vincentova psychická stránka nebyla zrovna uzpůsobená okolnímu světu a byl finančně a především psychicky závislý na pomoci svého bratra Thea. Když se dozvěděl, že se bude Theo ženit, prý propadl velké úzkosti o svou budoucnost a takto se zmrzačil. Tímto tedy padá zajímavá konspirační teorie, že mu ucho při hádce uřízl jeho spolubydlící a malířský kolega Paul Gaugin.

Vincent Wilem van Gogh dlouho pomáhal chudým v Belgii. Neváhal se s lidmi dělit o poslední jídlo či oblečení, co mu zbylo. Také zde kázal (jeho otec byl duchovní). Je známo, že toto ponuré prostředí, kde lidé strádali, hluboce pozměnilo jeho citové vnímání a fatálně ovlivnilo jeho tvorbu. V noci často vzlykal, což se nelíbilo jeho domácímu a nelenil nahlásit ho příslušných církevním orgánům, kterým se to nelíbilo a van Gogh nesměl dále povolání kněze provozovat.

Trpěl psychickými záchvaty a halucinacemi, proto byl také umístěn do ústavu pro choromyslné. I po propuštění ho lidé považovali za blázna - děti po něm pokřikovaly a házely po něm kameny. Trpěl těžkými depresemi, ze kterých nebylo snad jiného úniku než pomocí štětce a plátna. A samozřejmě nechvalně proslulého absintu, který mu byl v dobách chudoby často jedinou stravou.

Štěstí neměl ani se ženami. Když ovdověla jeho o sedm let starší sestřenice Kee Vos-Stricker, požádal jí o ruku. Byl tvrdě odmítnut, ale i nadále se o ní pokoušel. Negativních reakcí se mu dostávalo nejen přímo od ní, ale i ze strany rodičů a dalších příbuzných. Později se snažil zachránit starou prostitutku Sien, kterou si i s jejími dětmi nastěhoval do domu, aby zvrátil jejich neblahý osud. Van Gogh se s ní nakonec po nátlaku otce rozešel a ona se nakonec utopila. Lásku nakonec našel u sousedky Margot Begemannové, se kterou společně malovali, avšak jejich rodiny byly proti jejich sňatku a Margot se pokusila otrávit strychninem.

O jeho zapálení a nezkrotné vášni svědčí fakt, že během asi deseti let vytvořil asi devět set maleb a tisíc sto kreseb. A to se za celý jeho život prodal jen jeden obraz, a navíc teprve rok před jeho smrtí.
Svůj život ukončil sám - střelil se do prsou.

Je zajímavé nahlédnout do života jednoho z (teď již) největších a bezpochyby nejvýraznějších malířů. Někdo, kým všichni opovrhovali a vysmívali se jeho tvorbě, v sobě neutuchající vášeň nikdy nezapřel. A ač mu přinášela jen útrapy a neporozumění, vytrval a žil svou tvorbou. Kvůli předsudkům dost dlouho jeho hvězdné (či snad Hvězdné) nebe zakrývaly mraky.

Hvězdná noc

Možná je trochu kruté si uvědomit, kolik utrpení stálo za jeho tvorbou. Na druhou stranu, kdyby ho nebylo, bylo by jeho umění právě takové?

Hvězdná noc nad Rhônou

Je možné, že něčí hvězdě je umožněno zazářit teprve po smrti?

ANNihilation



Radoslzy, bolesmích

16. srpna 2014 v 22:45 | ann-ihilation |  Miniatury (kreatury)
Smích dítěte. Slzy starého muže.
Nejkrásnější a nejsmutnější.

Ale co spadá do které kategorie?

Slavit smrt slavných?

16. srpna 2014 v 21:55 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Smrt je realitou, která nás provází na každém kroku. V médiích však dostává úplně jinou podobu. Možní i jinou, než jakou by si zasloužila…

Nedávné úmrtí velmi sympatického herce způsobilo zahlcení internetu jeho fotkami, citáty z filmů a především těch, kteří tvrdí, jak jim jeho osobnost bude chybět. Jenomže spíš osobnost ve smyslu slávy, než osobnost jako jedinečný člověk. Tento fakt mě také přiměl o tomto tématu víc přemýšlet…


Smrt vždycky přitahovala a přitahovat bude - od básníků směrem k vědeckým kruhům a konče v masmédiích. Je to nepochybně magnet. Ale do jaké míry jde o oslavu života a do jaké jen o falešné kecy, které mají za úkol přitáhnout pozornost?

