Leden 2014

Zima života

30. ledna 2014 v 14:57 | ann-ihilation
Jako neposkvrněné se rodíme do jara, které pořád rozvíjí nové a nové květy. Vše, co spatříme, ochutnáme, uslyšíme či co se naučíme, je pro nás silnou vůní květů, na kterou nikdy nezapomene. Postupem času se dostáváme do horkého období plného vášní, vzruchu a energie. Den je nekonečný a noc teplá, běháme bosí, vdechujeme lásku a trháme plody života. Vše je prosvícené sluncem - a když přijde déšť, kapky jsou jako střípky svěžích drahokamů poznání. A za dveřmi je podzim. Je v něm cítit chlad, stárnutí a něco tajemného, ale stejně je ve své barevnosti nádherný. Každý pečlivě vytvořený list je pokrytý impresionistickými štětci a naposled se dívá na svět, než zažije svůj velký let, či pád, chcete-li. Podzim září poznáním, paradoxy, protiklady - je hořkosladkým pokrmem. Za dveřmi už ale čeká zima. Je chladná, neúprosná, ale přesto je krásná. Její sněhové polibky jako sladká peřina přikrývají výhonky rostlin a ukládají je k spánku. Zima sice nedá nic zadarmo, ale vždy je přímá. Jak by také mohla lhát, je smrtí, která je předurčená zemřít pro jaro.


Stejně jako roční období určují rok, tak etapy života určuje věk. Až snad na to, že nejsme jednou velkou přírodou a osobně tento koloběh nemůžeme opakovat. Přes tyto metafory bych se ráda dostala k tomu, čeho si velmi často všímám a rmoutí mě to. Mám pocit, že v našem okolí je zima nevítaná, stáří je pokládáno za něco špatného. Ale proč?

Prvotní základ můžeme hledat v masové kultuře, která hlásá, že pouze mladé je krásné. Nic jako přirozenost není uznáváno. Móda, herectví, hudební obory - vše nám předkládá mladé "krásné" lidi, kteří přímo září. Ve třiceti vypadají na dvacet, v padesáti na čtyřicet, v sedmdesáti jsou z nich trosky. Od malička se nám tedy někdo snaží vštípit ideu, že mladé=dobré, zatímco staré=odepsané.

Jenže tato povrchní stránka věci se dostala až na dřeň. Staří lidé jsou prezentováni jako okraj společnosti, jako pouhá finanční přítěž a archetyp protivnosti a předpojatosti. Opravdu velmi často se setkávám s názory, že jsou staří lidé nepotřební. Jestli tohle někdo myslí vážně, lituji jeho ubohosti.
Starší lidi jsou zobrazováni jako čekající na smrt, kteří okrádají státní kasu o peníze, které pak chybí jinde. Současně nevydělávající je ničím. A nejen to, takhle jsou vnímáni i z "lidské" stránky. Na co nám jsou staří lidé? "Akorát zabírají místo v autobuse, perou se v obchodech o zboží ve slevách a jsou protivní." Proč taková zaujatost? Kde se v nás bere taková zbytečná nenávist?
Navíc, každý (kdo bude mít to štěstí), bude jednou starý. Vy, co tvrdíte, že důchodci jsou odpad společnosti, uvědomte si, že také jednou zestárnete a pohyb i přemýšlení se pro vás stanou těžšími.

Mohla bych psát o tom, že ve staré paměti se skrývá minulost, pravdy, zkušenost a moudrost. Ale to snad každý ví. Nebo ne? Kam se poděla jistá úcta? Ne, spíše - kam se poděla lidskost? Kdy jsme se rozhodli odsoudit staré lidi a dbát jen na svou přítomnost? Společnost, která si nedokáže vážit svých členů, je společností švábů. Jsem jediná, koho tato povrchní proměna trápí?

ANNihilation (zatím léto)

zdroj obrázku: http://obrazky.vychytane.sk/p/13099/kolobeh-zivota.html

Eddie, víno, zpěv!

30. ledna 2014 v 11:47 | ann-ihilation |  Eddie Vedder







Nenacházím-vhodná-slova

zdroj: tumblr.com

Postava matky v románech Milana Kundery

30. ledna 2014 v 10:16 | ann-ihilation |  Literatura
Vztah mezi postavou dcery a matky bývá v Kunderových románech vždy problémový. Matka zde zastává úlohu někoho, kdo se velmi těžko srovnává s postupnou ztrátou mládí, čili krásy, což je skutečnost, se kterou se nemůže srovnat, a tak z ní obviňuje vlastní dceru.

Dcera je tedy vždy uvrhnutá do nepříznivé role, kdy se snaží udržovat vřelý vztah s matkou, ale není jí to přáno. Přesně tento model lze vidět na postavě Terezy z Nesnesitelné lehkosti bytí, která se nedokáže smířit se svou tělesností, což se odvíjí od toho, že jsou si s matkou fyzicky velmi podobné a dokonce ji tísní představa, že je jen jakýmsi pokračováním matčina života. Tereza se upíná spíš na duševní sféru, protože chce své tělo popřít, zasunout někam za oponu, jenže matka v ní stále vidí ztracenou mladost, o kterou přišla, když nechtěně otěhotněla (právě s Terezou). Celý tento vztah je forma nešťastné lásky - Tereza dělá vše, co může, aby se matce zavděčila, aby jí konečně začala mít ráda.

Až když se setká s nešťastnou láskou v podání muže, který jí podvádí, ztotožňuje se s matčinou postavou a obhajuje její chování tím, že jednala z popudu utrpení. V tomto momentě jí matka nemůže ovládat agresí, protože už spolu nebydlí. Začíná zneužívat soucitu - stěžuje si na všechny možné problémy, a když to nezabírá, dokonce si vymyslí nemoc. Matka je figurou, která má potřebu svou dceru ovládat, aby měla pocit, že v sobě utiší svůj vlastní hněv, nespokojenost.

Matka tu dává okatě najevo svou tělesnost. Například chodí spoře oblečená, ne-li nahá, navíc jí nevadí, když jí vidí někdo cizí. Nahlas pouští větry, otevřeně se baví o sexu, dává na odiv umělé zuby, hlasitě smrká - o všem ví, že to Tereze připadá nechutné; snad to dělá i naschvál. Proč? Chce snad své dceři ukázat, jak jednou sama bude vypadat? Znepříjemnit jí mládí tím, že jí sebere touhu obdivovat své tělo - nachází vykoupení za stáří právě v této ohavné skutečnosti?

Dokonce se jí vysmívá, když se chce zamknout v koupelně. Tereza to dělá, protože jí chodí do koupelny okukovat otčím. Matka na ní doráží tímto útokem, protože žárlí - její muž má zájem o mladší tělo. Místo toho, aby řešila problém s ním, útočí na Terezu se slovy "Za koho se považuješ? Kdo si myslíš, že jsi? Myslíš si, že ti tvou krásu někdo ukousne?[1]" Všechnu vinu hází na dceru, protože je zaslepená nenávistí.

Žárlivost, i když jiného druhu, nastává i ve vztahu Agnes z Nesmrtelnosti s její matkou. Matka chce mít vždy vše pod kontrolou, i vztah svého manžela a jejich dcery. Nikdy je spolu nechce nechat o samotě, vždy musí vědět, o čem se baví. Zároveň se snaží otce v očích Agnes očerňovat - mluví o něčem špatném, co udělal, ale nikdy to neřekne přímo. Snaží se o to, aby Agnes neměla tak dobrý vztah s otcem, jako ona, protože má potřebu si ho majetnicky přivlastňovat? Nebo jí jde o to, aby jí její dcera měla radši než svého otce? Nebo snad její touha vychází z nutkání mít vše pod kontrolou?

Postava matky je vždy znázorněním nefungujícího vztahu, který se pořád rozpadá víc a víc, a jakmile se najde snaha ho zachránit, je zmařena již v počátcích. V Kunderově fantazii se mezi matkami a dcerami z mateřské lásky stává mateřská nenávist. Když Terezu "zradí " její tělo, protože jí v tíživé situaci začne kručet v žaludku, není snad nejvýstižnější přirovnání to, že "má svou matku v žaludku"?


Gesta v románech Milana Kundery

30. ledna 2014 v 10:15 | ann-ihilation |  Literatura
"Proč si ženy upravují vlasy? Je to nejkrásnější gesto žen.[1]" Zazní v jedné ze Seifertovo básní. Každý ze spisovatelů, který se snaží svou imaginací přiblížit své postavy čtenáři, využívá gest. Avšak v Kunderových románech je velmi zajímavý způsob, jakým jsou použita. Nedá se přímo mluvit o dílčím motivu, spíše o jakési spojnici mezi nimi.

Vychází se skutečnosti, že gest samotných je na počet lidí velmi poskrovnu. Je tudíž nemožné, aby měl každý člověk vlastní repertoár gest, takže se gesto stává individuálnějších prvkem než individuálnost sama.

Přesto jsou gesta něčím, co postavy silně vyjadřuje a utváří jako celek. Jsou něčím, co se mělo dát použít, když už slova nestačí. A právě v tomto směru je Kundera využívá jako něco, co se místo lidi staví namísto toho, aby je to spojilo. Gesto není něčím, co je neodmyslitelně uloženo v kolektivní paměti lidstva a slouží jako neomylný zdroj komunikace. Naopak, jde o něco, čemu postavy většinou přisuzují mylný význam a právě na základě tohoto nepochopení v sobě nacházejí sympatie. Kupříkladu - v Nesnesitelné lehkosti bytí se sblíží Sabina s Franzem, kteří mají odlišnou minulost, odlišné hodnoty a především chápání významů slov, tudíž i gest - na základě tohoto vzájemného nepochopení gest je založen jejich vztah.

