Únor 2014

Zeď Bohumila Hrabala

28. února 2014 v 17:18 | ann-ihilation |  Kde, kdy a co?
Pražskou Libeň proslavil především osobitý spisovatel Bohumil Hrabal. Dlouho na tomto místě žil a také ho často popisoval ve svých knihách. Dům, v němž s jeho ženou bydleli, byl bohužel zbourán. Avšak toto místo díky umělkyni Tatianě Svatošové nezůstalo zapomenuto. Dlouhou zeď, která zde nyní stojí, zdobí dominantní portrét spisovatele, psací stroj značky Pereko, knihovnička, pivo, Hrabalovy pověstné kočenky a úryvky textu z jeho děl.

Zajděte se na ní do ulice Na Hrázi podívat i vy. K nevzhlednému okolí velmi kontrastně vyvstává a není možno ji přehlédnout. Boj proti šedi zde vykvétá tím nejkrásnějším způsobem.


Proč je právě teď řeč o tomto místě? Bohumil Hrabal má totiž letos výročí. Od jeho narození už uplynulo celých sto let a bylo by vhodné si ho, jakožto jednoho z nejlepších českých spisovatelů, připomenout.

Bohumil Hrabal byl velmi zvláštní osobnost. Na střední škole propadal, ale aby udělal radost mamince, vystudoval práva na Karlově univerzitě. Později se, kvůli totalitě, která zde panovala, živil především manuální prací, první knihu vydal dokonce až ve svých devětačtyřiceti letech.

Jeho tvorba je obsáhlá, hravá, jemně melancholická, vtipná a především velmi osobní. Ve většině knih vychází z vlastní zkušenosti - ať už v Postřižinách vypráví o svých rodičích, ve Svatbách v domě o své ženě (a také dost kriticky o sobě samém) nebo ve svých povídkách vtipně popisuje kerské a nymburské podivíny a pábitele.

O čem se už moc nemluví, je strach, který spisovatele sužoval. Dlouho měl zakázáno publikovat, a když se do rukou tehdejší policie dostaly jeho samizdaty, Hrabal se bál psát a dosti fatálně to jeho tvorbu pozměnilo. Co je na druhou stranu vtipné, je tvůrčí proces, kterým procházel. Ze starých záznamů a vyprávění se ví, že celé dopoledne nervózně klepal do psacího stroje a jak měl napsáno, sedl na kolo a jel na pivo nebo kořalku. Vždyť sám, snad dokonce i bez nadsázky, tvrdil, že "pravej mužskej je vždycky drobet přivožralej, trošku je nastydlej a kapánek smrdí močůvkou."

Záhadou je doteď jeho smrt. Vypadl z pátého patra na Bulovce. Doteď se jen vedou spekulace o tom, jak to bylo. Jedni tvrdí, že svůj život ukončil, protože na tom byl dost zle a nechtěl se více trápit, druzí se přiklání k tomu, že šlo o náhodu a vypadl, když chtěl krmit ptáčky.

Jak tomu kdysi bylo, se už nedozvíme. Jediné, co nám může tohoto skvělého autora přiblížit, je čtení jeho pozoruhodných knih. Co letošní rok pojmout jako Rok Bohumila Hrabala a připomenout si ho přečtením nějaké z jeho knih? Já to tedy udělám určitě.



