Prosinec 2013

Milan Kundera - Citát

30. prosince 2013 v 13:25 | ann-ihilation |  Citáty
Když jsem se podívala, jaké je téma týdne, vybavil se mi tento citát. Někdy je moc slov zbytečností, myslím, že tato krátká věta mluví úplně za vše:

"Slepá ulička je místem mých největších inspirací."
- Milan Kundera

Estas Tonne - Song of the golden dragon

30. prosince 2013 v 13:21 | ann-ihilation |  Další hudba
Jsem zamilovaná do této úžasné písně, je to přesně něco, co si pustíte a nemůžete se od toho odtrhnout, protože to s vámi hýbe někde uvnitř. Líbí se mi, jak to prociťuje a hraje to opravdu upřímně. A navíc bez trsátka jako pravý kytarista!

Akorát nechápu, že si to ti lidé užívají s foťáky a mobilem? :) To už je lepší mít zavřené oči a odplout s tóny, jako to dělá jedna ze slečen, ačkoliv u takového sympatického muže by to byla docela škoda.


KOmuniAKce

28. prosince 2013 v 18:00 | ann-ihilation |  Vadnost bez hranic
Komunikace jako munice,
každý den. Dané mezilidské vztahy nás do ní do jisté míry nutí. Do dalších okruhů slov se poušítě sami. Jako slepci v lese. Ale vyplatí se to? Nestojí to někdy moc?

Jako odkrytá holátka jdeme vstříc smrti. Litujeme každého proneseného slova, protože - cokoliv řekneme, bude použito proti nám. Ale my nevíme proč, z ničeho jsme přece nebyli obvinění. Nebo ano? Ze zpackaného života? Z projekce vlastní bezvýznamnosti? Kdo ví.

Nikdy se neponaučíme, ne nikdy. Každé upřímné slovo někdo překroutí, zmačká a rozthá jeho rub. Kéž by lidé komunikovali v nějaké objektivní řeči, stejně jako to dělají jiné živočišné druhy. Vzdáleně se mi vybavuje citát nevím-od-koho, že slova jsou důvodem, proč si nerozumíme. Neřekla bych. Je to vždy jen o přístupu. Když zatoužíme, porozumíme líp někomu z druhého konce světa než našinci, se kterým se nebudeme chtít bavit.
Implicitní demence.

Mlčeti zlato, já vím. Ale pro někoho milujícího zvuky nemožné. Tydýýýt.

Postava matky zakazující radost.

Na vrcholu

26. prosince 2013 v 15:46 | ann-ihilation |  Krátké příběhy
"Jistě, už jedu." Zamumlal jsem rozespale do telefonu a začal se ještě s očima zalepenýma oblékat. Další smrt bohaté paničky. Kvůli vraždě nějakého chudáka by si zavolali někoho jiného, ale jelikož mám vysokou hodnost a musíme jako policie před pozůstalými nějak vypadat, je to na mně. Rychle do sebe kopnu panáka na nabuzení, vložím do pusy žvýkačku, abych přikryl alkohol, a také fakt, že jsem si nestihl vyčistit zuby a rychlou chůzí směřuji k autu.

Na místě jsem za necelou půlhodinku, provoz jako by v tuto dobu neexistoval. Típnu cigaretu, zabouchnu dveře od auta a zdravím se s kolegou, který na mě čeká před domem. Je to mladý kluk, který se opravdu snaží. Chudák, myslí si, že ho povýší. Bez známých těžko. Fascinovaně se dívám na jeho křivé zuby a nechávám se obeznámit s případem.

Žena, osmadvacet let. Bohatá podnikatelka. Navíc krásná. Nejhorší na tom je, že vše vypadá jako sebevražda. Jenomže vzhledem k tomu, že vše nasvědčuje tomu, že se jí v životě dost dařilo a byla šťastná, mám co dočinění s viníkem dost rafinované vraždy.

Prášky. Ano, ty volí skoro každá žena. Proč by si taky taková kráska chtěla zohyzdit obličej tím, že by si ho půlku ustřelila? Pozorně si prohlížím ložnici, ve které nehybně leží. Nic podezřelého, nic, co by mi navnadilo smysly. Je to divné, vždycky intuitivně vycítím, když je něco v nepořádku. Šestý smysl mi ale dává najevo, že je vše, jak má být. Samozřejmě až na tu mrtvou krásku.

Hlavním podezřelým je samozřejmě její muž. Vždy tomu tak je. Možná mají k sobě a láska a nenávist tak blízko, jak se říká - to nevím, ale vím to, že v polovině případů vraždu spáchá právě manžel. Zdá se dost na dně a nepřipadá mi, že by to hrál. Za ta léta praxe už to poznám podle třesu hlasu, hlavně je to ten typ člověka, který neumí pořádně lhát. Dobrák. Tak toho asi mohu vyloučit. Je to ten druhý případ a já budu muset pátrat dál.

Prověřuji okruh rodiny, přátel a známých. Nikdo nic neví. Měla nějaké nepřátele? Ne. Pohádala se s někým? Ne. Každého z nich se snažím na něco nachytat, ale vypadají normálně, někteří dokonce i mile. Byl bych tak rád, kdyby tomu tak nebylo. Nemůže mi už konečně někdo říct, že jí někdo nenáviděl a snažil se jí zničit? Ne, všichni si myslí, že byla anděl.
Celý její život se mi zdá jako z pohádky, neskutečný. Krásná vysoká brunetka s pletí jako alabastr a kozama jako květy. Dle všeho chytrá, sečtělá a v práci dost úspěšná. Šťastné manželství, pěkný dům s bazénem, auto, malá zahrádka. Pravidelně se věnovala charitě. Celé to vypadá jako naprostá idylka, splněný životní sen. Když mi jeden z kolegů oznamuje, že tato žena navíc byla dost úspěšná umělkyně, jen kroutím hlavou a přemýšlím, co se asi mohlo stát. Kdyby jí chtěl někdo ublížit, tak jedině ze závisti. Ale nikdo jako by jí nezáviděl, všichni vypadají, i když to zní nemožně, jako by jí měli opravdu rádi. Pro všechny byla učiněný anděl.

