Květen 2014

Taška - Eddie Vedder

31. května 2014 v 11:38 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření
Chňa chňa, tak jsem se konečně dokopala k pomalování další tašky. Nakonec jsem se rozhodla pro jednoduchou siluetu z Into the wild. A následně jí doplnila svým písmem fontu jemidvanáct. Příště radši písmo přes šablonu. A ty fleky nejsou na látce, ale nějaký prase mi osahalo foťák. Já. :D


Každopádně si zase připadám jako velká frajerka a budu si s ní pyšně vykračovat. :)) Ne, jen mám radost, že jsem něco vytvořila a že se to dá nosit, no a navíc v rámci vedderofílie. :)

Pink Floyd - Green is a color (live '70)

30. května 2014 v 20:24 | ann-ihilation |  Pink Floyd
Jednatřicet let a dva dny před tím, než jsem se narodila. O fous a byla bych na koncertě taky. Každopádně každý fanoušek může být spíš rád, protože co bych provedla s Davidem by ho navždy poznamenalo po fyzické a pravděpodobně i psychické stránce, takže by už nikdy nebyl schopný hrát na kytaru nebo z důvodu posttraumatického syndromu vůbec vylézt před publikum. ("Co když se zase objeví nějaká šílená fanynka a zneužije mě?"). Ale když talent je tak přitažilvý. (Kecám - dlouhé vlasy, dlouhé vlasy!!!) Navíc při téhle písně zjihne snad i kus kamenu. Nádherný přednes! Zelená je barvou její laskavosti, červená je barvou mé šílenosti. La laaa! V příštím životě se narodím o kousek dřív. A možná i zklidněná.

Tik tak

29. května 2014 v 21:18 | ann-ihilation |  Vadnost bez hranic
Slunce je obrovské a drsné a Měsíc se zatím roztéká jako surrealistický camembert. Skapává od mraků až k ocasům pavích per lemujících pláč. A nikdo se neptá proč a nikdo neodpovídá. Ticho upíjí z křišťálu svých vlastních tónů a lampy na ulicích líně rozhazují hrsti plné třpytek. Čtyři stěny klaustrofobicky objímají tělo, utahují se jako okovy, které nezastaví kůže, tuk, ani maso. Olemují duši a nikdy jí ze svých pařátů nepustí. Kudy ven z místnosti bez dveří - z vězení, jehož mřížovím je člověk sobě sám?

Víra ve vlastní nesmířenost - pátrání po klíči v ostatních. A klíč se otáčí a panty vržou. Zračí se těmi velkými dveřmi nekonečno? Jen pekelné brány, za kterými je mráz a všechna díla identická. Události běží ve spirálách, aby se mohly opakovat s větší vervou. Kdo klopýtne, zvedne se hlouběji. Zvuk zvonů každého probouzí do téhož snu. Krok na každou ze stran je blíže nicotě. A všechno, co končí, znovu začíná.

City jsou na povel a srdce vyprahla jako poušť. Jediný trn, ze kterého mohla vzejít růže, byl pouhým nutkáním zbědované fantazie. Začátek jara se mění v podzim a lidé bez tváří se vracejí na svá stanoviště. Tik tak - hodiny tančí a vlci už hladově škrábou na dveře. Nastal už ten podmračený čas vzdát se příběhů, osudu a cest. Vykoupení si pomalu hledá stromoví žil. Tělo se drolí.


An(n)ihilace

foto: Tereza Pešová


Homer Simpson - Mám tě rád jak svíčkovou (cover Kiss)

29. května 2014 v 10:50 | ann-ihilation |  :D
Z předchozího článku se možná zdá, že ujíždim jen na Nicku Caveovi, ale není to tak úplně pravda. Občas je třeba proložit dobrou hudbu ještě něčím lepším. Nedávno jsem měla to štěstí připomenout si jeden z nejpovedenějších coverů písně I was made for loving you baby od Kiss, která je interpretovaná v seriálu Simpsonovi. Posuďte sami, je to vážně chytlavé!

VIDEO ZDE (na youtube jsem nenašla)

Chňa chňááá!

Nick Cave & Bad seeds - Mercy seat

29. května 2014 v 10:31 | ann-ihilation |  Další hudba
Fakt bych ocenila, kdyby mi tahle píseň za posledních několik dní naprosto nevymyla mozek a nenahradila jeho funkce svou melodií. Každopádně - čas od času je pro člověka hudebního (ne, nenapíšu nic trapného jako homo musicus) příjemné nechat se uvěznit písní.
Nick Cave asi zpívá a mluví moc rychle a roztodivně, brácha se mě ptal, jakou řečí to je a typoval řečtinu. :D
Takže jestli potkáte někoho s červeným hárem, kdo si pro sebe mrmlá tenhle text, tak to určitě...nebudu já, protože si nemrmlám sama pro sebe!