Gesto je kouzlem, které v Nesmrtelnosti probudí postavu Agnes a to jen z pohybu a úsměvu šedesátileté dámy. Kundera klade důraz na aspekt, že je tělo pro člověka neindividuální častí (sám si ho nemůže vybrat a v podstatě ani nijak zásadně upravit) a duše naopak individuálním segmentem jeho bytí. Ač tvář a tělo staré ženy postrádají jakýkoliv půvab, gesto se stává spojnicí s opakem - mládím - a svůj půvab mistrně získává.

Kundera tedy klade gesta jako most mezi protiklady. Když nahlédneme do jeho románů, právě ty jsou jedním z hlavních motivů. Agnes a její sestra, Tereza a Tomáš, všechny postavy jsou zásadně odlišné. Spojení mezi jejich opaky nalézá čtenář mezi řadou absurdních vysvětlení, podivných náhod a právě gest.

Jsou tedy gesta jakousi pravdivou lží, která drží pohromadě Kunderovy romány?



Ú-mysl

26. ledna 2014 v 14:23 | ann-ihilation |  Prý poezie
V útrobách mého podvědomí
nacházím vlhko, tmu a strach,
jehly poházené po zemi
a lidi mluvící cizí řečí.

Zatímco v ulitě tvé bezděčnosti
se vzduch se halí do barevných snů,
na zemi se třpytí drahé kameny
a voda odpovídá na tvá přání.

Těla mraků nás přivedla k sobě
a rozzářila noc plnou sněhu.
Pod každým krokem praskalo pochopení,
slova se proměnila v květ.

Až se jednoho večera naše ústa setkají
a mé tělo přislíbí pohltit tvé,
splynou pak v jeden proud i naše duše -
- zbořím tím tvůj krásný vnitřní svět?

Chung-po Li - Oživlé sochy zůstávají mrtvé

25. ledna 2014 v 21:07 | ann-ihilation |  Skulptury

Oživlé sochy zůstávají pod našima nečinnýma rukama mrtvé

Po internetu se bleskovou rychlostí šíří sochy, které za pomoci slepování papírů umě tvoří Chung-po Li. Na první pohled se může zdát, že jde o obyčejné sádrové odlitky, ale při manipulaci s každou jednotlivou skulpturou je patrné, že jde o techniku vrstvení papíru.

Umění je interaktivní, protože netradiční podoba vzniká teprve až když sochu někdo rozhýbe. Její obrysy mizí ve víru nekonečna, její tvar se prohlubuje, zesměšňuje racionalitu a upjatost. Ale pro návštěvníka je tento úkon nedosažitelný, protože se uměleckých děl dotýkat nesmí. K čemu je pak tedy tato netradiční forma?

V posledních desetiletích lze na umění skvěle pozorovat, jak hravě dokáže zvítězit forma nad obsahem. Jediné, co musí umělec udělat, je upoutat veřejnost. Zbytek jde stranou. Na skulpturách je patrné, že nejde o žádného analfabeta v oblasti tvorby - jeho díla jsou esteticky zdařilá. Ale zásadně postrádají myšlenkovou linii. Jaký je význam takového díla? Především, když vezeme v úvahu, že je pro návštěvníka galerie naprosto disfunkční?

Kdyby se Chung-po Li zaměřil na konkrétní osobnosti, mohl by dát prostor myšlence, že vždy záleží na úhlu pohledu a často opěvované osobnosti jsou jen prázdnými papírovými hlavami. Nebo kdyby se víc zaměřil na násilnou deformaci, mohl by tento nápad sklidit úspěch - proč jistou personu nenechat mimo její původní tvar a tím naprosto změnit její význam a účel? Jenomže to jsou dvě velká kdyby a sochy pořád zarytě mlčí. Ale ne jen proto, že skrývají své rozvrstvené tajemství, především proto, že nemají co říct.

Vzhledem k originalitě a nespoutanosti, kterou hravě předvádí současné čínské umění (od surového art brut až po úžasné překvapení v podobě celého pavilonu na letošním Benátském bienále) je propagace něčeho tak plochého na škodu celé této pořád se rozvíjející kultuře. Jediné, co můžeme říkat, že je to moc krásné a v hlavě si, stejně jako námi obdivované předměty, hýčkat výtvarně zpracované piliny.

Odkaz na článek, který mě na tohoto umělce upozornil, je ZDE.

ANNihilation

Neil Young - Old man live

25. ledna 2014 v 17:31 | ann-ihilation |  Neil Young
Víc takových bláznů s kytarou v ruce a s duší na rtech...

Vyznání lásky

22. ledna 2014 v 11:39 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Od červené knihovny, přes sladké filmy, ale až k realitě můžeme sledovat různá vyznání lásky. Slova "miluji tě" se stala něčím podstatným v partnerských vztazích, později se z nich stala obsese. Setkávám se spoustou lidí, většinou tedy dívek/žen, které se trápí pro to, že jim jejich partner tato dvě kouzelná slůvka ještě neřekl. Ale proč? Mají snad pocit, že když se nevysloví, nejsou pravda? Pokud vám partner přímo neřekne, že vás miluje, jste mu ukradení?


Já mám na tuhle "proceduru dvou slov" svůj, asi dost vyhraněný, názor. Hnusí se mi to. Ne, nejsem misantrop, nejsem ani zhrzená odmítnutím, jen mi verbální vyznání připadají jako zbytečný a často dost odporný kýč. Tato dvě slova na mě spolehlivě působí jako antiafrodiziakum, jako pomyslná stěna mezi partnerem. Říká se, že ruka je rychlejší než oko, a já věřím, že v tomto případě je důležitější chování, než-li slova. Vzpomněla jsem si na píseň The last song I´m wasting on you od Evanescence, kde se zpívá: "Sickened in the sun, you dare tell me you love me. But you held me down and screamed you wanted me to die" (Čili něco jako - "Zhnusený sluncem ses mi odvážil říct, že mě miluješ. Ale držel jsi mě na dně a řval, že chceš mou smrt"). Možná je toto přirovnání poněkud odvážné, ale dobře demonstruje to, co chci říct. Kolik párů si říká tato slůvka, ale veskrze se nemá vůbec rádo?
Vždyť je to klišé, nadbytečnost. Když vás má někdo rád, tak to poznáte. Ve způsobu, jakým se na vás dívá, když vás poslouchá, v tom, jak se k vám chová, jak s vámi tráví čas, jestli je vám nablízku, když jste na dně.


Navíc slovo "milovat" je dost subjektivní pojem. Zeptejte se deseti různých lidí a od každého dostanete jinou odpověď. Pro někoho je to pocit, že chce být s daným člověkem pořád, pro někoho způsob, jak mít rád sebe, pro někoho cit, pro který by zemřel, zabil, dokázal se změnit.. Pro mě je láska poněkud vysoký cíl. Představa její pravosti podle mě spočívá v okamžiku, kdy byste milovaného člověka měli opustit, protože byste věděli, že tak bude šťastnější. Čili jakási nesobeckost, touha po štěstí druhého, která zastiňuje tu vaši.
Rýpnu si - co když svému partnerovi těmito slovy říkáte "Zemřel(a) bych pro tvé štěstí" a on(a) vám odvětí "Hrozně rád(a) s tebou trávím čas". Takhle to nezní tak růžově.

V knize Groteska od Kurta Vonneguta jsem narazila na velmi trefné vypodobnění této situace:
"Miluju tě, Elizo," řekl jsem.
Zamyslela se nad tím. "Ne," řekla posléze, "to se mi nezdá."
"Proč ne?" řekl jsem.
"Připadá mi, jako bys mi mířil pistolí do tváře," řekla. "Je to jen způsob, jak člověka přimět, aby vyslovil něco, co nejspíš nemyslí vážně. Co jiného na to můžu odpovědět, co jiného na to kdokoli může odpovědět, než 'já tě taky miluju'?"
Přesnější vyjádření tak málo slovy jsem snad nikdy neviděla...

Proč se tolik lidí nechává strhnout veřejným názorem, že lásku je třeba vyjádřit jazykem slovy? Je to proto, že to vídáme v každém seriálu, filmu, knize, dárkových předmětech? Že nás k tomu nutí komerčně vytvořený Valentýn? Kde se v nás bere ten pocit téhle verbální potřeby? Nebo je to jen můj osobní pocit? Líbí se vám, když vám někdo říká, že vás miluje? Nebo se dokážete obejít bez těchto slov a radši se necháte hýčkat činy?

Pokud je něčí představa lásky spojená s "Miluji Tě", je to pro mě pochopitelné, jde o vnitřní touhu. Ale kde je hranice mezi tím, co doopravdy chceme a co bychom podle mínění ostatních měli chtít?