Na pitevním nepřišli na žádný násilný čin. Prášky spolykala sama a navíc si dost chytře zjistila, kolik si jich má vzít, aby je náhodou nevyzvracela. Jen z deníku jsem dokázal pochopit, co se stalo. Jak to tak vypadá, tato inteligentní a průbojná žena se dostala z úplného nic až sem. Z chudinky princeznou, ze dna na vrchol. Jenomže, co dělat na vrcholu? Co dělat se svým životem, splníte-li si všechny sny? Když máte všechno, co můžete chtít víc? Když dosáhnete všech svých cílů, život ztratí smysl.

Sebevražda. Pro mě pochopitelná. Co pro vás?


Pearl jam - Bugs (text+překlad)

26. prosince 2013 v 9:54 | ann-ihilation |  Pearl Jam
Ráda bych se s vámi podělila o dost podceňovanou a téměř neznámou písničku z alba Vitalogy. Jde o hodně netrradiční záležiost, se kterou se u Pearl jam těžko setkáme, hudebně tu dost experimentují a nemusí tím na první poslech zaujmout. Při pozornějším poslechu však dojdeme k názoru, že jde opět o velmi osobitý počin, který je doplněný o velmi inteligentní slova. Musela jsem se pro sebe usmát, když jsem si představila, do by na to řekl Franz Kafka. Navíc tady dochází k trochu jinému pojetí, nejprve přichází odpor z určité sorty (lidí) a až později zjištění, že se stal jedním z těch, kterými opovrhoval. A navíc se u toho i člověk zasměje - Do i eat them? Raw or well done? :))
Užijte si písničku. I když já jsem víc nadšená z jednoho jediného přednesu na koncertu, který má lepší nádech, asi i díky výrazným smyčcům.

Bugs

I got bugs
I got bugs in my room
Bugs in my bed
Bugs in my ears
Their eggs in my head
Bugs in my pockets
Bugs in my shoes
Bugs in the way I feel about you

Bugs on my window
Trying to get in
They don't go nowhere
Waiting, waiting...
Bugs on my ceiling
Crowded the floor
Standing, sitting, kneeling...
A few block the door

And now the questions:
Do I kill them?
Become their friend?
Do I eat them?
Raw or well done?
Do I trick them?
I don't think they're that dumb
Do I join them?
Looks like that's the one

I got bugs on my skin
Tickle my nausea
I let it happen again
They're always takin' over
I see they surround me, I see...
See them deciding my fate
Oh, that which was once...was once up to me...
Now it's too late

I got bugs in my room...one on one
That's when I had a chance
I'll just stop now
I'll become naked
And with the...I'll become one


Hmyz

Mám hmyz
Mám hmyz v pokoji
Hmyz v posteli
Hmyz v uších
Jeho vajíčka v hlavě
Hmyz v kapsách
Hmyz v botách
Hmyz je i způsob, jakým o tobě smýšlím

Hmyz za oknem,
Který se snaží dostat dovnitř
Nikam nedojde,
Čeká, čeká
Hmyz na stropě
Přeplněnou podlahu
Stojí, sedí, klečí,
Pár jich zatarasilo dveře

A teď si kladu otázky:
Zabiju je?
Stanu se jejich přítelem?
Sním je?
Raw nebo well done?
Vycvičím je?
Nemyslím si, že by byli tak hloupí
Připojím se k nim?
Tohle vypadá nepravděpodobněji

Mám hmyz na kůži
Dělá se mi z nich na zvracení
Nechám, aby se to stalo znovu
Vždycky mě převezou
Vidím, jak mě obkličují, vidím…
Vidím, že rozhodují o mém osudu
Ten byl kdysi…kdysi na mně…
Teď je moc pozdě

Mám hmyz v pokoji…jeden proti jednomu
To byl ten případ, kdy jsem měl příležitost
Přestanu
Svléknu se
A…stanu se jedním z nich


Jednou třeba vydám nějakou knižní sbírku, ve které budou různé povídky a romány doplněné právě o písně, které s nimi korespondují. Proměna a Bugs, Farma zvířat a Pigs, Vyhoďmě ho z kola ven a Sanitarium, bla bla. Uvidíme, co z toho bude. Ostatně - všechny moje nápady vždy dojdou zdárného konce. :)))

Dogville

25. prosince 2013 v 14:08 | ann-ihilation |  Filmy
Lars von Trier si pro prostředí svého filmu chytře zvolil prostředí malého městečka. Jak lépe můžete vyjádřit podstatu lidské povahy, než právě na modelu takovéto komunity?

Příběh začíná velmi jednoduše, ve městě se ocitne nový člověk - žena, která žádá o azyl. Lidé se jí samozřejmě rozhodnou pomoct, avšak dobrý skutek pomalu přerůstá ve vykořisťování, které se nezalekne naprosto ničeho. Trier zde skvěle poukazuje na často kladenou otázku, zdali má každý dobrý čin nějaké sobecké pozadí - když činíme dobro, činíme tak bezelstně, nebo pouze pro své budoucí dobro. Je lidská bytost schopna ryzího altruismu? Samozřejmě, že ne. Avšak linka filmu vás po této odpovědi unese ještě dál, než jste si byli vůbec schopni připustit. Původně milá spolupráce se mění na promyšlené zneužívání naprosté lidské bezmoci.


Někdy je divák téměř nucen se ďábelsky pousmát nad zvrácenou a patrnou symbolikou, se kterou jsou veškeré detaily předvedeny. Jméno hlavní hrdinky - Grace - znamená "laskavost", "odpuštění", "ušlechtilost", ale i třeba "odkládání". Všem těmto kouzelným významům její povaha dojde. Zaujme i hra s čísly. Grace sbírá kolekci sedmi figurek, které představují špatné vlastnosti obyvatelů městečka. Z původního úsměvného vtipkování se stanou předměty, které jí připomínají, že i ona má nějakou hodnotu - že si je s ostatními rovná jako člověk s člověkem. Avšak sedm ctností se mění v sedm smrtelných hříchů, které se jí stanou každodenním chlebem. Taktéž je zajímavé, že ve městě žije s dalšími patnácti lidmi (počítaje dospělé, kteří rozhodují o jejím osudu). Spolu s ní je jich šestnáct, což je číslo, které se v numerologii považuje za číslo zmařených plánů, které má jedince nabádat k naslouchání vnitřnímu hlasu.

Jenže poslechne Grace svůj vnitřní hlas, než bude pozdě? Z příběhu vyplyne krutá fatální otázka, zda je možné odpustit někomu něco, co bychom neodpustili ani sami sobě. Toto uvědomění je naprostý zlom, přiznání si vlastní pošetilosti, která upoutá každého diváka a hluboce se ho dotkne.

