Duben 2014

Potencionální manžel(é) pro mě

30. dubna 2014 v 10:29 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Říkávám o sobě, že se vdávat nikdy nebudu. Každý chlap mě prostě po čase začne štvát, tak jak s někým má člověk vydržet napořád? A navíc - já a bílé šaty? Pcheee! Ale samozřejmě jsem podlehla kouzlu některých mužů natolik, že bych v jejich případě udělala výjimku. Jsou to:

Eddie Vedder
Pro ty, co mě znají, netřeba komentáře. Pro ostatní bych dodala, že je neuvěřitelně krásný, úžasně zpívá a hraje (na kytaru, ukulele, na akordeon, na harmoniku, na piáno, na bicí, na cokoliv!), má sympatické politické názory, čte mého milovaného Kurta Vonneguta a má vlastní vinný sklípek. Ideálně si ho tedy vezmu na přelomu let 1991/2.


Willy Wonka
"Je skromný, chytrý, pohledný, jen s námahou to skrývá a šlechetný je náramně, jak to u géniu bývá, tak to bývá, to se ví!" Je rozkošný, je šílený, má továrnu na čokoládu (!!!), spoustu Umpalumpů a navíc je to náramný fešák! Navíc bych mohla mít svatební šaty z čokolády a on by je pak ze mě mohl sníst!


David Lynch
Je ujetej takovým stylem, že by to se mnou možná i vydržel. Mohli bychom vést dlouhé rozhovory o tom, co se nám zdálo a čerpat z nich inspiraci. Je to navíc povahou hipík, umí si ze sebe udělat legraci, a je renesanční člověk (film, hudba, malířství), který dělá všelicos - tak bych se s ním nenudila. A taky se mi líbí jeho účes! Ha, kdo si může dovolit nosit něco takového, když mu táhne na sedmdesát?


Bernard Black
Je protivný, je to alkoholik, bordelář, kuřák a blázen. Takže máme hodně společného. Představa, že si u něj (ha, u nás!) v knihkupectví pročítám knihy a Manny mi nosí víno a sendviče, je prostě skvělá. Ještě k tomu chodí v černé a má božský rozcuch! No odolejte mu!



Karel Dobrý
Asi proto, že je to jediný český herec, který opravdu umí hrát a má tak úžasně ostře řezaný obličej, že se mu nedá odolat? Jakmile řekne "Je to hnus", jsem jeho. Jak zvrhlé! Hrozně se mi líbí, že většinou hraje záporné role, ale přitom působí jako neuvěřitelně sympatický a pohodový člověk. Snad se na něj dostanu do Národního, kde zrovna ztvárňuje (dalšího mého miláčka) Vincenta van Gogha.



Stephen King
Těžko říct, co mě na něm tak láká, asi ten jeho smysl pro humor. Nikdy bych se s ním nenudila, mohla číst jeho knihy zdarma a hrát v hororech natočených dle jeho motivů. Kdo by nechtěl spisovatele, který píše jen ze dvou důvodů - aby potěšil sebe a potěšil ostatní? Píše na stroji a bez pochyby je to král!


sir Merlot
- bez dalšího komentáře

kdokoliv s příjmením Herák
...protože se chci představovat jako Anna Heráková

Svatbě zdar!
ANNihilation

zdroje obrázků: tumblr.com, http://valeriekingbooks.com/2012/04/23/writing-books-with-willy-wonka-and-other-mindless-follies/, https://readtapestry.com/c/G7NJ50bPM/, http://imgur.com/gallery/DZL65, http://www.kfilmu.net/osobnosti.php?osoba=karel-dobry&sekce=informace, http://parade.condenast.com/15953/kentucker/stephen-king-a-rare-interview-with-the-master-storyteller/


Jaroslav Seifert

29. dubna 2014 v 19:36 | ann-ihilation |  Autoři
Když se řekne jméno Jaroslav Seifert, každému se vybaví Nobelova cena, bohužel málokomu už jeho překrásné básně. Seifert byl člověk s nezměrným talentem a je patrné, že při hledání veršů nahlížel hluboko do svého nitra a na papír je pokládal spolu s duší. Ať už píše v rýmech nebo volně, ať už píše o ženách, o mamince, o válce, bolesti, nebo umírání, vždy je v nich přítomná ryzí láska. Láska k umění i umělcům, láska k člověku i všem lidem, láska k lásce samotné. Slova jeho poezie jsou propojením lidskosti, neúprosnosti času, trápení i vykoupení. Vždy je pro mě těžké určit nejoblíbenější knihu, nikdy pro mě ale nebude těžké říct, kdo je mým nejmilejším českým Básníkem.


Býti básníkem

Život už mě dávno naučil,
že hudba a poezie
jsou na světě to nejkrásnější,
co nám život může dát.
Kromě lásky ovšem.

Ve staré chrestomatii,
vydané ještě c. k. knihoskladem,
v roce, kdy zemřel Vrchlický,
vyhledal jsem pojednání o poetice
a básnických ozdobách.

Pak jsem si dal do sklenky růžičku,
rozžal svíčku
a počal psát své první verše.

Jen vyšlehni, plameni slov,
a hoř,
ať si třeba popálím prsty!

Překvapivá metafora je víc
než zlatý prsten na ruce.
Ale ani Puchmajerův Rýmovník
nebyl mi nic platný.

Marně jsem sbíral myšlenky
a křečovitě zavřel oči,
abych zaslechl zázračný první verš.

Ve tmě však místo slov
zahlédl jsem ženský úsměv a ve větru
rozevláté vlasy.