Ten club - Pearl jam - plakát

19. května 2014 v 12:52 | ann-ihilation |  Pearl Jam
Dnešní den mi rozjasnilo nikoliv sluníčko, které se vrátilo do průčelí oblohy, ale plakát Ten clubu, který mi poslal kluk z fóra, kterého vlastně neznám ani osobně. :) Ale jestli mi vyjde (jako že prostě musí!!!) koncert v Itálii, má u mě pitivo pivivo a spoustu vděku.


A jelikož jsem zbrklá, tak jsem v naší konverzaci vůbec nepostřehla, že jsou k tomu i samolepky, takže když na mě vykoukly, byla jsem celá paf. Já su tak šťastná! :D

Už visí nad postelí. Další úkol je někde vyšašit plakát mladýho Eddieho.

Kéž by mi bylo znovu pět, dvanáct, sedmnáct, jednadvacet...

14. května 2014 v 9:41 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Často slýchám povzdychy lidí, kteří si přejí vrátit se do minulosti. Přejí si, aby jim bylo znovu pět. Když je vám totiž pět, váš svět je bezstarostný, můžete si celý den hrát, rodiče vás mají rádi, netrápí vás důležité problémy jako smutek, samota, nešťastná láska, finanční krize, nevěra, vyhazov z práce nebo smrt blízkých. Pravděpodobně někdo z vašeho okolí také vysloví přání vrátit se znovu na základní nebo střední školu. Nebo prostě do nějakého konkrétního věku, který je údajně lepší.

Jenže co každý z nás dříve neměl, je nesmírně důležitá věc - je to zkušenost. Opravdu byste si přáli vším procházet znovu? Dělat ty samé chyby, marnit čas těmi samými věcmi a plýtvat energií? Pokud máte pocit, že jste v životě udělali spoustu hloupostí, není to nesnesitelný úděl, ale jeden z důkazů bytí. Co si spousta z našeho pokolení neuvědomuje je ten úžasný souběh rozhodnutí a náhod, které každého z nás dovedly právě sem. A to přitom stačilo ráno vstát o pět minut později, dát si k snídani džem místo medu, zabočit o ulici dřív…a třeba bychom tu ani nebyli.


Důležité jsou vzpomínky na minulost, ne možnost ji znovu žít. Když je člověk mladší, vše má své kouzlo, protože všechno objevuje, poznává, vše je pohádka. Ale i v takové době se malá hlavička určitě trápí spoustou věcí. Akorát to není věc, která zůstane uložená v paměti. Máme sklon, který nám pomáhá se nezbláznit, pamatovat si většinou ty hezčí věci. Každé období lidského života má svůj úděl - své krásy a problémy.

Jenomže jsme tady právě teď. Máme za sebou minulost, která nám dává pocit lidskosti, máme za sebou spoustu chyb, za které bychom svému minulému já nejradši nafackovali a snad máme i spoustu takových pocitů před sebou. Vracet se nejde, a je to dobře. Časem k tomuto názoru dojde každý, ať už dříve či později. Vzpomínám, jak mi babička říkávala, že mám krásný věk (když je vám kolem dvaceti, tak je to vždycky krásné) ale že kdyby měla tu možnost začít zase znovu, tak by nechtěla.

Nikdo by neměl chtít, zdravá je přítomnost. Není správné závidět dětem, dětství je něco, co je naděleno každému jen jednou. A navíc - není nic krásnějšího, než přes všechnu zkušenost a čísla věku, dítětem uvnitř zůstat.

ANNihilation (...a zítra k snídani med místo klišé)

zdroj obrázku: http://www.lovethatface.com/cosmetic-facial-surgery-richmond-va/facial-aging/

Náramek - barevně pro muže

14. května 2014 v 9:09 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření
Dělím se s vámi o můj poslední výtvor. Je to dost jednoduchý vzor a stejně, jako ten minulý, jsem ho pletla na poslední chvíli - abych ho stihla udělat do oslavy narozenin. Tentokrát pro starýho dědka, který ve svém věku může dle Douglase Adamse najít odpoveď na tajemství vesmíru.

Tak snad budu mít brzo spoustu času i chuti na nějaké další pletení, alespoň mám pak dobrý pocit, že dělám něco kreativního, čím jde někoho obdarovat.

P.S.: Jestli vám vypadly oči z důlků, protože je fotka od pohledu kvalitnější, než tomu bývá obvykle, je to způsobeno tím, že jí pořídil pan Modrý.

Není detektiv jako detektiv

11. května 2014 v 17:06 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Televizní svět v posledních pár letech čerpá sledovanost z detektivních seriálů, popřípadě seriálů kriminálních. V popředí stojí záhadná vražda, kterou v následující hodině, nejvíce dvou, vyřeší geniální detektiv, smete jí z výsluní a středem vesmíru se na chvíli stane on.