ANNihilation


Victor Hugo - Bídníci

27. února 2014 v 11:11 | ann-ihilation |  Literatura
Někoho možná zprvu vystraší rozsáhlost knihy, ale opravdu není čeho se bát. Victor Hugo slova používá důmyslně a čtenáře neznudí nicneříkajícím vyprávěním. Bídníci - to je dílo, které je naprosto nepřekonatelné, propracované do detailu a hlavně dokáže v každém něco zanechat. Nejúžasnější je líčení postav. Je to opravdu poprvé, co někdo dokonale dokázal popsat jednotlivé lidské povahy se všemi jejich touhami, emocemi, motivacemi a utrpením z ambivalentních pocitů, které sužují jejich bídnou duši. Dokonale propracovaná postava Jeana Valjeana vás vtáhne do jeho bloudění. Není možné se s ním nesnažit ztotožňovat, zamilovat si ho a obdivovat obrovský růst jeho osobnosti a pokory. Jak na Jeanu Valjeanovi, tak na ostatních mistrně vylíčených postavách, dokáže autor vykreslit jakékoliv emoce - od čiré lásky k slepé nenávisti, od průzračné dobroty duše k hloupé temnotě a sobectví, od sebezapření k sebevyjádření. A to vše s lehkou něhou a vírou v hlubokou pravdu skrytou za závojem slov.
Jestli vás ještě něco ohromí, tak to bude nit propletená lidskými osudy, která se nedokáže přetrhnout a opět všechny svádí k sobě a přivádí je až k nejvyššímu bodu vášně. Co je pro mě naprosto nepochopitelné, je doba, kdy byl román napsán. Je neuvěřitelné, že v té době někdo stvořil tak úžasné dílo, že nikdy nezestárne. Jeho idey jsou totiž olemovány osudy lidského utrpení, které se s časem nemění. Bídníkem jste možná i vy. Bída ale není něco materiálního, je to kus vás, který si v sobě nesete. Je to ten člověk hluboko uvnitř, který trpí ve své podstatě a s této bídy není úniku. Román vás k sobě touto skutečností připoutá a vtáhne vás do napínavého příběhu, kde každá malá náhoda může nakonec sehrát hlavní roli, kde má každý člověk svůj úděl, kde se některé činy nedají vysvětlit, protože je neovládá síla mysli, ale síla srdce. Jak lépe popsat tíhu (lehkost?) lidského života, než jako bídné bloudění?


zdroj obrázku: http://book-lords.blogspot.cz/2013/12/to-nejlepsi-z-roku-2013.html

Zastřelená duše Střeleckého ostrova

25. února 2014 v 11:44 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Při procházkách po Petříně nebo záhadnou Kampou všechny vždy lákal svým kouzlem blízký Střelecký ostrov. Ač uměle vytvořený, vždy měl nějaké osobní kouzlo; atmosféru, která z něj čišela. Prarodiče tam ještě kdysi chodili do restaurace se zahrádkou, moje generace posedět s přáteli a kochat se výhledem na staré budovy a život kolem. Bylo to jedno z klidných a pohodových míst v centru Prahy, kde jste se mohli ukrýt před ruchem a uvolnit se. Konaly se zde i hudební akce, z mnou navštívených kupříkladu United islands a Prague pride. Obojí bylo oživením pro město - most Legií se na chvíli zavřel pro auta a proudily po něm, směrem za zábavou, davy lidí.

Teď je Střelecký ostrov po kompletní rekonstrukci. Musím vypíchnout jedinou věc, která se změnila k lepšímu, a tou je výtah (ať už pro vozíčkáře nebo pro maminky s kočárky). Na ostrově vyrostla dětská hřiště (to taky asi není nic, co by se mělo vyčítat) a předělaly se lavičky a schody vedoucí k vodě. Fatální změnu prostředí utvrzuje hlídač, který zde korzuje tam a zpátky a hlídá, aby se nic nedělo. Včetně toho, aby někdo nevstoupil na trávu. Chodi se smí jen po vyznačených cestách a sedět na vyznačených místech. Na noc se ostrov zavírá. Atmosféra místa odplula společně s velkou vodou. Už to není zlatý bod uprostřed centra, je to jen další nudné místo; vyčpělá vzpomínka.

Je zvláštní, že některé změny mohou ničit. Záměr rekonstrukce je mi zřejmý, ale mám pocit, že byla provedena moc uměle, násilně, vedla ke strohosti. Střelecký ostrov byl místem, na které jsem měla spoustu krásných vzpomínek. Toulky s kamarády, klouzání se na zamrzlé Vltavě, odpočinek od ruchu aut, která se sestoupením na něj posunou někam vysoko nad vás. Teď je to co? Odvážím si říct, že dost strašidelné místo. Naprosto bezelstně jsme tam zamířili, že si sníme večeři. A ve chvíli, kdy jsme vytáhli jídlo, se sletěli všichni racci, labutě, holubi a kachny z celé Prahy a chtěli si dát s námi. Nic proti ptactvu, ale bylo jich tam nepřeberné množství, že jsem si připadala jako v Hitchcockově hororu a říkala jsem si: "Sem už nejdu nikdy". Nevěřila jsem, že mě hlídač zachrání.