Celý snímek je pojat hodně komorně, tudíž se zabývá především myšlenkami, což je něco, co je třeba v současnosti jistě patřičně ocenit. Originální pojetí prostředí vyjádřeného pouhými kulisami dává celému snímku atmosféru, která se do diváka vloudí právě touto transparentností a otevřeností. Nechápu, že to někdo může brát jako pokulhávající formu, naopak - celý příběh do sebe zapadá nejen myšlenkově, ale i právě pomocí neobvyklého zpracování. Samozřejmě už je jen na vás, jestli si z něj dokážete něco vzít.


Eddie Vedder 49

23. prosince 2013 v 21:44 | ann-ihilation |  Eddie Vedder
Vše nejlepší, má platonická lásko! Přijeď s kapelou do Prahy! (A nech si znovu narůst dlouhé vlasy..)



Pro mě navždy mlád:


zdroje obrázků:


Rok

23. prosince 2013 v 21:37 | ann-ihilation |  OSTATNÍ - nezařaditelné
Jeden rok, sto snů, Requiem pro Tebe: http://www.youtube.com/watch?v=Zi8vJ_lMxQI

Střípky z Benátek

17. prosince 2013 v 16:00 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Zima už nám olizuje nohy, a tak jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o pár záříjových fotek z výletu do krásných Benátek. Každé velké město má svou osobitou atmosféru, Benátky dvojnásob. Nikde nejsou silnice, nejezdí tu auta - všude se dostanete pěšky nebo lodí. Je krásné tu bloudit zapadlými úzkými uličkami a uvědomovat si, že tohle město se pomalu potápí.

Ale dost slov, tento článek má být spíše fotografická zpověď, tak zbytek přenechám zraku:



- Dóžecí palác


- taktéž, ale unvitř


- Pohled ven. Dříve se mezi sloupy konaly popravy a tak se teď traduje, že se kolem nich shlukuje negativní energie a nemá se procházet přímo mezi nimi.


- Z Dóžecího paláce vede most přímo do věznice. Tento pohled - na nejkrásnější kanál v celých Benátkách - měli vězni spatřit jako poslední, prý proto, abych jejich trest byl ještě těžší.


- Piazza. Ta již není původní, ale rekonsturovaná přesně podle originální stavby. Po rekonstrukci jim prý znovu spadla, protože na ní zapomněli přidělat jednu důležitou věc - hromosvod.


- Blízký ostrov Murano, který je rozpoznatelný díky svým krásně barevným domkům. Dále se tu vyrábí spousta nádherných krajek. Povšimněte si křivé věže - pro Italy něco typického.

- Bazilika na ostrově Torcello.


- Uvnitř se nachází úchvatně dochované mozaiky.

A další fotky na pokochání:







Byli jste někdy v Benátkách? Pokud ano, jak se vám tam líbilo? Pokud ne, podívali byste se tam rádi? Které město máte nejraději na výlety? Nebo milujete to své domovské? :)

ANNihilation






Pearl jam - Porch live 92´

16. prosince 2013 v 23:35 | ann-ihilation |  Pearl Jam
Jedna píseň a přitom nesčetně způsobů, jak jí podat, tím pádem také nesčetně způsobů, jak si jí přebrat. Surovost přirozeně zasazená v jemnosti, něha ve vášni, samota jedince se rozpadá při kontaktu s publikem.

Odkaz zde, protože mi to nechce vložit video.

Miluju tuhle mladickou upřímnost, radostnou energii, požitek z hraní. Je cítit, když do vystoupení dá kapela všechno a přesně tak na mě toto video působí. Je to pro mě zároveň i čirá nostalgie, protože ani jednu z těchto věcí jsem z jejich nových písní (album Lighting bold) nevytušila.
Tady úplně cítim jejich pot, snahu o úzký kontakt s diváky a chvilkové oproštění od všeho jiného, než co jím dává prezentovaná muzika.
Mňau, hned bych si zašla zapogovat.

Jason Momoa alias Khal Drogo alias Poslintej-si-klávesnici

15. prosince 2013 v 19:33 | ann-ihilation |  OSTATNÍ - nezařaditelné
Trocha platonismu nikdy navečer nezaškodí. Seriál Game of Thornes mě překvapil celkovým námětem a skvělým rázným zpracováním a navíc z počtu spousty postav mi mohlo být jasné, že se tam najde i nějaký ten pěkný muž. Kit Harington alias Jon Snow jistojistě také není k zahození, ale - ruku na srdce - Jason Momoa je prostě chlapák. Definitivně se doznávám k tomu, že mám slabost pro dlouhé vlasy a jizvy. (A proto jsem vybrala fotku, kde ta jizva není vidět :D) Škoda, že se takovým hercům nedává větší prostor, jinak bych byla pozornější divák! (Jinak bych se na ty filmy dívala jen proto, jak tomu je u Thora)


Líbí se i vám? :) S kamarádkou nad ním dosti slintáme a to máme hodně jiný vkus. Co se vám na mužích líbí? Tím myslím fyzicky. Nebo vám na vzhledu vůbec nezáleží?

Už byl konečně čas na krátký povrchně laděný článek, že? Ale původně vychází z mého podvědomí, protože se mi o Khalovi zdál sen. Dodávám, že nebyl erotický (bohužel).

Tadadadáá, jdu se zase učit, achjo.
ANNihilation

zdroj obrázku: tumblr.com

The Doors - People are strange video

13. prosince 2013 v 21:38 | ann-ihilation |  The Doors
Múza rocku, vítr v rozcuchaných vlasech, svůdné lícní kosti, upřímný hlas a prýštící poezie.


Pochopení samoty mezi davem, popsání toho nepopsatelného pocitu, kdy se cítíte jako cizinec i doma.

Vánoce jiného roku

13. prosince 2013 v 21:20 | ann-ihilation |  Krátké příběhy
Po celém těle se mi rozléhal chlad, zkřehlost mi ani nedovolovala otevřít oči. Má mysl se ale pomalu probouzela a já si začínal uvědomovat, co se dělo před tím, než jsem upadl do spánku. Z té hrozné vize mě zchvátilo vyčerpání a znovu jsem se ponořil do krajiny snů. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo sebe, jediné, co jsem po probuzení cítil, byl naprostý zmatek. Místnost kolem mě připomínala nemocniční zařízení, ale jistý jsem si tím nebyl. Už už jsem se chystal klást si další otázky, když do pokoje vešla nepříliš početná skupinka lidí. Měl jsem z nich špatný pocit - dívali se na mě jako na nějaký exponát, bez jakéhokoliv náznaku lidskosti.

