Březen 2014

Valentiine - Love like - video

29. března 2014 v 17:23 | ann-ihilation |  Valentiine

Valentiine - tři talentované krásky z Austrálie. Živoucí důkaz toho, že současná hudba má ještě naději a také, že pokud chcete dělat hudbu, stačí ovládat nástroje a ne se prodávat svou (polo)nahotou.
Akorát je pro mě problém někde najít nějaké jejich texty, tak kdybyste na ně někdo narazil, zlíbám vás radostí. Mrousk, užívejte si hudbu!

5 nejkýčovitějších obrázků, které můžete sdílet

28. března 2014 v 17:18 | ann-ihilation |  Vadnost bez hranic
Znáte to - internet je skvělá věc, protože na něm najdete téměř všechno a navíc dost rychle. No, někdy vlastně ne tak rychle. A někdy to trvá zatraceně dlouho. Během pátrání po vašem pokladu (ať už jde o informace, obrázky nebo cokoliv jiného), a vlastně i díky (v tomto případě spíš kvůli) sociálním sítím, nejspíš mockrát narazíte na věci, které jste prostě nechtěli vidět. Ne, že by vás nezajímaly, je vám z nich přímo fyzicky špatně. Za mě tu dnes máte pět kýčovitých obrázků. Mňau, užijte si je, milískové!

1) Hey you, go back to the Plastic land
Mistrovská díla žvýkačkových iluminátorů našla svého vítěze! Na co jen jeden kýč, nebuďte troškaři! Pravé umění spočívá v tom kýče dokonale propojit v něco, čemu by se odborně dalo říkat maxikýč. Uprostřed motivu se nachází velice umělá žena, pokud se o ní ještě dá jako o ženě mluvit. Nejdřív hodně makeupu, poté hodně photoshopu! A výsledek? Plastiková hračka. Ehm, tedy krásná inspirativní mladá dáma. No, ale ta samozřejmě sama o sobě nestačí. Důležité je poselství, které nám předává zpoza lesklého srdce, ve kterém je zaobalena (nejspíš, aby se nerozpadla nebo neroztekla). "Hey you, I love you" Ach, mé srdce jásá - tak hluboké poselství strčí do kapsy veškeré verše. Naso by jásal - tohle je to pravé umění milovat! Ale pozor, to ještě není vše. Naše dárkové balení Maxikýče deluxe navíc obsahuje západ slunce, příboj, horské masivy a navíc růže! I květina jinak zvána voněla by stejně. Stejně blbě.

2) Ťuťuňuňu
Ach, jak krásná scenérie! Malá holčička nápadně připomínající mrkací panenku září jako andílek a ňufá malé koťátko! Je to tak mocný obrázek, že si pod jeho vlivem nejspíš s radostí vypíchnete oči. Přehnaný jas, strojenost a hlavně (zase!) umělost. Malá holčička zmalovaná jako nějaká primadona, eh, víla. A jak je ta holčička šťastná. Je to proto, že je tak nalíčená? Nebo že má počítačem přidanou hustotu vlasů? Že má to krásné koťátko, které má vzbuzovat nevinnost a důvěru? Nebo že bere LSD? A rada na závěr - všude dejte květiny. Pokud možno co nejbarevnější. Pokud možno radši nikde nepátrejte - fialový šeřík bývá v symbolice používán i jako znak smrti. (Tak možná to neskončí jen těma vypíchlýma očima...)

3) "Chci dítě ve 13!...
... nebo alespoň syfilis" Hlásá tento úchvatný fotografický kousek skvěle doplněný o jednu z moudrostí starých mistrů zenu. Netvrdím, že každý neudělal něco, co rodičům říct nemůže. Ale mezi hloupostí a debilitou je pořád rozdíl. Vždy někdo machroval. Tajně se chodilo kouřit, házet petardy a další klukoviny (nebo holkoviny - gender je gender). Jenže to je nuda, vážení! Musíte pařit, pařit, pařit! Sex, drogy, rock'n'roll (ale bez toho rock'n'rollu, protože ten už neni cool)! Ale dělat to je samo o sobě nuda. Musíte to nafotit, natočit, postovat a jedeme! Machrování online je mnohem výživnější. A navíc si o tom můžete udělat super obrázek. A ten si dát jako úvodní fotku na facebooku. A nebo si ho strčit někam.

4) Míň hlav míň ví
Ve sbírce kýčů už málem chyběl i jeden kolektivní, ale nebojte - něco takového se nedá opomenout. Fotky BFF jsou vždy silný zážitek. Štěstíčko v podobě bublinek, júú - vezmeme si všechny stejné náramky, a jééé - budeme mít trička se srdíčkama - jako že se máme fakt rády! Jo, akorát té nahoty tam je nějak málo. Příště by to chtělo ty srdíčka jen namalovat. Och, slečny, je vidět, jak nejste vůbec povrchní. A jak je fotografie spontánní. Pokud jste si někdy přáli i vy mít povrchní vztah, je ho třeba nafotit jako kýč. Inspirujte se, dokud není pozdě a někdo vám nesebere váš nápad (třeba udělat z rukou srdíčko).
Proč nakonec muselo dojít i na tři grácie?

5) Litujte mě!
"Och, jsem tak smutná. Je mi patnáct a procházím si peklem života! Rodiče mě nenávidí! Chtějí, abych se učila do školy a nechodila každý pátek domů opilá! Můj idol mě nechce, ale já to tak miluji! Tohle je největší bolest, kterou kdy člověk může zažít." Ale lepší to je říct obrázkem! Dívka vypadá šik, ale něco jí očividně trápí - to se můžete dočíst z velmi tragické prupovídky, o kterou je fotografie obohacena.
Také přesně nevím, co jí žere. Je to skutečnost, že si zapomněla vzít kalhoty nebo to, že použila zlatý lak místo stříbrného? Občas je jednodušší předstírat, že vás to nezajímá. Jinak byste si museli přiznat, že vám tento internet prožírající kýč sežral milion mozkových buněk.