Jenomže masovost pomalu (ale jistě, znáte to), plodí neúctu. Nejsem toho názoru, že by se smrt člověka měla doslova pitvat v přímém přenosu a respekt k danému vyjadřovat přidáním jeho fotky s nápisem R.I.P. na některou ze sociálních sítí. Mainstream je v tomto případě opakem jakéhokoliv holdu.

Dost pokrytecký je také fakt, že nás spousta lidí začne doopravdy zajímat, teprve až zemřou. (Ono by to pravděpodobně šlo vztáhnout i úmrtí v kruzích osobnějšího rázu.) Jakmile nastane poslední hodinka některého známého člověka, zajímá najednou všechny. Všichni ho měli rádi a obdivovali ho.

Zajímavá je také skutečnost, že některé z osobností přijímáme naprosto nekriticky a jiné podrobujeme přísné kritice. Pokud zemře herec, zpěvák, nebo jiný umělec, je to vždy pro veřejnost veliká újma; pokud někdo, kdo se angažoval ve veřejné činnosti, začíná se hledat špína. Pokud jde o vědce nebo průkopníka, nebývá ani považován za důležitého. Proč je pro nás smrt sportovce větší tragédií, než smrt lékaře? Kde se v nás bere takový soudce?

Mám zase pocit, že se snažím moralizovat, což neměl být účel. Spíš se snažím přijít na to, kde je zakopaný pes. Kde nastala chyba? Je vůbec nějaká chyba, nebo jí vidím jen já?

Nikomu neberu, pokud pociťuje smutek nad odchodem někoho, koho neznal osobně, ale jeho nesmrtelnost se v něm odrazila. Způsob jeho pojetí ale asi nikdy nepochopím.

ANNihilation

zdroj obrázku: http://allhumorpic.com/funny-kenny-south-park-death/

Vedderofilie část 1.

14. srpna 2014 v 14:53 | ann-ihilation |  Ze mě pis
Každý máme svou úchylku - někdo jí pečlivě skrývá, někdo je na ní pyšný a dokonce se z ní raduje. Vy, kteří mě znáte nebo poznáváte, už asi víte, že patřím do té druhé kategorie. A že v tom nejsem sama.
Tak se o ty své nejnovější úlovky musím pochlubit...


Mé #1 je definitivně plakát s mladým Eddiem. ;) Některé ženy ocení rychlá auta, luxusní boty a drahé šperky, klíč k mé materiální spokojenosti je zde. Pan Modrý prostě ví, jak na mě! Ááá, teď jen vyčkat, než bude hotové přestěhování nábytku v pokoji a hurá na zeď (aneb trénujeme trpělivost). S dalšími zprávami se ozvu, až bude plakát prolíbaný skrz naskrz. :))

Jojoo... Dostala jsem nedávno fakt super věcičku - je to speciální druh papíru, na který vytisknete obrázek a nažehlíte ho na látku. Překvapím vás - tohle nebylo první, co šlo na triko. :)) Ale že je to nejoblíbenější, o tom asi nemá cenu diskutovat. Konečně ne drahé potisky na trička, která mi nakonec pořádně nesedí. Ještě se modlím, aby při kontaktu s vodou obrázek po částech neutekl.

A do třetice všeho dobrého přichází konečně mé nejmilejší album od Pearl jam. Patřím ještě k těm pár lidem, kteří si hudbu rádi pouští na cd. Nejen, že tím člověk podporuje kapelu, ale také to má něco do sebe. Kéž bych jednou mohla navrhovat obal alba pro moje miláčky. (Holky, jestli to vyjde, tak konečně uvidíte nahatýho Eddieho!)