Láska-Laskavec-Amant-Amarant-ANNihilation

Zdroje obrázků:
http://tsikourilepidion.tumblr.com/post/73401339817/soulmate-on-we-heart-it-follow-me-wink-wink
http://luanathegifts.tumblr.com/post/73636419918/love-her-him-dream-reality-true-two-couple
Citace:
Vonnegut, Kurt. 1976. Groteska. Praha: Mladá fronta, str. 71-72

Proměny výtvarného myšlení

21. ledna 2014 v 14:17 | ann-ihilation |  Obrazy, sochy, móda a jiné formy umění
V umění nastalo hodně zlomů, ale nejvíce jich můžeme pozorovat v období mezi devatenáctým a dvacátým stoletím. Naprosté odpoutání od antických motivů a temných témat romantismu dalo vzniknout realismu, ve kterém se snažili umělci zobrazovat veškeré výjevy s faktickou přesností. Prvním velkým krůčkem do neznáma (a ještě dál) však bylo vyústění v Barbizonské hnutí, které se snažilo odpoutat od letargických kompozicí uměle tvořených v ateliérech a posunulo se do otevřené krajiny, která poskytovala i otevřené možnosti.

Jean-Francois Millet - Sběračky klasů

Odmítání vyumělkovaných a ohraných témat nakonec pohřbilo i přízemní realismus a na první místo se začala stavět nepolapitelnost okamžiku, atmosféra a pomíjivost momentu. Pravdivým se stal objektivní pohled - co je vidět na vlastní oči; dojem, který je vyvolán okamžikem - impresionismus (název podle Monetova obrazu "Impression, soleit levant").

Edouard Manet - Olympia

Největším pochopením, které napomohlo k přerodu impresionismu do postimpresionismu, bylo to, že objektivní pohled je nemožný. Takový náznak je již v dílech Camilla Pissarra, která patrně mají pocitovou stránku. Nastává zlom: Vincent van Gogh začíná používat barvy k vyjádření pocitů, Paul Cézanne přichází s potřebou reakce umělce na spatřené, Paul Gauguin se odpoutává od racionality, Georges Seurat dokonce pomocí optiky objevuje pointilismus. Tuto techniku si později osvojuje Paul Signac a začíná vznikat neoimpresionismus, který má sice na rozdíl od původního impresionismu teoretické ambice, ale na úkor zrakového dojmu.

Vincent van Gogh - Hvězdná noc


Odpovědí na jistou ohraničenost impresionismu byl symbolismus. V dílech tohoto rázu šlo o splynutí smyslů, nepřímé zachycení pravd pomocí symbolů; kladl se důraz na intuici a později na mnohočetnost významů. Právě tímto nadáním dvojího významu se vyznačoval Odilon Redon, který nachází východisko v "realitě pocitů". Avšak jeho umělecký směr je těžké zařadit, protože se vyznačoval obšírným talentem.

Odilon Redon - Ofélie mezi květinami

Symbolismem se začali zabývat i Nabisté, ale přetvořili ho do hledání absolutna v sobě samých. Za mluvčího skupiny byl považován teoretik a malíř Maurice Denis, který byl velmi výrazný pro své netradiční vyjadřování náboženských motivů. Harmonie barev a tvarů se začala posouvat na první místo; souvislé obrysy a velké barevné plochy se silně odlišovaly od impresionistického pojetí. Znovu se objevují japonské motivy. Od moderní malby se ale liší intimností, kterou velmi jemně vyjadřují. Nabis se ale bohužel komercializuje a objevuje se v užitém umění.

Paul Sérusier - Talisman

Pohlcené umění dekorativním stylem přinesla ale až secese. Líbivé oblé tvary přírody a ornamenty vždy byly esteticky sladěné. Tento druh umění byl netradiční tím, že se z něj stala součást vytříbeného životního stylu.

Alfons Mucha - Poezie

Kontrastně k propracované secesi může vypadat naivní umění v čele s jeho nejslavnějším představitelem Henri Rosseauem. Z naprosto odsuzovaného stylu připisovaného pseudo-umělcům, kteří neumí malovat, se díky němu stal nevšední způsob barevného popsání kouzelného světa.

Henri Rosseau - Spící cikánka

Barva nakonec ovládla nový styl zvaný fauvismus, který pomohli prosadit André Derain a Henri Matisse. Jeho protagonisté se upnuli na emocionální hodnotu barvy, kterou se nebáli vyjadřovat syrovým stylem. Barvy najednou nekorespondovaly se svými modely, ale s jejich povahou. Zjednodušením ploch se podařilo dosáhnout větší bezprostřednosti, ale zároveň měl každý detail svůj zvláštní význam.

André Derain - Big ben

Posedlost barvou byla ale časem převedena do jiných emocionálních hloubek a mohl tak vzniknout expresionismus. Skutečnost je v dílech přetvořena a na povrch vystupují psychologické vlastnosti a subjektivní pocity, velmi často ty neblahé. Ernst Ludwig Kirchner se do svých děl snažil vtisknout upřímnost a spontánnost, Edvard Munch se zase vyznačuje tísní a beznadějí, která je poprvé patrná právě díky použití vnitřních významů barev. Základ je patrný v impresionismu, ale obrací se naruby a přelomově ukazuje vnitřní dojem, nikoliv ten vnější.

Edvard Munch - Vampýr

Zatímco expresionismus se snaží popsat vnitřní obsahy, kubismus přichází s úplně jinou osvětou - snaží se dílo zobrazit z více úhlů najednou, avšak pořád ponechává prostor vnitřnímu náhledu. Za zakladatele se pokládají Pablo Picasso a Georges Braque. Jejich cílem bylo rozložit obraz do několika menších ploch, aby dali vyniknout protikladům zdůrazněným barvami. Najednou je kladen důraz na geometrii na úkor potlačování barev, později se upřednostňují výrazné obrysy, nakonec se kubismus uchyluje i k oněm výrazným barvám, ozdobnějším tvarům a nachází východisko v použití koláží. Z klasického pojetí kubismu se vyčlenila skupina zvaná Section d´Or. Nejvýznamnější z jejích členů (zakladatelů) byli Marcel Duchamp, Albert Gleizes, Fernand Léger a Jean Metzinger. Odmítali kubistické pojetí perspektivy a zaměřili se zdůrazňování řádu v malbě (ať už šlo o zlatý řez nebo používání trojúhelníkové kompozice).

Georges Braque - Žena s kytarou

Jistou odpovědí na sílu kubismu se stalo i Art deco. To čerpá nejen z něj, ale i ze secesních a futuristických motivů, které se lehko převádějí do výrazné a moderní módní záležitosti. Umění je stejně jako v secesi použito ke konzumním účelům.

Pokrok v odvětví vědy, z části i politických názorů a především nových vynálezů se časem promítl i do umění v podobě futurismu. Sláva minulosti byla pomalu zapomenuta a začalo se poukazovat na krásu moderní doby. Umělci té doby přetvořili kubistická pravidla, ba je odmítli. Na první pohled jsou si sice mnoha díla těchto dob na první pohled podobná, avšak z nich čiší jakýsi dynamismus, pokus o pohyb.

Umberto Boccioni - Vzestup města

Industrialismus patrný z futurismu se z části promítá do velmi ojedinělého stylu s názvem konstruktivismus. Šlo v něm především o rozvoj technické dokonalosti a účelnost stavby. Tomuto směru dal tvář Vladimir Tatlin, který se svými dynamickými obrazy přibližoval abstraktnímu vyjádření.

Právě pohybem se umění dostalo až k abstrakci. K největším umělcům, kteří dali vzniknout tomuto stylu, patří Vasilij Kandinskij - jeho "Obraz s kruhem" je považován vůbec za první abstraktní dílo. Jeho názorem, a taktéž názorem Roberta Delaunayeho bylo, že barvy a hudba jsou vzájemně propojeny a tím způsobem se také vyjadřoval - síla a tón barev korespondovaly s výškou a silou hudebního tónu. To samé můžeme pozorovat u Františka Kupky, jehož díla často bývají ryzím příkladem orfismu. Později z abstrakce, respektive kubistické abstrakce vzniká další nový směr - suprematismus. Díky dílu "Černý čtverec" Kazimíra Maleviče opět dostalo umění trochu jinou tvář - jde o naprosté popření objektivní skutečnosti a dosažení abstraktního vrcholu za pomocí geometrie.

Kazimir Malevič - Černý čtverec

Z ryzí geometrie se rodí neoplasticismus, který pracuje s čistou abstrakcí omezenou na co nejdokonalejší linie a ideální geometrické formy. Tvůrcům šlo především o eliminaci všech subjektů, která zapříčinila vyniknutí harmonické sítě díla, která měla odrážet skutečnost v její pravé podobě.

Piet Mondrian - Kompozice s červenou, žlutou a modrou

Existuje ale něco, co by stálo mezi abstrakcí a realismem? Odpovědí je nám Paul Klee, jehož obrazy v sobě nesou snovou poetiku barev, ale zároveň smysl pro pohyb a pocit. Tento umělec, spolu s dalšími znělými jmény jako Vasilij Kandinskij nebo Josef Albers, vyučoval na avantgardní škole umění Bauhaus. Zde se umění kombinovalo s přesností strojů - v dílech měla pulsovat skrytá dokonalost matematiky.

Paul Klee - Zlatá rybka

Naprosto přelomové bylo období metafyzické malby. Ta sice byla reakcí na futurismus, avšak jako jeho protipól - vyjadřovalo jí ticho, vyrovnanost, osamocenost a nehnutost. Hlavním představitelem je beze sporu Giorgio de Chirico. Nostalgicky se obrací k antice a tím, že ve své tvorbě odráží magickou moc čísel a spoustu inspirace čerpá ze snů a podvědomí, čímž otevírá Pandořinu skřínku, ve které může na svět pomalu vystoupit dada a surrealismus.