Byl to můj vlastní osud.
Za ním jsem klopýtal bez dechu
celý život.

zdroj: Jaroslav Seifert - Býti básníkem, Praha: Československý spisovatel, 1974, str. 11-12
fotka: http://www.lidovky.cz/foto.aspx?r=lide&c=A091115_105036_lide_ani&foto=ANI2f2472_fdsfsd.jpg

Náramkování - v barvách rastafariánů

29. dubna 2014 v 15:54 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření

Další náramek do sbírky, tentokráte zase dárek. Mimochodem - pro kamaráda, který vypadá jako Eddie Vedder. :D Jestli se pohybujete po centru nebo po jižní perfiferii Prahy, možná jste ho už viděli! :D Mimochodem, nemá rád, když mu říkám, že tak vypadá, tak kdybyste někoho takového potkali, prosím, nezapomeňte mu připomenout jako jaký zpěvák že to vypadá. ;)

THC

27. dubna 2014 v 13:01 | ann-ihilation |  Miniatury (kreatury)
Trochu
Hodně
Cokoliv

Nejkrásnější impulzivní zážitky

25. dubna 2014 v 11:34 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Už mockrát jsem přemýšlela nad tím, jestli je lidská impulzivita darem nebo prokletím. Vždy, když do tohoto tématu zabrousím, nedokážu se rozhodnout ani pro jednu stranu mince. Je to prostě jedna z těch vlastností, kterou často nenávidíte, ale někdy jste za ní rádi, protože právě díky ní máte skvělé zážitky. Tak proč nedat dohromady pár těch nejlepších?

Bosý déšť
Jeden z dnů, kdy byli naši na dovolené, jsem trávila s kamarádkou, která u mě následovně přespávala. Večer jsme vyrazily na procházku s vínem. Bůhvíproč jsme si mezi sebou vyměnily jednu botu (ano, takže jsme každá měla jednu svojí a druhou cizí smradlavou) a jelikož začalo dost pršet, zamířily ke mně na film, který nás zaujal z ukázek. (Nevím, jak se to stalo, ale opravdu v televizi dávali něco dobrého!) Byl to shodou okolností Waking life, který od té doby řadím mezi své nejmilejší snímky. Mezi tím následovala vtipná scéna, kdy nám nešlo otevřít víno, protože máme doma takový ten super otvírák bez ručiček, který se musí silou vytáhnout. Abychom ho vůbec dostaly ven, jedna tahala za láhev a druhá za otvírák, přičemž jsme jezdily po linu v kuchyni sem a tam. Nakonec se mise zdařila!
Teď je asi důležité, abych řekla, že bydlím v přízemí a nemáme tak úplně balón (pro hnidopichy lodžii), sice tam dole je beton, ale dá se z něj vyjít ven na zelenou plochu, která je za barákem. Takže když jsme vyšly ven na ten pseudobalkón, že si dáme cigárko, když je stejně ta reklama. A pak přesně přišel ten moment, kdy to ve mně tak nějak cvaklo, prostě jsem vyklouzla ven na trávník a tančila tam mezi kapkami deště jako blázen. Ten pocit byl hrozně osvobozující. Kdy naposledy jste tančili bosí v trávě (navíc na sídlišti)? Blátu zdar!

Maturitní ples
Tohle celé pro změnu začalo alkoholem. S kamarádem jsme šli zapít smutnou skutečnost, že nás vyhodili ze školy. Po tom, co jsme vypili neuvěřitelné množství rumu, prolítali celý Vyšehrad a vyčerpali všechny vtipy na to, že jsme vy-víte-kde (ne, s Voldemortem to nemá co dělat), jsme zamířili směr metro. Jenže ejhle, při procházení kolem Kongresového centra vidíme spoustu lidí v oblecích a šatech. A také vidíme sebe, jak míříme dovnitř. Ples byl sice před koncem, ale doteď stejně nechápu, jak je možné, že jsme se dostali dovnitř a nikdo nás nevyhodil. Kromě toho, že jsme byli o pár let starší než maturanti, jsme také nebyli úplně vhodně oblečeni. Já vypadala klasicky jako čarodějnice a kamarád jako Randle McMurphy z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Ale co vám budu povídat, byli jsme králové parketu! (A všichni se nás tam báli)

Poselství trosečníků
Jednou jsme s panem Modrým courali po celé Praze a najednou jsme si na Letné uvědomili, že bychom měli pohnout, protože co nevidět máme sraz s pár dalšími lidmi (teď už nevím, jestli jsme jeli na vernisáž nebo koncert). Sraz byl na Můstku, tak nás napadlo, že je dobrý nápad tam dojít pěšky. Nějak jsme během procházky popíjeli víno a když jsme přecházeli most legií, tak nás najednou napadlo, že bychom mohli poslat vzkaz v láhvi. Na sraz jsme pak dorazili asi o půl hodiny později, ale za to s pocitem, že jsme třeba někoho obohatili o moudra naše a moudra Johna Lennona, protože jsme do vzkazu přidali i jeho citát. Jestli to čte někdo, kdo vzkaz dostal, ozvěte se! (Jestli to čte někdo z povodí Vltavy, ups)


Nevím, jestli to takhle napsané někomu něco řekne, pro mě osobně jsou to takové kouzelné zážitky, které prostě byly kouzelné, protože jsem je zažila na vlastní kůži. A snad si o mně nemyslíte, že jsem alkoholik. Vzpomínám, že moje impulzivita je většinou spíš něco, co mě zavede do maléru. Jinak můj častý popud z-ničeho-nic je s někým začít tančit, někoho začít líbat (a co, že jsem holka, to nemůžu první?) nebo oslovit někoho úplně cizího. Takže asi nic zvláštního. Klasicky ty blbé nápady převládají!

Hlavně, čím jsem starší, tím je jí méně. Achjo, užívejte jí, dokud můžete! Kam se poděly mé famózní skoky do hromad listí, válení andělíčků a náhlá tvořivá inspirace!

ANNihilation (a její nepromyšlený článek)

zdroj obrázku: http://www.kinobox.cz/clanek/7181-blu-ray-zpivani-v-desti-recenze

Tóny telefonní písně

22. dubna 2014 v 14:51 | ann-ihilation |  Vadnost bez hranic

Tóny telefonní písně aneb o člověku telefonním


Telefonní technologie jdou bim bam bum dopředu, to bez debat. Pravděpodobné je i to, že během toho, co píšu tento článek, zrovna někdo vynalezl další zlepšovák, který se do nich bude dát vložit. Mobilní telefon má v naší středoevropské společnosti téměř každý člověk a také ho používá téměř denně.

