Červenec 2014

Romper Stomper

30. července 2014 v 20:17 | ann-ihilation |  Filmy
Jeden z nejkontroverznějších snímků? Samozřejmě, protože mu téměř chybí scénář. Parta plešek se vždy sebere a někoho zmlátí (do toho hraje punková hudba), někdy se stane, že těch druhých je víc a plešky utíkají (do toho pro změnu hraje punková hudba). Určitě jde ale o zajímavý náhled do určité subkultury - tvůrci jí vystihli opravdu přesvědčivě - od hierarchie až po kostýmy. (Akorát do toho nepleťme skinheady, skinhead a neonacista je opravdu něco úplně jiného.) Pak je tu načrtnutá nějaká jednodušší lovestory a dál... nic. Čekala jsem opravdu víc než hodinu a půl bitek a nadávek (jo a samozřejmě za zvuku punku). Snad jediné, co mě u filmu udrželo (kromě toho punku :D) byl můj oblíbený herece Russell Crowe, kterého jsem měla možnost vidět v jeho hereckých začátcích a skvěle svou roli vystihl.
A prosím, už jednou provždy přestaňte používat označení skinhead, když nevíte, co znamená.


zdroj obrázku: http://siochembio.blogspot.cz/2013/02/romper-stomper.html

Zhmotněné zlo v podobě segwayů

29. července 2014 v 12:05 | ann-ihilation |  Vadnost bez hranic
Poměrně dlouho na každém kroku narážím na hybrida, kterému se říká segway. Je to důmyslné zařízení, díky kterému nemusíte namáhat nohy - stačí nastoupit, chytit se řídítek, udržet balanc a hurá do historického centra! Proč říkám hybrid? On je to takový vynález princezny Koloběžky. Nehodí se na silnici a ani na chodník. Ani na něm nechodíte, ale vlastně ani nejezdíte, protože to se na chodnících přeci nesmí, ne?

Snažila jsem se pochopit, k čemu je takový segway dobrý. Tak samozřejmě ulehčuje pohyb. Ale ti, kteří potřebují pohyb ulehčit (starší, zranění nebo nějak jinak tělesně postižení lidé) ho těžko mohou využívat (možná až na pár statečných staříků). Jinak je to spíš lákadlo pro mladé.

Představte si, že přijedete do nějaké metropole, která má bohatou historickou minulost. Proč byste měli být tak pošetilí a jít se projít, když k památkám můžete dojet a to i s průvodcem? Vás to láká? Nerozumím tomu. Vždyť není nic hezčího, než se procházet po krásném (ať už tamním či zahraničním) městě, objevovat jeho zákoutí, vše si v klidu prohlédnout a nerušeně se zastavit, když vás něco zaujme. Zatímco na segwayi si musíte dávat pozor, abyste někoho nesrazili (škoda, že to většina nedělá), abyste nespadli, a pak někde slavnostně zastavíte, podíváte se kolem sebe a může se jet dál. Lidský kontakt vymizel. Můžete si prohlédnout všechny budovy, ale ani se nedotknout nohou země.


Nejsem vyloženě ekologistka, ale ta elektrická energie, která segwaye pohání, se přeci musí někde brát. A prostě si nemyslím, že by se s ní mělo plývat, protože nějak se vyrábět musí. A tohle plýtvání rozhodně je.

Myslím si, že by přístroje, které člověk vyrobí, měly být užitečné. Můžete namítnout, že segway zjednodušuje dopravu. Není to pravda. Segway zjednodušuje pohyb těm, kteří to nepotřebují. Je to jen oblomovský pokrok. A v tomto případě převládají zápory nad klady, tak proč ten rozmach? Nebylo by lepší zjednodušit dopravu cyklistům a chodcům? V tomto případě jde především o problém politiky (myslím konkrétně tu pražskou, protože o jiných nemám takové potuchy), všechno je problém, hlavně kola jsou problém, na rozdíl od skvělých sofistikovaných segwayů a všudypřítomných aut (o tom zase jindy).

Tak vás tímto článkem žádám o zamyšlení, případně o to, abyste rozvoj této nerozumné dopravy sami nepodporovali. Snad článek není výkřikem do prázdna - takové to volání jedince do davu. Myslím si, že když nebude nikdo, kdo by na segwayích jezdil, nebudou nakonec ani žádné segwaye.