Giorgio de Chirico - Znepokojivé múzy

Síla umění se totiž později začala objevovat spíše v jeho filosofii; jednou z reakcí bylo právě hnutí dada. Smyslem tohoto hnutí bylo nemít žádný smysl - díla neměla žádný význam, poselstvím se stala anarchie. Za předchůdce dadaismu se dá považovat Marcel Duchamp se svými ready-mades. Když se běžné, často minimálně upravené předměty mohly stát uměním, proč by nemohlo cokoliv? Max Ernst a Jean Arp spolu zakládají dadaistickou skupinu, později experimentují se surrealismem. Zvláštním směrem tento styl rozvinul Kurt Schwitters, který se snažil o estetickou kvalitu, čímž vlastně jeho díla ztratila hodnotu jako dadaistická a posunula se někam za hranice původní myšlenky. I fakt, že začal být dadaismus uznáván jako plnohodnotný umělecký směr, vedl k jeho destrukci - ničilo to jeho podstatu.

Max Ernst - Slon Celebes

Pomalu se začíná projevovat autorský zájem o automatické psaní, podvědomé nutkání a snovou fantazii. Vychází z myšlenky dada, ale rozvíjí ji především o symboly a nepochybně i estetično. Joan Miró přichází s dokonalým, často téměř až abstraktně vyjádřeným, výkladem snů - jeho obrazy se téměř pohybují na hranici figurativního a nefigurativního, ale přece vždy plně magického zážitku. Naopak René Magritte se odpoutává od avantgardy a své vize zobrazuje hrubě reálným způsobem. Sebejistě do svých děl vnáší paradoxy, aby upozornil na samotný tvůrčí akt. Stoprocentně nejvýraznější osobností na poli surrealismu je Salvador Dalí. Ačkoliv je považován za krále surrealismu, odbočuje od jeho původní myšlenky podvědomí a do svých děl začíná uvádět vědomé prvky, které sužují jeho mysl. Zobrazení jeho myšlenek je jako u Magritta realistické, stejně tak ho jeho nereálné prvky činí silně znepokojivým.

René Magritte - Zakázaná reprodukce

Paradoxně se od realismu dostáváme až surrealismu. Na různých etapách moderního výtvarného umění lze pozorovat snahu o nalezení nových technik, podstaty zobrazení a podstaty chápání obrazu. Velká část směrů je ve své době hanobena. Zamyslíme-li se ale nad touto spirálou, je pozoruhodné, kolik pokroků a proměn v této době nastalo. Otázkou zůstává, jestli už nebylo řečeno vše. Nebyly už všechny hranice pokořeny? Je možné ještě někam výtvarné umění posunout, nebo jde vždy jen o čerpání z minulosti?

ANNihilation

Triko - Jim Morrison

19. ledna 2014 v 17:59 | ann-ihilation |  Náramkování a jiné tvoření
...aneb co jsem vytvářela pro pana Modrého. Takže jestli potkáte fešáka v tomhle triku, je to on. :)


Akorát škoda, že mi to vždycky trvá tak dlouho. :) Jinak bych si s barvama na textil hrála pořád.

Edgar Allan Poe - 205 let

19. ledna 2014 v 14:02 | ann-ihilation |  Literatura
Dnes je tomu přesně dvě stě pět let, co se narodil talentovaný spisovatel Edgar Allan Poe. Geniální spisovatel vynikal jak básněmi, prózou (ať už psal fantaskní povídky či příběhy založené na dedukci), tak skvělým žurnalistickým talentem. Temnou a zvrácenou inspiraci mu přinesl sám život. Otce nikdy nepoznal, matka zemřela mladá na tuberekulózu, jeho sestra byla mentálně postižená a bratr se upil k smrti. Poté vyrůstal u náhradní rodiny a zlom přišel až na univerzitě - propadl alkoholu a později i drogám, které se mu v jeho čtyřiceti letech staly osudnými. Jeho ženou se stala jeho čtrnáctiletá sestřenice Virginie, která v mladém věku podlehla tuberkulóze. Další vztahy mu nevycházely - prý proto, že se choval otřesně. Celý jeho život se začal pomalu rozpadat - nedbal o svůj vzhled, chodil v roztrhaném oblečení, všude dlužil (protože propadl hazardním hrám) a společnost ho přestává uznávat. Později byl nalezen na ulici a upadl do kómatu, ze kterého se již nikdy neprobral - zemřel na překvrený mozek, jak už jste se dočetli tak pravděpodobně kvůli alkoholu a drogám.


Jeho tvorba byla ve své době velmi často nepochopená, ale i přes tuto skutečnost se stala zdrojem inspirace pro mnohé spisovatele - Charlese Baudelaira, Fjodora Michajloviče Dostojevského, Julia Verna, Artura Conana Doylea a v neposlední řadě Howarda Phillipse Lovecrafta. Doteď je velmi populárním, ať už na divadle nebo i jako podnět k filmovému tvoření (např. u Jana Švankmajera).

Nejznámější básní je jistojistě Havran (nesprávně přeložený z oroginálu "The Raven"= krkavec), jenž byla napsána díky inspiraci vnuknuté snem, z povídek vynikají především Jáma a kyvadlo, Přečasný pohřeb, Zánik domu Usherů, Maska červené smrti, Zlatý brouk nebo předchůdce deketivek Vraždy v ulici Morgue.

Génius, který byl skoro celý život sám - ať už odloučen od své rodiny, nebo uvězněný sám v sobě.

Sám

Od dětských let já nebýval
jak ostatní; já nevnímal
co ostatní; já nepoznal
vášeň či cit, jenž druhé rval.
Z toho zdroje netryskala
ani má trýzeň; nezlákala
mých druhů radost duši ke svým hrám;
co miloval jsem, miloval jsem sám.

Pak - v dětství - za jitra, jímž vzplálo
bouřlivé žití, vyvstávalo
z hlubiny zla i nad dobrem
tajemství, kterým poutám jsem:
z proudu, jímž pramen v dál se valí,
z útesu srázné rudé skály,
ze slunce v zlatém víření
putujícího jesení,
z blesku, když v letu oblohou
mžiknutím mílej duši mou,
z hromu, z bouře, z černa mraků,
jenž v mém zádumčivém zraku
(zbytek nebes modrý byl)
v démona se proměnil.

Zdroj: E. A. Poe - Údolí neklidu, vydalo nakladatelství Československý spisovatel v Praze roku 1972, str. 63
K článku: http://ireferaty.cz/100/3601/Poe-Edgar-Allan, http://www.spisovatele.cz/edgar-allan-poe#cv
Obrázku: http://www.thecrusaderschs.org/edgar-allan-poe/

Franz Kafka - Proměna

19. ledna 2014 v 13:01 | ann-ihilation |  Literatura
Když žijete v Kafkově mysli, může se vám dost dobře stát, že se ráno probudíte a zjistíte, že jste se proměnili v jakýsi nestvůrný hmyz. A když se nad celou povídkou pořádně zamyslíte, tak se vám to může stát kdykoliv...


Kde se nachází hranice mezi tím, kdy vás lidé potřebují a tím, kdy jste jim naprosto na obtíž? Autor zde svým perem surrealismu načrtává nekonečně mnoho významů této hry se symboly. V tomto příběhu je patrné upozornění na to, že když vás někdo má rád jen proto, že se o něj staráte (ať už finančně, nebo jinak), a s vámi se něco stane, tato podmíněná láska vyústí v potřebu se vás zbavit. Transformace v hmyz navíc v každém vzbuzuje něco odporného - jde o fyzický či psychický úraz, nebo snad jen o pocit? Hmyz je něco, co nikdo nechce mít doma - přebytečný škůdce, odporná entita života. Později, ač to v povídce nikdy nebylo přímo řečeno, se začala hlavní postava - Řehoř Samsa - zobrazovat konkrétněji, a to jako šváb. Šváb je druh hmyzu, který je velmi odolný - a to vůči téměř všem podmínkám. Snad jen ta neláska ho může zabít.
To, co je fascinující je, jak se vše po jeho proměně změní - najednou není milovaným členem rodiny, dokonce je po své smrti naprosto lhostejným, jako by snad zemřel v tu chvíli, co pro ostatní (a i pro sebe) přestal býti člověkem. Jakmile někoho nemůžeme využívat, stane se pro nás odpadem, jenže celá metamorfóza je dokončená teprve tehdy, když se jím staneme i pro sebe samotné. Jenže - někdy se prostě vidíme tak, jak nás vidí ostatní.
Toto dílo je naprosto geniální, protože je mnohoznačné. Vede čtenáře do místnosti s nekonečnem dveří a je jen na něm, které otevře a co z myšlenek si odnese...

zdroj obrázku: http://www.bohuslavicenadvlari.knihovna.info/?menu=2650

Albert Camus - Cizinec

19. ledna 2014 v 12:07 | ann-ihilation |  Literatura
Každý se občas cítí jako cizinec sám v sobě. Co když je tento stav trvalý? Hlavní hrdina - Mersault - se jeví jako bez citu, život mu bez povšimnutí protéká mezi prsty, na ničem mu doopravdy nezáleží, nikdy se nedá unést emocemi - žádné nemá. Je vůbec možné si představit někoho takhle prázdného? A co když se v jeho životě stane něco zásadního - zemře mu matka, zasnoubí se nebo někoho zabije, projeví se u něj nějaké pocity? Samozřejmě, že ne, jak by mohly? A právě za to je odsouzen širokou veřejností. Prázdný člověk je člověkem zcela zbytečným, zrůdou mezi květinami. Mersault to ale ví, nepopírá svou zbytečnost. Ba co víc, je s ní smířený, stejně jako se smrtí, protože ví, že je to něco, čemu nemůže vzdorovat. Jeho jediná jistota...