ANNihilation
(kterou fakt ubíjí narážet na výkaly zkřížené s kýčem, tak se o ně podělaila)


Dopis

26. března 2014 v 20:09 | ann-ihilation |  Prý poezie
Má lásko s víčky z kopretin,
Žádám Tě o jediné - rozdrť mne jako chomáčky skla
A pošli na cestu mrazivými žilami
Až splynu s jasem tvé býčí krve
Roztříštím se ti v srdci a oživnu jako zvon

A konečně se nadechneš
Poprvé ucítíš vůni květů
Smrt vlaštovek za letu
A nekonečnost vzlyků

Obnaž mé horké tělo
Probuď ho záplavou polibků
Obcuj s ním až do úsvitu
Ať probudíme jaro

Kurt Vonnegut Jr. - Pánbůh vám požehnej, doktore Kevorkiane

26. března 2014 v 12:53 | ann-ihilation |  Literatura
Pánbůh ti požehnej, humore Kurta Vonneguta! Zase tu máme další knihu, která balancuje na hranici sci-fi, humoristiky, satiry a polemice o životě. Hlavní postava se opakovaně dostává před nebeskou bránu, kde je jí umožněno vést rozhovory s těmi, kteří jsou již po smrti. Mluví tak se spoustou (i nechvalně) slavných osobností, které se snaží vysvětlit svou životní pravdu nebo nějaký důležitý názor. Na této úrovni je jednoduché rozpoznat ironii a komičnost, která je pro autora charakteristická. Krátká knížečka, dlouhý smích a velmi vtipný závěr.


zdroj obrázku: https://kosmas.cz/knihy/139916/panbuh-vam-pozehnej-doktore-kevorkiane/

Toulky do minulosti

25. března 2014 v 11:04 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Možná, že někteří z vás nevěří, že je cestování do minulosti možné, vědci dokonce tvrdí, že jde cestovat jen směrem do přítomnosti; všichni totiž pomíjí sílu starých vzpomínek ukrytých ve fotkách...

Vždy když za mnou zajde tetička nostalgie, otevírám skříňku a jmu se prohlížet staré fotografie. Na fotografiích můžete oživit lidi, kteří už nejsou mezi živými, můžete kohokoliv omladit, můžete přivolat staré kamarády z dětství. (Můžete se smát bráchovi, protože měl jako miminko šišatou hlavu.)

Je více druhů fotografií. Prvním z nich jsou ty, které vám připomínají věci, které si matně pamatujete. Jsou to obrázky z dovolených, výletů, rodinných oslav, Vánoc a dalších více či méně slavnostních událostí. Jejich kouzlo spočívá v tom, že vám oživí zašlé vzpomínky, na chvíli vás ovanou kouzlem minula, rozprostřou před vás pocity krásných chvil, obnoví zašlé detaily (ano, to jsou přesně ty maličkosti, o kterých se říká, že tvoří život) a často i pobaví.

Dalším druhem jsou ty, na kterých jste, ale ještě v tak útlém věku, že si na ně nemůžete pamatovat. Psychologové tvrdí, že první vzpomínky pochází zhruba z věku tří let, ale nikdy ne o moc dříve (ty vzpomínky, které máme na dřívější chvíle, jsou prý dotvořené později a jen se jako starší zdají), a přitom v prvních třech letech udělá malý člověk tak velký skok. Tyto fotografie jsou téměř vždy vtipné (vidět sám sebe na nočníku nebo s nudlovou bublinou u malého nosíku musí pobavit i bručouna), ale sami o sobě vlastně nic neříkají. K takovým fotografiím potřebujeme příběh, a jelikož si ho sami vytvořit nemůžeme, potřebujeme k němu někoho z rodičů, prarodičů, tet nebo starších sourozenců. Tyto příběhy bývají jedny z nejzajímavějších, protože vypráví o našem dětství tak, jak si na něj nepamatujeme.

Posledním zajímavým druhem fotografií jsou ty, na kterých my sami (ještě) nejsme. A ano, ten fešák s knírem je náš pradědeček, kterého jsme nikdy nepoznali, ti dva krásní mladí lidé jsou babička s dědečkem a jééé, tady je tatínek ještě jako malý kluk. Tyto fotografie jsou opravdovým strojem času, který by neměl být nikdy zapomenut - jsou součástí i naší minulosti, toho, z čeho pocházíme. Nejen že si uvědomíte, že ten velký frňák máte po prapradědečkovi, ale také se může stát, že zjistíte, jak do osudu vaší (ač časem vzdálené rodiny) neblaze zasáhli totalitní režimy. Jedině znalost minulosti ovlivní budoucnost -toto klišé se stává pravdou. Ač jsme možná neměli to štěstí spoustu lidí z nich vůbec poznat, nebýt malých náhod v jejich životech, třeba bychom tu my sami nikdy ani nebyli. Mně z toho vždy trochu běhá mráz po zádech.

Cestujete také časem za pomocí starých fotografií? Víte, k čemu se váže jaký příběh? Kam až sahá vaše rodina? Uvědomujete si někdy, že my už toho kouzlo nejspíš dalším generacím neposkytneme, protože většina fotografií přešla do digitální podoby?

Vaše ANNihilation...
...už ve věku tří let naprosto svá!

P.S.: Miláčku, tady na fotce je maminka se svým iPhonem, jak dělá před zrcadlem duckface. :))

Přelet nad kukaččím hnízdem ( One flew over the cuckoo's nest)

24. března 2014 v 22:09 | ann-ihilation |  Filmy
Miloš Forman je bezesporu výborný režisér a toho dílo je toho jen dalším důkazem. Rozehrává partii mezi chladnou a despotickou sestrou psychiatrické léčebny a pacientem, který do ní nepatří a dává to okázale najevo. Svým chováním, které vybočuje z davu dodá druhý dech několika dalším pacientům, kteří už téměř zapomněli na to, jaké to je být lidmi. Film je natočen podle výtečné Kesseyho knihy (která je sama o sobě, troufnu si říct, dokonalá), ale je oproti předloze konstruován trochu jinak. Ale tak dobrý režisér si může dovolit pozměnit hlavního hrdinu a dát mu mnohem nápadnější masku v podobě nezapomenutelného Jacka Nicholsona a příběh udělat výraznějším po úplně jiné stránce. A přitom mu tím nesebrat jeho myšlenku a úchvatnou gradaci. Jen kdyby se byl někdo zamyslel nad překladem názvu do češtiny.


zdroj obrázku: http://wulandarifrida.blogspot.cz/2012/12/top-100-movie-you-must-know.html

Stůj při mně (Stand by me)