ANNihilation (nejradši chodící pěšky)


zdroj obrázku: http://nerdapproved.com/approved-products/a-segway-joust-for-the-ages-video/

Pearl jam - Last kiss live '99

27. července 2014 v 23:00 | ann-ihilation |  Pearl Jam
Za tohle ho prostě nejde nemilovat.
Jsem z toho naměkko.

Náramkování - Pearl jam

27. července 2014 v 19:50 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření

Pearl jam. Pro změnu. Pro změnu dárek. :)
Takže když mi pošlete plakát Pearl jam, tak vám taky něco upletu. :D Takhle to u mě funguje, jak nejde o PJ, tak nic nehrábnu.

Michal Ajvaz podpis

27. července 2014 v 17:04 | ann-ihilation |  Literatura
Asi se potento radostí...


Surrealistická hádanka

18. července 2014 v 22:14 | ann-ihilation |  :D
...asi proto, že se z toho směju jako malý dítě. :D Tohle je prostě můj šálek čaje!

zdroj obrázku: https://www.facebook.com/milujemecestinu?fref=photo

PoHádky naruby

18. července 2014 v 21:22 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Už od útlého věku naši mysl rodiče naplňovali příběhy z pohádek. Těmito vyprávěními jsme žili, představovali si je jako živé - jako by byly téměř na dosah ruky a v neposlední řadě byly klíčem k tomu, co je správné a co je špatné. Měly nás naučit tomu, že dobro vítězí nad zlem. Vždy.
Císař dostal takové šaty, jaké si zasloužil, protože byl moc pyšný, kůzlátka neposlouchala maminku, a proto je sežral vlk, obrovskou řípu se podařilo vytáhnout teprve když si všichni vzájemně pomohli, Popelka se nakonec dostala od uzurpátorské macechy díky princovi, Karkulce a její babičce z vlčího břicha pomohl myslivec a ošklivé káčátko vyrostlo a zjistilo, že je krásnou labutí.


Ač spousta povídek občas značně připomíná syrové horory, dobrý konec bývá pravidlem. Na každou svini se tak trochu vaří voda.
A realita? Císař v šatech od Armaniho, kůzlátka opilá, řípa shnilá, Popelka utýraná, Karkulka znásilněná myslivcem a sežraná vlkem, no a káčátko se sebevědomím na nule přemýšlí o sebevraždě.
Často dost drsně smýšlíme o realitě a vidíme ji černě. Ono narovinu - svět není růžový a každému se nedostane toho, co by si opravdu zasloužil. Ať už v pozitivním či negativním smyslu. Většinu času si to nepřipouštíme, ale když to na nás padne, přichází chmury. Každý jsme tu sám za sebe a každý se tak chováme. Pud sebezáchovy. Samozřejmě také žijeme v jistém společenství, které je založeno na mutualismu. A na to občas každý zapomínáme. Nebudu teď poukazovat na to, jaká zvěrstva se dějí všude na světě, spíš si zkuste představit obyčejný den, během něhož se setkáváte se spoustou cizích lidí. Asi každému se někdy stalo, že na něj byl někdo hrubý, ne-li sprostý, na někom si dost dobře někdo vylil zlost. Někdy jste něco doopravdy potřebovali a lidé kolem vás ignorovali nebo jste jim upřímně byli naprosto u řiti. Obyčejný modelový příklad - čtvrthodinová cesta autobusem - pro představu naprosto stačí.

A teď ruku na srdce - kdy jste se k někomu špatně zachovali vy? Nikdo není svatý, samozřejmě. Vylévat si zlost na nevinných osobách kolem nás asi není vaším denním chlebem (jestli ano, tak nazdar, jděte se kopnout do zadku a pusťte si něco na uklidnění), problémem je častá ignorace. Konformita umí být pes a s lidskou psychikou si zahrává často a automaticky, ale když ne někdo jiný, tak to musíte být vy, kdo pomůže. Vy, co uvolníte místo v autobuse staršímu, i když vás hrozně bolí celý člověk, vy, co někomu zavoláte záchranku a dáte první pomoc, vy, kdo se postavíte na stranu slabšího.