Na této depresivní rovině je člověk schopen zcela otevřeně přemýšlet o tom, jaký jeho život (ne)má smysl, co v něm určuje jeho momenty. Možná se budete chvíli cítit lépe - vy přece nejste tak prázdní jako hlavní postava. Vy máte city, naděje, víru, empatii, dokážete milovat. A přesto skončíte stejně.

zdroj obrázku: http://www.pknihy.cz/knihy/018773/Cizinec---L%B4Etranger-dvojjazycne-vydani.html

George Orwell - Farářova dcera

19. ledna 2014 v 12:04 | ann-ihilation |  Literatura
Zprvu - nedoporučuji tuto Orwellovu knihu srovnávat s sociálně-kritickými poklady jako je 1984 nebo Farma zvířat. Pokud to totiž uděláte, nebude se vám líbit, což by v tomto případě byla škoda. Hrdinka knihy je vylíčená jako šedá myška, která se bojí projevit, aby se neznelíbila Bohu. Popírání sebe sama jí pak přiměje k útěku, kde je však stejně nešťastná. Na této osobní rovině se rozplétá hluboké polemizování o víře a samozřejmě svobodě. Krásně ukazuje rozvrstvenost společnosti (rozdíly muž-žena, bohatý-chudý jsou více než patrné), stejně tak problémy mezi lůzou a otřesným prostředím na školách.


Na osobní rovině by tato kniha neměla valný význam, ale kvalitní vyprávění, které zobrazuje tehdejší poměry na něj vrhá naprosto jiné světlo. Není to kniha o problémech člověka, hlavní postava je jen uměle vykonstruovaná, aby mohla procházet jednotlivými prostředí, které Orwell zamýšlel zobrazit v jejich ubohosti.

zdroj obrázku: http://www.martinus.cz/?uItem=2108

Hlouposti nečteme beztrestně

18. ledna 2014 v 22:11 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Měsíčně vychází hromady časopisů pro dívky a ženy. Takový časopis poznáte podle jeho charakteristické obálky, na které je vyobrazená žena - buď nějaká celebrita či modelka, se zářivým úsměvem, výrazným líčením a módním oblečením. A tak, paradoxně stejně jako muži, saháte po ženské obálce-figuríně.

Mnohem zajímavější ale obsah takového čtení. Co nikdy nesmí chybět?

1) Móda
Několik, ne-li většinu stránek zabírají poznatky o módních trendech. Jaké džíny vybrat, aby lichotily vašemu pozadí, v jakých plavkách nejlépe vyniknou vaše přednosti, nebo jaká barva je právě v kurzu. Na několika řádcích vám autorky časopisu shrnou, co se dělo na molech nebo co si která slavná hvězda vzala na sebe. Dokonce vám i doporučí nějaký ten drahý butik, kde vysněné oblečení můžete sehnat. Důležité jsou samozřejmě i doplňky, takže se nebojte, protože jistojistě bude alespoň pár stránek věnováno článku o tom, jaké brýle vybrat pro tvar vašeho obličeje, jaká kabelka se hodí k jakým šatům, nebo které boty jsou nejvíce sexy. A tak zůstává pořád největším trendem povrchnost.

2) Líčení
Jako žena si samozřejmě musíte udržovat svůj vzhled. Musíte vypadat nádherně, pořád. Nebojte, samozřejmě je tu spousta užitečných tipů. Máte tu spoustu odkazů na velmi nákladnou kosmetiku, která je precizně předvedena na několika modelkách. Hlavní zásadou v této oblasti je "Vypadejte přirozeně!", takže jsou samozřejmě všechny modelky zmalované jako lehké děvy. A co vám časopis nepřizná, jejich perfektní vzhled je často jen výsledkem retuše.


3) Diety
Jelikož jste žena, musíte být hubená dle svých představ. Což samozřejmě ani zdaleka nejste. I v tomhle vám časopis zručně poradí. V každém se mluví o nějaké osvědčené metodě, třeba jak zhubnout pět kilo za týden, protože jíte jen polévku. O tom, že je zdravé hubnout nejvíc kilo týdně nikdo nepřemýšlí. Rady koketující se zdravým životním stylem jsou občas také nad zlato. V jednom časopise kdysi vyšel článek o tom, že mají mléčné výrobky vliv na bolest při menstruaci. Rada tedy nejspíš zní nepít mléko, nejíst sýry ani jogurty - tělo je nepotřebuje a možná své dny přečkáte o něco lépe. Pokud náhodou články zrovna píše někdo svéprávný, většinou se jedná o rady na cviky a různé sporty. Bohužel je většina takového článku obvykle věnovaná reklamě na značkové sportovní oblečení. Největší třešničkou na dortu je ale vždy dojemné pojednání o tom, jak by především každá žena měla být spokojená sama se sebou taková, jaká je a neměnit se kvůli hloupým požadavkům společnosti.


4) O mužích
Neexistuje časopis určený něžnému pohlaví, který by se z nějaké stránky nevěnoval mužům. Spousta materiálu se točí kolem slavných herců a zpěváků, nejvíce ale kolem vztahů, protože jde to téma, které všechny zajímá. Jistě tu najdete doporučení jak na sebe upozornit, jak se chovat na rande, jak dělat nedostupnou, jak se prezentovat v posteli a jak si muže udržet. Protože samozřejmě na všechny tyhle věci existuje jeden jediný způsob - vy ani váš (potencionální) partner totiž nejste zvláštní bytosti, ale jakási alternativa Barbie a Kena, která svůj vztah může jednoduše řidit podle určeného scénáře. Nejzajímavější počtení ovšem bývá v rubrice o sexu. Vždy někdo přijde s osvědčenými radami, co se každému muži líbí - a co je psáno, to je dáno. Že je každá žena jiná a líbí se jí něco jiného, v podstatě už pohřbily rubriky o módě; individualitu mužů zase články o sexu. Proč se bavit s partnerem o tom, co se vám líbí, když si vše můžete přečíst - a to ať už jsou tato moudra podávána vážně nebo s rádoby vtipnou nadsázkou.

5) V.I.P.
Ze světa showbyznysu se dozvíte naprosto vše potřebné. Který krásný herec zrovna randí s kterou krásnou herečkou, která zpěvačka se kde opila a trpí anorexií, kdo si nechal udělat nová prsa, popřípadě kdo by si potřeboval nechat udělat nová prsa. Někdy se tu dokonce vyskytují doporučení na nové filmy či cd. Že by se dalo hovořit o recenzi, to se říct nedá, spíš se vám někdo v rychlosti snaží naservírovat pokrm z masově nejpopulárnějších odvětví. Doporučení na výstavu nejspíš nepřipadá v úvahu. Když budete mít štěstí, někdo vám doporučení nějakou laskominu z červené knihovny.


Jenže tyto časopisy jsou stejně velmi čtené, jinak by přeci nemohly vycházet. Kolik lidí je čte? Kolik se jimi řídí? Zvláštní je, že nikomu nevadí konzumní přístup zakládající na rychlých proměnách drahé módy. Stačí velkými písmeny napsat, ať se odlišujete a tento nadpis považovat za vedoucí linku stati, která hovoří o přesném opaku? Kdy zmizela touha být sám sebou? Proč má tolik lidí potřebu zakládat svůj životní styl na lžích zvrácené společnosti? Kdy se unikátní změnilo na unifikovaný?

Čtete takové časopisy? Spousta dívek a žen jistě musí přiznat, že ano. Prý se u nich skvěle odreagují. Je to ale zvrácený způsob relaxace, lobotomický odpočinek. Jak píše Victor Hugo: "Hlouposti nečteme beztrestně."
Jsou podle vás tyto magazíny dobré ještě na něco jiného, než jako materiál na koláže?

ANNihilation

zdroje obrázků:
http://dottmedia.com/debenhams-vows-not-to-retouch-model-shots/
http://mayhemandmuse.com/sit-stay-dont-look-away/sit-skeleton-on-the-cover-of-elle-magazine-anorexia-fashion-model-funny-humor-painting/
http://iloveartificial.blogspot.cz/2009/07/obsessions-makeup.html


Jefferson Airplane - White rabbit (text+překlad)

16. ledna 2014 v 22:38 | ann-ihilation |  Jefferson Airplane

White rabbit

One pill makes you larger
And one pill makes you small
And the ones that mother gives you
Don't do anything at all
Go ask Alice
When she's ten feet tall

And if you go chasing rabbits
And you know you're going to fall
Tell 'em a hookah smoking caterpillar
Has given you the call to
Call Alice
When she was just small

When the men on the chessboard
Get up and tell you where to go
And you've just had some kind of mushroom
And your mind is moving low
Go ask Alice
I think she'll know

When logic and proportion
Have fallen sloppy dead
And the White Knight is talking backwards
And the Red Queen's "off with her head!"
Remember what the dormouse said;
Feed your head
Feed your head


Bílý králík

Jedna pilulka tě zvětší
A druhá zmenší
A ta, co ti dala matka
Neudělá nic
Jdi a zeptej se Alenky
Na to, když byla deset stop vysoká

A jestli budeš pronásledovat králíky
A víš, že spadneš
Pověz jim, že tě housenka, která kouřila vodnici
Přivolala
Abys zavolal Alenku
Dokud je malá

Až se zvedne muž ze šachovnice
A poví ti, kam jít
A ty jsi zrovna na houbičkách
A přemýšlíš moc pomalu
Jdi se zeptat Alenky
Myslím, že bude vědět, co dělat

Když se logika a rozměry
Propadají do rozbředlého konce
A Bílý král mluví pozpátku
A Srdcová královna chce, aby ti setnuli hlavu
Vzpomeň si na to, co ti řekl plch:
Nasyť svou mysl
Nasyť svou mysl


Sioul

14. ledna 2014 v 15:46 | ann-ihilation |  Prý poezie
Spatřit tvou tvář,
oči, vlasy, tělo.
Slyšet tvůj baryton,
okusit tvou vůni,
ochutnat tvé rty,
tvé všechno,
splynout v jedno.