Na závěr mám pro vás takovou zajímavost. Spočítala jsem obrázky Eddieho, které mám uložené v počítači a je jich prosím 1108. A to ještě bez gifů a fotek s celou kapelou. :D A pořád je mi to málo.

P.S.: Vážně začínám uvažovat o tom, že založím klub vedderofilů. Tuším, že by tu mohly být minimálně dvě slečny, které by se přidaly. :)) Co vy na to?

Vaše ANNihilation

Růženín

8. srpna 2014 v 18:44 | ann-ihilation |  Miniatury (kreatury)
Na tramvajové zastávce sedí dívka a v rukou obrací růženín velký jako křepelčí vejce. Prsty zkoumá jeho hladký povrch. Nastaví ho slunci a prohlíží si jeho strukturu. V tu chvíli se zastaví svět. Existuje jen ona a tento pohled do nitra růžových odlesků. Připomínají jí ty nekonečné západy na sklonku léta. Všechno teplo do sebe jako kouzlem natahuje nostalgii. Začíná si kamenem přejíždět po rukou, stejně jako to kdysi dělávaly jeho rty.

Kouzelná půda bytu v přízemí

5. srpna 2014 v 10:28 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Co tomu čert nechtěl, celý svůj život bydlím v bytě v přízemí. Je to kouzelný prostor, který neposkytuje ani jeden z bytů ve vyšším patře. Zakletá je jen spodní část domu...

Člověk, který v přízemí nebydlí, si to nikdy plně neuvědomí, ale občas je to tu vážně jen a jen prokletí. Pokud nejste zásobeni záclonami nebo žaluziemi, jste jako ve vitríně. Nejen, že vám do bytu každý vidí, ale hlavě vám tam každý čumí. Takže zatímco se v sedmém patře sousedi procházejí nazí, vy si pečlivě hlídáte, jestli při rozsvěcení světla máte zataženo.

Další fajn věc je, že nemáte nikdy klid. Pokud někdo potřebuje pustit do domu - ať už to je podomní nabídka, služby nebo soused, který zapomněl klíče - zvoní na vás, logicky. Když zrovna nikdo nezvoní, tak se vám alespoň prochází pod okny. Nebo ještě lépe se tam uvelebí a začne s někým telefonovat. A pokud máte zrovna otevřené okno, tak se vsaďte, že se v něm probudí chuť na cigaretu.

To, že bydlíte na dosah ruky, ví i vaši kamarádi, takže jim připadá zbytečné zvonit, můžou zaklepat na okno. I když jim pořád dokola opakujete, ať to nedělají, že vás z toho jednou klepne, zřejmě to považují za vtip nebo chtějí prostě jen potrénovat vaše srdce a rychlost adrenalinu. Ale u kamarádů to je ještě dobré. Přece jen se nejvíc ze všeho bojíte, že se vám dovnitř dobývá někdo cizí. Do vyšších pater by se asi nikomu zrovna nechtělo. Nejhorší je, že si to uvědomíte hlavně tehdy, když jste doma sami. S tímto strachem také souvisí problém otevřených oken. Nemůžete si nechat větrat, ani když si na chvíli někam odskočíte, protože tím zjednodušujete přístup potencionálním zlodějům. (A psychopatům, vrahům,.. :D)


Pokud je navíc váš dům moudře rozmístěný do světových stran, máte doma pořád tmu. Z jižní strany možná prosvítá pár paprsků a za okny se snaží bojovat květiny o holý život, na severní vám umírají i umělé rostliny. Stačí, aby se přes den zatáhlo, a vidíte toho asi tolik, co krtek. Tma a navíc zima. V zimě jde od podlahy ledový chlad, protože pod vámi ve sklepě nikdo netopí. Brr!

Další způsob mučení skrývá pseudolodžie. Tedy pokud jí vůbec jako lodžii máte přestavěnou, protože byty v přízemí byly z tohoto stavitelského procesu vynechány. Pokud se do toho nikomu z rodiny nechce investovat, můžete si ven chodit věšet prádlo jako cirkusáci, kteří přelézají okno. I když tohle nesvádím přímo na byt, ale na rodiče. I pokud žijete v normální rodině a ven vám vedou dveře, vězte, že jste boj ještě nevyhráli! Na prádlo musíte dávat pozor, protože lidi jsou všelijací a občas mají potřebu vám něco ukrást. (Poslední případ, který byl u nás zaznamenán, byla noční loupež staré plíny, která se používá jako hadr. Chybíš nám, plíno!)