Vzpomínka na Střelecký ostrov (podzim 2010)

Kdybyste viděli toto místo na podzim, kdy jsou stromy obsypány barvami a lampy v noci do nich odrážejí kouzelné příběhy, nikdy by vás nenapadlo, že někdo může celé kouzlo zmuchlat, vyhodit do koše a pokrýt místo zhmotnělou náladou nákupního centra - vyděleného světa, kde máte mít pocit bezpečí, ale ve skutečnosti je to jen patos, který vám nic nedává.

Sbohem, kráso. Nezbývá nic jiného, než hledat tajemství ukrytá v nekonečných zákoutích Petřína. A možná pak najít to pověstné Druhé město.

ANNihilation

Náramkování - Pearl jam

24. února 2014 v 17:00 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření
Loučím se s penězi na víno, protože je budu utrácet za bavlnky, nejspíš mě opět chytla drhací mánie a budu dělat náramky jako pominutá. A jestli mě to přejde, tak jsem alespoň stihla dokončit tento pro pana Modrého. Samozřejmě jsem ho tvořila i během poslechu koncertů Pearl jam, takže je hudbou přímo naplněn!


"M" je až za rohem, nápis totiž vyšel dost dlouhý. Tak se snad bude líbit, ten pérdžemáckej (já to prostě jen chtěla napsat takhle), co má teď, se už rozpadá.

Náramkování - Grunge

24. února 2014 v 13:27 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření
Zkouším nové vzory a jaký jiný nápis než právě "grunge"? :) Zase jsem se chtěla vrátit ke své nejmilejší barevné kombinaci (červená+černá), ale na fotce to bůhvíproč* vypadá růžově. Na ruce naštěstí ne, růžová je totiž jedna z mála barev, kterou dobrovolně neobléknu..


*protože neumím fotit

Náramkování - Nocturno

18. února 2014 v 23:27 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření

Pan Modrý mi rozšířil obzory, takže nedělám pouze náramky s převahou červené (nečekaně s kombinací černé), ale velmi odvážně (na někoho, kdo několik let nosil jen černé oblečení!) barevné pokusy. Další barvy? Možná příště! Během pletení mi silně začal připomínat jeden obraz z Veletržího paláce, na jehož název ani autora si samozřejmě nemohu vzpomenout, třeba jednou budu plést mé milované obrazy od surrealistů, impresionistů a expresionistů.

Picassovy metamorfózy

18. února 2014 v 23:21 | ann-ihilation |  Art (k)deco

Inspirace pochází ze sna o venkovní galerii, ve které jsem spatřila dva Picassovy portréty, umístěné naprosti sobě na pilířích mostu, které měnily svou podobu v podivném koloběhu života, který se skládal z embyrií, jablek, vran a dalších nesourodých představ.
Omluvte pochybnou kvalitu fotografie, koláž je většího formátu, než můj scaner zvládne pozřít.

LD na 18.2.2014

18. února 2014 v 10:21 | ann-ihilation |  Sny
Stoupnu si na váhu a ta nemůže zaznamenat žádné číslo, jen pobíhá sem a tam. Napadne mě, že jde o sen, a tak se podívám dolů na své ruce. Opravdu - mám úplně jiné prsty. V tento moment jsem si jistá tím, že sním a proklouzávám stropem do jiné místnosti. Zkouším zpívat, zprvu "Já s písničkou jdu jak ten ptáček", pak si ale říkám, že můžu zpívat cokoliv a začnu s Black (od Pearl jam). Mám mnohem lepší a čistější hlas než ve skutečnosti. V místnosti se mnou někdo je. Zprvu působí neurčitě, ale po čase se začíná přibližovat a natahuje ke mně ruku. Není vůbec vidět, kdo to je, je celý zahalený a rozmazaný, ale soudím, že jde o muže. Začínám z něj mít špatný pocit. Natáhnu mu ruku naproti jeho, a ač jí prostoupí, jako by byl nehmotný, mám pocit, že jí silně stiskl a bolí to. Udělám proto pohyb, jako bych mu ruku hladila. On se mi dál nesnaží ublížit a já si ho nevšímám. Chci se proměnit ve vlka, protože jsem to ještě nikdy nezkoušela. Fyzicky se mi to daří, klesnu mnohem níž k podlaze, ale duševně se nedokážu dostat do jiného těla. Zmateně pobíhám a v tu chvíli se sen rozplývá, všechny obrazy mizí a zůstává neutrální prázdno.