Což o to, on to je chytrý pomocník. Když se náhodou něco stane, vždy je jak kontaktovat záchrannou službu (nebo krotitele duchů), když máte zpoždění, stačí zavolat nebo poslat sms, když se s někým dlouho nevidíte, můžete s ním mluvit na jakoukoliv vzdálenost. A vůbec, výhody sahají mnohem dál. V mobilu máte schované hodinky, stopky, mp3 přehrávač, fotoaparát, diktafon, kalkulačku, můžete v něm mít klidně slovník, fotoalba, jízdní řády, no a jedeme ještě dál - kompas, GPS navigaci, no a pokud máte připojení na internet, tak se do malé krabičky vejde téměř vše.


Ale někde mezi chytrým pomocníkem a praktickým úložištěm dat prorazil odlidštěný vrchol nezdravé závislosti. Parta lidí přijde do baru a ještě před tím, než si objednají, si všichni položí na stůl své telefony. (Co kdyby náhodou něco!) Je tolik lidí, co permanentně posílají zprávy a zvedají jeden hovor za druhým. Jdou ven s kamarády, ale místo toho, aby si s nimi povídali, zapínají novou staženou hru a poslouchají jen na půl ucha. A to jako proč, prosím? Jsou tací, kteří na svém telefonu lpí pracovně, což je jistě velmi nezdravé, protože od práce by si měl člověk někdy odpočinout, ale co ti, kteří si na něm závislost vypěstovali v rámci zábavy? Jestli mi něco vadí, tak je to moment, když si s někým povídám a on najednou začne někomu volat, aby se k nám přidal a šel ven. Je problém počkat minutu? Lidé prostě musí přijmout hovor za každé situace. A to třeba i během sexu. (Vážně, jednou se mi to stalo. Myslím, že to ten kluk už nikdy neudělá, nikomu. Tím nemyslím, že jsem ho přímo zabila...) Samozřejmě je to případ od případu. Někdy je to prostě nutné. Čekáte, že se vám někdo ozve z práce, na níž jste dělali p
ohovor, má vám po dlouhé době zavolat nějaký příbuzný nebo někdo, kdo od vás bydlí daleko, má se vám někdo ozvat s tím, že šťastně a v pořádku dojel.


Ano, v tom samozřejmě tkví ten největší problém - v soudnosti. Lidé by si měli rozmyslet, které věci jsou pro ně důležité, a podle toho se také chovat. Jestli je pro někoho důležitější si prohlížet facebook, tak ať to dělá doma, a ne když je venku s kamarády. Jestli je pro někoho důležitější hovor s kamarádem "hej vole jak to de", než nějaká intimní chvilka (a tím teď nemyslím jen ten sex), tak ať se rozhodne. To, že můžeme být na "více místech najednou, s kýmkoliv" přece ještě neznamená, že v podstatě nemáme být nikde. Místo toho, aby nám moderní technologie pomáhaly, vedou nás k ignoraci. No - není to typické? Nehledě na to, že to je dost otravné.

Já sama jsem dost dlouho uvažovala o tom, že bych mobil prostě zrušila. Sama moc netelefonuji a ani si moc nepíšu- je mi příjemnější si říct vše osobně a na nějaké schůzce se mohu domluvit přes internet, který mam navíc paušálně, takže navíc nic neplatím. Cena je třeba další věc, co mi vadí. Jsem záhadou pro všechny pouliční prodejce, kteří za mnou chodí se svými nabídkami na paušály. Když jim řeknu, že si dobíjím ty prokleté dvě stovky tak jednou za půl roku, tak na mě koukají jako na (nechci říkat důchodce) mimozemšťana. Říkám jim, že to nepotřebuju, prostě občas pošlu sms nebo zavolám, když se chci na něco domluvit nebo svolat nějaké lidi přímo na akci, kde jsem, ale jinak? Psát si zamilované sms a vést dlouhé hovory během cesty v mhd? Nakonec si tedy telefon nechávám právě kvůli těmto pár případům a taky...no, kdyby něco. (A taky kvůli tomu, že můžu mít na tapetě fotku Eddieho Veddera a dívat se na ní kdekoliv :D) Ještěže jsem se potkala s tak skvělým chlapem, se kterým si radši posíláme dopisy. Ono je to bohužel smutné, ale spoustu chlapů prostě urazí, když vás netěší smsky plné smajlíků znázorňujících pusinku.

Můj závěr? Nečumte do telefonu, ale dívejte se kolem sebe. Svět tam venku je opravdový a jeho tóny o dost krásnější.

ANNihilation

P.S: Během přemýšlení o tématu se mi vybavila kniha Puls od Stephena Kinga, kde si přeneseně z tohoto tématu utahuje a zpracovává ho, jak jinak, jako hororový námět. Doporučuji. :) Ať z vás pak nejsou telefoňáci!

zdroje obrázků: http://becauseican.co.za/2009/09/03/are-ppl-really-that-stupid/, http://smallbiztrends.com/2011/04/mobile-device-business-famil.html

Charles Bukowski - Básně 1974-1978 Láska je pes

21. dubna 2014 v 10:00 | ann-ihilation |  Literatura
Bukowski jako autor povídek je skvělý, ale kam se hrabe na Bukowskiho jako na básníka! Proč se snažit zaobalit slova do poetických krás, když je mnohem větší síla v surovosti, neurvalosti a tvrdosti (doslova?). Pod touho, pro mnohé ohavnou, skořápkou je skrytá přemíra citů, ubohost, bolest a samota, takže spolu vytváří velmi neobvyklou upřímnou poezii, kterou budete buď milovat za každým slovem, nebo knihu ihned zahodíte. V něčem tak výrazném střed prostě neexistuje.


Sám se všemi

tělo obepíná kost
a dovnitř
dají mozek a
někdy duši,
a ženy rozbíjejí
vázy o stěny
a muži pijí
přespříliš
a nikdo nikdy
nenajde toho pravého
ale lidi nepřestávají
hledat
hemží se z postele
do postele.
tělo obepíná
kost a
tělo hledá
něco víc než
tělo.

není v tom vůbec
naděje:
všichni jsme ve spárech
stejného
osudu.

nikdo nikoho nikdy
nenalezne.

městské skládky se plní
smetiště se plní
blázince se plní
nemocnice se plní
hřbitovy se plní

nic jiného se
nenaplní.