"Můžete se ještě cítit poněkud dezorientovaný," promluvil vysoký muž s vousy, "rozmrazení bývá téměř pro všechny krajně nepříjemnou záležitostí." Odmlčel se a významně na mě pohlédl. "Navíc vy jste unikátní případ…"

Než jsem se stihl na cokoliv zeptat, začali mluvit jeden přes druhého. Zachytil jsem jen útržky slov a vět jako "jste již naprosto zdráv", "dvě stě devět let", "musíte hodně odpočívat" a další věci, které mi zatěžovaly už tak přeplněnou mysl. Snažil jsem se v hlavě srovnat všechny události, které mě vedly k tomuto fatálnímu životnímu kroku. Z myšlenek mě vytrhl teprve nepříjemný pocit, totiž ten, že na mě všichni zároveň upírali oči. Jejich pohledy byly téměř nesnesitelné, každý z nich ve mně vzbuzoval pocity silné pudové antipatie.

"Nemějte strach, našli jsme vaše vzdálené příbuzné, o Vánocích nebudete muset být sám,…" začala mluvit plavovlasá žena s velkými rty,
Takže byl prosinec. Ale jaký rok?
"…zítra za vámi přijdou. A jak to tak vypadá, také si vás rovnou odvedou, jste naprosto v pořádku," dodala a usmála se na mě. Už z tónu jejího hlasu mi běhal mráz po zádech, ale úsměv, ten se mi zdál ze všeho nejhorší. Jako by s ním na mě vypouštěla neviditelný proud úlisné slizkosti. Křečovitě jsem se jí pokusil úsměv vrátit a tajně jsem doufal, že to poslouží jako dostatečná odpověď a konečně mě všichni nechají na pokoji. K mé úlevě se to tak stalo.

Procitl jsem teprve, až když mi zdravotní sestra donesla oběd. Jídlo krásně vonělo a poprvé od události mě naplnil pocit štěstí. Jakmile jsem se zakousl do lákavé porce masa, ten krásný pocit zase zmizel. Ještě nikdy jsem nejedl přepálené pneumatiky, ale byl jsem si úplně jistý, že by chutnaly přesně takto. Do místnosti v tu chvíli vstoupil muž s vousy, kterého jsem si pamatoval ze včerejška a gestem ruky pozval dovnitř další tři lidi. Byla to pobledlá žena s velkým nosem a její dvě děti, které jí byly neskutečně podobné. Chlapci mohlo být tak kolem dvanácti let a dívce asi sedm. Měl jsem pocit, že se na mě dívají se značným úlekem. Nejspíš mi na tváři ještě zůstala znechucená grimasa po ochutnávce oběda.

Vousatý muž se jal vysvětlovat, že jsou moji příbuzní a teď půjdu s nimi. Můj zdravotní stav je po fyzické stránce na jedničku, jediné co potřebuji, je se psychicky zotavit a navrátit se zpět k životu, který prý bude "značně jiný, než jak si na něj vzpomínám".

Žena se mi představila jako Cani; děti se jmenují Louis a Marina. Pořád ve mně sídlí zlověstný pocit, že si mě prohlížejí jako nějakou kreaturu z domu hrůzy. Nicméně se se mnou Cani snaží navázat plytký rozhovor v tradičním scénáři frází jako "Jak se cítíte?", "Vypadáte mile" a podobných klišé, ke kterým se uchylují lidé, co si nemají co říct a nejspíš asi ani nikdy nebudou. Je na ní vidět, že se často nebaví s lidmi, ale alespoň se snaží být příjemná.

Muž s vousy mi podává igelitovou tašku, ve které mám prý všechny své osobní věci a s Cani a dětmi odcházíme pryč, bosky. Již dříve jsem si všiml, že tu nikdo nenosí boty, ale později jsem tomu nepřikládal žádnou váhu - měl jsem za to, že jde o fantazii mé zmatené mysli. Na nic se neptám a následuji rodinu. Nastupujeme do něčeho, co nejvíce ze všeho připomíná kulatý výtah. Cani přiloží oko k čidlu, podlaha sebou lehce cukne a najednou vystupujeme ven. Jsme na úplně jiném místě. Dochází mi, že je to jejich domov a ta věc byla nějaký novodobý přístroj, kterým se cestuje. Na mé smysly hned zaútočí podivná směs barev, kterou prostředí vyzařuje. Všude na zdech se tkví neznámé přístroje, všímám si taky, že tu nejsou žádná okna. Cani mě s plachým úsměvem na rtech vede do jednoho z pokojů. Tenhle prý bude můj.

"Vítejte u nás doma," říká a rozhlédne se po místnosti. " Vidím, že jste ještě trochu mimo z toho všeho, co jste prožil. Už vám určitě řekli, že jste zcela zdravý. Všechny nádory máte z těla pryč a nemusíte si s tím už dělat vůbec žádné starosti."
Suché rty se jí slepují k sobě a občas si je musí olíznout. Připadá mi, že se cítí ještě víc nesvá, než já, což mě paradoxně trochu uklidňuje. Je to první člověk za celou dobu, co jsem tady, ze kterého nemám vyloženě špatný pocit.

"Bydlet teď budete samozřejmě u nás, přeci jsme rodina, ač nás dělí několik generací. Stejně byste neměl kam jít." Říká všechna fakta a zvědavě mě pozoruje. "A teď vás nechám, abyste se mohl v klidu zabydlet. Kdybyste něco potřeboval, stačí říct."
Automaticky jí děkuji a u toho si už prohlížím pokoj. Je chladně zařízený - postel, elektronická zařízení, skříň a stůl, na který bez přemýšlení pokládám svou igelitovou tašku. Měl bych mít radost, že už jsem zdravý a nemučí mě příšerné bolesti, ale doléhá na mě akorát úzkost. Co tu budu dělat? V tomto novém světě nikoho neznám, nevím, jak teď vypadá, nemám své místo.