Spousta z nás (ano, někdy i já, přiznávám se!) si v jednom kuse stěžuje, jak je ten svět kolem špatný, lidé se nemají rádi, vědomě se přehlíží, druhému přejí jen to nejhorší a přitom sami občas děláme tak málo. Nebo ještě lépe - nic. Asi se zbytečně hádáme o význam pohádek, protože nám pořád uniká. Možná nejsou jen o tom, že nám někdo nebo nějaká vyšší síla pomůže. Možná my jsme právě ten myslivec, myška, co tahá za řípu či Popelčin princ.

ANNihilaton (ošklivá labuť)

P.S.: Některá klišé jsou pravda!

zdroj obrázku: http://www.lolmaze.com/snow-white-s-dark-secret_11323.html

Krch-off - Klíšťata (+text)

17. července 2014 v 20:45 | ann-ihilation
Krchna a jeho básně, ještěže se je rozhodl zhudebnit. :D Člověk se u toho prostě dekadentně pobaví.


Všichni jsou zákeřná hladová klíšťata
jsou na svých prdelích vzájemně přisátá
a když se poslední na první zavěsí
pak z jeho prdele vlastní krev saje si

Jak kletba proroka můj hlas tmou burácí
všichni jste zrůdy píčy a čuráci
v každém z vás číhá zlo,
v každém z vás, v každém z vás
potichu, zákeřně vyčkává na svůj čas
VYČKÁVÁ NA SVŮJ ČAS!

Přítomnost

17. července 2014 v 12:36 | ann-ihilation |  Vadnost bez hranic
Spousta z nás bloudí lapena v minulosti. Ne a ne se z té zvětralé bažiny vymanit. Kdo z nás se v ní občas neutápěl? Její chuť někdy bývá tak sladká. Časem zhořkne a pouta se pomalu zpřetrhají, světla a stíny stanou v rovnováze. Žít chvíli minulostí je tak lidské - zkřehlé ruce se natahují do dávných dob, aby se nemusely dotknout bolestné pravdy. Je-li tento příklad příkladem lidskosti, příkladem nelidskosti jako by se stalo žití přítomností. Většina lidí tvrdí, že klíč ke štěstí je právě tento. "Prožít každý den jako poslední." Jak já tohle přirovnání z hloubi duše nenávidím! Je tak mělké a stupidní. Aby byl lidský život shledán funkčním, je třeba žít budoucností. To, co dělám dnes sice dělám i pro dnešek, ale především nesu následky zítřka a vzdálenějšího času. Žít pro dnešek je bohémské a sebezatracující. V nějakém bodě života se naplnění z toho směru vytrácí. Nebo by mělo.
Když vnímáte plnohodnotně strávený den jako ten, ve kterém vyčerpáte své tělo, své možnosti - ale ne kvalitou, ale kvantitou, ničením se drobnými rozmary, kam vede váš život? Je to vůbec život, když je rozdělen na bezcenné etapy?
Utopena ve světě dneška,
ANNihilation

Slipknot - My plague (text+překlad)

17. července 2014 v 11:39 | ann-ihilation |  SlipKnot
Vztek transformovanej do syrový (surový?) energie. No co, někdy vede lovesong, někdy zase hatesong. Mít tak vaše hlasivky, (a možná i něco víc) pane Taylore.


My plague

I'm in conniptions for the final act you came here for
The one derivative you manage is the one I abhor
I need a minute to elaborate for everyone the
Everyday bullshit things that you have done

Your impossible ego fuck is like a Megalomaniacal tab on my tongue
You fuckin' touch me I will rip you apart
I'll reach in and take a bite out of that
Shit you call a heart...

I don't mind being ogled, ridiculed Made to feel miniscule
If you consider the source, it's kinda pitiful
The only thing you really know about me is...
...that's all you'll ever know

I know why you blame me (yourself)
I know why you plague me (yourself)

I'm turning it around like a knife in the shell
I wanna understand why, but I'm hurting myself
I haven't seen a lotta reasons to stop it
I can't just drop it

I'm just a bastard, but at least I admit it
At least I admit it

I know why you blame me (yourself)
I know why you plague me (yourself)

Kill you - fuck you - i will never be you
Kill you - fuck you - i will never be you
I can't fuckin' take it anymore
A snap of the synapse
And now it's fuckin' war
Kill you - fuck you - i will never be you