24. března 2014 v 21:49 | ann-ihilation |  Filmy
Kéž by bylo více takto povedených adaptací Kingových povídek (i románů). Stůj při mě je krásně odpočinkový film - ne však v tom smyslu, že by se v něm nic nedělo a to nic bylo vyplněno něčím břitkým s příchutí klišé, spíše odpočinkovým v tom smyslu, že vás svou atmosférou vrátí do dětských let, připomene vám staré kamarády a dobrodružství, která můžete zažívat jen do určitého věku - pak se z nich najednou vytratí něco důležitého, co už nikdy nenajdete. A tento snímek vás tam znovu vezme; dopomůže vám k tomu hlavní hrdina - již dospělý muž, který vypráví příběh, co se mu v dětství stal. Krásně rozliší hranici mezi dítětem a mužem a zachytí poslední moment před jejím překročením. Jak kouzelný je okamžik před procitnutím z krásného snu? Příběh čtyř chlapců vás nenuceně odnese do minulosti a unese vás svou lehkostí a upřímností. Měli jste snad někdy lepší přátele, než když jste ještě byli děti?


zdroj obrázku: http://ingillwetrust.wordpress.com/2013/02/25/stand-by-me-as-i-review-this-movie/

Hej-rup!

24. března 2014 v 21:22 | ann-ihilation |  Filmy
Pánové Voskovec a Werich jako by svým svižným humorem předběhli dobu. Na příběhu laděném do absurdní komedie rozplétají inteligentní kritiku systému a zesměšňují ji tím nejkouzelnějším způsobem. A to je přitom veškeré dění postaveno na triviálním a předvídatelném příběhu - hodný milionář, který zbankrotuje kvůli zlé konkurenci se dostává mezi pracující třídu, to mu pomáhá nahlédnout do života obyčejných lidí, kteří trpí nedobrovolnou chudobou a rozhodne se s tím něco dělat. Hej-rup! je krásný snímek, který se skvěle trefuje do problémů společnosti, ale s tak něžným (dů)vtipem, že není možno si ho nezamilovat.


zdroj obrázku: http://www.mat.cz/matclub/cz/pujcovna/vyhledavani?from=&gid1=1&gid21=1&gid18=1&gid33=1&start=216

Přežijí jen milenci (Only lovers left alive)

23. března 2014 v 21:16 | ann-ihilation |  Filmy
Snímek Přežijí jen milenci je dílo s tak pronikavou atmosférou, že téměř samo o sobě dýchá. Vtáhne vás do sebe svým (ta)jemným kouzlem a před očima vám rozplete nekonečný příběh dvou milenců - upírů - symbolicky pojmenovaných Adam a Eva, které skvěle ztvárnila výrazná Tilda Swinton a krásný Tom Hiddleston. Konečně upíři přestávají být zobrazením temnoty, sexuální energie a nebezpečí, ale nesmrtelností zmoudřelými bytostmi s upřímným zájmem o umění, přírodu a vědu. Účelem nekonečného života přestává být klišé o lačnosti po zabíjení, ale zájem o vzdělání. Před divákem se navíc rozevře intimní krajina dvou protichůdných osobností, které se díky této skutečnosti magneticky přitahují. Introverze využitá jako klíč k umělecké tvorbě se střetává s extroverzí, která smysl života nachází ve vztazích s ostatními bytostmi. Vyvstává otázka, která z těchto dvou životních cest je ta správná, která opravdu něco přináší. Dohromady, jakožto zvnitřnění podstaty dvou milenců, se splétají do dokonalého prožitku a rozumového vnímání reality.


Všechny myšlenky Jim Jarmusch podává pomocí jednoduché zápletky, ve které inteligentně naráží lidskou osamocenost a nepochopení, rodinné problémy, bolest ze ztráty, znuděnost svou existencí a samozřejmě trvalou lásku. Navíc vše je natočeno s dokonalou lehkostí a vzletností, každý detail je precizně propracovaný, každá scéna má smysl, každá myšlenka je vyvážena lehkým humorem a navíc je film doplněn o naprosto fantastickou hudbu. Co chcete víc? Honičky v rychlých autech? Střílení? Lacinou nahotu? Plno filmových triků? To by přeci nebylo fér.


zdroj obrázku: http://www.filmophilia.com/2013/09/29/riff-review-only-lovers-left-alive/

Já, lapač snů

20. března 2014 v 22:00 | ann-ihilation |  Krátké příběhy
První pokus o povídku z pohledu věci

Ohlušující ticho tajemného bohnického hřbitova

14. března 2014 v 17:54 | ann-ihilation |  Kde, kdy a co?
Když se řeknou Bohnice, drtivé většině lidí se samozřejmě vybaví psychiatrická léčebna. Už málokoho ale napadne, jak strašidelné musí být místo, které bylo zřízeno po jejím založení pro pohřbívání pacientů. Říká se, že citliví a vnímaví lidé na hřbitově cítí silnou negativní energii. Místo k tomu přímo vybízí.

Jeden z mála náhrobků, které na hřbitově zůstaly

Hřbitov je již téměř padesát let neudržovaný, jediné, co z něj zůstalo je torzo tehdejšího kostelíka používaného jako márnice, kterému chybí střecha. Je tu k vidění pár náhrobků, zbytek hrobů je porostlých břečťanem, takže jsou patrné jen jejich obrysy, ale podle všeho se tu nachází (nebo nacházelo) přes čtyři tisíce hrobů. Většina, jak už víme, patřila pacientům - proto se hřbitovu někdy přezdívá Hřbitov bláznů - další italským vojákům, kteří zde zemřeli za první světové války (léčebna tehdy sloužila jako zajatecký tábor a vojáci prý povětšinou zemřeli na tyfus), dokonce je tu pár hrobů označených daty, které odpovídají době pozdější, než kdy bylo dovoleno pohřbívat.

Už téměř padesát let je hřbitov zavřený a pro veřejnost nepřístupný. Stejně tak je ale známo, že se přes jeho zeď dá snadno přelézt a tak je velmi vyhledávaným tajemným místem. Tvrdí se, že láká k satanistickým obřadům, stejně tak ale láká každého jen trochu zvídavého člověka, protože má velmi zvláštní atmosféru. Stromy a hroby ojíněné břečťanem, neúprosná úzkost, podivný proud energie a podle některých dokonce zednářské znaky.

Přiznejte to, takováto atmosféra nikoho nenechá chladným...