Vrať se v čase,
vem mne do náručí,
zpívej mi tvé písně
a drž mě pevně.

Ach kéž,
kéž by to šlo

Antonio Vivaldi - Čtyři roční období

14. ledna 2014 v 14:50 | ann-ihilation |  Další hudba
Jeden rok uplyne za tři čtvrtě hodiny...Kouzelné...


Dada - EoMtSS

13. ledna 2014 v 19:22 | ann-ihilation |  Miniatury (kreatury)
in
me
meet
Montauk

, Joel!

Eddie Vedder - The Wolf (z Into the wild)

10. ledna 2014 v 18:36 | ann-ihilation |  Eddie Vedder
Prostě nádhera! Vždy, když tu píseň slyším, běhá mi mráz po zádech; dvojnásob, když vidím tuhle scénu...

Netečnost

9. ledna 2014 v 10:46 | ann-ihilation |  Prý poezie
Až budu padat,
ale neřeknu ti, ať mě chytíš,
uděláš to, nebo proteču mezi tvými prsty?
Neděsím se představy zlámaných kostí,
ani jiné bolesti těla
Jen tvé nečinnosti,
netečnosti ducha.
Kdybys mi řekl, že mě miluješ
plakala bych radostí
Kdybys mi řekl, že mě nenávidíš,
plakala bych žalem
Ale když mlčíš,
tápu v lho-stejnosti
a ta chladí víc, než tisíce ostří.

Pověz mi, že se mi to jen zdá,
že je to jen z přemíry citů.
Rozprostři mé vlasy do hvězdné noci
a zlíbej mi má zatlačená víčka...

Surrealistická láska

7. ledna 2014 v 14:10 | ann-ihilation |  Salvador Dalí
"Byla předurčena, aby se stala mou Gradivou, tou, která povyšuje, mým vítězstvím, mou ženou. Ale k tomu mne musela musela nejdříve vyléčit, a ona mne opravu vyléčila...pouhou heterogenní, nezdolnou a nezbadatelnou silou ženské lásky usměrněnou biologickou jasnozřivostí, úžasně přesnou a podivuhodnou, překračující hloubkou myšlenky a svými praktickými výsledky i ty nejctižádostivější výsledky psychoanalytických metod."

Avida Dollars a Galatea na fotografii Cecila Beatona, 1936

Když se Salvador Dalí poprvé setkal se svou o deset let starší femme fatale, byl prý ještě panic. Spatřoval v ní všechny své tělesné touhy, všechnu krásu. Jeho úchylkou totiž byla ženská záda, která nahoře u lopatek připomínala záda dospívajících dívek, ale u kříže se stávala zády ženskými a dala tak vyniknout nádhernému pozadí. A jako by se naplnila osudovost jména, které používal pro smyšlenou ženu ze svých mladistvých snů - Galuška.

Pro Dalího (a nejen pro něj) byla proudem čiré sexuality, neméně čirou inspirací.

Jedním z nich je obraz z roku 1929 nazvaný "Přizpůsobené touhy", který má vyjadřovat Dalího děsivé představy (lev byl vždy zobrazením jeho strachu), ze kterých ho Gala léčila:

Nejvíce fascinující však je, že ho nikdy ze žádné stránky neomrzela. V jeho obrazech se vyskytuje nesčetněkrát. Na fotografii nahoře můžeme vidět tento pár, jak drží Dalího obrazy nazvané "Dvojice s hlavami plnými mračen", které jsou v pozici postav z Klekání od Jeana-Francoise Milleta (to je další motiv, který Dalí mockrát opakuje) a uvnitř siluet je zobrazena pláž v Port Lligatu.

Jedním z nejvzletnějších obrazů je jistě "Moje žena, nahá, pozorující své vlastní tělo, jak se stává schodištěm, třemi obratli sloupu, nebem a stavbou".
Toto dílo vychází z umělcovy vzpomínky a pro spoustu z vás asi i dost nechutné imaginace. Když se Salvador údjaně jako malé dítě procházel, našel kostru ohlodanou hmyzem a skrze ni se díval na nebe. Od té doby tvrdil, že když chce dosáhnout čistoty, tak pozoruje oblohu skrze tělo.

Dalším příkladným obrazem může být "Dalího ruka stahující zlaté rouno v podobě oblaku, aby Gala spatřila úsvit, zcela nahý, velmi daleko za sluncem"

Nebo "Dalí nadzdvihující pokožku Středozemního moře, aby ukázal Gale zrození Venuše":

"Gala pozorující Středozemní moře, které se z dvaceti metrů mění v portrét Lincolna":

A jedna z bohužel nedokončených maleb - "Dalí zezadu, malující Galu zezadu, zvěčněnou šesti virtuálními rohovkami dočasně zobrazenými v šesti skutečných zrcadlech":
Toto dílo, stejně jako "Dalího ruka stahující..." je malována zvláštní technikou nazývanou stereoskopická. Jde vlastně o dvě komplementární plátna - každé pro jedno oko, takže jde o reliéfní obrazy. Tím se do jeho děl dostává i třetí rozměr.

Je úchvatné, co pro umělce může znamenat ztělesněná múza v osudové ženě. Museli být tím nejšílenějším párem ve světě umění...

ANNihilation

zdroje: SALVADOR DALÍ, Gilles Néret, 2003, Tasche GmbH,

Nejsladší balíček

5. ledna 2014 v 15:21 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Bylo nebylo jedno blogové království Roberta Planta. V něm žila krásná princezna, která pekla ty nejlepší domácí vánočky a jelikož byla moc hodná, rozhodla se jednu poslat čarodějnici Annihilation (samozřejmě krásné čarodějnici :D) po nemocném holoubkovi...

Možná z toho jednou bude dobrá pohádka, kterou budu vyprávět svým dětem. Jistá si tím nejsem, ale určitě mi to udělalo radost. Jako všechny nejlepší věci, i tahle vzešla z vtipu. :) Paní Plantová totiž psala článek o tom, jak u nich doma vypadá Štědrý den a navnadila mé chuťové buňky fotkou vánočky. Znáte to, když někde vidíte vyfocené jídlo a jediné, co vám brání ohryzávat monitor je fakt, že jeho náplň je jedovatá?

Původně jsem si dělala legraci, ať mi kousek vánočky pošle poštou... a nakonec jsem si vážně nacpávala břicho!

Zprvu to s balíkem vypadalo dost bídně, trochu jsem se bála, aby mi ho ti holoubkové nevyzobali, ale nakonec jsem si ho spokojeně odnášela z pošty. Poté jsem rovnou pokračovala za panem Modrým a už už jsem se nemohla dočkat, až ho konečně otevřu! Kdyby bylo teplo, už dávno jsem seděla někde v parku a ládovala se. :) Nedočkavě jsem u pana Modrého balík otevřela a spatřila obrovský kus lákavé pochoutky a lístek:


Už několik let jsem pohled s přáním do nového roku nedostala, tak jsem z něj měla radost, protože je to něco, co člověku zůstane napořád (nebo alespoň dlouho). No a vánočku jsme se hned vrhli! Vypadala hrozně lákavě, protože byla plná mých milovaných rozinek a mandlí a jelikož byla dobře zabalená, chutnala ještě hodně čerstvě. Moje mamka vánočku nikdy nepeče, protože jí moc nechutná (a hlavně neumí zaplétat copánky, ale pšššt), ale pan Modrý říkal, že chutná úplně jako od jeho maminky - a prý doma nikdy nejí ani moc cukroví, protože si vystačí právě s vánočkou. :)

Ještě jsem pak zbytek přivezla domů a hned se po ní zaprášilo. Brácha se mlsně olizoval a vypadal, že by jí snědl nejméně pět kousků. Chápu ho. :)

Tímto článkem bych tedy všem chtěla doporučit začít blogovat! Nejenže můžete psát o věcech, co vás zajímají a baví, ale možná vám z toho taky kápne nějaká mlska... Nebo spíš narazíte na nějaké krásnou-vadností spříznění lidi, kteří jsou pro každou srandu.

Gabko, tímhle ještě jednou moc děkuju, takováhle milá věc člověka může potěšit víc, než-li si myslíš!

Sladkým balíčkům zdar,
vaše rozmlsaná ANNihilation

P.S.: Za vším hledej vánočku (nebo jiné jídlo).
Pro ty, co nepochopili, nemocný holoubek je Česká pošta. Jen u ní se vám může stát, že vám dříve dojde opětovná výzva na vyzvednutí balíku do ruky, než samotná výzva (za použití nehlasného zvonku).


Lucidní snění

4. ledna 2014 v 21:29 | ann-ihilation |  Sny

Lucidní snění - způsob, jak využít sny pro zlepšení života?