U večeře se snažím navázat s Cani rozhovor a vyzvídám, jak to tu chodí. Louis a Marina jsou úplně zticha a to mě neuvěřitelně děsí, u dětí jejich věku mi to připadá značně nepřirozené. Cani mi objasňuje, že doma není zvykem hovořit, pokud se nemusí. Vysvětluje mi, jak pracovat s přístrojem, kde si mohu zjistit vše, co mě zajímá - je to vlastně něco jako počítač a rychle pochopím, jak funguje. Sice se cítím nekomfortně, ale mám hrozný hlad, tak si na vidličku nahrnou velkou porci zeleniny, ale když jí vložím do úst, dostaví se opět ta nechutná pneumatiková pachuť. Děti i Cani spokojeně přežvykují a mně se dělá zle. Mám dojem, že takhle takto tu bude asi chutnat všechno. Nechci své hostitele urazit a tak se vymlouvám na to, že se mám po rozmrazení asi nějaké divné chutě a že se cítím unavený a odcházím si odpočinout. Ještě, že mě pohotově něco napadlo, při představě, že bych musel toho nevábného něčeho, čemu říkají jídlo, sníst víc, šílím.

Ihned zasednu k informačnímu přístroji a hledám zprávy o tom, co se dělo a jak to tu teď chodí. Dle všeho se píše rok 2222 a světové poměry se dost změnily. Česká republika jako samostatná země již dávno zanikla a místo toho jsme součástí Rusko-Čínské federace, která vede válku s pozůstatky Spojených států. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych se trochu uklidnil. Ale tady moje zděšení teprve začíná. Co jsem pochopil, drtivá většina půdy je zastavěná. Země dosáhla obrovského přelidnění, které vedlo k obrovské chudobě a totální krizi a situace pořád není stabilní. Jelikož se všude v Evropě, Asii a Americe vykácela veškerá zeleň, došlo k obrovskému nedostatku kyslíku. Proto se vyvraždila veškerá populace v Africe a Austrálii, kde se teď sází umělé stromy, které kyslíku zvládnou vyrobit šestkrát více, než ty pravé, a kyslík se sem dováží. Zděšením nejsem schopný se pohnout. Tupě upírám pohled do zdi a snažím se vyrovnat s prvotním šokem. Takhle odporný pocit jsem za celý svůj život neměl. Vstávám a trhaně pochoduji po místnosti. Jsem plný nervózní energie, které se nedokážu zbavit. Snažím se najít poslední útěch v tom, že to je jen sen, zvrhlá noční můra, které trápí mé nemocné tělo, ale po chvíli si přiznávám, že je má situace stejně tak reálná, jako je bezvýchodná.

Zvědavost přemáhá pud sebezáchovy a opět se jmu hledat další informace. Narážím na článek o jídlu a dozvídám se, že se stravou, jakou si jí pamatuji, nemá absolutně nic společného. Ještěže mám prázdný žaludek, jinak bych se jeho obsahu asi rychle zbavil. Najednou si všimnu, že tu vyskočila nová zpráva. Jako nově příchozímu do tohoto vševědoucího registru mi přichází informace o Vánoční soutěži. Málem už ve mně přeskočí malá jiskřička naděje, že byly svátky zachovány, ale rychle jí zaplaším. Dokonce to je ještě víc kruté, než jsem čekal. Z toho, co jsem pochopil, se o Vánocích pořádá soutěž mezi všemi regiony této zvrhlé federace. V soutěži jde o to, který region utratí nejvíc peněz za vánoční dárky. Výhra je značně lákavá- regionu se odpustí platba daní na celý příští rok. Jestli to tedy chápu správně, lidé se snaží co nejvíce zadlužit, aby měli pramalou šanci, že příští rok nebudou muset platit daně.

Má mysl se mi stává nepřítelem, protože mě nutí si vybavovat, jaké to bylo o Vánocích u nás. Ty roku 2013 už jsem neprožil a začíná mi toho být líto. Tehdy jsem bojoval s rakovinou, na kterou nebylo léku, a přihlásil jsem se do toho proklatého experimentu. Lékaři zmrazili mé tělo, a rozmraženo bylo teprve, až když se našel lék. Strach z umírání byl strašný a využil bych každé šance. Myslím, že by to na mém místě udělal každý, cena života pro každého silně stoupne, je-li v přímém ohrožení. Smutně se kolem sebe dívám a přemýšlím, jestli jsem neudělal chybu. Nebylo by lepší strávit poslední dny s rodinou, než trčet v tomhle zvrhle vyspělém světě?

Z té přemíry informací je mi tak zle, že ani nemohu brečet. Jen neklidně pochoduji po pokoji jako lev v kleci, a myšlenky na minulost a přítomnost se mi mísí. Ta bolest je nezměrná, tak moc si přeji vrátit čas, neudělat tuto osudovou chybu. Přemlouvám sám sebe, abych se vyprostil z této ničivé nostalgie, ale nedaří se to. Mám pocit, že další neblahá informace mi nadobro zničí duševní zdraví. Dá se tak ještě o stavu mé mysli vůbec mluvit?

Je mi mdlo, jak bych téměř necítil své tělo. Zrychleně se nadechuji a vydechuji a nutím svůj mozek, aby se zaměřil na něco jiného. Snažím se sdělit sám sobě, že mé rozhodnutí bylo správné, ale pořád si to nějak nevěřím. Trochu mi pomáhá fakt, že mě má rodina neviděla umírat. Uklidnila je představa, že se probudím do lepší doby a nemuseli se dívat na mé pomalu se bortící tělo. Pak si ale vzpomenu, že jsou už vlastně dávno mrtví. Už nemám žádnou rodinu, jen tyhle divné potomky lidí, o kterých všichni tvrdí, že jsou mí příbuzní. Tělo mi prostupuje silná sebelítost. Jsem naprosto ztracen!

"Do kélu!" Ulevím si konečně a silně nakopnu stůl. Prsty u nohou mi projede silná bolest a trochu se mi uleví. Mám pocit, že mě někdo pozoruje a otočím hlavu ke dveřím. Zpoza futer na mě vykukují zvědavé hlavy Mariny a Louise. Najednou se cítím jinak, možná mi fyzická bolest pročistila hlavu, ale vím přesně, co dělat, znám smysl své přítomné existence.
"Nemusíte se mě bát," usměju se na děti a pozvu je dál. Obě trochu stydlivě přijdou, posadí se na teplou zem a zaujatě se na mě dívají. Ta dětská přirozenost mě vrací zpět do smýšlení, které znám. Jako elektřina mnou projede nová naděje. Vybaluji věci z igelitové tašky, ukazuji je těm dvěma a začínám vyprávět. Cítím se trochu víc uvolněně, protože se mi daří na jejich malé hlavičky zapůsobit. Modlím se, abych jejich mysl ještě nebyla zcela přetvořená.