V současné době se začíná mluvit o rekonstrukci, ale co vím, jde o o.s., takže je docela problém sehnat větší množství peněz. Ale jelikož se v poslední době hřbitov dostává do povědomí i prostřednictvím médií, zřejmě se něco dít začne. Jsou plánované úklidové akce a časem i oprava kostelíka, ze kterého se vcelku zachovala vlastně jen kladka, která sloužila k vytahování rakví s nebožtíky. Peníze se mimo jiné budou získávat i prostřednictvím vstupného vybraného z komentovaných prohlídek, které se chystají na květen.

Ruiny dřívějšího kostelíka

Jestli se tedy zajímáte o tajemno, či vás jen láká poznat kus historie ukrytý na severu Prahy, doporučuji navštívit právě toto místo. Sice se o něm někdy mluví jako o místě, kde je největší koncentrace negativních sil, ale.. není to snad jen o důvod víc, proč tam jít? Na chvíli se můžete přenést do jiného světa, který se za zdmi a dvěma kovovými bránami nachází, do světa vystřiženého jako z hororových povídek či gotických balad.
Samozřejmě s úctou, to snad ale nemusím říkat.

Vaše ANNihilation alá bohnická lady


Supernatural (Lovci duchů)

14. března 2014 v 14:03 | ann-ihilation |  Seriály
Na první pohled to vypadá jako další béčkový seriál (jako je třeba Buffy nebo Angel), ale opak je pravdou. Jde o docela příjemné fantasy, které je úzce spojené s některými hororovými prvky, ale ne těmi, ze kterých člověk nemůže ještě tři dny usnout, ale spíše těmi, které korespondují s tajemnem. Navíc je seriál doplněný o dva výrazné sympaťáky, kteří hrají bratry a tím se docela vtipně rozkrývá možnost řešit vztahy, které mají mezi sebou. Občas prostě vyvstává otázka, jestli bráchu chránit nebo mu jednu vrazit.


Určitě tedy nejde o nějaký intelektuální počin, který vám přinese spousty nových myšlenek a poznatků, ale spíš o dobrý kousek pohody se zajímavým zaměřením navíc skvěle doplněný o kvalitní rockovou hudbu.

zdroj obrázku: http://chrisjbradley.com/2013/07/26/supernatural-super-serious/

Dopisování - mrtvé médium nebo živoucí krása?

14. března 2014 v 12:34 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Žijeme v době vyspělých technologií, ve které se můžeme spojit s kýmkoliv odkudkoliv a to za minimální čas. Máme mobilní telefony, icq, facebook, skype a tvrdíme, že jsme si tím blíž. Tento rozmach vytlačil stará klasická přání v podobě pohledů a sdělování zážitků a často i milostných citů ukrytých v dopisech. Ptám se sama sebe, jestli to není obrovská škoda a odpovídám si, že obrovská.

Nejen, že se obrovským rozmachem internetu vytratila osobní komunikace, také se z ní nějak ztratil cit, paradoxně i pocit blízkosti. Přání k narozeninám dostáváme na facebookovou zeď, v lepším případě na mail nebo smskou. Sice pořád platí, že je hezké, že si na vás někdo vzpomene, ale mám pocit, že to ztratilo nejen trvalost, ale i trvalejší hodnotu.

Na ukázku pohledy, které jsem dostala za poslední dva roky. Od pana Modrého z Brna a Anglie, od kamarádů z Paříže, od kamarádky ze Španělska, od dalšího kamaráda z Bečvy a jeden (který byl pro mě a pro bráchu) takový pofidérní, na kterém bylo ale napsáno Pearl jam a poslední s přáním do nového roku od paní Plantové. Sice to není obrovská sbírka, ale všechny mě neskutečně potěšily.

Vzpomínám si, že když jsme byly se sestřenicí malé a hrály si u dědy a babičky na půdě, jeden z nejlepších objevů byl šuplík plný pohledů. Pozdravy z cest, přání, nebo třeba jen milé vzpomínky vepsané na obrázkových kartách se nám tehdy hodily ke spoustě her, s odstupem času v tom vidím krásnou nostalgii. Jelikož jsem narozená ještě začátkem devadesátých let, pohledy (a také korespondenční lístky, na které se dalo malovat) patří neodmyslitelně i k mému dětství. Dostávala jsem je od rodičů na školy v přírodě a tábory (museli mi posílat pohledy s obrázky koní, protože jsem do nich byla blázen) a stejně tak jsem se posílala jim, aby věděli, jak se mám. Stejně tak jsme si posílali pohledy a dopisy s kamarády. Teď, když odjede dítě z domu, může mu maminka volat každý den, takže se mu sice tak nestýská, ale vede to k nějaké samostatnosti?

Toto je moje kouzelná krabička. Není v ní schovaný džin (ani gin), ale všech (zatím!) šestnáct dopisů od pana Modrého a pohledy z jeho cest. A taky jeho fotka, na které je malý kluk, ale tu vám neukážu, protože se nad ní mohu rozplývat jen já.

Nevím, jak se to mohlo stát, ale zázrakem jsem potkala člověka, který tyto pocity sdílí. S mým panem Modrým si pravidelně posíláme dopisy. Jsme tak trochu spřízněné duše, které nerady telefonují a píšou si krátké zprávy. Nejenže je krásné, že si k dopisům po čase můžete vracet a otevírat tak třpytivé dveře minulosti, především je hlubší. Když dostanete dopis, tak víte, že si na něm dal člověk víc záležet. Tím nemyslím, že běžel na poštu, ale víte, že nad ním dlouho přemýšlel a dal do něj - chtě nechtě - velký kus sebe. Že přemýšlel nad tím, co jste mu psali vy a četl to znovu a znovu, aby vám co nejlépe odpověděl, napsal vám něco krásného, přemítal nad slovy, možná vám do něj vložil i nějaké překvapení (třeba píseň, co pro vás napsal nebo usušenou kytičky ze zahrádky) a psaním vás neskutečně potěšil.

Vějíř mých pokladů. Snad se nezlobíte za tu zamazanou adresu, ne že bych nebyla ráda, kdyby mi někdo napsal, ale člověk nikdy neví! Už si píšeme téměř dva roky a pořád máme o čem - a to se vídáme téměř obdem. Snad bude vějíř pořád větší a větší.