Není vražda jako vražda, ale především není detektiv jako detektiv. Jaké řešení zločinu je pro diváka poutavější - individuální inteligencí nebo vychytralým počítačovým systémem? Aneb stať o tom, jak (ne)dělat detektivky.

Podívaná pro náročnější
Správný detektiv je velmi chytrý, což přináší mnoho komplikací. S mírou inteligence roste i míra podivnosti, nemyslíte? A tím dostávají tyto příběhy své zvláštní kouzlo.

Hercule Poirot
Hercule Poirot má tu výhodu, že čerpá z velmi silné předlohy. Občas se sice stává, že se mistr filmař utne a knižní předlohu spíše zneužije, v tomto případě z ní ale tvůrci dostali úplné maximum. Samotné příběhy zachovali, umístili je do krásného prostředí (ať už jde o Anglii či zámořské destinace) a vyhráli si s kostýmy. A nejen to, dokonale vykreslili i rekvizity a tehdejší události. Příběhy se odehrávají mezi první a nastávající druhou světovou válkou a tento problém je velmi často probírán. Taktéž se autoři často zaměřují na tehdejší umění, které prodělávalo obrovský vzlet, a nenápadně ho do filmů zapracovávají. Sám Hercule Poirot je ztvárněn přímo mistrovsky, a to skvělým Davidem Suchetem, kterému už tuto roli nikdo neodpáře. Na rozdíl od knih je navýsost sympatická a milá a jeho metrosexuální sklony a přesvědčení o vlastní dokonalosti působí téměř rozkošně. Navíc se skvěle povedlo vytvořit charaktery vedlejších postav: Kapitán Hastings, který je Poirotovi vždy nablízku, je trochu přihlouplý, ale vždy čestný a obětavý, hlavní inspektor Japp je roztomilý bručoun a slečna Lemonová, známá pro svůj perfekcionismus, je ztvárněním ženské ruky, která v případě nouze dokáže skvěle pomoci. A co mě překvapilo nejvíce, protože v knihách tomu je jinak, bylo jemné zapracování toho nejskvělejšího britského humoru, který náročného diváka jistě potěší. Šedé buňky mozkové vyřeší každou záhadu!

Sherlock
Na příčku nejoblíbenějších seriálů se vyšplhalo moderní ztvárnění Sherlocka Holmese, které právem k obrazovkám připoutává diváky z celého světa. Holmes je jedna ze dvou nejčastěji ztvárňovaných fiktivních postav (spolu s Drákulou), ale koho by napadlo tohoto geniálního detektiva zasadit do přítomnosti? Charaktery postav i příběhy víceméně zůstávají zachované, jen jsou nápaditě konstruované takovým způsobem, aby vyhovovaly současnému způsobu života. Asi každou ženu zaujme charismatický Benedict Cumberbatch, ale hvězdou seriálu je bezpochyby doktor Watston bravurně zahraný Martinem Freemanem (o dalších postavách nemá ani cenu mluvit, protože jsou jednoduše výtečné), který dává celému příběhu říz. Tyto příběhy nejsou totiž stavěné jen na mistrovské logice, kterou Sherlock oplývá, ale také na úžasném smyslu pro humor, takže divák zůstává při sledování permanentně pozorný a zároveň si příběh užívá. V prvních dvou sériích lze s nadšením pozorovat nápaditost tvůrců a jen s otevřenou pusou zírat, k jakému převratu v dalších minutách dojde. Problém začíná být třetí, prozatím poslední odvysílaná, série, kde se začínají řešit vztahy na úkor řešení případů a ve větší míře se objevují filmařská klišé. Čtvrtá série tedy zůstává otázkou, ale první dvě jsou jistě odpovědí na kvalitní současnou britskou tvorbu.


Do tohoto odvětví ještě řadím Columba, který je také na velmi vysoké úrovni, taktéž Monka nebo Vraždy v Midsomeru. Víc jsem jich nenalezla, ale je možné, že se ještě někde skrývají. Moje detektivní schopnosti, ač jsem podivín, jsou pořád velmi omezené.