Ač bydlím v přízemí, tak doufám, že nejsem přízemní. Samozřejmě jsem za ty roky přišla i na spoustu výhod, které takový byt skýtá.

V létě sem nepraží sluníčko, takže tu máme příjemně. Není nic lepšího, než přijít z vedra a zažít tu chladivou úlevu. Tohle nám všichni závidí. (Alespoň něco!)

Nemusím jezdit výtahem, nebo chodit po schodech. Výtahy jsou nebezpečné pomůcky mistrů hororů a akčních filmů, neméně tak úchylů. Neříkám, že procházka po schodech nemůže být občas od věci, ale přece jen mě to srdce cvičí ťukající osoby na okno, tak to zase tak nepotřebuji. Je pravda, že za přízemí jsem vždycky ráda, když si vzpomenu, jak mi kamarádka bydlící v sedmém patře popisovala svou cestu domů, když jim z důvodu opravy nejezdil výtah: Jednou se hrozně opila a šla to nahoru necelou hodinu, protože si po cestě dělala přestávky.

Milence nemusím schovávat do neútulné skříně...:D A v případě požáru či jiných katastrof to mám ven opravdu jen chvíli. Navíc mě tento fakt chrání od katastrof, že vypadnu z okna a zabiju se (což je při mé osobní šikovnosti výhoda opravdu nevyčíslitelná), nebo že mi něco vypadne a najdu to na kousíčky. Pokud to někdo náhodou nesebere rychleji.

Také nikoho nerušíte svým dupáním a protože se zvuky nesou lépe spíš dolů, tak nepatříte k těm nejméně oblíbeným sousedům. Nebo alespoň ne proto. Také nemůžete vytopit spodní byt, jupí!

A vždycky, když jsem měla zaracha, tak jsem si s někým přes to - ač většinou spíš prokleté - okno mohla povídat. Bylo to sice hrozně nenápadné, ale lepší než na někoho mávat ze sedmičky. A co je docela roztomilý fakt je, že vám někdo může nechat za oknem překvapení. Já takhle jednou měla na parapetu zatížený papír s básní. :)

Těžko říct, jestli kouzelný prostor bytu v přízemí ovládá černá, nebo snad bílá magie, jisté ale je, že se v něm kouzla dějí a nenechají vás spát!

ANNihilation

zdroj fotky: http://www.allposters.com/-sp/Cobwebs-Attached-to-Curtain-at-Window-in-Alleged-Mass-Murderer-Ed-Gein-s-House-Posters_i5302157_.htm


Charles Baudelaire - Malé básně v próze

2. srpna 2014 v 18:01 | ann-ihilation |  Literatura
Díla, která tento úžasný básník představuje v Malých básních v próze, jsou úžasnou sondou do zákoutí přemýšlivé poetovy mysli. Jeho úvahy mohou být zlomené, zamilované, depresivní či choré, ale vždy jsou odrazem nezměrného talentu a přirozené vnímavosti. Jestliže Charles Baudelaire hledá slova v básních tak, aby se rýmovala a měla rytmus, v prozaickém vyjádření nimi proplouvá bez omezení, což mu umožňuje hovořit s pravdivou otevřeností, lépe si hrát s příběhem, gradací i tóny smyslů, a tím přivodit čtenáři neklidnou a hloubavou náladu, rozvíjet obrazotvornost a milovat dekadenci. Vždy jsem Charlese Baudelaira považovala za nejlepšího ze všech prokletých, a touto pozoruhodně krásnou knihou mi mé mínění jen potvrdil.