Nedělní písně

16. února 2014 v 20:21 | ann-ihilation |  HitParády lalaa
Je totiž neděle, a tito hudební andělé, nenechají mě vůbec spát. A co vás? Která z těchto písní je tou nejskvostnější? A která vyjadřuje tu vaši neděli? Nic neděláte, jste celí nedodělaní, na všechno říkáte "ne", jste v šestinedělí nebo máte v neděli po prdeli?

1) The Doors - Blue sunday

2) The Velvet underground - Sunday morning

3) Krch-off - Neděle smrtná

4) Jefferson Airplane - Young girl sunday blues

5) Stone temple pilots - Naked sunday

6) Nick Cave & Bad seeds - Sunday´s slave

7) The Queen - Lazing on the sunday afternoon

8) John Lennon - Sunday bloody sunday

9) The Black crows - Sunday night buttermilk waltz

Chateauneuf du pape

15. února 2014 v 11:29 | ann-ihilation |  Vína
Od obvyklých vín se dostávám až těm neobvyklým. Chateauneuf du pape je skvost mezi - nejen francouzskými - víny. Od začátku do konce se v něm mísí spousta chutí, které se postupně rozplývají na jazyku, musím dodat, že všechny jsou velmi lahodné.

Přípitek před navždy mladým básníkem. Pití z lahve není v tomto případě barbarství, ale součást oslavy setkání pod širým nebem; neomezenost okamžiku.

Asi bych měla dodat, že ho doporučuji. Samozřejmě. Troufám si říct, že je to zatím (buďme nároční!) to nejlepší víno, které jsem kdy pila. Za kvalitu se v tomto případě ale platí, takže bych spíš poradila, že pokud budete mít příležitost toto víno ochutnat, udělejte to.

Molochův klub poezie - blog

14. února 2014 v 14:22 | ann-ihilation |  Stránky

Právě teď, spolu s dalšími šílenými básníky, rozjíždíme nový projekt. Poezie, poezie a ještě jednou poezie. A proč by ne. Přidejte se i vy! :)

Jaroslav Seifert - Venuši dát hlavu do dlaní

9. února 2014 v 10:25 | ann-ihilation |  Literatura
Koho napadlo udělat právě takový výbor z díla? Středobodem Seifertovy inspirace je láska, ale nikdy ne omezená na lásku milostnou - Seifert překračuje samotné slovo a nechává ho vyznít na lemech veršů upínajících se dál. V tomto výboru šlo o snahu vybrat poezii plnou milostných citů, ale ptám se - proč takto nešťastným způsobem? A hlavně - koho napadlo knížečku doplnit o tak ohavné koláže? Copak ty básně nepochopili? Avšak i přes tuto mrzkou schránku tato lyrika okouzlí, jako vždy se každé lidské bytosti dotkne hlouběji, než je možné a zanechá touhu vzít do ruky tužku a začít psát básně, protože - co může být krásnější?


"Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.

Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.

Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.

Lásku, která oblékla se v smích,
skrývajíc se v řasách na očích.

Když má ještě vločky v kadeři,
vidím kvésti růži na keři.

Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.

Kdo mé naději však zabrání
- ani strach, že přijde zklamání -,

abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená."

zdroj obrázku: http://obalky.kosmas.cz/ArticleCovers/134762_big.jpg

Stojan na prstýnky

7. února 2014 v 16:20 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření
Hledala jsem nějaké návody, jak si vyrobit stojany na šperky a dost mě zaujal stojan na prsteny, který se vyrábí ze sádry. Na chvíli jsem zapomněla na to, že rozbijím věci pouhým pohledem a šla jsem směle do toho. Je to docela jednoduché, když se to tak vezme.