Nick Cave & Bad seeds - O Children

17. dubna 2014 v 19:44 | ann-ihilation |  Další hudba
Podělím se s váma o mou ne-zdravou posedlost. Ne panem Extrémně úchylným, ale písní, kterou má na svědomí. Stejně jako má na svědomí můj ubohej mozek, kterej neni schopnej přepnout na jinou písničku. Jenže ta melodie je tak zatraceně chytlavá, hlavně ke konci. A ten jeho psychotickej hlas tomu dává jen sladký kapky neklidu. Přiznávám se, že mě baví sledovat jeho hlasovou linku, která je odlišná od sboru. A taky s otevřenou držkou čumím na ten text a říkám si, že je pán asi docela hustej. A taky dost inteligentní. A morbidní. Předčilo to všecha má očekávání.

Cesta domů

17. dubna 2014 v 19:36 | ann-ihilation |  Prý poezie
dvanáctiletý
guru módy
guru sexu
guru života
na mě pohrdavě zírají
jsem jen socka v gládách
co čte Nietzscheho
poslouchá Velvet underground
a tváří se jako puk

protože je můj život v prdeli
myslí si, že se necejtim dobře ve svým těle
ale necejtim se dobře ve svý duši
v nepřízni osudu
a navíc na nic jako osud nevěřím

vystupuju z autobusu a konečně se nadechnu
mám chuť utíkat domů
zavřít se do skříně
a vdát se za svý kostkovaný košile

místo toho se táhnu jako šnek
klepu se kosou
jen před vchodem trochu zrychlím
abych nepotkala sousedy

doma si lehnu a začnu hltat Bukowskiho básně
a hrozně toho debila nenávidim
protože jsem jím posedlá nebo co
a nejde mi psát básně
(a třeba už nikdy nepůjde)

stejně je to jedno

http://tp-foto.wz.cz/

17. dubna 2014 v 10:19 | ann-ihilation |  Stránky

Podívejte se na průřez fotografickou tvorbou mé dobré kamarádky. Ještě si vzpomínám, jak se fotit teprve učila, ušla dost dlouhou cestu a hodně se vypracovala - ať už v zachycování portrétů, krajin nebo detailů. Já třeba hrozně oceňuju její cit pro dekadentní zátiší, vyzdvihování kýčů a slabost pro podzim.

O knihomollství a knihodurství

16. dubna 2014 v 10:33 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Říká se, že knihy rozšiřují obzory a pomáhají poznávat vnitřní svět - jak ten náš, tak věcí a lidí kolem. Pokud patříte k téměř ohroženému druhu - ke čtenářům, nevědomky spadáte do jedné ze dvou kategorií, která knižní svět rozděluje.

Prvním druhem jsou knihodurové. Tito lidé nacházejí zalíbení v literatuře, která je pobaví, odnese do lepšího světa a nasytí je svou kladnou energií. Pro takové je čtení vrcholem relaxace a klidu.
Na druhém pólu stojí knihomollové, kteří vyhledávají jiná díla. Často ve svých knihách musí číst některé řádky znovu, aby je pochopili. Vyhledávají v nich odpovědi na otázky o smyslu života, pátrají po lidských lákadlech a pastech, po ponaučení.

Jenomže která cesta z písmen je ta správná? Mají nám knihy poskytovat spíše uvolnění nebo krutou pravdu? Možná patříte ke knihomollům, jako jsem já, kteří si občas musí přečíst něco knihodurského(říkáme tomu "přečíst si něco lehčího"), abychom se z té přemíry filosofie náhodou nezbláznili. Vede tudy tedy jediná zlatá cesta - od všeho brát něco?


O problémech knihodurů
Není to jen legrace! Knihodurství s sebou nese samozřejmě i jisté potíže. Takto nakloněným čtenářům se stává spousta nepříjemností. Začínají se při čtení smát na veřejnosti - někdy dokonce ani ne při čtení, ale jen proto, že jim někdo nebo něco připomene nějaký vtipný úryvek z knihy. A tento jejich autistický kruh tím teprve začíná. Často se nechají pohltit nějakou knihou natolik, že jí napůl žijí. Diví se, když neznáte její postavy a mračí se, když je znáte pouze ze seriálu (protože seriál nikdy nebude dobrý jako kniha, ale to vám prostě nevysvětlí). Navíc, protože hltají velmi čtivou literaturu, mají jí přelouskanou dost rychle, a proto musí pořád chodit do knihovny, a nebo utrácejí za knihy velké kvantum peněz. Ostatní se jim smějí, že jsou knihomolové (pozor, neplést s knihomolly!).

O problémech knihomollů
Knihomoll se také setkává se spoustou útrap. Některé knihy ho dokážou psychicky zdeptat, protože vzdáleně připomínají životní situace, které mu nebyly příjemné. Občas ztrácí iluze o světu, protože ne v každém příběhu dobro vítězí nad zlem a člověk nad systémem. Přátelé si o nich myslí, že jsou divní, nebo že jsou moc intelektuální (takže že jsou divní). Často mají spory i sami mezi sebou - to ten druhý přece špatně chápe, co tím chtěl autor říct, naopak se někdy skvěle doplňují, což je ale šílená podívaná pro přihlížející, kteří nevědí, o čem je řeč. Nejvíc ale trpí při diskuzi s lidmi, kteří se prezentují jako horliví čtenáři a našim ubohým knihomollům pořád dokola doporučují braky typu Stmívání a Padesát odstínu šedi.

A to ještě nezmiňuji fakt, že velká spousta lidí pro jistotu nečte vůbec a jejich velkou zábavou je zesměšňovat čtenáře. Haha, ty čteš? A na co ti to je? Koukni se na film, to je rychlejší. To tě to vážně baví? Ježiši, knížky!!! Ty jdeš zase do knihovny? Kdybys sis za ty peníze, co utratíš za knihy, radši pořídil(a) něco praktického. V tomto případě se tábory knihodurů a protichůdných knihomollů semknou v jeden a vyráží k boji proti negramotnosti. Přidáte se také?