Mé trápení

Jsem v záchvatech hněvu kvůli poslední listině, pro kterou jste si sem přišli
Jediná, kterou se vám podařilo odvodit, a proto se mi hnusíte
Potřebuju minutku na to, abych pro každého vypracoval
Seznam každodenních píčovin které jste kdy udělali

Vaše zasraně neskutečný ego je jako megalomanský štítek na mém jazyku
Kurva, dotknete se mě a já vás roztrhám
Dostanu se dovnitř a ukousnu kousek té
Sračky kterou nazýváte srdcem…

Je mi jedno jestli na mě koukáte, vysmíváte se mi, abych se cítil maličký
Jestli uvažujete o zdroji, tak je to trošku ubohé
Jediná věc kterou jste o mě doopravdy kdy věděli je....
..... to je všechno co budete kdy vědět

Vím proč mě (sebe) obviňuješ
Vím proč mě (sebe) trápíš

Točím se kolem jako nůž ve skořápce
Chci pochopit proč, ale zraňuji se
Neviděl jsem moc důvodů proč to zastavit
Nemůžu to jen tak zahodit

Jsem jenom bastard, ale alespoň to přiznám
Alespoň to přiznám

Vím proč mě (sebe) obviňuješ
Vím proč mě (sebe) trápíš

Zabiju tě - seru na tebe - Nikdy nebudu ty
Zabiju tě - seru na tebe - Nikdy nebudu ty
Už to do prdele nemůžu vydržet
Prasknutí synapse
A teď je zkurvená válka
Zabiju tě - seru na tebe - Nikdy nebudu ty

Ray Bradbury - 451 stupňů Fahrenheita

11. července 2014 v 12:56 | ann-ihilation |  Literatura
Že je 451 stupňů Fahrenheita fantasy nebo sci-fi? Kéž by. Spíš jde o obludné varování před zvrácenou formou modernizace, která se zvrhla do totality a zabránila lidem přemýšlet - dokonce je od přemýšlení odradila. Představa tupých mas s nosem přilepeným k všudypřítomným televizním obrazovkám a naprosto lhostejným k citům dává vzniknout netradičnímu hrdinovi, který si při své práci hasiče - nikoliv někoho, kdo oheň hasí, aby před ním uchránil lidi, ale někoho, kdo se podílí na spalování pár kusů knih, které ještě na světě zbyly - uvědomí, že nečiní správně, že se cítí prázdný a rád by svět kolem sebe změnil. Čtenářovi sympatie utuží fakt, že se tak svým smýšlením stává vyvrhelem a na tomto pokraji společnosti paradoxně teprve nachází svůj smysl žití. Autorova bezbřehá fantazie, která si (doslova?) hraje s ohněm navíc krásně tuto metaforu dobrý sluha-špatný pán připodobňuje k fénixovi, kterým se v tomto případě má stát i sám člověk, tak vnáší do teskného příběhu nikdy nehasnoucí naději.

Často je tento román přirovnávám/srovnáván s Orwellovo 1984 a vedou se spory o to, jestli je to vůbec na místě. Oba autoři se ve svých antiutopistických zobrazeních pohybují ve velmi podobném světě, ale každý se jím zabývá z jiného úhlu. Zatímco Orwell se věnuje především politickému systému a životě v totalitě, Bradbury se opírá ryze o popírání samostatného uvažování, které není zapříčiněné ryze mocí shůry, ale samotným člověkem-jedincem. Navíc i přese všechny hrůzy a úpadek nabízí východisko, ve kterém se opět nebojí opřít o samotné individuum. Právě tato víra v moc jednotlivce přináší do strastiplných románů tohoto druhu kousek světla.


Co je ještě třeba vyzdvihnout je autorův překvapivě poetický a upřímný styl prózy, díky kterému se čtenáře přímo dotýká. Když hovoří o chuti deště, probudí ve vás vzpomínky na věci, které jste v dospělosti přestali zkoušet, když popisuje vůni knih, přiměje vás ke stránkám přivonět a celou dobu vás nechá přemýšlet nad tím, jestli jste opravdu schopní svobodně přemýšlet, to vše navzdory tomu, aby vám něco vnucoval:
"Má žena tvrdí, že knihy nejsou skutečné."
"Díky Bohu, že nejsou. Můžete je zavřít, říct jim: Počkej. Máte nad nimi moc jako Pánbůh. Ale kdo kdy dokázal vyrvat se z drápů, které člověka sevřou, když jednou zapustí kořeny v televizním pokoji? Ten z něho udělá, co bude chtít. Je to okolí stejně skutečné jako svět. Stane se pravdivým a je pravdivé. Knihy můžete umlčet rozumným argumentem."