Pro milovníky akce
Co je podle mě problém, je řada kriminálek, které se na obrazovkách vysílají po desítkách. Aby bylo jasné, o čem mluvím konkrétněji, uvedu v příklad Kriminálku Las Vegas a Miami, Sběratelé kostí, Námořní vyšetřovací službu nebo Rizzori a Isles: Vraždy na pitevně. Tady jde povětšinou o akci, zaujmutí diváka nějakým archetypem muže a ženy, kteří se objevují mezi hlavními představiteli, no a nakonec tvůrci vždy přidají do každého dílu nějaký osobní problém, který se na konci dílu vyřeší. Občas se dají dohromady dokonce někteří z hlavních představitelů. Jenomže tím, že se zpracování zaměřuje hlavně na to, aby měl každý díl spád (jestli tak tomu dá říkat, když je povětšinou stejný), trpí rozumová stránka. Případy jsou často příliš jednoduché, nebo naopak nesmyslné. Je horší vraha uhodnout hned na začátku nebo fakt, že nemáte k dispozici všechny informace potřebné k vyšetření případu? Nevím jak vy, ale nemám ráda, když ze mě nějaký film nebo seriál, dělá blbce. Prostě mi vadí, když hlavní hrdina ze záznamů průmyslové kamery dostane přiblížený záběr SPZ, na které je patrný poničený šroub od kyseliny, která ukazuje na vraha…

Pak je tady ještě něco jako stříbrná cesta, kterou dláždí pár napůl povedených ztvárnění, jakými jsou například Castle, nebo Slečna Marplová, ale já radši doporučuji zlatou vrchní cestu, které nechybí nic.

Myslím, že ať je doba, jaká chce, mělo by se hledět především na kvalitu - a to jak rozumovou tak vzhledovou. Filmové plátno, nebo spíše televizní obrazovka, jistě skýtá spoustu dobré podívané, jen je občas skrytá hluboko pod přemírou pořadů nápadně připomínajících dort Čapkova pejska a kočičky. Pátrejte proto pozorně a nezapomeňte na jediný detail!

ANNihilation


Ještě malé P. S.: Můj nemilejší detektiv je Frank Drebin (známý z Bláznivé střely nebo seriálu Police squad), a to není vůbec chytrý! Takže v inteligenci se přeci jen to hlavní kouzlo neskrývá!


zdroje obrázků:
http://www.fanpop.com/clubs/sherlock/images/30095599/title/sherlocked-photo
http://investigatingpoirot.blogspot.cz/2013/09/vote-for-poirot-and-david-suchet-in.html
http://kooltvblog.blogspot.cz/2010/11/goodbye-leslie-nielsen.html



Proč je miss blog fraška

9. května 2014 v 10:28 | ann-ihilation
K mému velkému úžasu se na blogu objevila soutěž o miss. Chvíli jsem nevěřícně zírala, pak jsem se trochu zasmála, teď pořádně nevím, jak na to reagovat.

Už samotné soutěže miss mi nepřijdou lákavé. Kdybych byla muž a mohla se dívat na dívky, které se promenádují v plavkách, byla bych možná jiného názoru. Sice se ráda podívám i na pěknou ženu, ale musí mě něčím zaujmout, což je většinou tak jedna jediná ze soutěžících, která stejně nakonec nevyhraje. Mladší slečny si myslí, že jsou soutěže miss prestižní a měly by se přejmenovat na "Česko hledá princeznu", ale v televizi se dá prodat jako zlato i kus lejna. Jednou jsem se takové soutěže účastnila, jako divák, samozřejmě, a co jsem viděla, se mi nelíbilo. Ty mladé slečny mi nepřipadaly jako princezny, spíš se s nimi jednalo jako s kusy masa. Co mě dorazilo, byla již zmíněná promenáda v plavkách. Slečny dostaly plavky z velmi, ale opravdu velmi, tenkého materiálu, takže se jim dost "vyrýsoval" spodek. Jedna věc, je být krásná, druhá je nechat se sebou jednat jako s kusem masa. Sice chápu, že pro mnoho žen je to start k vysněnému modelingu, ale aby si vás všichni porotci (sedící hned pod molem) mohli prohlížet jako nějaké zboží?

Hlavně miss už nějak nesouvisí s krásou. Nemyslím si, že krása jsou míry nebo falešný úsměv. Sice je vždy dvanáct finalistek velmi pěkných, o tom se nedá pochybovat, ale znám krásnější dívky, každý den je potkávám na ulici.

Upřímně by mě zajímalo, koho konkrétně z vedení blogu napadlo vyhlásit takovou soutěž v internetovém prostředí. Taková soutěž sem nepatří. Blog je především o tvorbě - ať už se věnujete psaní, focení, kreslení, malbě, nebo se rádi podělíte o zajímavé odkazy - většinou není ani poznat, kdo blog píše. (Samozřejmě kromě těch, kteří přidávají i vlastní fotky, nebo je to dokonce náplní jejich stránky) Každopádně vám nikdo nechodí na ten váš, protože máte míry 90-50-80 a chcete světový mír. Dost mě i pobavil fakt, že jako výhra je určený poukaz na nákup knih. To už s tématem nesouvisí vůbec.