ANNihilation, veselý knihomoll (smutný knihodur)

zdroj obrázku: http://page247.wordpress.com/

Jaroslav Seifert - Píseň o jaru a smrti

15. dubna 2014 v 19:48 | ann-ihilation
Přijdeš-li v onen tichý sad,
kam nikdo nepospíchá,
octneš se mezi stromovím
vroubícím závěj ticha.

Je jaro, kam se ohlédneš,
spatříš jen bílou a bílou.
I anděl s tváří skloněnou
nad vázou starobylou

má kolem hlavy bílý květ
a lehce vázu svírá.
Tak smutně jako na jaře
se nikdy neumírá.

Je jaro, oči vzrušené
jak po jiskrném víně.
Už vím, proč barvou smuteční
je bílá barva v Číně.

zdroj: http://www.umirani.cz/jaroslav-seifert.html (protože si svého nejoblíbenějšího českého básníka nejsem schopná koupit domů)

Me-naive.blog.cz

14. dubna 2014 v 13:34 | ann-ihilation |  Stránky

Mňau, tak zase po čase můžu doporučit nějakou stránku, kam se (sice chvíli, ale přece!) chodím dívat. Jednadvacetiletá štířice milující zvuk kastanět a vrnící kočky, barvu Slunce a modř nebe a chuť kakaa sepisuje příjemné osobní články obohacené o veddero-morrisono-filii, což je mi, včetně chutě kakaa silně blízké.

Neil Young - Dead man

13. dubna 2014 v 18:16 | ann-ihilation |  Neil Young

Hudební orgie v celé své kráse. Proč se nemluví o tak talentovaných umělcích, mezi které beze sporu patří je Neil Young? Asi má moc kouzelné ruce a srdce.
Jinak píseň patří k tomuto Jarmuschovu filmu: http://www.csfd.cz/film/4742-mrtvy-muz/, který vřele doporučuji. Nikdo a William Blake (v podání Johnyho Deppa) balancující na hranici mezi genialitou a šílenstvím.
Mrousk!

Město v oblacích - město nebeské hudby

11. dubna 2014 v 11:37 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Sice nevěřím, že všechno, co se třpytí, je zlato, ale stejně si umím koupit cestu do nebe. Stačí vystoupat po schodech z tónů, přesně na úroveň mraků. Výš už se rozprostírá jen nekonečnost universa. Tady v nadýchaných chomáčcích oblaků spí hudební legendy, které po mém příchodu ožívají.

Tančím za zvuku kláves Raye Manzareka. Ještěrčí král mě vítá svým chraplavým hlasem. Básně, které šeptá, jsou jiné, osvobozené od strachu; jsou nekonečné. Konečně slyším křik motýla. "Tělo je nadranc, zato duše tím víc sílí" a pohlédne na mě svým rozpolceným pohledem - pohledem, který značí bolest z nejhlubšího pochopení a zároveň neskonalé štěstí splněných snů.

Ve sluneční záři se leskne kytara a tmavé ruce očarované kouzlem umu laškují na pomezí strun tak, jako by s nimi byly srostlé. Čokoládová pleť kontrastuje s barevným oblečením, které má na sobě. Neváhám ani chvilku - Jimi Hendrix tu stojí v celé své kráse a myšlenkami putuje v tónech vycházejících z jeho těla. Janis Joplin ho doprovází svým hlasem, který každý pozná i s očima zavřenýma, hlasem, který hladí a zároveň rozbíjí každou lidskou duši, hlasem anděla s očima ďábla.

Na červáncích sedí tři postavy, staří známí, kdysi - z trpkého života. Rozcuchaný Kurt Cobain hladí naposledy svou milovanou kytaru, než ho přemůže spalující vášeň a rozbije jí napadrť. V její rozlehlé melodii jasně rozpoznávám dva hlasy, jeden mužský a druhý ženský. Dva hlasy, pro které by každý smrtelník upsal svou duši ďáblu, hlasy, se kterými se narodí jen ten, koho čeká předčasná smrt. Hrubý, ale přesto neskonale ženský hlas - nemůže to být nikdo jiný než talentovaná Mia Zapata. V jejích očích je klid - jako by se jí nikdy nepřihodilo nic zlého. Vzpomínka na jejího vraha se od ní definitivně oddělila. A kdo jiný by jí tu mohl doprovodit, než Layne Staley? Všímám si, že je oblečený napůl jako šílenec, napůl jako bezdomovec, vlasy i vousy má obarvené na zelenomodrou barvu, ale paradoxně to na něm není to nejvýraznější. Tóny putující jeho hrdlem jsou dechberoucí.

Tento den, tento okamžik se zdá být perfektní. Lou Reed mě bere kolem ramen a dává mi napít sangrie. Jako by omládl, usmívá se. Muž, který se nikdy nebál zhudebnit naprostá tabu, teď našel svůj klid. Nemusí šokovat, zároveň ho nikdo neodsuzuje. Říká, že čeká na jednoho muže. Tato fráze ale nabývá úplně jiného významu než na albu The Velvet underground, protože se vynořuje muž mě dobře známý. Představa nebe se skví dokonalostí, protože se zde mohou sblížit jinak sobě osobně neznámé legendy. Ve zvonáčích a s vlasy rozevlátými se blíží muž, který přirostl k baskytaře jako málokdo. Jeho mužné ruce sebevědomě mačkají obří struny, jako by byly ušity z té nejjemnější látky - Cliff Burton v celé své kráse.

Tíživé vzpomínky na dětství, znavenost z nekončící slávy beroucí soukromí, politika, ani vzpomínky na násilnou smrt - nic takového z jeho tváře neční. Za svými kulatými brýlemi skrývá radostný výraz. Ano, je to snílek, a ano, není jediný. Ale teď nemá čas na mluvení, bere do náručí svou Yoko a tančí na písně, které nikdy nebudou zapomenuty.

Sám v oblacích modrého nebe je i muž, který září jako bláznivý démant věčností. Říká, že brázdí oblohu plnou hvězd a šibalsky po mně pokukuje. Prameny jeho vlasů trčí do všech stran, nemohu nepoznat, že je to charismatický Syd Barrett. Najednou mi zmizí z očí, ale stejně vím, že mě odněkud pozoruje.