Potřebujete: Sádru, gumové rukavice, kolíček na prádlo a pro jistotu i rašpli.
1) Rozmícháte sádru tak, aby její konzistence připomínala zhruba jogurt.
2) Připnete rukavici ke šňůře kolíčkem a sádru do ní pomalu vlijete.
3) Po tom, co necháte sádru důkladně zaschnout, opatrně rukavici rozstříhnete.
4) Pokud náhodou nestojí, protože hladina sádry zvrdla jinak, než jste předpokládali, opatrně obruste spodek rašplí.

Jelikož jsem moc nevěděla co a jak, nepovedlo se to zcela dle mých představ. Doporučuji tedy neplnit rukavici zbytečně celou, ale třeba jen po úroveň, kde začíná zápěstí, protože pak bude stabilnější. Také je asi dobré vybrat co nejmenší rukavice, protože se dělají dost velké a prstýnky se na ně pak nevejdou.

No, uvidíme, za jak dlouho se mi jí podaří rozlomit. Kdyžtak alespoň budu mít prsty, které budu moct posílat ve výhružných dopisech. :)

J.

7. února 2014 v 15:18 | ann-ihilation |  Prý poezie
Co ti šeptal král Jeremy,
když ti probodával srdce?
Hovořil o lásce?
nenávisti?
touze?
nicotě?

V ráhnoví tvého děsu
stál vždy vzpřímeně
Setnut polibkem
okouzlen deštěm
sám v sobě
v samotě sám
ale nikdy ne sám sebou
Král lásky?
Nenávisti?
Touhy?
Nicoty.

Čím byl jeho hermelínový plášť
proti davu křiku
proti hlubinám duše
proti vlastnímu stínu

O čem ti šeptal do ouška,
maličká?
Mlčel.

Mal(ičk)ost

7. února 2014 v 15:13 | ann-ihilation |  Prý poezie
Dívám se na svět zmenšovacím sklíčkem
Na své malé ruce, do kterých se snažím chytit proud vody
Na své malé prsty ohlodané časem
Na své malé nohy, které kráčí po rozbředlé zemi
Na své malé tělo ztrácející se v závějích budoucnosti

Ale ruce mám tak velké, že v nich mohu držet moře
A z prstů postavit sloupoví chrámu
Pod chodidly mizí celý svět
A tělo zakrývá svit slunce

Já vím, malá je jen má duše

houfno

7. února 2014 v 15:04 | ann-ihilation |  Vadnost bez hranic
Sen: Jsem u doktora, který mi říká, že umírám. Vůbec z toho nejsem rozrušená, asi to už stejně vím. Doktor mluví o tom, že je dobré, že když člověk zemře mezi dvaceti a třiceti letech, lidé neočekávají, že něčeho stihl dosáhnout. Kdybych zemřela až by mi bylo sto, tak by toho čekali o dost víc.

Co od člověka, kterému je dvadvacet vlastně společnost očekává? Dokončování studia a zařazování se do pracovního procesu, pokud se tak již nestalo. Hledání životního parntera, se kterým co nevidět začnete bydlet a založíte vlastní rodinu. Samostatnost, samozřejmě - co jiného.

A co když jste jinde? Ne přímo pozadu, už vůbec ne někde napřed, ale prostě jinde. Co když cesta není jen jedna? Další jsou čím - šílenstvím?
Pokud nejste normální ani sami pro sebe, jak asi musíte působit na ostatní?
"Yes, there are two paths you can go by, but in the long run. There's still time to change the road you're on." A jak asi, pane Plante?

Běžíme snad někam jinam než ke smrti?
Takže musí být cesta zákonitě cílem?
Ale jak, když si ho neurčujeme sami? Určujeme si jen mety; vztyčné body mezi během s rozvázanýma botama. Navíc ne každý běhat umí, že.

Smysl? Že během plnění cílů, které nejsou vaše vypadáte jako funící traktor?

Jo, vlastně. Teď jsou na to léky. Trochu vám změní osobnost a jste v pohodě. Prej. Aspoň vám nepropíchnou hlavu tyčí. Co oči nevidí.. Po tom co jsem viděla, co se s lidma v blázninci dělá jsem rozhodla pro hudbu.

Ne, kecám pro rum. Léčí rýmu i jiné neduhy.

Začnu asi psát knížky pro puběrťačky. Nebo dělat odporné koláže do Seifertových knížek (viz Venuši dát hlavu do dlaní). Nebo půjdu běhat po Praze se lví hlavou.