Třeba ještě není pozdě se ponaučit…

Pearl jam - Crazy mary live 03´

12. prosince 2013 v 9:38 | ann-ihilation |  Pearl Jam
Asi první video, kde si nedává víno, ale čaj (nebo grog? ha?). Já dnes stihnu obojí! :)
Palec nahoru pro Booma za ty jeho klávesy! Konečně taky nějaká rockovější kapela, která se je nebojí používat. Tyhhle "tradičnější" nástroje zní v odnožích rocku a metalu skvěle, protože tomu dávají takový tajemnější a hlubší nádech. (Tím chci jako nenápadně naznačit, že by mě k sobě mohli vzít na housle!)

Rozhovory s Angeem I.

11. prosince 2013 v 22:14 | ann-ihilation |  Vadnost bez hranic
- Kolik znáš způsobů sebedestrukce?
- Jen jeden.
- Jaký?
- Podživot. Žiješ pro sny, vize, chtění. Ke všemu se tvrdě probojuješ. A když to pevně držíš v ruce, pomalu to začneš ničit. Tento proces opakuješ pořád dokola. Čím více jsi starší a zkušenejší, dokážeš to procítit mnohem hlouběji a tím více tě to pomalu rozkládá. Je to hrozně jednoduché. Všichni v tvém okolí si myslí, že jsi lehce maniodepresivní jako všichni kreativní lidé a do této skupiny tě dříve či později zařadí. Žiješ tím pádem vesměs obyčejný společenský život. Máš pár kamarádů, kteří tě berou, ale tak nějak tě prostě neznají, na čemž ti vlastně ani nezáleží. Navazuješ romantické vztahy a všichni tví partneři si myslí, že právě ty jsi jejich zpřízeněná duše, že jen ty jim rozumíš. (To, že tomu není naopak je věc vedlejší, v nic jako porozumění nevěříš). Časem tě to začne ubíjet. Klidně odhodíš dlouhodobého partnera kvůli vášni, kterou se pak rozhodneš nenaplnit a nikdy toho nezalituješ. U ničeho dlouho nevydržíš, všichni se domnívají, že jsi impulsivní typ, ale ve skutečnosti tě prostě nic nebaví. Hledání způsobů, jak doopravdy něco cítit vymezíš na bolest. Nefunguje to, tak zkoušíš opačnou stránku. Věčně se ale nalézáš na beztvarém středu nečinnosti. Nezajímá tě nikdo, ani ty. A přitom se nebojíš žít věčně. Protože prostě nežiješ. Čteš spousty knih, ale vnímáš jen slova, posloucháš hudbu, ale vnímáš jen noty, komunikuješ s lidmi, ale pamatuješ si jen jejich tváře. Tvé projevy emocí se upínají na závislosti. Nikotin, alkohol, jídlo, orgasmus a platonismus. Jsi ve vězení věčného hněvu, který není možno vysvětlit. Uvědomuješ si svojí nepotřebnost vzhledem ke světu, ale zemřít nechceš. A tak zůstáváš v tomto vegetivním stavu a někdy prostě jen hořce lituješ.
- Nuda, drahoušku.

Pink Floyd - Comfortably numb

11. prosince 2013 v 20:35 | ann-ihilation |  Pink Floyd
Z toho musí běhat mráz po zádech snad každému. Au, tak niterní.


When I was a child I caught a fleeting glimpse
out of the corner of my eye
I turned to look but it was gone
I cannot put my finger on it now
The child is grown
The dream is gone
And I have become comfortably numb

Tetování

10. prosince 2013 v 13:19 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Ano, je to tak! Konečně jsem se rozhodla si nechat udělat tetování. Jelikož nemám moc peněz, pověřila jsem tím pana Modrého, který je výborný kreslíř.

Posuďte sami:

Nebáseň

9. prosince 2013 v 20:45 | ann-ihilation |  Prý poezie
Nostalgie vinných nocí,
kdy jsme si sladce šlapali na nohy,
kdy jsme vypili hektolitry krabicových vín.
Láska k nezodpovědnosti,
láska ke komukoliv novému.
Dny klopýtaly rychleji než život,
voněli jsme rozmarýnem,
chtěli jsme cítit víc,
sebe,
možná i nás.
Múzy se s námi milovaly na každém rohu,
z plna hrdla jsme hltali kapky chtíče,
prostota nás svázala k sobě
aby nás moudrost po čase rozdělila
jako dva neznámé vojáky,
jako pod růžemi spící šašky
s očima zašitýma studem
a dravou neupřímností.
Jak můžeš mizet,
když tě vidím,
a když jsi tu doopravdy nikdy nebyl?

Pověz mi, kdo jsi.
Nebo to alespoň zahraj,
vybarvi pohledem.
Nemlč. Ne, prosím,
po tak dlouhé době,
nesmíš.
Zastav se,
pohlédni na mě,
odhoď čas
a

líbej mě do vlasů

...

(Má stá báseň je nebáseň, v těhle paradoxech se asi vyžívám)

Jim Morrison 70/27

8. prosince 2013 v 16:34 | ann-ihilation |  Jim Morrison
Jako každý rok, 8. prosince si vždy připomínám Jima Morrisona - básníka bezbřehého talentu, který svým charismatickým projevem dokázal upoutat celé miliony lidí. Nevím, jak správně podat toto narozeninové přání. Dnes by totiž tomuto talentovanému muži bylo celých sedmdesát let, ale zároveň však jeho život skončil již v prokletých sedmadvaceti. Mé přání tedy není k jeho sedmdesátým narozeninám, nýbrž k sedmadvacátým - k těm, které uvrtily jeho tragickou nesmrtelnost. Jeden ze způsobů, jak se stát nesmrtelným je, v čemž souhlasím s Milanem Kunderou, zůstat živý ve své tvorbě. Nedá se než souhlasit s tím, že Jim Morrison doopravdy nikdy nezemřel. Jeho básnický a hudební odkaz provází masy lidí napříč generaci a přináší jim vše, co jen umění může.