Kdo by řekl, že zpěv andělů bude až tak krásný? Pak není divu, že svou hlavu nosím v tomto městě ukrytém v oblacích. Občas ani nezůstávám nohama na zemi - ale divíte se mi? Nesu si s sebou kousek modrého z nebe...
...kousek, který není možné nikde ztratit.

ANNihilation
(Podobnost s reálnými postavami a texty písní není čistě náhodná)

Umění je na nic?

8. dubna 2014 v 12:58 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Asi každou dobu v dějinách lidstva charakterizuje umění pro ni typické. Od profánních námětů se přešlo k světským, což postupem revolucí a nových nápadů přineslo hlavně během dvacátého století velkou spoustu nových uměleckých směrů. Ať už bylo umění výsadou bohatých či vzdělaných nebo se jím bavila široká veřejnost, zaujímalo vždy ve společnosti velmi důležitou roli.

Velký zlom, řekla bych, nastává právě teď. Na jedné straně se můžeme dívat na to, že současné umění nabírá mnoha nečekaných podob, na druhé je ale jasně patrné, že umění zažívá úpadek v podobě nezájmu veřejnosti. Jediné odvětví, které se rozvíjí dál a naopak stále roste, je hudba a samozřejmě film. Zbytek, čímž myslím především malířství, grafiku, sochařství a v neposlední řadě svým způsobem i literaturu, se odsouvá na okraj. Proč? Odpověď je jednoduchá - média. Rádio a televize nás prostě nepoutají k ničemu jinému, než k vybrané muzice, ohraným snímkům a (povětšinou) dost stupidním seriálům. Někdo nás tedy k lásce k umění musí přivést - ať už někdo z rodiny, z blízkých přátel nebo když se poštěstí, tak nějaký učitel. A když se tomu tak nestane, stanou se z nás ti, kteří tvrdí, že umění k ničemu není.


Když si odmyslíme média, k umění se staví i tak dost nepříznivě. Nebo spíš velmi nedostatečně příznivě. Politika, propagace a samotné ceny v galeriích napovídají tomu, že je asi každému jedno, jestli je kulturní dědictví přístupné opravdu každému. Vezměme jako příklad čtyřčlenou rodinu - dva dospělí, dvě děti - která se rozhodne vyrazit na Muchovu Epopej. Dohromady na vstupném zaplatí více jak pět set korun. A když vezmeme v potaz globální zdražování statků a služeb, vsadím se, že se nemýlím, že si výstavu asi odpustí a peníze využijí na něco jiného. Galerie se ani o nějaké přilákání návštěvníků ani moc nesnaží. Dříve byl vstup každou první středu v měsíci zdarma a hodinu před zavírací dobou zase o polovic snížený. Teď je jediná možnost buď zaplatit plné vstupné, nebo se mačkat během asi tří dnů v roce, kdy jsou galerie výjimečně otevřené bez poplatku a to rámci různých akcí (jakými jsou například Muzejní noc). Přitom jinde ve světě toto není běžný model. Největší a nejznámější galerie bývají celoročně zdarma (například Louvre či Metropolitní muzeum, což jsou místa, kde se nachází velmi vzácná a známá díla). V Německu teď také zrušili vstupné a peníze získávají s kaváren a prodejen suvenýrů, které v galeriích mají. Takže kromě toho, že jsou u nás galerie dotované opravdu nedostatečně, sami si odlákávají návštěvníky přemrštěným vstupným. I selským rozumem se dá vydedukovat, že při nižším vstupném přijde více lidí a tudíž se získá i více peněz. Ale proč se snažit?


Stejný přístup je znatelný z chování ke knihám. Česko se drží na žebříčku zemí s nejvyšším DPH na knihy na horních příčkách. Nejhůře z Evropy je na tom Bulharsko, opačným příkladem je Velká Británie s daní nulovou. To asi mluví za vše. Knihy, jako vytištěná moudrost, byly dávno odsunuty do pozadí. A samozřejmě se to promítá na vědomostech, gramatyce (gramatice, dělám si z vás srandu) a v neposlední řadě na řádném sebeuvědomění. Nevzdělanost bohužel tvoří stádo a to není tak těžké ovládnout. Což se samozřejmě hodí nejen mocipánům, ale také těm, kteří se nachází v totalitních ideologiích.


Občas souhlasím s myšlenkou, že celý politický přístup k umění je vlastně záměr. Záměr mít hloupou ovladatelnou populaci. Není tak těžké přestavět kulturu, kterou už nikdo nezná - tudíž již vlastně zanikla. Kvalitní umění na nás z médií zrovna moc nečiší, možnost několikrát si jít prohlídnout jednu výstavu, abychom měli možnost se nad ní opravdu zamyslet, je spíš možností peněz a po knize možná radši sáhneme v knihovně. Bohužel většina z nás výstavy a čtení považuje vyloženě za ztrátu času a není od věci tvrdit, že za to může tento přístup. Pak není divu, že se z nás stávají tupí a chladní ignoranti.

Jaký máte vztah k umění vy?

Na odpověď na otázku, kterou si kladu v nadpisu, mě napadá jeden známý citát od Jana Wericha: "Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhne záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, pane, že chcete žít potmě."

ANNihilation

Možná by někoho mohlo zajímat: http://www.knihybezdph.cz/

zdroje obrázků: https://www.streetartutopia.com/?p=8110, http://fighterscircle.tumblr.com/post/79814614032/reading-can-seriously-damage-your-ignorance, http://smartbitchestrashybooks.com/blog/the-power-of-julie-garwood-and-romance

Do větru, do ohně, do vody a hlavně do prdele

4. dubna 2014 v 20:05 | ann-ihilation |  Vadnost bez hranic
Když vše černá a bortí se, obracím svou kůži naruby a dívám se do očí minulosti. Modlím se za ni a ámen se mění v kdyby. A ta malá světlá tečka za horizontem je lež, stejně tak každá tisíckrát přehraná vzpomínka transformovaná v představu. Jenomže...