P.S.: Houfno neznamená přímo hovno, ale taky dost dobře může.



Nocturno

7. února 2014 v 9:40 | ann-ihilation |  Prý poezie
Fatálně lapeni touhou,

Semknuti tělem i duší

V polibcích slazených rosou


Pouze Já

Ty

A naše nahá těla prchající před minulostí


Zastav se na chvíli

Přikryj mne náručím

Ukryj před pramínkem úsvitu


Lásko, ne!

Uši mi drásá

Praskající tón probuzení


Království (Riget)

6. února 2014 v 11:39 | ann-ihilation |  Seriály
Něco takového může mít na svědomí jen Lars von Trier. Žánry, jakými jsou drama, horor, mysteriózní a komedie, jde velmi těžko smíchat tak, aby dávaly smysl. V tomto případě se to povedlo ještě lépe, než bylo možné. Vzniklo děsivé dílo, které se místy prezentuje jako parodie na sebe sama. Nevíte jestli se smát, bát nebo jen tupě zírat s otevřenou pusou.


Co takhle jako místo dění zvolit nemocnici? Nemocnice je nechutným místem sama o sobě, tak proč jí nedodat další temnou stránku v podobě děsivé minulosti, které se promítá do přítomnosti? A to nejlepší na tom je, že nejděsivější jsou celou dobu vlastně lidi. Charaktery jsou spíše bezcharakterní a propletenost jejich osudů je až kouzelná.
Na širokém poli stupidních seriálů, které vůbec nevyvíjí, ale spíš jsou loutkou, která jde s dobou, jde o naprosto skvělý počin, který je srovnatelný jedině s Lynchovo Twin Peaks - je to nevšední podívaná silně tažená rukou zkušeného scénáristy a režiséra, který to nemá v hlavně v pořádku a umí to využít ve svůj prospěch.

zdroj obrázku: http://nonamemovieblog.wordpress.com/2012/06/27/directed-viewing-riget-i-and-ii-the-horror-of-the-unreal/

Father Ted

6. února 2014 v 11:18 | ann-ihilation |  Seriály
Říkám si, že v moderním světě přece není možné udělat seriál bez přitažlivých mužů a žen (hlavní představitelé mi odpustí) z prostředí fary tak, aby byl alespoň průměrný. No, ale když si něco vezme do parády Graham Linehan, je to jiná písnička. Vezme úplně hloupé postavy a ty zasadí do ještě hloupějších situací. K tomu si dělá od shora dolů legraci z církve. A ejhle, ono to je skvělé. Jak to je možné? Nevím, to prostě kouzlo britských sitcomů.


zdroj obrázku: http://25fps.cz/2011/father-ted/

Chuck Palahniuk - Prokletí

5. února 2014 v 13:04 | ann-ihilation |  Literatura
Palahniuk se opět ukazuje jako totálně vadná verze Američana, která kritizuje ještě vadnější Američany. Ty jeho narážky člověku většinou přivodí pitomý záchvat smíchu, stejně tak jeho vize pekla, dialogy a vůbec všechny ty psycho(pa)tické myšlenky. Prostě silná jízda jinou dimenzí, která je konstruovaná jako šílený příběh zachycující se na určitých frázích. Někdo je prostě jen úchyl, někdo to dokáže využít k psaní a tím si získat velký zástup fanoušků. Ano, Chuck Palahniuk je přesně ten druhý případ - skvěle využívá své obsese, poruchy a vulgarity, a dokáže z nich vytěžit naprosté maximum.


I když, nemůžu si pomoct, tento příběh je ve srovnání s jinými dechberoucími nechutnostmi (Klub rváčů, Program pro přeživší, Zalknutí) trochu slabší. Nevím, jestli za to může fakt, že příběh vypráví třináctiletá holka a proto je psán víc dětsky, nebo jde prostě o fakt, že autorovi pomalu dochází nápady. Něco tomu chybí, ale Bůh ví co. (Jo, ehm, písmeno na B.) Třeba jen Satan trochu zpackal scénář.

zdroj obrázku: https://www.kosmas.cz/knihy/167425/prokleti/

Miláček (Bel ami)