Pane Baudelaire, proč jsem se narodila tak pozdě a nemohla si vás vzít?

zdroj obrázku: http://www.artbook.cz/antikvariat/default.asp?kategorie=h&searvalue=Baudelaire

Michal Ajvaz a Ivan Havel - Snování - Rok dopisů o snech

2. srpna 2014 v 17:42 | ann-ihilation |  Literatura
Snování je velmi zajímavá kniha, ve které se dva moudří muži pokoušejí netradičním - v tomto případě filosofickým - rozhovorem odhalit tajemství zrodu snů. Díky tomu, že jde o dialog, jsou myšlenky podrobovány přímé kritice a často i vyvraceny, což je pro čtenáře velmi osvěžující změna. Velmi zajímavý moment je, když autoři narážejí na ideu, že se jejich konverzace vlastně také chová jako sen - často začíná od píky, protože nejsou schopni reagovat na nepřeberné množství předchozích myšlenek, věčně se v ní rodí nové a nečekané nápady, a stejně jako sen i jejich skvostný hovor končí tak, že vlastně nekončí (Nebo začíná dalším snem?). Fakt, že se Michal Ajvaz ani Ivan Havel nesnaží urputně opírat o vědeckou literaturu, je příjemnou změnou ve vodách filosofie. Jejich hloubání tak plyne přirozeně - přináší pouze nové myšlenky a může se rozvíjet dál a dál. I když je třeba podotknout, že se kvůli této skutečnosti občas zaobírají zbytečnými otázkami, které jsou již dávno ve světě psychologie zodpovězeny (Ubíhá čas ve snu stejně jako v realitě? Proč sny tak lehko zapomínáme?) Naopak ale velice důvtipně do svých úvah zahrnují výstřižky z beletrie, které knihu oživují, pozbývá tak vyloženě formálního dojmu a je čtivější.
Co je možná škoda je skutečnost, že oba autoři pravidelně nemívají lucidní sny (Ivan Havel občas, Michal Ajvaz nikdy), jejich rozjímaní by se tím posunulo ještě na vyšší úroveň. Osobně doufám, že přijdou ještě s pokračováním. (Něco jako Bdělé snování - Rok snů o dopisech)


zdroj obrázku: https://www.kosmas.cz/knihy/143365/snovani/

Červenec

1. srpna 2014 v 18:22 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
Červenec, zdá se, jsem strávila fakt příjemně. V prní řadě musím podotknout, že jsem konečně vypadla z Prahy. S panem Modrým jsme vyrazili na dovolenou do Litoměřic a okolí - protože České středohoří je prostě krásné. Bydleli jsme v Bates motelu s vlastním pivovarem a baštili jsme jen takovou tu tradiční českou kuchyni. Jelikož je pan Modrý jakousi reinkarnací Karla Hynka Máchy (bez některých sexuálních preferencí a samozřejmě s větším talentem), museli jsme vydat po jeho stopách a vystoupat na kopec Radobýl, ze kterého prý Mácha viděl hořet Litoměřice (což se mu stalo osudným, protože se při požáru nalokal né úplně dobré vody).

Na Radobýlu - jupí vlasy vlají!

Také jsme omrkli dům, kde bydlel a samozřejmě zhodnotili jeho sochu. No, podle mě to byl docela zajímavý fešák, nedejte se obalamutit zkriplenou sochou na Petříně, kde má skoliózu!

Karel Hynek a jeho mlsný výraz. :=

Pak jsme také vyrazili na zříceninu hradu Střekov, které je opravdu nádherná a je z ní úžasný výhled na krajinu točící se kolem Labe. Labe jsme dokonce přešli, abychom mohli vystoupat na druhou stranu údolí, kde se nachází přírodní rezervace s vodopádem. (V překladu: Slezli jsme ten velký kopec, na který jsme vystoupali, abychom mohli vzápětí vystoupat na větší.) Byla to moc krásná, i když dost vyčerpávající procházka přírodou.

Hrad Střekov. Tento pohled nás stál hodně bolavé nohy, ale stálo to za to.