Průzračnými dveřmi vnímání pohlédněte na jeho poezii:

A man rakes leaves into
a heap in his yard, a pile,
& leans on his rake &
burns them utterly.
The fragrance fills the forrest
children pause & heed the
smell, which will become
nostalgia in several years

Muž na dvorku hrabe
listí do kup, do hromad,
pak se opře o hrábě &
listí zapálí.
Ta vůně naplní les
Děti skončí s hrou &
nasají dým, jenž se
za pár roků změní v nostalgii


Zdroj: Jim Morrison - Divočina * Wilderness; 1996, nakladatelství Votobia
Obrázek: https://www.facebook.com/thedoors?fref=ts

Chumelí se, chumelí...

7. prosince 2013 v 11:44 | ann-ihilation |  :D
Chumelí se, chumelí,
padá snížek bílý.
Škrábeme se na...zádech,
máme dlouhou chvíli.

- Autor neznámý; mě jí jako malou učil tatínek. :))

Salvador Dalí - Labutě odrážející se ve vodě jako sloni

4. prosince 2013 v 21:22 | ann-ihilation |  Art (k)deco
Na vše se můžeme dívat vícero způsoby. Který je ten pravý? Krásné a křehké labutě pod tíhou svého odrazu dostávají zcela jiný význam. Věčná paměť tohoto stínu potápí obraz do nezměrných hlubin lidského chápání. Pomocí jednoduchého nápadu se Dalímu podařilo zvěčnit děsivou tíhu rozhodování, která neodmyslitelně definuje lidský život. On sám se nachází v obrazu, nikoliv však v odrazu. Člověk se sám sebe totiž není schopen vnímat vícero směry; sami sebe přijímáme bezpodmínečně. Ač v obyčejných předmětech nacházíme dvojznačnost, v sobě nikoliv. To proto Dalí působí jako postava, která není zapojena do děje? Odmítá se dívat očima, aby možnosti chápal srdcem?


zdroj obrázku: http://cache2.allpostersimages.com/p/LRG/63/6397/XC79100Z/plakaty/dali-salvador-labuteh-odrazhejici-se-ve-vodeh-jako-sloni-c-1937.jpg

Cristina David - Čtvrtina příběhu, který nikdy nevyprávím - kritika

2. prosince 2013 v 14:26 | ann-ihilation |  Kde, kdy a co?

Čtvrt příběhu, který Cristina David nikdy nevypráví

Polovina, kterou nikdy nespatříme,

Tři čtvrtiny, které neprocítíme

A celek, který nikdy neexistoval

Galerie Futura se zaměřuje na současné umění a právě v této době všem otevírá přístup na výstavu rumunské autorky Cristiny David, tajemně nazvanou "Čtvrtina příběhu, který nikdy nevyprávím."

První, co nás zaujme, je krátké video pojmenované "Přání". Jaké jen může mít dítě přání? Rozvzpomene si na své dávné sny, na chvíli nás spoutá nostalgie. Chtěli jsme umět létat, ale v moment, kdy video zhlédneme, tvrdě dopadneme na zem. Dítě si totiž přeje být cikánem! A zpěvákem. Jaké je poselství tohoto díla? Co nám chce autorka sdělit? Naráží na etnické problémy? Na výchovu? Na deformaci dětské mysli dospělými? Nebo jde jen o (p)ráz(d)ný výkřik, snahu nás zaujmout? Ale čím? Video je zcela neprůhledné a nedokáže v nás zanechat ucelený dojem.

V další výstavní artefakty proměnila pohled a dopis. Jde o korespondenci autorky s blízkou osobou, která je v klášteře. Jde o ryzí odkrytí důvěrnosti, která vzniká jako důsledek lidské komunikace. Ale jde o umění? Sami sobě sdělujeme zápornou odpověď.

"Knihovna". Kdo by pod tímto názvem nesoucím nespoutané možnosti očekával fotografii svazků promítanou na zeď? Snaha vyjádřit subjektivní informace, které z knih čerpáme tak, že dvojitě oddálí přístup od nich, je značně nedostačujícím nápadem. Opět se díváme na pouhopouhé základy, které jsou prezentovány s nesmyslnou noblesou jako smysluplné dílo.

Kontrastně k ostatním exponátům působí "Fotografický diptych", protože má nápad i formu. Jde o dvě fotografie zobrazující stejnou scénu - bílé světlo prosvítající za černými zdmi v černé místnosti. Fotografie ale nejsou zcela totožné. Jedna působí pošpiněným dojmem, druhá je retušovaná. V rámu na stěně najednou začíná hra "Najdi pět rozdílů". Která z fotografií je krásnější? Je to ta, která je vyhlazená? Nebo ta, která je opravdová - i za cenu, že je plná chyb? Je bílá záře prostupující pode dveřmi vidinou lepších zítřků nebo pověstným světlem na konci tunelu?

Na zdi se skví pastelový nápis, nesoucí vzpomínku z autorčiny korespondence s přítelem. Myšlenka je sama o sobě poutavá, opět odkazuje na křehkost lidských myšlenek, které se rozbíhají nemožnými směry, upínají se k podivnostem a nachází v nich podstatu imaginace. Ale opět nejde o finální výtvor, jen o jeho počátek. Myšlenka je prvním podnětem k dílu, prostředníkem mezi umělcem a nástrojem, krok k sebevyjádření. Ale zde se první krok stává i krokem posledním. Přepadne vás smutek z nenarozeného díla, z potratu idey v její podstatě. To, že jí Cristina David nedokázala rozpracovat, jí z role aktivní autorky posunulo do role pasivního diváka zaujatého svými úvahami natolik, že odmítá vidět holý fakt, totiž to, že nedokázal vytvořit vůbec nic nového.

A co teprve video, které vlastně ani není videem. "Luční kobylky" jsou jen čteným textem, který není doplněn obrazem nebo jiným dílem. Text je sám o sobě zajímavou absurdně laděnou úvahou, kde za pomocí manipulativního chování živočichů zpodobňuje chování člověka. Avšak tento pozoruhodný text je doplněn naprosto neadekvátním závěrem, vkládá do něj myšlenku o lidském polibku, která nezapadá kontextuálně ani esteticky. To samé by se ale dalo říct i o tomto uměleckém počinu. Jaký význam má tento text, když je nudně předčítán? K čemu má diváka dovést?