Stejně tak je to s pohledy. Ty sice nejsou tak osobní, ale je to jedna z nejhezčích věcí, která k vám může zavítat, odjede-li vám někdo milý a dlouhou (někdy i kratší, ale stejně víte, že je daleko) dobu pryč. Začala jsem si ale všímat, že pohledy jako takové jsou pořád dost populární. Hlavně když někdo jede do ciziny, posílá je.

Poslední dobou se dokonce dost rozmohl fenomén zvaný "postcrossing". Jde o internetovou aplikaci, kde uvedete své údaje a ona vám náhodně vybere dalšího registrovaného člověka, kterému pošlete pohled. Jedna moje dobrá kamarádka je tím úplně unešená a už má opravdu obrovské množství pohledů nejen přijatých ale i odeslaných. Pro tyto fajnšmekry je vždy velkou radostí dostat pohled z nějaké exotické země, naopak dost časté jsou pohledy z východu. Je tedy vidět, že zájem o pohledy by byl, i když poněkud neosobně.

Zajímalo by mě - jak to máte vy? Posíláte si někdy pohledy, či snad dokonce dopisy, nebo dáváte přednost jiným způsobům komunikace? Proč?

Vaše ANNihilation

Alice in chains - Would? (text+překlad)

13. března 2014 v 20:30 | ann-ihilation |  Alice in chains
Would? je asi jedna z nejznámějších písní této úchvatné grungeové kapely, ať už jí máte v povědomí z koncertů nebo třeba z filmu Singles, jistě musíte uznat, že jde o dost kvalitní hudbu se silnou textovou stránkou. Píseň napsal Jerry Cantrell a jak je jistě ze slov patrné, je o drogách - konkrétně se zaměřuje na smutnou smrt Andyho Wooda (Mother love bone), který po předávkování heroinem upadl do kómatu, ze kterého se nikdy nemohl probrat.


Would?

Know me broken by my master
Teach thee on child of love hereafter

Into the flood again
Same old trip it was back then
So I made a big mistake
Try to see it once my way

Drifting body it's sole desertion
Flying not yet quite the notion

Into the flood again
Same old trip it was back then
So I made a big mistake
Try to see it once my way

Into the flood again
Same old trip it was back then
So I made a big mistake
Try to see it once my way

Am I wrong?
Have I run too far to get home?
Have I gone?
And left you here alone?
If I would, could you?


Chceš?

Znáš mě zničeného mým pánem
Poučil tě o posmrtné lásce už jako dítě

Znovu zaplaven
Tím samým, co kdysi
Tak jsem udělal obrovskou chybu
Snažil jsem se to jednou jedinkrát po svém

Bezvládné tělo jako jediná možnost útěku
Vznáší se, docela bez názorů

Znovu zaplaven
Tím samým, co kdysi
Tak jsem udělal obrovskou chybu
Snažil jsem se to jednou jedinkrát po svém

Znovu zaplaven
Tím samým, co kdysi
Tak jsem udělal obrovskou chybu
Snažil jsem se to jednou jedinkrát po svém

Jsem tak špatný?
Zběhl jsem tak daleko od domova?
Zmizel jsem?
A nechal tě tu opuštěnou?
Kdybych chtěl, mohla bys?

Pete Townshend & Eddie Vedder - Heart to hang onto live 99

11. března 2014 v 13:05 | ann-ihilation |  Další hudba
Hudební ráj! Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna oni dva budou znít dohromady tak dobře. (Nikdy by mě nenapadlo, že ta blond mě bude tak rajcovat..) Krásná chytlavá melodie, která bere srdce, paradoxně.


Johnny boy, he's always proppin' up the bar
He's sees life crystallized through his jar
Because he only lives for beer
But his whole life is just a cry of fear

Give me a heart to hang onto
Give me a soul that's tailored true
Give me a heart to hang onto
A heart to hang onto

Sally seems to get bigger everyday
She evens out in a contented way
A finger on the pulse of every guy
But deep in the night you can hear her cry

Give me a heart to hang onto
Give me a life that's tailored true
Give me a heart to hang onto
A heart to hang onto

Give me heart to hang onto
Give me a soul that's tailored true
Give me a heart to hang onto

Give me a heart, give me a heart
Give me a heart, give me a heart
Give me heart to hang onto
Give me a heart, give me a heart

Danny, wants to save for a new guitar
He wanna learn to play but he won't get far
He thinks it's an easy goin' high
But his whole life is just another try

Give me a heart to hang onto
Give him a soul that's tailored true
Give him a heart to hang onto
A heart to hang onto

I need a heart, I need a heart
I need a heart, I need a heart to hang onto
I need a heart, I need a heart
I need a heart, I need a heart to hang onto

I need a heart, I need a heart
I need a heart, I need a heart
I need a heart, I need a heart


zdroj obrázku: http://moookieblaylock.tumblr.com/ (moje oblíbená stránka!)

Eddie Vedder - blond fotky

9. března 2014 v 11:44 | ann-ihilation |  Eddie Vedder
Dlouho tady nebyl článek zaměřený pouze na vnější vzhled Eddieho Veddera. A navíc na jeho blond období. Mám z toho dost ambivalentní pocity: fakt se mi na něm nelíbí, protože je to ten typ, kterému sluší tmavá barva; na druhou stranu se mi to na něm líbí, protože mu sluší všechno. (Vždycky když píšu něco takového, tak omládnu, protože mám pocit, jako by mi zase bylo třináct.) Asi za to můžou koncerty (léta páně 1999 a 2003), na které jsem se dívala. Mimochodem, doporučuji tento: http://www.youtube.com/watch?v=ek9C_vIsgB8.





A nebo se mi prostě líbí drsňáci, no.. Ta naušnice tomu prostě dává šmrnc!


(Pojď-sem-kam-jdeš!)





Jsem úchyl, pomoc. (Kecám, chci být úchyl, baví mě můj úchylnej svět plnej úchylnejch myšlenek)


Pearl jam - Thin air (text+překlad)

8. března 2014 v 20:57 | ann-ihilation |  Pearl Jam
Thin air

There's a light, when my baby's in my arms.
There's a light, when the window shades are drawn.
Hesitate when I feel I may do harm to her.
Wash it off cause this feeling we can share.
And I know she's reached my heart in thin air.

Byzantine is reflected in our pond.
There's a cloud, but the water remains calm.
Reaching in the suns fingers clutch the dawn to pass.
Even out, it's a precious thing to bear.
And I know she's reached my heart in thin air.
Yes I know she's reached my heart in thin air.