4. února 2014 v 20:38 | ann-ihilation |  Filmy
Podle toho, jak má film nízké hodnocení a všichni ho kritizují, jsem čekala nějakou sexuální parodii, takže mě mile překvapilo, že někdo Maupassantovu knihu četl a dokonce se jí snažil držet. Velmi kladně mě překvapil Robert Pattinson v hlavní roli. Je to přesně ten typ "miláčka" žen (nebo spíš náctiletých zblázněných do Stmívání), který mi připadá fyzicky odpudivý, ale zároveň má jistý šarm, takže spolehlivě zahraje širokou škálu emocí a věříte mu, ať už se tváří jako hodný chlapec nebo jako největší parchant pod sluncem. Stejně tak mě potěšil výběr všech žen, které v příběhu hrají důležitou roli, opravdu se totiž podařilo vybrat tři naprosto jiné grácie, navíc velmi talentované herečky. Bohužel mám ale pocit, že jen herci jsou to, co příběh žene kupředu. Dialogy jsou často vágní, děj příběhu padá moc rychle nebo je nudně umlčován postelovými scénami a pocity postav jsou vyjádřeny dost mělce, takže bez přečtení předlohy musí působit dost nečitelně. Slibně se rozvíjející film jakoby byl střižen v půli, jako by někdo vynechal myšlenkové srdce a zbylé části vyplnit kaší z klišé. A to je velká škoda, protože potenciál je něco, co tomuto snímku zdaleka nechybí.


zdroj obrázku: http://www.aceshowbiz.com/still/00005645/bel-ami-sony-pictures06.html

Bídníci (Les Misérables)

3. února 2014 v 15:40 | ann-ihilation |  Filmy
Co mě vždy dostane je, jak někdo mohl do dvou hodin tak dobře vsunout děj z tak objemně popsané knihy a zanechat v něm smysl, charaktery, všechen ten spád a hlavně tu lidskou ubohost (bídnost). Naprosto brilantní je i herecké obsazení - Liam Neeson je herec, který se na postavu Jeana Valjena svým charismatem skvěle hodí - může být tupým galejníkem a zároveň citlivým mužem prchajícím před svou minulostí, stejně tak Geoffrey Rush září jako odpudivý slizoun Javert. Jediné, co mi trochu vadí je, že z Jeana Valjeana udělali úplný archetyp dobráka, takže na jeho postavě divák nemůže pozorovat takový vývin a rozvoj. Ale i ta trochu přeslazenosti navíc úplně neuškodí a ve finále je to velmi povedený snímek.


zdroj obrázku: http://www.premiere.fr/Cinema/Photos-film/Photos-acteur/Les-Miserables-509462

Rubrika Hudba

3. února 2014 v 11:30 | ann-ihilation
Abecedně:



































































Další hudba



Ty nejvíce sexy hudebníky naleznete zde.



Rubrika ANNihilation

3. února 2014 v 11:20 | ann-ihilation

Ze-mě-pis

Osobní bláboly o mojí blábolivé osobě

Bílé na černém

Převrácené vnímání nebo názory obyčejné holky?

Poezie

Voním krásně, píšu básně

Krátké příběhy

Doslova přeloženo ze short stories, protože povídky jsou spíše o povídání, a na to já nejsem.

Miniatury

Kreatury. Ano.

Art (k)deco

Když neumíte malovat a není pro vás překážkou si tento styl dokonce pojmenovat

Žít rád(a)

Poletování mezi ano a ne

Vadnost bez hranic

Moje i vaše

Frederick Luckyhead

Hold miláčkovi jménem Freddie

Měsíce

Deníčkový speciál v podání kalendáře

Náramkování a jiné tvoření

Když zrovna nejsem úplně levá a chci se pochlubit

Trapnosti podmořského světa

Že bylo trapnosti dost? Nemyslím si!