Už se objevily dívky z prvního kola a brzo čeká blogový svět další. Evidentně by ze soutěže spíš šlo získat výsledky psychologického pokusu zjišťujícího, čemu dávají přednost ženy, popřípadě ti, kteří se snaží soutěž bojkotovat nebo mít pocit zadostiučinění. Hlasy se rozdělily především mezi nenucenost a extravaganci (příjemnou sympatii nebo nevídanou sexualitu, chcete-li). Pro mě, jakožto pro pobaveného diváka, šlo především o změť naprosto jiných fotografií. Jedna ze strany, druhá s brýlemi, další přesvícená; dalo by se pokračovat do aleluja. Je přeci nesmysl porovnávat tolik odlišných fotek, ne?


Soutěž, ač se mi zdá jako fraška, je evidentně populární. Spousta přihlášených, spousta hlasujících, spousta nadšených. Pokud ovšem zastáváte názor, že jde o výplod nezralé mysli, tak nad vámi vyřknou ortel ošklivosti. Setkala jsem se přímo s názorem, že ti, co soutěž kritizují, sami krásy moc nepobraly. Takže jde o projev žárlivosti? No jistě, myslete si to. Já jsem třeba sama se sebou spokojená (no, a když úplně ne, tak se sebou něco dělám), se sebevědomím problém nemám, stejně tak nemám problém se sebeúctou. Pro mě by prostě bylo ponižující poslat adminům svou fotografii, doufat, že se jim bude líbit a vyberou jí do některého ze soutěžních kol a nakonec se pomyslně předhánět s dalšími dívkami/ženami, která z nás je ta hezčí. Nebo ještě lépe - na všech sociálních sítích a fórech prosit o hlasy.

Vždyť krása nemá jasnou definici. Každý máme jiné estetické cítění, každý preferujeme něco jiného, každý si do ostatních promítáme jiné hodnoty. Proč se tedy snažit o škatulkování?

Jestli vám za to zvýšení návštěvnosti, případně ceny, je to samozřejmě vaše věc. Jen jsem vám ve své stati chtěla přiblížit, proč mě takové soutěže zhnusují a proč mám pocit, že na blog vůbec nepatří.

Máte jiný názor? Podělte se se mnou o něj, budu jen ráda. :)

Vaše ANNihilation

zdroj obrázku: http://play.kapook.com/photo/show-66187

Bob Dylan - Masters of war (text+překlad)

7. května 2014 v 16:33 | ann-ihilation |  Bob Dylan
Master's of war

Come you masters of war
You that build all the guns
You that build the death planes
You that build all the bombs
You that hide behind walls
You that hide behind desks
I just want you to know
I can see through your masks.

You that never done nothin'
But build to destroy
You play with my world
Like it's your little toy
You put a gun in my hand
And you hide from my eyes
And you turn and run farther
When the fast bullets fly.

Like Judas of old
You lie and deceive
A world war can be won
You want me to believe
But I see through your eyes
And I see through your brain
Like I see through the water
That runs down my drain.

You fasten all the triggers
For the others to fire
Then you set back and watch
When the death count gets higher
You hide in your mansion'
As young people's blood
Flows out of their bodies
And is buried in the mud.

You've thrown the worst fear
That can ever be hurled
Fear to bring children
Into the world
For threatening my baby
Unborn and unnamed
You ain't worth the blood
That runs in your veins.

How much do I know
To talk out of turn
You might say that I'm young
You might say I'm unlearned
But there's one thing I know
Though I'm younger than you
That even Jesus would never
Forgive what you do.

Let me ask you one question
Is your money that good
Will it buy you forgiveness
Do you think that it could
I think you will find
When your death takes its toll
All the money you made
Will never buy back your soul.

And I hope that you die
And your death'll come soon
I will follow your casket
In the pale afternoon
And I'll watch while you're lowered
Down to your deathbed
And I'll stand over your grave
'Til I'm sure that you're dead.


Mistři války

Přijďte, vy mistři války
Vy, kteří montujete zbraně
Vy, kteří tvoříte plány smrti
Vy, kteří sestavujete bomby
Vy, kteří se skrýváte za zdmi
Vy, kteří se schováváte za stoly
Jen chci, abyste věděli,
Že vidím přes vaše masky

Vy, kteří jste nikdy nic neudělali
Jen jste stavěli proto, abyste mohli ničit
Vy, kteří si hrajte s mým světem
Jako by byl vaše malá hračka
Vy, kteří jste mi vložili do rukou zbraň
A schovali jste se před mým pohledem
A otočili se a utíkali co nejdál
Když kolem začaly hvízdat kulky

Jako Jidáš za dávných časů
Jste lhali a klamali
O tom, že světovou válku lze vyhrát
Chcete, abych tomu uvěřil
Ale vidím, co se skrývá za vaším pohledem
A vidím, co se skrývá ve vaší mysli
Stejně, jako vidím přes vodu
Která odtéká stokou