It's not in my past to presume.
Love can keep on moving in both directions.
How to be happy and true is quest we're taking on together.

Take it on, on, on, on, on.
Take it on, on, on, on, on.

There's a light when my baby's in my arms.
And I know she's reached my heart in thin air.
And I know she's reached my heart in thin air.
And I know she's reached my heart in thin air.
Yes I know she's reached my heart.


Řídký vzduch

To světlo, když Ji držím v náručí
To světlo, které dopadá přes záclonu
Cítím rozpaky z toho, když jsem si myslel, že bych jí kdy mohl ublížit
Smývám to ze sebe, protože to je oboustranný pocit
A vím, že se v tom tenkém vzduchu dotkla mého srdce

V našem jezeře se odráží Byzanc
Ač je tu mrak, hladina zůstává klidná
Sahám na slunce prsty sevřenými v pěst, abych zahnal jeho východ
Vyrovnat se s tím - to je ta krásná věc, kterou chci v sobě nosit
A vím, že se v tom tenkém vzduchu dotkla mého srdce
Ano, vím, že se v tom tenkém vzduchu dotkla mého srdce

Dříve jsem na to neměl odvahu
Láska se může pohybovat oběma směry
Jak být šťastný a upřímný - to je úkol, který musíme řešit společně

Dávat si, dávat, dávat, dávat, dávat, dávat
Dávat si, dávat, dávat, dávat, dávat, dávat

To světlo, když Ji držím v náručí
A vím, že se v tom tenkém vzduchu dotkla mého srdce
A vím, že se v tom tenkém vzduchu dotkla mého srdce
A vím, že se v tom tenkém vzduchu dotkla mého srdce
Ano, vím, že se v tom tenkém vzduchu dotkla mého srdce

Já bych asi neměla odvahu takto přímočaře sdílet se všemi své pocity, klobouk dolů. Je docela zajímavé pozorovat texty, co píše, vzhledem k různým obdobím.
Každopádně mi to teda vůbec nešlo překládat, tak to berte trochu s rezervou. Koneckonců pro ty anglicky vůbec nemluvící to může být alespoň nějaké vodítko.
A upozorňuji, že možná And I know she's reached my heart in thin air naprosto pohltí vaši hlavu a nedostanete to z ní. A nebo to taky možná není globální problém, ale osobní postižení. :D

Eddie - Black

7. března 2014 v 11:51 | ann-ihilation |  Art (k)deco

(Dnešní podivné dopoledne)
Naprostý fetiš v podobě Black a Eddieho Veddera, ke kterému se hrdě přiznávám.
Miluju svůj platonický život...

Pink Floyd - Shine on you crazy diamond (text+překlad)

6. března 2014 v 18:02 | ann-ihilation |  Pink Floyd
K osmašedesátým narozeninám Davida Gilmoura přikládám tento hudební skvost, syrovou ozvěnu západního slunce, zhudebněný stesk, dokonalost každým tónem i veršem... Snad jen - ať se líbí i vám...

Příznačná fotografie k prvnímu verši... Achjo, mé platonické lásky stárnou (pokud mají tu šanci a nejsou již po smrti) a nové nepřichází. Víc takových současných zpěváků a hudebníků! Nejen pro jejich dlouhé vlasy, ale především pro ten talent!


Shine on you crazy diamond

Remember when you were young, you shone like the sun.
Shine on you crazy diamond.
Now there's a look in your eyes, like black holes in the sky.
Shine on you crazy diamond.
You were caught on the crossfire of childhood and stardom,
blown on the steel breeze.
Come on you target for faraway laughter,
come on you stranger, you legend, you martyr, and shine!
You reached for the secret too soon, you cried for the moon.
Shine on you crazy diamond.
Threatened by shadows at night, and exposed in the light.
Shine on you crazy diamond.
Well you wore out your welcome with random precision,
rode on the steel breeze.
Come on you raver, you seer of visions,
come on you painter, you piper, you prisoner, and shine!


Zař dál, bláznivý démante

Vzpomínáš na to, když jsi byl mlád? Zářils jako slunce.
Tak zař dál, ty bláznivý démante.
Když teď pohlédnu do tvých očí, je to, jako bych se díval na černé díly v obloze
Zař dál, bláznivý démante.
Prudce tě zasáhli na pomezí dětství a slávy,
Byls odvanut s ocelovým vánkem.
Tak pojď, ty terči pro vzdálený smích,
Pojď, ty cizinče, legendo, mučedníku, a zař!
Moc brzo jsi odkryl tajemství, plakals pro lunu.
Zař dál, bláznivý démante.
Zhrozen stíny noci, přitom vystavený napospas světlu.
Zař dál, bláznivý démante.
Vyčerpán svých příchodem s náhodnou přesností,
Připluls s ocelovým vánkem.
Tak pojď, ty zuřivče, ty proroku,

Pojď ty malíři, ty pištče, ty vězni, a zař!


Zdroj obrázku: http://united-metal.ru/17966-Download-david-gilmour-diskografiya-1946-present-days-skachat-320.html

Chuť

6. března 2014 v 13:34 | ann-ihilation |  Prý poezie
Chutnáš po červeném mase a medu,
po odlescích zrcadel a střepech ledu
Chutnáš jako znovu otevřené rány
smutná krása, bolest i nečinnost

Chutnáš po trpkosti milování

LD na 6.3.2014

6. března 2014 v 10:43 | ann-ihilation |  Sny
Jedeme s rodiči navštívit tetu a potom do domu po babičce a dědovi. Procházím místnostmi, dívám se na věci kolem a vzpomínám, jaké to tu bylo dřív. Sednu si v místnosti, co je vedle kuchyně a používala se jako obývák a zkouším si vzpomenout, jaké to bylo v minulosti, když byli prarodiče naživu. Představuji si, že si povídám s babičkou a děda zatím vaří oběd a v tom momentě se začnou zhmotňovat a opravdu tam jsou. Povídám babičce o tom, že drhám náramky a ona se mě ptá, jak se to dělá. Vysvětluji jí to a dodávám, že ona je hrozně šikovná a určitě by to zvládla. Že mě kdysi učila plést a háčkovat, a já už si teď nevzpomínám, jak se to dělá, tak se to nakonec budu muset zase naučit sama. Nevím přesně, co mi odpovídá, ale je to něco utěšujícího, něco ve smyslu, že jsem šikovná, s trochou něhy. Uvědomuji si, že jde o sen, ale nijak se nesnažím měnit jeho podstatu, nic, jen ho nechávám plynout. Vím, že mluvím s někým, kdo už není naživu, jako by byla duch a já se naposledy snažila nasát nějaké minulé štěstí, které si budu moct uchovat do budoucna. Cítím přemíru emocí, mám na krajíčku, zvedám se a říkám jí, ať mě na chvíli nechá o samotě.
Probouzím se s pocitem nějakého mystického zážitku. Oceňuji snahu podvědomí o snahu smíření právě touto poetickou myšlenkou.