Lucidní sny jsou zvláštním typem snům, během nichž si daná osoba uvědomuje, že sní. To je právě ta charakteristická vlastnost, která lucidní sny odlišuje od běžných.

Z Historie

První zmínka o lucidním snění pochází nejspíše od Aristotela, který tvrdil, že se často stává, že spícímu v duši něco praví, že jde pouze o sen. Je ale dost možné, že lucidní snění sahá ještě dál do historie, akorát není zaznamenáno. První oficiálně zaznamenaný lucidní sen pochází až z pátého století - v jednom dopise ho popisuje sv. Augustin. Dalším dochovaným důkazem jsou spisy vyprávějící o tibetských buddhistických mniších, kteří již v osmém století dosahovali lucidního snění za pomoci meditace. Podobné praktiky také používali v Indii. Další zmínky pochází z dvanáctého století (v době rozpuku islámské civilizace), kdy jeden ze súfijských mistrů razil myšlenku, že je ve snu nutné ovládat své myšlenky. O lucidním snění se zmiňuje i Tomáš Akvinský, což je důkaz toho, že o něm měla středověká Evropa povědomí, avšak jakýkoliv rozvoj bádání v tomto směru byl zhola nemožný, protože v té době byly sny často považovány za výtvory ďábla. Průlomové bylo devatenácté století, které opustilo od myšlenky, že jsou sny náhledem do podsvětí. Naopak začaly být považovány za dveře do podvědomí a tak se mohl rozvíjet i výzkum lucidních snů. Jedním z prvních průkopníků byl markýz Saint-Denys, holandský psychiatr Van Eeden, Arnold-Foster, Holloway a velká spousta dalších. Rozsáhlejší výzkum však mohl začít až v druhé polovině dvacátého století a nejen proto, že se začala rozvíjet experimentální psychologie, ale především kvůli technickému pokroku, který byl pro výzkum nezbytný. Velmi pomohl výzkum v oblasti fází spánku - právě díky objevení fáze REM se lucidní sny podařilo prokázat, a to právě díky signálům vysílaným za pomocí očních pohybů. Tím, kdo na tento způsob přišel, byl největší průkopník v oblasti lucidního snění Stephen LaBerge.

Samozřejmě tomuto pojmu spousta odborníků nevěřila. Maury, který s nimi neměl žádnou osobní zkušenost prohlásil, že "takové sny přece nemohou být sny" a stejně tak Ellis odmítal uvěřit, že by něco takového bylo možné. Lucidní snění považovali za pouhou kuriozitu a nevěnovali se mu více než těmito pár slovy. Schwartz a Lefebvre oponovali teoriím lucidního snění tím, že jde to takzvané "mikroprobuzení". Na tuto teorii neměli žádné důkazy a opírali se jen o data získaná za pomocí snících s poruchami spánku, kteří se často v REM fázi probouzeli. Teorii později vyvrátilo několik paralelních výzkumů. Navíc se zjistilo, že lucidní snění nemusí podmínečně vznikat jen při fázi REM. Teorie byla nakonec přijata ve vědeckých kruzích.

Obecné informace

Lucidní snění někdy prožilo cca 50-70% populace. U opakované a hlavně plnější lucidity je číslo o dost menší. První lucidní sny mohou přijít v dětském věku. Většinou se objevují ve věku od pěti do sedmi let, protože je psychika jedince už natolik vyspělá, že dokáže odlišovat sny od reality a snový svět je oddělený od reality. Spousta z nás tuto schopnost (nebo spíše touhu) časem ztratí, ale někdo se rozhodne k lucidnímu snění v dospělosti navrátit (nebo ho vyzkoušet jako něco zcela nového).

Může se ale úplně každý naučit lucidně snít? Odpověď je kladná, LaBerge dokonce tuto proceduru přirovnává k tomu, když se někdo učí mluvit - stačí se dostat přes první slovo. Důležité je pouze věřit ve vlastní úspěšnost a naučit se zapamatovat si sny. Pro tento účel je asi nejlepší způsob vést si takzvaný snový deník. Do toho je potřeba zapisovat pokud možno všechny sny označené datem a časem. První myšlenka po probuzení se musí vztahovat ke snu, jinak se nedá zapamatovat.

Způsoby, jak dosáhnout lucidního snění

Jednou z možností, jak dosáhnout lucidního snění, je metoda, která se používá přímo při usínání. Usínající se na něco soustředí (např. na svůj dech) a pomalu upadá do snu, ale bez ztráty vědomí, takže si ho následně lépe zapamatuje. Další známá metoda je, že si spící nařídí budík tak, aby ho probudil po čtyřech až šesti hodinách spánku, poté se zcela probudí, myslí na to, že chce dosáhnout lucidního snění a poté opět usne. Způsobů, jak lucidní snění nacvičit je ještě velká spousta. Mezi další známé patří metoda, kdy během bdělého stavu testujete realitu a po dobu několika dní, či týdnů, dokud se nedostaví výsledek. Během dne se sami sebe ptáte "Je toto realita či sen?", tento proces se vám uloží do podvědomí a vy se takto budete schopni sami sebe zeptat i ve snu a dosáhnout lucidity.

Jak poznat, že jde o sen

Způsobů, jak poznat, že sníte je hned několik. Asi nejjednodušší způsob je použít "zdravý rozum". Rozhlédněte se ve snu kolem sebe a zkoumejte, jestli jsou věci kolem vás logicky uspořádané a nejsou v rozporu s něčím obvyklým. Dalším způsobem je číst text. Po opětovném přečtení se text ve snu mění, stejným způsobem se dají použít digitální hodinky. Dále můžete vyzkoušet, jestli funguje gravitace. Ve snech předměty nepodléhají klasickým fyzikálním zákonům. Stejně tak vy, takže můžete létat či se vznášet. Také můžete pronikat hmotnými věcmi. Dále se doporučuje, abyste si pokusili rekapitulovat, co jste dělali v minulosti. Pokud narazíte na něco nelogického či si dokonce nebudete moci vzpomenout vůbec, jde o sen. Také váš odraz v zrcadle je ve snu jiný a proto se užívá jako indicie k jeho rozpoznání. I tělo podléhá snovým vizím, a tak se doporučuje si ho prohlédnout. Můžete mít třeba jiné oblečení, nejvíce zkušeností mají ale snící s pozorováním rukou, které ve snu vypadají jinak. Posledním z častých předmětů, které vám mohou dopomoci lucidně snít je vypínač, který ve snu nikdy nefunguje jako v realitě. Úplně poslední způsob, jakým lze ověřit realitu je rozhovor s osobami. Pokud se ve skutečném světě někoho zeptáte, jestli jste ve snu, jeho reakci můžete předpovídat, snové osoby se však chovají úplně jinak. Pokud máte pocit, že jste ve snu, testujete realitu a výsledek vám vyjde negativní, doporučuje se vyzkoušet pro jistotu ještě jeden z dalších testů, protože ve vzácných případech nemusí některý z nich stoprocentně fungovat.

Využívání snů

Sny obecně se dají využívat a spousta těchto využití je známá z historie. Mendělejevovi se zjevily ve snu prvky, které se řadily do tabulky, Howeovi se zdál sen, díky kterému do jehly udělal očko, aby niť nevyklouzávala ze šicího stroje, dokonce inspirace k známému Poeovu dílu "Havran" pochází ze snu. Dokonce ze snů pochází i celý umělecký směr, a to surrealismus.

Kolik inspirace tedy může vzejít ze snu, ve kterém jsme při vědomí? Tyto vyhlídky jsou nepředstavitelné. Spoustu lidí láká představa, že se jim otevře nový ničím neomezený svět. Ale málokdo ví, že lucidní snění jde využívat pro mnohem méně povrchní účely. Dlouho se ví, že člověk je složitý bio-psycho-sociální systém. Psychika tvoří část fyzického zdraví a v lucidním snu se jí člověk může lépe věnovat a ovládat více biologických procesů, než při vědomí. Ovšem není jisté, tak moc by šla takto praktikovat nějaká léčba, či jestli by měla trvalé účinky. K čemu se ale lucidní snění v psychoterapii využívá, je léčení fobií. Kognitivně-behaviorální terapie pracuje s postupným vystavováním pacienta obávaným podnětům. Právě zde pomáhají lucidní sny, ve kterých se člověk nemusí tolik bát vystavit svému strachu, protože má jistotu, že se může kdykoliv probudit. Stejně tak lucidní sny pomáhají i proti běžným úzkostem. Často si člověk dostane do bdělého snění přes noční můru. Pro zlepšení psychického stavu se radí nesnažit se okamžitě probudit, ale běsům se postavit - člověk se tak vlastně postaví jen vlastním problémům a strachu. Lucidní snění tedy valně přispívá vlastnímu sebepoznávání, sebepochopení a následně i seberealizaci. LaBerge dokonce pouští uzdu své fantazii a o lucidních snech mluví jako o "místě", kde by se lidem plnila přání, protože je v nich možné prakticky cokoliv.