Dále jsme se vydali do barokního zámku Ploskovice, kolem kterého se rozkládá (ne doslova) dobře udržovaný park. No, klidně bych tam bydlela, co si budeme povídat. Na zámek bych se vyloženě hodila. Achjo, proč nejsem princezna? Akorát nás po cestě zpátky napadl hmyz (fuj, Kafku v reálu neé), nevíme, co to bylo zač, nejspíš jedna z těch biblických pohrom, ale už fakt nikdy víc. Naštěstí jsme jim utekli a pan Modrý mě pečlivě oprášil (ano, na těch místech si dal záležet víc). Výlet nám to určitě nepokazilo, jen se mi z toho vždy dělá trochu šoufl. Prostě ne hmyz a ne slimáci nebo žáby na zemi. :))

Zámek Ploskovice aneb i v díře po granátu se skrývají poklady.

Jeden den jsme věnovali návštěvě Terezína. Abych začala trochu zvesela - největší sranda byla najít nějakou restauraci, kde se najíme. Zjistili jsme, že ve městě toho moc není, že to tam je vůbec takové zubožené. (Pak nám došlo, že to je povodněmi.) Nakonec jsme našli takovou "vesnickou jídelnu", kde měli hrozně levno. Navíc jí vlastní nějaká evangelická organizace, která zaměstnává lidi, kteří mají problém normálně práci sehnat. (Já nevím, jak to jinak říct, nechci o někom smýšlet přímo jako o postiženém, akorát jeden prostě zvládá tohle a druhý tamto.) Měli jsme super číšníka, byl hrozně roztomilý - když nám nesl rajskou (mimochodem - mňam), tak nesl porce po jedné a vždycky držel talíř v obou rukou a dával pozor, aby nic nevyklopil. Připadám si trochu jako mentál, že to tady popisuju, ale bylo to hrozně kouzelně pitomý. Takže kdyžtak - restaurace Klobouk, doporučuji. A naproti si dejte točenou zmrzlinu malou(!), protože bude tak akorát, ta velká je obří. :) Aneb dovolená s točenou zmrzlinou (jo a pivem) je prostě paráda. No, pak jsme samozřejmě vyrazili na prohlídku tamního koncentračního tábora. Už jsem tam jednou byla, když mi bylo čtrnáct, tak jsme tam jeli na výlet se školou, ale člověk to stejně tak nějak pozapomíná a brutálně mu tam běhá mráz po zádech. Měli jsme skvělou průvodkyni a vlastně jsem se i dozvěděla spoustu nových věcí. Třeba jak se říká o Terezíně, že to byl jeden z těch mírnějších táborů, protože v něm nejsou plynnové komory nebo nedělali "lékařské" pokusy na vězních, tak si to zase vybíjeli krutostí a umírání tu většinou trvalo dlouho a především bolestivě. Nemůžu si odpustit tohle klišé, ale prostě nechápu, že se pořád najdou lidé, kteří holocaust schvalují či popírají, i po tom, co vidí pozůstatky této historie. Ještě se k Terezínu váže krematorium v Litoměřicích, které je také památkou a minulost zde připomíná velmi působivá plastika.
Když to tak sesumíruji, tahle dovolená byla jednoznačně parádní. Nohy to nějak vydržely, i když mám pocit, že jen proto, že jsme si je každý den masírovali, a viděli jsme spoustu zajímavých věcí. No a taky je pan Modrý super, takže asi tak.