Remakey filmů aneb ždímejme peníze ze starého oslíka

5. března 2014 v 10:51 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Otevřela jsem novinky na čsfd, a první, co mi padlo do oka, bylo, že se bude dělat remake slavné Godzilly. A bude to v podstatě remake remakeu. Trailer jasně naznačuje, že tato podívaná bude lepší než originál - víc akční, víc napínavé, víc moderní. Ale co je na tom pravdy?
Platí to, že svět filmu pohání mamon. Pokud někdo natočí velmi úspěšný snímek, pravděpodobně přichystá několik pokračování, dokud se nezhnusí i nenáročnému divákovi a bude nucen přestat.


S rychle posouvající se dobou se také rychleji zdokonalují počítačové efekty. V pětapadesátém roce byl za velký boom považován film Cesta do pravěku. V něm byly modely prehistorických zvířat točeny z větší blízkosti než lidi, takže tímto optickým klamem vypadala reálně vysoká. Když se podíváme na tyto efekty teď, připadají nám trochu úsměvné. V současnosti lze vše vytvořit počítačově, a to nejen triky, ale klidně celý film.


A právě tento fakt dává filmařům možnost vzít starý film a dát mu modernější háv. V některých snímcích se využilo oblíbené kreslené předlohy a film se znovu natočil s herci - zářným příkladem je Asterix a Obelix (původní zde a novější zde) a 101 dalmatinů (původní zde a novější zde - hodnocení uživatelů hovoří za vše). Ale proč zůstat u kreslených, když jde znovu natočit téměř vše?

Jenomže snímky jasně dávají najevo, že záměr byl jediný - vydělat co nejvíc na něčem důvěrně známém. Motto zní: "Více triků, méně důvtipu." Ať už si vezmeme nudný příklad, jakým je remake Souboje titánů, plytkou napodobeninu strašidelného Kruhu (u kterého se především změnilo etnické obsazení) nebo předělaní Návštěvníci, kteří postrádají sebemenší kousek humoru, mám z toho špatný pocit. Je to jako vzít opravdu dobrou knihu, vynechat každou druhou větu, zabalit jí do třpytivějšího obalu a prodat ji dráž.

Abych nebyla jen proti, napadá mě jeden dobrý příklad remaku. Je to film "Město andělů", který se opírá o předlohu Wendersova "Nebe nad Berlínem". Sice je původní verze o dost poetičtější, sofistikovanější a tím pádem i kouzelnější, ale remake, ač ztvárněný hollowoodským způsobem, přináší něco nového - jeho odlišný konec probouzí nové myšlenky, nové uvědomění, a ač to není úplně nový film, není to také úplně ten starý film.

Předělaná díla hýbou světem?

Vyplývá mi z toho jediné: Pokud se někdo snaží udělat remake filmu, jeho motivace by neměla být na poli slávy, ale na území tvůrčího talentu. Nestačí přidat okouzlující triky a nové herce, jestli je film zpracován špatně, nikdo se na něj stejně dívat nebude a dá přednost staré předloze, protože má duši. Když už tedy z nějakého popudu chce zpracovat něco, co už někdo dělal před ním, měl by do toho dát kus sebe, kus novoty, kus myšlenky a ne očekávat magnet v podobě již dávno slavného jména.

zdroje obrázků: http://www.iklubovna.cz/clanky/foglarologie/pikarecky-tym-se-sesel-v-rehlovicich-2138,
http://www.thisiscolossal.com/2011/12/booooooom-announces-remake-finalists/

Simone de Beauvior - Zlomená žena

4. března 2014 v 22:41 | ann-ihilation |  Literatura
Simone de Beauvoir představuje ve své knize silně niterní prózu protkanou beznadějí a v každé ze tří povídek na ní pohlíží jiným způsobem; jinou smířlivostí a jiným východiskem. Zvláštní je, že se i přes námět ztrácení sebe sama příběhy silně odlišují svou gradací, stylem podání a především tím, co ve čtenáři dokážou zanechat.


Ve "Věku odříkání" se autorka zaměřuje na bolest způsobenou stárnutím, plynutím života do tmavého kouta místnosti. Ženě, která povídkou provází, toto období velmi těžko snáší. Ztratila na důležitosti. Její syn naslouchá své ženě, nikoliv své matce; není pro něj již důležitá? Těžce tuto hluboké poznání nese a nechává se strhnout afektem, nepoznává se. Jenomže odříkání není celoplošné, únik a oporu nachází ve svém muži, který jí pomáhá se se skutečností smířit a neobracet ji zbytečně (?) proti sobě.

Druhá povídka je téměř až ohavně osobní zpovědí, kterou pronáší žena zhrzená samotou. Nikdo jí není oporou, všichni se obrací proti ní (ať už jsou v právu nebo ne), není kam uniknout, komu se vyzpovídat, kde nalézt pomoct. Tak se tedy obrací k hněvu; nechává se pohltit nenávistí bezmocných a snaží se svých negativní pocity přebít zlostí. Je ohavné si od bolesti pomáhat čirou zlobou - byla tu však jiná možnost? "Monolog" vyšlapává cestu od osamocení k nenávisti.