Připoutali jste všechny spouště
K ostatním, aby pálili
Zatímco jste seděli v pozdálí a dívali se
Jak počet mrtvých roste
Ukryli jste se do svých sídel
Ačkoliv krev mladých lidí
Uniká z jejich těl
A je pohřbena v blátě

Uvrhli jste na nás největší strach
Který bylo možné způsobit
Strach z toho přivést děti
Do tohoto světa
Vyhrožovali jste mému dítěti
Ještě nenarozenému a bezejmennému
Nejste hodni krve
Která vám proudí žilami

Kolik toho vím
Abych nezištně promluvil
Možná si říkáte, že jsem mladý
Možná si řeknete, že jsem nevzdělaný
Ale je jedna věc, kterou vím jistě,
I přes to, že jsem mladší,
Ani Ježíš vám nikdy
Neodpustí to, co děláte

Chci se zeptat jen na jednu věc:
Jsou vaše peníze tak skvělé?
Zaplatí vám odpuštění
Myslíte si, že mohou?
Myslím, že zjistíte,
Až si smrt přijde vybrat svou daň,
Že všechny peníze, které jste vydělali
Vám nepomohou vykoupit zpět duši

A doufám, že zemřete
A že to bude brzy
Půjdu za vaší rakví
V bledém poledni
A budu se dívat, jak je spouštěna
Dolů, do smrtelného lože
A pozdržím se nad vaším hrobem
Dokud si nebudu jist tím, že jste mrtví


Jedna z nejkrásnějších a zároveň nejkritičtějších písní, která kdy byla napsána. Že je nadčasová asi nemusím říkat.

Proč (ne)řešit styl v oblékání?

7. května 2014 v 15:45 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Ať už otevřete jakoukoliv internetovou stránku nebo časopis pro ženy, do očí vás určitě uhodí různé módní rady. Jaký typ kalhot se právě nosí, jestli jsou oblíbené potisky nebo spíš třásně, a v neposlední řadě na jakou barvu máte vsadit. Podle toho se také zařizují obchody s oblečením - aby měly poptávku, musí nabídnout zboží, které je v dané sezóně v kurzu.

Móda se mění, ale ne úplně - dá se lehko popsat na modelu spirály: Představíte si spirálu, která stoupá vzhůru, ale pravidelně se dostává do úrovně předchozího záhybu. Stačí, když trochu zabádáte v minulosti a zjistíte, že spousta věcí je pouhou kopií let předešlých, akorát v modernějším podání. A proč tomu tak je? Ono už totiž není moc možností, s kterými přijít, ale vždy je možnost, jak je efektivněji zpracovat a především - nově zpracovat a tím si zařídit odbyt. Co si spousta lidí neuvědomuje je fakt, že módní trendy se mění z důvodu ryze finančního.

Co se teď řeší je důležitost toho, mít styl. Paradoxně se to tvrdí spíš o těch, kteří následují módní výstřelky (a ty mezi sebou vhodně sladí), místo toho, aby obdiv padl na originalitu nebo na výjimečnost různých subkultur. Podle mého znamená tak často používané sousloví "mít styl", nosit věci, které se mi líbí a ve kterých se cítím dobře, ať už se to ostatním líbí, nebo mnou opovrhují. Když to přeženu, připadá mi víc stylové nosit pomalovaný pytel od brambor, než se producírovat v modelu, ve kterém se nedávno ukázala některá z celebrit.

Třeba za pár let i vy budete nosit něco podobného. :))

Můžete se ohradit, že když se oblékáte mimo proud, ne-li dokonce výstředně, lidé se na vás budou dívat skrze prsty. Ano, je to pravda - první dojem dělá hodně. Ale časem kolem vás lidé stejně poznají, co jste zač. Rádoby dokonalá princezna může být husička první kategorie, zatímco ta divná punkerka je nejhodnější člověk na světě. Vizáž dělá hodně, ale nedělá všechno.

Spousta slečen, dívek, žen i dam (snad se tam každá najde), se diví, jak je možné, že jí pořád nevyšel vztah. Vždyť je přece hezká, dbá o sebe, obléká se podle módy, vždyť má přece styl! Velký kulový s přehazovačkou - pokud jste hloupá, sebestředná nebo nemáte sebeúctu, je vám to na nic.

Je důležité mít svůj vnitřní styl, strukturu osobnosti, kterou máte zmapovanou a víte, kdo jste a co chcete. V životě vám moc nepomůže, že máte sladěné šaty se všemi doplňky. A asi vás to ani neudělá šťastnými. Styl je něco jiného, než se snažit vypadat perfektně, je třeba se tak cítit. Nebo se pletu?