Negativní stránky

Má lucidní snění také své negativní stránky? V současnosti prý nejsou známy případy, kdy by vědomé snění vedlo k psychické či fyzické újmě. Na druhou stranu někteří lidé tvrdí, že se po probuzení z bdělého snu cítí více unavení, pár jedinců dokonce uvedlo lehkou bolest hlavy. Také nelze určit, jestli lucidní snění nějakým způsobem nebrání užitkům běžného snění. Jenomže na druhou stranu nelze ani prokázat, že některá z těchto věcí s bdělým sněním přímo souvisí. Dále jistým způsobem může být toho "hraní se sny" na škodu. Tím myslím případy, kdy se narcistický jedinec snaží plně ovládnout sen jak z vnější, tak i z vnitřní stránky. To je ovšem nemožné, protože jistou část podvědomí ovládnout nelze.
Nepříjemným zakončením lucidního snu může být také spánková paralýza. Jde o stav, kdy se lidská mysl probudí, ale tělo pořád spí, takže se člověk nemůže pohnout, ačkoliv je při vědomí. Tyto stavy jsou zpravidla nepříjemné, navíc jsou často doplňovány pocitem, že v místnosti s člověkem někdo je. Po chvíli ale vždy odezní a navíc - tento stav může nastat i bez předchozího bdělého snění.

Závěrem bych tedy chtěla říct, že lucidní snění je něco, co jistě může obohatit náš život - a to od krásných zážitků, přes inspiraci, až k transcendentním stavům naprostého sebepochopení. Bdělé snění lze tedy využívat pro vlastní prospěch, ale jako vše - se zdravým rozumem.

Zůstaňtě bdělí i ve snu!
Vaše ANNihilation


Zdroje:
LABERGE, STEPHEN, 2006, Lucidní snění, Praha: Edice Nová éra
http://viziebosorky.files.wordpress.com/2013/10/91281-849279864.pdf
http://www.acld.mysteria.cz/ld.htm#1
http://www.luciddreaming.wz.cz/
http://www.youtube.com/watch?v=U5S93zSFdp8

Zdroje obrázků:
http://howtocontroldreams.com/is-lucid-dreaming-safe#.UshuqdLuKSo
http://steviestao.wordpress.com/tag/dreaming/page/2/


PROSI(t?)-NE-Cccc

2. ledna 2014 v 11:44 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
Šla do Betléma rovná cesta,
zářila hvězda, všechno bylo prosté.
A za nábožných písní
sny otců našich věčně putovaly
po starém mostě.

Byl, nebyl Betlém?
Však na tom mostě rozmarýna roste
a poutníčkové věrní tiše obrátí se,
když místo spasitele
čeládku chlévní najdou.

A vracejí se domů s vírou,
že za rok hvězda stane jistě nad Betlémem
a ta již neoklame.
(Karel Toman - Měsíce)

Na začátku prosince měl pan Modrý promoci. Co si budeme povídat, bála jsem se tam jako čert, protože tam samozřejmě byla celá jeho rodina - no já mám tu vlastnost, že říkám ty nejhorší věci v tu nejhorší chvíli. Nakonec ale celá ceremonie i oslava byly tak moc pěkné, že jsem na to úplně zapomněla a jen si to užívala. Takže panu Modrému mohu konečně říkat "pane doktore" a navíc jsem si poznala zbytek jeho rodiny, přičemž musím dodat, že má moc fajn strejdu, který neumí nemluvit. Oslava se konala v super-drahé restauraci, kde měli naprosto fantastické jídlo a hlavně pivo - k restauraci totiž patří malý soukromý pivovar, a tak točí speciály, jeden lepší než druhý.

A poprvé jsem pana Modrého slyšela zpívat! Kluci totiž dali dohromady pochybnou kapelu, a jelikož jsou z toho úplně nadšení (kromě toho, že chtějí zabít kamaráda, který hraje dvacet let na basu a neumí to), a pan Modrý pořád básní o tom, jak ho baví zpívat, tak jsem musela kousek ochutnat! No a příjemně mě to překvapilo, má fakt nádherný hluboký hlas. Uáá, radši pomlčím o tom, jak mi zpěváci připadají sexy. Jestli sem chodíte pravidelně, asi to pro vás bude taky velká novinka. :D

Tentokrát mi nevyšly krátké kalhoty, protože jsem si zrovna vzala sukni, ale byli jsme alespoň zapálit svíčku. Na Václaváku někdo udělal mozaiku:

Také jsme se s panem Modrým zúčastnili buržoazní akce, na které se předávala Cena bílé lilie. Letos se konala v Groebovce, kde jsem ještě nikdy nebyla a musím říct, že pro boháče to musí být dokonalé - celá stavba je krásná a také je obklopená zelení. Cenu dostali dokonce dva muži, kteří si jí opravdu moc zasloužili - prosadili totiž referenda, díky kterým pak nebyly postavené drahé budovy, které nikdo nechtěl (někdo tedy asi ano, ale víte jak to chodí). Na akci jsme vypili asi hektolitr vína a opravdu se skvěle bavili. I když minulý rok se akce konala v DOXu, kde bylo prostředí o něco lepší - umístení do prostorné galerie mělo víc něco do sebe a působilo příjemněji, asi jak nebylo přehnaně noblesní.

Před svátky jsme si udělali hádejte-s-kým takové před-Vánoce, kdy jsme spolu strávili více dní v kuse (a ani jednou mě nenaštval, takže je to vyjímečný muž). Vyrazili jsme na Cílenou nejistotu, což je skupina bláznů, která provozuje amatérské divadlo a hraje oddychový punk. Samozřejmě je jejich taktika taková, že počkají, než se všichni (včetně nich) opijí a pak divadlo napůl improvizují a sami se u toho smějí. A je to výborné! :) Pro mě je to vždy akce, na které se úplně uvolním a od všeho si odpočinu. No samozřejmě kocovina další den byla neuvěřitelná. Šli jsme se zachránit česnečkou a gulášem, ale nakonec nám pomohla až pohádka "S čerty nejsou žerty", která nás neskutečně bavila. Musím uznat, že je to posvícení pro všechny generace. Jelikož jsou Vánoce hlavně o dárcích, dobře tak nejsou, ale stejně mi dárky udělaly velkou radost. Takže jestli si to čteš, ty šmíráku, tak jsem fakt nekecala! :) Víkend to byl výborný a vůbec se mi nechtělo pana Modrého pustit domů, jela jsem z nádraží s pocitem, že už mi Vánoce vlastně skončily.

Letošní Vánoce doma byly jiné, než všechny předešlé, protože u nás byl děda. Bylo mi ho dost líto, protože to pro něj muselo být dost těžké, ale doufám, že si to alespoň trochu užil. Jinak celé svátky byly naše klasika - všichni trochu naštvaní a vystresovaní, ale finálně v pohodě a přejedení (fuj ty vago, už nechci vidět cukroví ani na obrázku!). Každopádně se mi letos povedlo prosadit antiamerický stromeček - nedávali jsme na něj skleněné ozdoby, ale jen dřevěné a slaměné a místo kolekcí sušená jablka. A připadá mi to hezčí, než nechutně přeplácané stromky, na kterým je tolik ozdob, že už ani není vidět, že jde o stromek (viz Staroměstské náměstí).

A konečně jsme vyrazili na koncert Rozhudy, což je parta fajn lidí z Jižáku. Na didgeridoo tam hraje kluk, který vypadá úplně jako Eddie Vedder, takže jsem se s ním seznámila právě přes tuto indícii. :D Na koncert jsem vyrazila s bráchou, takže to klasicky dopadlo tak, že jsme pili něco venku a z vystoupení měli tak necelou půlku. Ačkoliv tentorkát to svádím spíš na prostředí, protože se koncert konal ve sportbaru. Nesměli tam lidé pod osmnáct, tudíž Rozudě chyběl basák. :D Nevím, jestli se tomu smát nebo se mlátit do hlavy. Každopádně jsme na koncertě poznali jednoho naprosto úžasného člověka, takže to za to stálo. Ten s námi vlastně nakonce strávil i Silvestra, kde se nás sešlo docela - málo - ne - spíš, tak akorát. .)

Fuj, hodně štěstí do tohoto roku.


Chrochty chorcht, vaše ANNihilation

Pearl jam - I´m open (text+překlad)

1. ledna 2014 v 18:21 | ann-ihilation |  Pearl Jam
I'm open

A man lies in his bed in a room with no door
He waits hoping for a presence
Something anything to enter it
After spending half his life searching
He still feels as blank as the ceiling at which he stared
He's alive but feels absolutely nothing
So is he?
When he was six he believed that the moon overhead followed him
By nine he had deciphered the illusion
Trading magic for fact
And no tradebacks
So this is what it's like to be an adult
If he only knew now
What he knew then

I'm open...I'm open...
Come on in...come in...come in...come in...
I'm open...I'm open...
Come on in...come in...come in...come in...

Laying sideways atop crumpled sheets with no covers
He decides to dream
To dream up a new self
For himself


Jsem otevřený

Muž leží v posteli, v pokoji bez dveří
Čeká a doufá v přítomnost
V něco, cokoliv, co do ní vstoupí
Poté, co strávil polovinu života hledáním
Se stále cítí tak prázdný, jako strop, do kterého zíral
Je naživu, ale necítí vůbec nic
Je tedy vůbec?
Když mu bylo šest, věřil v to, že měsíc na obloze ho následuje
Než mu bylo devět, pochopil, že jde o přelud
Vyměnil kouzla za skutečnost
Bez možnosti změnit to nazpátek
Tak takové to je, být dospělým
Kéž by tak teď věděl
To, co kdysi

Jsem otevřený…Jsem otevřený…
Vstup…vejdi…vejdi…vejdi
Jsem otevřený…Jsem otevřený…
Vstup…vejdi…vejdi…vejdi

Leží na boku na zmačkaném prostěradle bez pokrývky
Rozhodl se snít
Vysnít si novou osobnost
Pro sebe samého



K poslechnutí: ZDE
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!