zdroj obrázku: http://www.bux.cz/knihy/367-x451-stupnu-fahrenheita.html
citace: BRADBURY, RAY, 451 stupňů Fahernheita, ve spolupráci vydal Knižní klub - Euromedia Group a.s. a nakladatelství Baronet a.s., Praha 2001, str. 85

Pí a jeho život (Life of Pi)

9. července 2014 v 14:05 | ann-ihilation |  Filmy
Kdybych měla snímek vyjádřit jedním slovem, nejspíš bych použila "rozporuplný". Na jednu stranu obsahuje velmi zajímavé myšlenky, které se obracejí k vnitřnímu bohu v každém z nás a rozevírají tajemství vesmíru skrytého v ústech života. Ale co dokáže spolehlivě tyto ideje rozbít na nudné frakce je výprava a celkové zpracování filmu.


Zprvu působí docela zábavně - možná proto, že se hlavní hrdina ujme vyprávění svého podivuhodného života vtipnou a neotřelou formou, později ale spolehlivě sklouzne do počítačem vytvořeného prostředí, které má asi nejspíš působit vábně, v každém případě film totálně ubíjí svou nevěrohodností a příběhu akorát škodí takovým způsobem, že ho opravdu máte chuť vypnout. Ono se dívat na chlapce na lodi, který pořád dokola přemlouvá tygra, aby ho nesežral, není prostě taková švanda (hlavně ne po půl hodině), a to ani když pochopíte symboliku příběhu. A další věc (pro někoho možná jen detail), který mě mrzela, byl štěk Gerárda Depardieu. Je sice báječné, že se na lodi objeví asi na dvě minuty, aby se ukázal jako perfektní hnusák, ale mě tenhle způsob přitahování pozornosti vadí. Buď dám velkému herci velký prostor, nebo ho do snímku neobsadím. Tahle komerční určitě-ne-zlatá cesta je jen ubohou snahou, jak získat pozornost. Škoda, že se filmu neujal někdo jiný. Třeba by většinu myšlenek a poznání nepohřbil v tak kostrbatém vyprávění a nedělal z diváka blbce.

zdroj obrázku: http://madbetty.com/life-of-pi/

Podivuhodné příběhy (Histoires extraordinaires)

7. července 2014 v 11:31 | ann-ihilation |  Filmy
Krásný trojrozměrný poklad. Je vidět, že když se Poem inspirují tři nápadití režiséři, dokážou z jeho povídek vytvořit úchvatnou a především inteligentní podívanou. První příběh je ztvárněním Poeova Ohnivého koně, kde Roger Vadim za pomoci nádherné Jane Fondy zobrazuje naprostou zvrhlost, zhýralost a zbytečné zlo, které je konfrontováno prokletím v podobě koně. Tím, že v příběhu figuruje magnetismus muž-žena, mu dodává hloubky a vzájemné znepřátelení rodů se mění v záhubu mnohem horší. Čeho si musí každý divák povšimnout je i úchvatná výprava filmu. Scény jsou točené v romanticky rozervané přírodě, kostýmy jsou neuvěřitelnými módními klenoty a v neposlední řadě Z každého kouta dýchá krása v jiné podobě - romantické krajiny, módní klenoty v podobě neuvěřitelně nápaditých kostýmů, nádherní hřebci a samozřejmě spousta krásných (především ženských) tváří. Dalším příběhem - o Williamu Wilsonovi - se nechal unést Louis Malle. Příběh je o krutém sadistovi, kterého pronásleduje jeho dvojník, který nosí stejné jméno, ve všem ho převyšuje, a pokaždé mu překazí jeho zvrhlé činy. Tohoto rozpolceného psychotika výtečně ztvárnil Alain Delon. Tím, že tvůrce ztvárnil někoho tak zlovolného za pomoci opravdu překrásného herce, propojil Poeovu myšlenku s odkazem Doriana Graye, ale navzdory tomuto faktu zůstal ze všech tří příběhů původní povídce nejvěrnější. Poslední povídka na první pohled do celého snímku vlastně vůbec nezapadá. Federico Fellini pojal svůj příběh hodně osobitě. Inspiroval se povídkou Nikdy se s čertem nesázej o hlavu!, ale zasadil jí do současnosti. Navíc jí podal v úplně jiném uměleckém směru než další dva režiséři - ztvárnil jí za pomocí groteskních prvků obohacených o niterní zjevení a absurditu. Zachoval vlastně pouze její závěr, a společensko-kritický odkaz, kterým disponuje, přenesl do světa šoubyznysu, čímž vlastně příběh přiblížil přítomnému dění. Hlavní postavu, kterou umě vystihl maniakální Terence Stamp, pojmenoval Toby Dammit, což zní jako hříčka od podobně znělého to-be-damned. A jako každý, kdo se zjeví jako hlavní hrdina některého z těchto vyprávění, proklet opravdu bude. Celý tento snímek je naprosto fenomenální poctou talentovanému spisovateli, jehož jméno a příběhy jsou často zneužívány k pseudosofistikovaným komerčním zpodobněním. Na tomto plátně se mu konečně dostává úcty, pochopení a oslavy jeho génia tak, jak si to zaslouží.