Proč tedy pořád řešíme to, jak nás asi vidí okolí? Už Simone de Beauvoir v jedné ze svých povídek rozvinula úvahu o tom, že žena vždy řeší, jestli je dost hezká, protože o tom pochybuje, ale málokdy řeší svou inteligenci, protože o té je přesvědčená. Hrdinka této povídky se dostává do situace, kde nad ní právě pochybovat začne. Takhle, i když ne tak depresivním způsobem, ale spíš jako na jistou motivaci, by se hodilo na sebe pohlížet. Že je pořád co zdokonalovat, ale tak uvnitř domu, ne jen pořád pracovat na fasádě. Utvořit si život ze svých schopností, předností a zálib a těm se věnovat. Protože žena, která dělá to, co má ráda, ta má styl.

ANNihilation (a její divný styl slohu)

zdroj obrázku: http://searchingforstyle.com/2012/07/5-looks-i-hope-never-make-it-into-fall-winter-2012/


Taška - Jim Morrison

6. května 2014 v 14:05 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření
Tak jsem se konečně vrhla do dalšího nápadu, který se mi dlouho převaloval v hlavě - vlastní pomalování tašky. Plátěné tašky jsou sice hrozně nepraktické, protože všechno máte v jedné kapse a když se něco snažíte najít, je to jako byste se přehrabovali v Hermionině kouzelné kabelce, na druhou stranu zase vypadají hezky a jsou z přírodního materiálu.


Já jsem si tu svou musela ozdobit mým milovaným Jimem a jednou jeho krátkou básní(A quality of ignorance, self-deception my be necessary the poet's survival.), která na fotce vypadá poněkud nečitelně (ono trochu i v reálu, barvy neposlouchaly!). Ještě mám v plánu se vrhnout na černou, ale váhám mezi několika nápady, tak to nechci uspěchat...lžu jako když tiskne, chci si od toho chvíli oddechnout a vrýt si do paměti že už nikdy žádné nápisy, protože je s nima (navíc ne moc zábavná) práce.

Ach a jsem tak ráda, že jsem pořád duší dítětem, vzpomněla jsem si totiž na scénu s Ať žijí duchové, kde Leontýnka zkouší trik, jestli jí její vysněný vezme tašku - podle toho přece holka pozná, že jí má kluk rád. Vlastně nevím, proč jsem si to vůbec vzpomněla..? Asi si příště pomaluju nějakou ze střechy, no.


Změny

3. května 2014 v 22:55 | ann-ihilation |  Miniatury (kreatury)
Večery jsou moudřejší rána,
z černé ovce vzejde bílá vrána

Stín

3. května 2014 v 15:58 | ann-ihilation |  Prý poezie
Jako bych byla snítkou boží rosy
Toužící se do tebe vsáknout
Proplést se životem tvých kadeří
Obemknout tvá něžná bedra

A jemně je poranit

Však lačně padám směrem vzhůru
Nechávám se uvěznit pohledem pravdy
Do těla Morany
A vidím tvůj stín odcházet

O krok přede mnou

(j)DU(zesla)BEN(a)

2. května 2014 v 22:02 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
Veselé jarní přeháňky
a první boží duha nad krajinou!
Rozsívku složil hospodář
a důvěřivě
obchází půdu, do níž sil.

Snad přijdou mrazy. Ale setba svatá
se neporuší.
Neb zákon jediný jest klíčiti a růst,
růst za bouří a nepohody
všemu navzdory.
Rozšafní dědové se hřejí u kamen
a přemílají starou moudrost, staré zvyky
a staré pranostiky.
(Karel Toman)

Zeslabena, zhrozena, zničena, zahubena. Myslela jsem si, že toho zlého už bylo dost na dlouhou dobu dopředu, ale asi ne. Asi to nikdy neni dost. Čtyři úmrtí v rodině za rok a půl se prostě nedají "normálně" unést. Zanevřít na smrt je asi docela ironie. Tak nějak už prostě nevím, co dělat. Jak se s tím srovnat. Jde si to srovnat v hlavě a časem se s tím smířit? Teď na to hlavně nemyslet.
Ještěže jsem zjistila, že si kolem sebe držím skvělé lidi, co mě umí podržet. Můj něco-jako-nejlepší kámoš se diví, že mě rozpálí doruda, když se mě zeptá, jestli mam blbou náladu, protože mam krámy nebo kocovinu, přítel vám dodává hřejivej pocit asi jako kra a zbytek lidí je jedna velká ignorace nebo prostě nic neví a mě se jim ani nic říkat nechce. Ono se beztak člověk musí přes všechno dostat úplně sám, ale malá podpora je někdy víc než...než nic určitě.