A jako vždy něco o výstavách. Navštívila jsem galerii Futura, podruhé, a pravděpodobně naposledy. I když je umění konceptuální, tak by mělo mít nějakou úroveň, což je tady věc nevídaná. Je mi vážně líto, že to říkám, ale podle mě akorát zbytečně kazí úžasné prostory, kde by se daly ukázat mnohem lepší kousky.
Na druhou stranu mě zase velmi příjemně překvapili v Dvorak Sec contemporary, kde jsou (ještě pořád máte šanci je vidět!) vystaveny obrazy francouzského malíře Oliviera Masmonteila, který se zabývá figurativní malbou a řekla bych, že do ní i vnáší něco nového. Jeho obrazy jsou takovou příjemnou nostalgickou směsicí reality, vzpomínek, fantazie a snu, který do sebe nechává vlívat tak, že celkové dílo působí přirozeně.
Co mě ale totálně dostalo byla komentovaná prohlídky výstavy ve Veletržním paláci, kde jsou umístěny diplomové práce studentů AVU. Samotná výstava je dobrá - je tam od každého trochu, řekla bych, že si v ní každý najde něco, co se mu bude líbit a něco, co vyloženě ne a je to i příjemný náhled do děl v budoucnu možná slavných umělců. Co mě tak rozsekalo, byl právě komentář. Bohužel jsem si nezapamatovala (ani nezapsala) jména dvou mužů, kteří jí pořádali, jen vím, že jeden tam určitě učí a druhý, no asi taky. Očekávala jsem, že to bude super, protože to budou lidé, kteří se v oboru vyznají, ví co a jak chodí a spoustu studentů znají osobně, tak nám jejich díla přiblíží. Dozvěděli jsme se jen o dílech třech autorů, protože byli sami přítomni a něco ke své práci řekli. Tihle dva - učitel a asi-učitel (dále jen žabaři) chodili od díla k dílu s tím, že ani nevěděli, kdo ho vytvořil a snažili se hádat o co tam asi tak jde. Ale ne něco v tom smyslu, když jdete na výstavu a přemýšlíte nad popudy a emocemi autora, ale tak, že akorát umělce zesměšňovali. Jeden žabař vždycky řekl něco úplně mimo (tím myslím i mimo téma - můj názor na dílo přeci neovlivní, že jeho autorka má dvě skarifikace) a druhý žabař jeho poznámku doplnil o hororový smích. Myslela jsem si, že se mi to jen zdá. Navíc u každého z děl to svoje nic vykládali neuvěřitelně dlouho. Co mi ještě připadalo profesionální, byla jejich předpojatost. Jakmile byl někdo z ateliéru od Milana Knížáka, tak jeho dílo bylo automaticky nadprůměrné. A pokud byl z ateliéru Jiřího Petrboka, tak pro ně byl Bůh. Myslím, že lepší komentář k prohlídce by mi udělal i mentálně zaostalý. Je mi vážně líto, že nevím jména těch dvou žabařů, protože bych je ráda uveřejnila. Ono o umělci dost vypovídá, když akorát haní díla svých nových kolegů. Jo, z komentované prohlídky jsme nakonec utekli a zbytek si prošli sami. Jak by řekl havran: "Nikdy více!"

Čáu mňáu z jednoho z exponátů!

Červenec měl i svá poprvé. Poprvé jsem se napila láku z okurek. A musím konstatovat, že na kocovinu je to hotový ráj! Taky jsem si poprvé v životě dělala těhotenský test. Jeho výsledek dost dobře souvisí s tou kocovinou, nevím, proč jsem tak zbytečně plašila, ale blbej pocit pochopí asi jen holky. Když ona ta jediná stoprocentně spolehlivá metoda je hrozně smutná. :D A také jsem byla poprvé letos grilovat! Sláva masu, sláva chlastu! A není pravda, že po dobrém pití není taková kocovina. Když toho vypijete moc, tak vás nic nezachrání.
A konečně jsem si byla zaplavat. Bože, musím to dělat častěji, je to dokonalé. :) Kamarádka v práci dostává plavenky, tak to snad vyjde, hlavně na bazén, kam je dostává, nechodí zase tak moc lidí. A pan Modrý je spokojený, že mě konečně viděl v plavkách. Jo, on má modré a já červené, jsme archetypy svých vlastních barev.

A také jsem oslavila svátek, jupíjajé. Prostě ráda dostávám dárky a jsem v centru dění, ale to už vám jistě prozradil můj horoskop. :D Hlavně vždycky dostanu bájo věci, takže mám co číst, co pít, spoustu věcí, kterýma se patlal, který na sebe stříkat, abych nesmrděla (né tak moc) a v čem chodit. Moje minulé boty dopadly brutálně, a to hnedle. V CCC už nikdy nic nekoupím, to si radši něco ušiju nebo jinak vyrobím (asi tohle).

Chro, tak další deníček zase za měsíc. Takže bych tomu měla říkat měsíček (na hnoji)?

ANNihilation

A za krásné a kvalitní fotky samozřejmě vděčím panu Modrému. :) Je to můj osobní fotograf.



Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!