...co když přeci? Co když je jediná pravda v té nenaplněné? Nikdy nezoškliví, není poskvrněná tíhou času, není pochroumaná nerovnoměrností, není poničená tělesnem...

Maso, to křehké maso k nakousnutí. Vlasy vonící po trhajícím se větru. Rty plné tepajícího života. Zvnitřnění maskulinity.

...tak proč ta přemíra citů, přemíra otázek. Proč ty sny o růžovém nebi a padajích vločkách? Proč se nemůže splnit přání, které není celé? (Kéž bych znala jeho druhou polovinu)

Nikdy si neodpustím. Jak bych mohla - za bolest, která zmizela za hranicí cesty. Za nedokončený příběh se dvěma šťastnými konci.(?) Ne? Štěstí na dosah ruky. Navždy zatraceno. Vzpomínky - jako hra s dávno zetletou mrtvolou. Marná snaha uchovat si tak zářivé kouzlo.


Nevytrvala jsem a teď bych měla. Mít všechno a přitom mít chladné nic. Predestinace k vyhoření zůstává nepochopena. Nikdy to neskončí, jak by také mohlo. Ale proč se nedívat dál? Neměla by se všechna oblaka protrhat? A proč se radši nedívat zpět - tam, kde je alespoň nějaké opravdové světlo.

Myslím, že se už nikdy nechci vidět v zrcadle.
Nenávidím svou plochost, nestoudnost a vyprahlost.

Vždyť i moje vlastní matka ví, že jsem zrůda.



Třináct věcí, které jsou rajcovní na Eddiem - video

1. dubna 2014 v 23:36 | ann-ihilation |  Eddie Vedder
Už velice dlouho, čili déle než týden, tu nebyl vyloženě úchylný článek. Omlouvám se za zpoždění, tady to máte! Vy, moje neviditelné publikum, protože tohle asi nikdo nechápe. A z mého okolí už vůbec ne (asi že se bavím víc s klukama? :D), tak to zákonitě musím publikovat zde. Není to mé video, jen jsem asi omylem narazila na spřízeněnou duši. Júú!


A poslední důvod je pro mě něco nového! :)))

Regina Spektor - Man of a thousand faces (text+překlad)

1. dubna 2014 v 19:30 | ann-ihilation |  Další hudba
Malá něžná poetická melancholie...


Man of a thousand faces

The man of a thousand faces
Sits down at the table
Eats a small lump of sugar
And smiles at the moon like he knows her
And begins his quiet ascension
Without anyone's sturdy instruction
To a place of no religion
Has found a path to our alikeness

His words are quiet like stains are
On a table cloth washed in a river
Stains that are trying to cover, for each other
Or at least blend in with the pattern
Good is better than perfect
Scrub til your fingers are bleeding
And I'm crying for things that I tell others to do without crying

He used to go to his favorite bookstores
And rip out his favorite pages
And stuff them into his breast pocket
And the moon to him was a stranger
Now he sits down at the table
Right next to the window
And begins his quiet ascension
Without anyone's sturdy instruction
To a place of no religion
Has found a path to our alikeness
And eats a small lump of sugar
And smiles at the moon like he knows her


Muž tisíce tváří

Muž tisíce tváří
Usedá ke stolu
Sní malou kostku cukru
A usměje se na lunu, jako by jí znal
A začne jeho tiché nanebevstoupení
Bez jakýchkoliv pevných pravidel
Na místo, kde není náboženství
Kde nalezne cestu k naší podobnosti

Jeho slova jsou tichá jako skvrny
Na ubruse praném v řece
Skvrny, které překrývají další
Nebo alespoň splývají se vzorem
Dobré je lepší než perfektní
Drhnout je, dokud tvé prsty nebudou rozedřené do krve
A pláču pro věci, o kterých jsem ostatním říkala, aby je dělali bez pláče

Chodíval do svého oblíbeného knihkupectví
A vytrhával oblíbené stránky
A vycpával s nimi svou prsní kapsu
A luna pro něj byla cizinkou
Teď sedí u stolu
Přímo u okna
A začne jeho tiché nanebevstoupení
Bez jakýchkoliv pevných pravidel
Na místo, kde není náboženství
Kde nalezne cestu k naší podobnosti
Sní malou kostku cukru
A usměje se na lunu, jako by jí znal

bŘEZen

1. dubna 2014 v 13:12 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
BŘEZEN

Na naší studně ráno hvízdal kos.
Jde jaro, jde jaro.
A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.

Bez chvěje se a hrušně čekají.
Jde jaro, jde jaro.
Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas
a nových kovů napil se tvůj smích.
Jde jaro, jde jaro.

Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,

na srdce v sněhu pamatuj.
(Karel Toman)

Znáte to, jak si pořád říkáte, že sami se sebou konečně něco začnete dělat. Odpoledne, od zítra, příští týden, příští měsíc, nikdy. Takže zase nepovedený řez, nic, nic, nic. Březen - nikam nevylezem?

Zima je pryč, venku krásně, ale duševní energie je nějak náhodná. Nic mě nebaví, najednou mě nudí knížky, nudí mě lidi, nudím sama sebe. Říká se, že maniodeprese je zlá, ale ať už jste v jakékoliv z jejích fází, nepohybujete se na nudném středu. Nejste nudným středem sebe sama. Nebo taky ano?