Tak jinak, co se dělo dobrýho? Nebo co se vůbec ještě v dubnu dělo? Napadá mě, že u nás probíhalo referendum o hernách. Napadá mě, že mě to taky vlastně pěkně nasralo. (Ano, bydlím na Praze 8 a možná mě potkáváte v autobuse a klepete si na čelo anebo mě prostě chcete.) Tak asi takhle, k referendu docupitalo ani ne 14% lidí, takže totálně ztroskotalo. Nejdřív jsem si říkala, jestli nejsou debilní moji spoluobčané, kteří nevyužijí možnosti se vyjádřit ke konkrétní věci, která se týká přímo místa, kde žijou. No, jak nad tím přemýšlím dál, tak mi to víc a víc připadá jako záměr. Propagace referenda? Téměř nulová. Možná nějaký ten plakát někde venku na lavičce a v časopise Osmička, který je dobrý leda proto, že je v něm křížovka. Navíc termín jen jeden den a to sobotu. Přitom když už se daly peníze za natisknutí lístků, mohly se dát rovnou i na doručení do schránek. Nebo referendum výrazně propagovat v médiích. Takže mam trochu pocit, že to někomu nahoře je řádně u prdele a byla to taková ta akce, aby to vypadalo.

Na druhou stranu jsem začátkem měsíce zažila super koncert. Seattle party ve Vagónu, alá revivaly (tributy) Pearl jam, Alice in chains a Nirvany, navíc v den narozenin Mikea McCreadyho, úmrtí Laynea Staleyho a Kurta Cobaina. A co je pro mě teda pecka: v klubu Vagón, kde se na vás obyčejně každej rozlítí, pokoušíte-li se pogovat a atmosféra je tam téměř nulová, se zjevila díra v časoprostoru, která nás - naštěstí zúčastněné - hravě přenesla do raných devadesátek v Seattlu. Něco takového jsem prostě nezažila, ale doufám, že ještě budu mít tu možnost. Všechny kapely to rozbalily na plný pecky a lidi se bavili na milion procent. Pogo jelo celou dobu a to prosím takový, že jsem v něm nevydržela dokonce ani já (taneční sebevrah) a šoupla se kousek dozadu! Navíc jsem pesimisticky čekala, že se na koncertě objeví jen pseudofandové Nirvany a na ostatní kapely budou jen koulet očima a šoupat nohama, ale prostě se zjevila velká spousta nadšených fandů, kteří si celou show v nezvykle narvaném klubu skvěle užili. :) Sedmé nebe!

A jinak jsem měla taky dvě premiéry v pečení: první chleba (spíš něco jako veko-chleba) a první mazanec. Jestli si někdo vzpomene na Láďu Hrušku, nechť si dá facku, děkuji pěkně.

Chleba mi sice prasknul, ale na chuti to poznal nebylo, tak co. :) Zkoušla jsem ho dělat s olivami, které mu daly úplně jinou chuť, než jakou by měl normálně. Jelikož to byl první pokus, tak jsem se trochu bála větších experimentů, ale příště bych chtěla zkusit nějaký tmavý a pěkně ho posypat slunečnicovýma semínkama. Tenhle jsem brala na opékání buřtů s panem Modrým, což vlastně byla premiéra i pro nás dva. No, vůbec - hodně dlouho už jsem nepekla buřty a nechápu proč, normálně je sice nemusím, ale na tom ohni to má šmak. Jo a zkoušela jsem si opéct marsmarlow (nebo jak se to sakra píše), vždycky mě zajímalo, co na tom v amerických filmech tak vidí. Pořád to nevím, je to nechutně sladký i na mě. :D A to je teda sakra co říct.

Džeá, ten peču i příští rok. Bambilion rozinek a mandlí a navíc nešmelený těsto dělá oproti koupenýmu hooodně velkej rozdíl. A taky mu hodně pomohl vanilkový cukr. S tím teď byly dobré patálie, s mamkou jsme se z výsledků dTestu dozvěděly, že vanilkový cukr z Penny, co používáme, je jedno velký šmelo, tak mi koupila jiný, který vanilku neviděl jen na fotce. Říkaly jsme si, že to určitě nebude poznat. No a ono setsakra bylo. Těsto nádherně vonělo a celý byt jakbysmet. Jo a všechno, co peču propíchávám stokrát. :D

Jo, taky jsem byla na příjmačkách na školu, ze který jsem se chytře nechala vyrazit. Asi jsem debilní, no, moc si nevěřím. Hrozně bych se tam chtěla dostat, protože se mi tam líbilo a hlavně mě to doopravdy bavilo, tak mi prosím držte palečky. Připadám si fakt super, jak mi nic nevychází, tak by konečně něco důležitého mohlo.

Hustej měsíc. Už nikdy víc. Asi teď budu dělat hodně blbostí, abych byla zase použitelná anihilační panenka (ha, moje iniciály!), Praho, těš se! No.

ANNihilation
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!