zdroj obrázku: http://www.telerama.fr/cinema/films/histoires-extraordinaires,5616.php

Vliv

6. července 2014 v 17:06 | ann-ihilation |  Prý poezie
Vlívám se do tebe
Hlouběji než stín
Trhám tvou krásu jako květy
Zraji v tvém náručí

Za východu měsíce
Tě vhodím do budoucnosti
A protančíme vinnou noc
Jako bychom byli známí cizinci

Vlíváš se do mne
Jemněji než noc
Ze rtů mi kradeš polibky
Splýváš s mou aurou

Při východu slunce
Mě vytrhneš z minulosti
Vrátíš mi city
Zapomenuté před prahem smrti

Vlíváme se do sebe
Jako vůně do makových polí,
Kde je sněhu zapovězeno bdít
A motýli přicházejí po špičkách


Odliv života se stane jeho přílivem

Stephenie Meyerová - Stmívání

6. července 2014 v 12:52 | ann-ihilation |  Literatura
Připouštím to, že se dvanáctiletým čtenářkám líbí příběh o krásném upírovi, který se zamiluje do obyčejné holky (ne-li trochu neschopné), to se samozřejmě pochopit dá. Ale to, že se kniha stane fenoménem a po celém světě z ní šílí dívčí populace od věku jedenácti do x let, tomu nerozumím. Kniha je naivní, předvídatelná a uboze konstruovaná a jsem toho názoru, že je určená pouze pro dospívající slečny. Jestliže oslovuje starší čtenáře - nemohu si pomoct -musí být myšlenkově zaostalí.


Co mě ale zaráží nejvíc je povrchní způsob, kterým je celá sága napsaná. Knihy pro mladší lze přeci napsat v rámci možností kvalitně, lze do nich totiž otisknout nějaké hodnoty. Těch se ale Stmívání nedostalo. Opravdu mě překvapuje, jakým způsobem je zde odsunuta důležitost rodiny. Jediné, co tu má význam je podivný chtíč, který hlavní hrdinku táhne do nesmyslných situací. Jaké ponaučení si z takových knih mají lidé asi vzít?

zdroj obrázku: http://hintzu.otaku.cz/recenze/sladka-jako-stmivani

Ozvěny mrtvých (Stir of echoes)

6. července 2014 v 10:50 | ann-ihilation |  Filmy
Jak to tak už u podobných snímků bývá, tvůrci uchopí skvělý nápad a nechají ho pomalu proklouznout mezi prsty. A to jen proto, že se ho neobtěžovali ho dotáhnout, přidat mu ještě kapku šarmu, protože nechali diváka příliš brzy odhalit konec. samotná idea s otevřením pomyslných dveří do mezisvěta pomocí hypnózy funguje skvěle - navíc v mysteriózním žánru tato laikům hluchá témata působí téměř vždy naprosto skvěle. Jenomže po skvělém startu snímek zpomaluje a začíná pokulhávat, protože jeho nitky nejsou zase tak složitě spleteny, aby uspokojily choutky náročného diváka. A snaha obohatit příběh o krizi středního věku je také zbytečná, protože není hlubinně propracovaná, spíš působí jako jakýsi prázdný výkřik, který měl upoutat milovníky plytkých lidských dramat.