Je to hnus! (Karel Dobrý v České sodě)

2. února 2014 v 10:53 | ann-ihilation |  :D
Tohle je nejlepší! Nechápu, jak to mohli vymyslet, krásně se to trefuje do vší trapnosti a navíc v hlavní roli Karel Dobrý, aneb jeden z největších českých sympaťáků. :)


Pavučina snů (Dreamcatcher)

1. února 2014 v 13:09 | ann-ihilation |  Filmy
U některých adaptací Stephena Kinga je potřeba přimhouřit oči a dívat se na ně až velmi pozdě v noci. Jedině tak je divák schopen odpustit některé ztvárnění akčních scén a vyobrazení monster a nahlédnou o něco hlouběji. Snímek se pokouší zachytit kvalitu myšlenek, které vycházejí z představy, že tím, že mentálně postižení lidé žijí ve svém světě, jsou možná v některých věcech o něco rozvinutější a schopnější. Jinak trochu humoru, trochu přátelství a trochu té stupidní byrokracie nikdy neuškodí. I když podvědomé pudy a myšlenkové pochody šly těžko ztvárnit, je samozřejmě na škodu, když se filmaři zaměřují na akční stránku namísto psychologické. (Aneb téměř všechna zpracování Kinga)


Kecám, jen se mi líbí Thomas Jane, protože je něčím podobný Christopheru Lambertovi. :)))

zdroj obrázku: http://www.themoviebros.com/2011/02/08/dreamcatcher/

L-Eden(?)

1. února 2014 v 11:33 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
LEDEN

Po cestách zavátých a po silnicích
rod opuštěných bloudí.
Sychravé zimy dlátem bolestí
monogram bídy ryly v jejich tělo,
a tak jdou světem.

Vyjde-li hvězda, pro ně nesvítí.
Betlém jim shořel.
Jen v bludných kruzích šlapou boží zemi
a jíní stéká jim chladnými krůpějemi
po tvářích dětsky vzpurných.

Hospodu teplou večer jim dej, Pane,
a plnou mísu
a slovo dobrých lidí.
(Karel Toman - Leden)

Leden nebyl moc Eden. Zkouškový je svině. Ne, spíš moje lenost. Spousta lidí dělá věci za minutu dvanáct, já až e čtvrt na jednu. Nejdřív. Pak nemohu spát, v noci se budím bolestí žaludku a zdají se mi šílené sny. Ne že by mi vadily ty sexuální o učitelích, ale stejně. Je mi trochu hodně špatně z představy, že mi tahle škola nevyjde a vyhodí mě. Asi proto, že mě baví. Zkuste si představit, že si můžete zapisovat předměty podle svého uvážení a máte na výběr z humanitních oborů. A zkuste si představit, že někdo vymyslí povinnou zkoušku, v jejímž testu vám hledá chyby místo bodů.

Moje zkouška z historie:

Další částí Očistce byla výstava Císařovy nové šaty. Občas mám pocit, že některé věci by se vystavovat neměly. Ne proto, že by nebyly dobré, ale proto, že jsou prostě naprosto o ničem. Občas si říkám, že moderní umění je fakt naprosto hnusné, protože odráží zvácenost současné kultury. Jestli se tomu tak dá teda říkat. No stejně tak výstava Jana Boháče taky nenadchla. Ty jeho starší díla mají alespoň nějakou pocitovou stránku, ale tvořit náhodným ohýbáním plastu a pak vymyslet název podle toho, co mi to připomíná? Ne, fakt ne, díky, nejsme na základní škole. Co mě ale dostalo byla skvělá expozice Olbrama Zoubka. Zbožňuji jeho osobitý styl, kterým tvoří. Možná se sice zdá, že některé sochy jsou si dost podobné, ale ta láska k ženskému tělu, folkloru, přírodě, životu a lásce je, doslova, hmatatelná. Navíc smekám, protože v Jízdárně byly všechny skulptury opravdu pěkně seřazené a shora byla krásně vidět, jako osvícený klenot na konci místnosti, Havlova nejmilejší.


Jupí a s panem Modrým jsme zavítali na plavbu lodí. Společnost Auto*mat, která se hodně zasazuje o lepší veřejný prostor v Praze pořádala pro své přízvnice takovou párty na lodi. :) Rozebírali se tam věci z minulého roku, navrhovali nové, také se hodně jedlo (mňam, jídlo připravovali dobrovolníci a bylo naprosto výtečné!), pilo a bavilo. Poté jsme se projeli noční Prahou. Je to nádhera, co si budeme povídat. Dokonce jsme jeli i po Karlákem, což je takové nezvyklé, no ale hlavně vidět město z lodi je vždycky něco jiného.


Leden, za kamna vjedem. Radši.

ANNihilation
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!