Podle posledního příběhu nese název celá kniha - je tomu tak proto, že je to povídka nejsilnější, nejosobněji pojatá a především nejsmutnější. Žena, jejíž příběh je čtenáři nastíněn formou deníku, je nucena potýkat se se skutečností, že jí manžel přestat milovat. Okolí se jí snaží nabízet různá řešení, ale jaká řešení mohou existovat pro ženu, která celou svou existenci vložila do lásky? Ztrácí samu sebe a neví, jak tomu čelit - prakticky vzato ani nemůže. Velmi zajímavý je kritický náhled na její dcery: jedna se šťastně vdala, ale nikdy se v ničem nenašla, druhá se naopak rozhodla oddělit svůj život od citů a povrchně, ač bez zranění, proplouvat časem. V těchto úvahách se rozvíjí ještě silnější existenciální utrpení, než tomu bylo doposud - vyvstává otázka, zda-li existuje nějaká cesta, která je ta správná jak pro jednotlivce, tak jeho blízké okolí. Tento poslední příběh zřejmě v každém zanechá spousty otázek. Můžeme jednat, jak nejlépe umíme, milovat z celého srdce, ale nestačí to. Proč? Samá podstata je nezměnitelná. Existuje z takové agónie východisko? Ne. Dveře galantně otevírá strach z budoucnosti…

zdroj obrázku: http://www.bazar-knih.cz/simone-de-beauvoir-zlomena-zena

Neil Young - Walk with me (text+překlad)

3. března 2014 v 13:41 | ann-ihilation |  Neil Young

Walk with me

I feel your love
I feel your strong love
I feel the patience among conditional love
I feel a strength
I feel your faith in me
I'll never let you down no matter what you do
If you just walk with me and let me walk with you
I'm on this journey I don't wanna walk alone

Walk with me
Walk with me
Walk with me
Walk with me

Walk with me
Shine me a light
Walk with me
Walk with me

I lost some people
I was traveling with
I missed a soul
in the old friendship


Kráčej se mnou

Cítím tvou lásku
Cítím tvou silnou lásku
Na rozdíl od podmíněné lásky cítím její stálost
Cítím sílu
Cítím, že ve mě věříš
Nezáleží na tom, co uděláš, ale nikdy tě nezklamu
Stačí, když půjdeš se mnou a necháš mě jít vedle tebe
Jsem na cestě, kterou nechci kráčet sám

Pojď se mnou
Pojď se mnou
Pojď se mnou
Pojď se mnou

Pojď se mnou
Skvěj se pro mě světlem
Pojď se mnou
Pojď se mnou

Ztratil jsem některé lidi,
Se kterými jsem cestoval
Minul jsem duši
Ve starém přátelství

A moje oblíbená verze s Pearl jam:
Nemůžu si pomoct, ale má to pro mě mnohem větší kouzlo, když si Neil užije sám až tu poslední sloku. A taky hudebně je takové jinačí. Ale asi jsem jen prostě šťastnější, když hraje s mou nejmilejší kapelou..

Ú(plně)NOR(mální úmor)

1. března 2014 v 11:40 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
ÚNOR

Kdo ticho miluješ a samotu
a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí
nasloucháš rytmu života,
zda někdy neslyšíš
hlas hlubin ?

Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání.
Mlčení země bolí.
Však dole
tep srdce chvěje se a skrytý pramen temnot
dere se k světlu.

A píseň mladých vod
tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí,
že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.
(Karel Toman)

Únor? Jo tak to jsem si podělala, co jsem mohla. Tadáááá a už nejsem na škole, která mě bavila. Tadááá, ta u nás vyhlášená vyhazovací historie mě dostala. Jako kdyby to nebylo o dva body, tak by to nebyla taková prča. Nejspíš to vypadá, že budu rodiče vysávat do konce života nebo nevim. Jsem fakt neschopná. Jo a ještě abych nebyla přehnaná, tak si dávám přihlášku znovu na tu samou školu. Tak když je to jediná humanitní vysoká, kde si můžeš zapisovat předměty podle sebe a baví tě to. Paradoxně tyhle vyhazovy posilujou vztahy mezi (bývalými) spolužáky. No co, můžeš to jít přepít a stát se králem parketu na cizím maturitním plese.

Ten pocit, když večer poctivě pijete rum z kelímků, abyste si navzájem nepředali různé druhy nemocí a v noci stejně nakonec ochutnáváte všechny druhy drinků z jedné sklenice. Jo a je fajn náhoda potkat na škole někoho, jehož nejoblíbenější kapela jsou Pink Floydi a je stejně nezodpovědnej jako vy. (Ne, to už je spíš problém)

Jinak další velká prča je, že je kamarádka v bláznci. Sice je tam dobrovolně, ale stejně. Jestli si myslíte, že nemocnice v mnoha ohledech nefungují, je tomu tak i tohoto zařízení. Lidský přístup asi není vítán nikde, aneb pomož si sám. Ale stejně věřím, že jí to pomůže v mnoha jiných ohledech a nakonec to bude - s odstupem času - cenná zkušenost.

A skoky do dálky z houpačky vyhrává.... Samozřejmě ten těžší, takže já!

Co je naopak dobrá zpráva, nebo alespoň fakt-hustej-mazec je to, že se pan Modrý nastěhoval kousíček ode mě. Bydlí ode mě asi deset minut chůze a je v (konečně! po těch pidi midi kolejích) velkém bytě, kde je hezky. Hlavně nad postelí už má plakát Pearl jam, tak se mi tam líbí. :D

Magický rituál - přání, aby si Eddie nechal znovu narůst dlouhé vlasy.
(Všichni ostříhaní muži by mohli, moje přestava Ráje vzrůstá)

A co nového? Poprvé jsem zkoušela upéct bábovku a povedla se! Teda, to nejdůležitější se ukáže dnes, jestli zachutná panu Modrému. Malý krůček pro lidstvo, ale velký pro mě, nikdy jsem nic moc nepekla a nevařila, ale poslední dva roky mě to začalo bavit. Jednou ze mě bude třeba i dobrá kuchařka. (Haha)
Starou věcí je sice má impulsivita, ale novou moje šílené vlasy. Pomoc, peroxid už, jak by E. A. Poe řekl, nikdy víc! Vypadám jako blázen a líbí se mi to. Někdy.
A asi (určitě) jsem se opět zbláznila do drhání náramků. Jupí!

Musela jsem sem dát tuto fotku, protože tady ta bábovka vypadá hrozně odpudivě. :D Jediné, co jsem nevychytala, je její sladkost, je sladká až moc. Mamka mi řekla, že už jedla lepší, asi aby mě potěšila (hlavně že svou jedinou pekla někdy před čtyřiceti lety), ale bráchovi a tátovi se po ní dělaly boule za ušima, tak nevím. Oni taky sní všechno. Každopádně je pečená z lásky a to je hlavní! (Jo, musím se nacvičit, abych v květnu zvládla narozeninový dort. Jo a víte pro koho.)

Co váš únor? Úmor nebo humor?
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!