V rámci tohoto žánru ale můžeme snímek s klidem zařadit do lehce nadprůměrných, neméně také díky skvělému hereckému umu výrazného Kevina Bacona a příjemné atmosféře vrcholných devadesátých let.

zdroj obrázku: http://www.moviehousememories.com/kevin-bacons-top-10-movies/

Nádherná zelená (La belle verte)

6. července 2014 v 10:37 | ann-ihilation |  Filmy
Roztomile utopických filmů, které nepůsobí jako naprosté klišé je pomálu, tento nad nimi vyčnívá, protože myšlenky podává pomocí odlehčeného humoru a svěží absurdity. Téměř banální příběh o mimozemšťance, která se planetě Zemi ocitá před řadou zbytečností, rozporuplností a především před lidskou arogancí a povýšeností v plné kráse, se rozplétá do jemně sociálně-kritického snímku, který navzdory zpochybňování zbytečných hodnot pobaví a připomene doby květinových dětí. A pozor, za celou dobu se objeví jen jeden velký filmový kýč!


zdroj obrázku: http://elbamboso.blogspot.cz/2013/07/la-belle-verte.html

Rolling stones - Paint it black

6. července 2014 v 10:12 | ann-ihilation |  Další hudba
Asi nejlepší od nich. Ja melodie je úchvatně rytmická; hlavně miluju tenhle orientální podtón, který umí jen mollové stupnice, je to příjemně osvěžující a přitom ne mělké. A konečně správně depresivní text ve svižné písničce, která nespadá po black metal a podobně.
A jak říkám vždycky, stejně se mi nejvíc líbí to logo. :D

ČERVEN-ááá

5. července 2014 v 21:35 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
ČERVEN
Jaromírovi

Stín stromů zelený tě na svět uvítal,
zahrada jarní tišila tvůj pláč.
A s každým červnem vzpomínáme,
co ti ten první dal,
a s tebou koupáme se v jeho slunci.

Sen matky tvé a otce se snem lidu kvete,
i tebe vepjal v řetěz čarovný,
kde hlad a bída umlká,
kde mizí vše, co bolí člověka
a hněte.

Sni, hrej si v červnu svém. Vy všechny děti sněte
domova nejpyšnější sny,
než řekne velký den: Jsem naplnění, procitněte!
(Karel Toman)

Red is a color of her kind.

Panem et circenses, aneb úpadek se dá vždy zahnat hodováním a hrami. A někdy těmi divadelními. Tento měsíc červen definitivně spadá pod nejlepší kulturní šílenství, místy šílení z kultury. Řeč není o jogurtech.
Začátkem června jsme s panem Modrým byli svědky úžasného divadelního představení v synagoze na Palmovce. V rámci oslav výročí Bohumila Hrabala do Prahy přijel brněnský divadelní soubor z divadla U stolu, aby veřejnosti (a pozor, zdarma!) zahrál Příliš hlučnou samotu. Na divadlo jsme dorazili tak akorát, abychom zjistili, že už si není kam sednout. A tahle zprvu zapeklitá věc nás nakonec donesla do první řady, protože nám pořadatelé úplně dopředu postavili ještě jednu lavici. Takže divadlo z bezprostřední blízkosti. Co říct o hře. Snad jen, že byla geniální. Bylo vidět, že scénář psal opravdu někdo, kdo Hrabalovo knihám rozumí a zbožňuje je, navíc bylo divadlo doplněné o spoustu hudebních prvků, které podtrhly už tak dost výraznou a skvělou knižní předlohu. A herci, ach ti herci! Jak já ráda chodím na divadlo, protože to je doopravdy herectví, žádné střihy, žádné počítačové triky. Jen grimasy a intonace. Extázi jsem ale doopravdy zažila až tehdy, když ke mně v jeden moment přišel představitel Hanti (charismatický Jan Kolařík) a začal kousek svého textu odříkávat přímo mně. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Asi nejspíš proto, že mi žilami proudila euforie. Nic tak úžasně silného jsem na divadle nikdy nezažila a asi na to nikdy nezapomenu. Pana Modrého se představení ale také dotklo - kusem knihy, který ho trefil do hlavy během scény, ve které se knihy ničily.
Aby divadla nebylo málo, hned na další jsme šli do Vinohradského divadla. Ha, pátek třináctého proběhl dost prosmátě, protože Bytná na zabití byla komedie jako šlus, a řezali jsme se od začátku do konce. Konečně jsem viděla Václava Vydru! Mám ho ráda jako herce, noo, a možná i trochu proto, že jen otevře pusu a musíte se smát. Tyto typy lidí jsou skvělé. Jinak - divadelní představení také doporučuji, je to opravdu skvělá uvolňující hra, navíc v původní režii mého milého Grahama Linehama.
A pak hned šup - následovala Muzejní noc. :) Rodiče pana Modrého byli v Praze, tak jsem je opět viděla a snažila se před nima 1) nemlít kraviny 2) nekrkat 3) neztrapnit se, tak doufám, že se to povedlo. Jsou to milí učitelé z Vysočiny a navíc táta pana Modrého je Paul McCartney! Říkají mu to i studenti. :)) Každopádně na Muzejní noci jsem konečně viděla výstavu v paláci Kinských, kde jsou k vidění obrazy od mé milované Toyen, pak jsme ještě stihli profrčet obrazy Bohuslava Reyneka a nakonec jsme zavítali do Náprstkova muzea na sbírky z Egypta a zámořských objevů. Ty objevy už pro mě nebyly to pravé ořechové, každopádně kdybych mohla, tak to muzeum vykradu a naberu si všechny ty staré šperky, zvlášť ty z Egypta. Povrchnosti zdar!