Jo, počkat, ale zase se alespoň něco dělo. A vlastně toho nebylo vůbec málo:
Brácha měl maturiťák. Je to fakt divný, před chvílí to byl ještě můj malej bráška, teď měří dva metry a bude končit střední? Jak je to jen možné? Každopádně ples měli fakt krásný. Jejich třída si připravila skvělé taneční vystoupení ve stylu Šakalích let, a nebylo to žádné pitomé hopsání (jako na mém maturiťáku :D), ale opravdu propracovaná sestava. Škoda, že už si pak z afterparty nic nepamatuju, ale po tolika vínech a pivech to ani nešlo. :)) Každopádně v tomhle si s bráchou podobní nejsme, takže si to fakt užil a vydržel až do rána, respektive poledne. :D

Jinak mám pocit, že jsem celý březen nakýblovaná u pana Modrého, který se mi přestěhoval kousíček ode mě. Samozřejmě mu vždycky všechno sním a co nesním, to alespoň nadrobím do postele. A nejhorší na tom je, že mu to vůbec nevadí. :D Jinak - nedávno jsme se účastnili koncertu, na kterém se vítalo jaro a hecli jsme se, že když je to napůl maškarní (s maskou levnější vstup, ale zase ne tak o moc, aby šel každý), tak se také převlečeme. Hrozně jsme se nastrojili - pan Modrý jakožto Salvador Dalí a já jako Frida Kahlo. Poznali nás asi dva lidi, jinak jsme pro všechny byli Antonio Banderas a věštkyně. :D Ale za tu srandu to stálo, protože jsem si přestříkala svou rudou hřívu na černo a spojila obočí a skoro nikdo mě na první pohled nepoznal. Fakt se omlouvám, že nedodám fotodokumentaci, ale bylo by mi blbý sem dávat pana Modrého. (Asi že je takovej fešák a někdo by mi ho pak chtěl přebrat) :D A možná můj obličej taky nepotřebujete vidět, zase.

Také jsme se účastnili Febiofestu. Jasná volba by náš oblíbený Jim Jarmusch. Navíc mám úchylku na upírskou tématiku (ač je teda solidně nevyužitá nebo přímo zprzněná), tak jsem na snímek těšila. Byl to "Přežijí jen milenci (Only lovers left alive)" a vůbec nezklamal, ba naopak. Jo, akorát trochu paradox, že vás kino na dost známém festivalu vyjde o dost levněji, než když tam jdete v běžný den. A pak proč si všichni filmy stahují. :D Ale za mě ho teda vážně doporučuji, dlouho mě něco tak neočarovalo.

Jo a už nikdy nejdu do zoo, když bude hezky. Jako asi všichi ví, že je ta pražská docela vyhlášená, ale když se tam nemůžete ani hnout. :D Dostala jsem totiž volňásky a byla by škoda je nevyužít. Samozřejmě jsem viděla všechny hady, protože je na ně kamarád ujetej, takže super... :D Ne, kdyby tam byla polovina lidí, tak by to bylo o dost příjemnější. Každopádně tam nebyla taková sranda jako v Dánsku, nikdo nesejmul žirafy a rovnou s nima nenakrmil šelmy. Dobře, to neni vtipný, jen jsem chtěla poukázat na to, co se děje ve světě. Bla bla.

Jo a taky jsem si užila chvíli slávy, když se můj článek objevil na titulní straně blogu. Tak jsem si alespoň na chvíli zakusila pocit, že nepíšu jen pro sebe. :)) Juhúú!

Smrdím, a to už je duben.
ANNihilation

Oasis - Wonderwall (text+překlad)

1. dubna 2014 v 12:45 | ann-ihilation |  Další hudba
Wonderwall je hrozně známou písní nehledě na subkultury. Znám jí už hrozně dlouho, posílalo mi jí nezávisle na sobě hned několik lidí, ale nikdy mě plně nezaujala. Až před pár dny jsem si jí z mě neznámého popudu pustila a od té doby jí slyšela nejméně tisickrát (kecám, je to víc, ale nechci se přiznat :D). Je to příjemná balada, které je přes všechno zdání, vlastně pozitivně laděnou písní. A víc k tomu asi psát nebudu, ať ze sebe zase nechtěně nevymáčknu nějaké to klišé.


Wonderwall

Today is gonna be the day
That they're gonna throw it back to you
By now you should've somehow
Realized what you gotta do
I don't believe that anybody
Feels the way I do, about you now

Back beat, the word was on the street
That the fire in your heart is out
I'm sure you've heard it all before
But you never really had a doubt
I don't believe that anybody
Feels the way I do about you now

And all the roads we have to walk are winding
And all the lights that lead us there are blinding
There are many things that I
Would like to say to you but I don't know how

Because maybe, you're gonna be the one that saves me
And after all, you're my wonderwall

Today was gonna be the day
But they'll never throw it back to you
By now you should've somehow
Realized what you're not to do
I don't believe that anybody
Feels the way I do, about you now

And all the roads that lead you there are winding
And all the lights that light the way are blinding
There are many things that I
Would like to say to you but I don't know how

I said maybe, you're gonna be the one that saves me
And after all, you're my wonderwall

I said maybe, you're gonna be the one that saves me
And after all, you're my wonderwall

I said maybe, you're gonna be the one that saves me
You're gonna be the one that saves me
You're gonna be the one that saves me


Zázrak

Dnešek bude tím dnem,
Kdy se ti všechno vrátí
Ale měla by sis konečně
Uvědomit, co udělat
Nevěřím, že by k tobě někdo
Mohl cítit to, co k tobě cítím já

Za tvými zády se povídá,
Že oheň v tvém srdci vyhasl
Jistě jsi o tom už slyšela
Ale nikdy ses tím vůbec netrápila
Nevěřím, že by k tobě někdo
Mohl cítit to, co k tobě cítím já

A všechny cesty, po kterých jdeme, jsou klikaté
A všechna světla, která nás vedla, slepnou
Je tolik věcí, které
Bych ti tak rád řekl, ale nevím jak

Protože možná budeš ta, která mě zachrání
A přeci jen se staneš mým zázrakem

Dnešek bude tím dnem,
Ale nic se ti už nevrátí
Ale měla by sis konečně
Uvědomit, co udělat
Nevěřím, že by k tobě někdo
Mohl cítit to, co k tobě cítím já

A všechny cesty, po kterých jdeme, jsou klikaté
A všechna světla, která nás vedla, slepnou
Je tolik věcí, které
Bych ti tak rád řekl, ale nevím jak

Řekl jsem si, že možná právě ty budeš ta, která mě zachrání
A přeci jen se staneš mým zázrakem

Řekl jsem si, že možná právě ty budeš ta, která mě zachrání
A přeci jen se staneš mým zázrakem

Řekl jsem si, že možná právě ty budeš ta, která mě zachrání
Budeš ta, která mě zachrání
Budeš ta, která mě zachrání
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!