Jo a jako bacha, vaše pokorná vypravěčka ANNihilation dokonce tento měsíc namáhala své ruce a pracovala! A to prosím celou jednu noc na inventuře! Peníze už jsem utratila. :D Teď by to ale chtělo stálou brigádu. Kdyby se mi někdo uráčil odepsat. No, možná jsem dost těch peněz utratila na koncertě v Modrý vopici, kde kamarádi slavili sedmileté výročí jejich kapely a koncert se rozjel habaděj. Jinak jsem teda zažila asi nejhorší věc v pogu a to prosím osahávače. Návod je asi takový: Děláte, že pogujete, otáčíte se a pak jako nenápadně sáhnete nějaké holce na prso nebo zadek. A pak asi dostanete nějakej ten loket, o tom žádná. Každopádně je to fakt úplnej úlet, to už mi přišel lepší můj kdysi-dávno-v-punkovém-řádění-rozseklý ret. A párty jela jako drak, vypili jsme všechno a ani to nestačilo, tak jsme nakonec do rána popíjeli v Erroru (teda jak kdo, Týnka ta v klidu usnula). Error je taková dost specifická špeluňka, kam mentálně zdravý jedinec nevkročí ani omylem. Probíhají tu jistá alkoholová srocení metalistů, gotiků a všech ostatních neidentifikovatelných šílenců, pro jedince jako já to byla první mateřeská hospoda, protože se v ní vyskytují převážně dlouhovlasí kluci/muži se zálibou v kytarách a né gelu na vlasy. No, ale teď to tam bylo takový suchý, těch pár lidí, co tam bylo, bylo prostě totálně mimo (iq tykve).
No a další pití, to bylo taky. Ale záznamy o něm jsou uloženy v tajných spisech pod přihrádkou Sekce demence, které jsou přístupné jen zúčastněným a blízkým přátelům, kteří ví, že není dobré pít rum od oběda.
A pozor, skill v pečení se (snad) pořád zlepšuje. :) Mamce jsem k svátku pekla míša řezy a na to, jak se vše nedařilo, byly nakonec výborné. Fotku nemám, protože mi nejdřív přišly rozkydlé, pak se snědly, no a pak jsem si vzpomněla, že jsem si je mohla blejsknout. Tak mi budete muset věřit.

A jinak? Jsem pořád stejně svědomitá, pracovitá a cílevědomá jako vždy. A samozřejmě nejsem náladová. A mám spousty nápadů a energie k jejich realizaci, proto chrlím jeden článek za druhým.

Pokud jste to dočetli až do konce, smekám vám svůj imaginární plyšový klobouk.

ANNihilation
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!