Co ale návštěvníka zaujme, je dílo nazvané "Osobní statistiky". Cristina David studovala matematiku společně s uměním. Nápad propojit dvě natolik odlišné věci takovýmto neotřelým způsobem je velice poutavý. Snažila se zaznamenat lidské úkony za pomoci čísel. Ta zde ale nepůsobí nelidsky, ba naopak - v soupisu činností čísla nezaujímají hlavní roli, plní zde podpůrnou funkci lidské existence, která je nepředvídatelná. Statistika života je nemožná, za každým úkonem se skrývá příběh, který čteme mezi řádky. Ale dozvíme se ho někdy celý?

Snaha o sebevyjádření pomocí konceptů děl bohužel nepůsobí osobitě, ale značně chladně. Cítíme, že exponáty jsou prázdné. Od umění v pravém slova smyslu očekáváme buď krásné vzření, nebo hlubokou podstatu; ne-li obojí. Hledáme v nich odpovědi na naše otázky, stejně tak otázky nové. Tyto fragmenty však nedokážou upoutat pozornost ani nápaditou "slupkou", ani jádrem. Chybí jim jakékoliv poselství, myšlenka, sjednocenost a především opravdovost. K čemu slouží, když nám nic nového nepřinášejí?

Expozice jde ruku v ruce se svým názvem. Je to pouhopouhá část neexistujícího celku. Čtvrt, půl, tři čtvrtě, celá, kolik to, ručičky, kolik to dělá: Nic mizející v ničem, nenalezení génia, ubohou náhražku umění, skvělý protiklad k dílům starých mistrů.

zdroj fotky: https://www.facebook.com/pages/FUTURA/102230849238

Listo-pad(ám)?

1. prosince 2013 v 21:27 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
Vy štědré stromy zahrad i vy podle cest,
jež vztyčujete ramena
k obloze šeré, k nebi beze hvězd
v dnech dušičkových do mlh vždy nových,
váš smutek žiji.

Úroda vaše voní pod střechami,
radostná těšitelka dětí.
Jste se zemí a s nebem samy
a jenom zřídka bludné ptáče sletí
v koruny oddané a čekající.

Zas přijde květ i plod.
Však za vichřic hlas touhy jediné z vás vane:
Vzplát na tvé hranici, ó Pane!
(Karel Toman - Měsíce)

Tento depresivně oděný měsíc byl bezpochyby měsícem umění. Mám pocit, že jsem se snad nevěnovala ničemu jinému! Začátkem listopadu jsme se s panem Modrým vydali na koncert jednoho z revivalu The Doors do Vagónu. Právě kvůli výběru místa jsem si od toho moc neslibovala - téměř nikdy tam není ta správná atmosféra, s jakou by byl koncert dobrý po všech stránkách. Navíc The Doors, kdo si troufá? A ono ejhle! Rychle přibližující se nov nahrál hudbě do karet, ne-li do strun a byla jsem součástí fantastické zábavy. Hudba dýchala ze všech stran, lidé se bavili, kapela byla v transu - bylo vidět, že si koncert vyloženě užívají a baví je. Zpěvák (bohužel!) nevypadal jako Jim Morrison a navíc hrál i na kytaru, ale jejich koncertní hloubka úplně přebila tyto povrchní detaily a celý Vagón tančil, zpíval a bavil se.


V Meetfactory se konala velmi zvláštní akce nazvaná "Noční šichta". Šlo o zpřístupnění galerijních prostorů zaobalené do hry na buržoazii a proletariát. Každý z návštěvníků měl tedy přijít v kostýmu, který by ho na první pohled zařadil do jedné z nich a poté se mohl účastnit vtipné hry, ve které bylo třeba splnit několik úkolů; odměnou byla velmi vtipně vymyšlená krabička obsahující kupříkladu cigaretu, kondom, prášky. S kamarádem, který vypadá úplně jako mladý Mike McCready jsme se samozřejmě přiklonili na stranu buržoazie (proč jít také sami za sebe). Náš převlek byl ale značně amatérský, pili jsme krabicové víno a na poslední jsme dokonce vyzevlovali peníze.
Ano, vím jistě, že se buržoazní dámou ve skutečnosti nikdy nestanu. Ne, že by mi neslušely šaty, kožich a povýšenný výraz, ale vše se to točí kolem základů. Bot přeci! Už nikdy nic s podpatkem, doteď se mi moje ubohé nožičky nezahojily.

Také jsem se konečně podívala mimo Prahu. Tentokrát to bylo v rámci blokového kurzu, který se konal v Poděbradech. Poděbrady jsou hrozně malé, ale na druhou stranu velmi krásné a čisté městečko a navíc jsem si mohla pochutnat na poděbradce, která mi chutná jedině z pramene (jak jsem zjistila, tak jako jediné z naší školy). Každopádně jsme si vysvětlovali, následně i zkoušeli, spoustu technik současného umění - akční malbu, obtiskování předmětů v rámci abstrakce a koláže (pokud sem někdy chodíte a má moudra s radostí čtete a prohlížíte, nejspíš jste si jich už všimli). Sice jsem byla zprvu velmi vyděšená, že jsme se tam sešly samé holky (teda vyjma našeho vyučujícího), ale ukázalo se, že jsou hrozně fajn. Takový předmět byste asi na vysoké škole nečekali, že?

Konečně jsem zase byla v divadle! S panem Modrým jsme vyrazili na Novou scénu a velmi se pobavili u Čekání na Godota, které bylo zpracováno velmi vtipnou formou, nikoliv však na úkor myšlenek. Navíc se lístky dají sehnat na poslední chvíli se studentskou slevou velmi levně, tak snad vyrazíme brzy znovu. Do divadla chodím neuvěřitelně ráda, i když ne moc často. Má to prostě jisté kouzlo, které se televize nikdy nenaučí, totiž jistou opravdovost, lidskost; dokážete si vychutnat dílo bez pomoci triků, milionu herců a prostředí. No a taky bez reklam. :D Musela jsem si rýpnut.
Natěšeni jsme také vyrazili na vernisáž nové výstavy konající se v Chemistry gallery. Vzhledem k tomu, že šlo o výstavu současného umělce, který se zabývá streetartem jsem očekávala něco velkolepého. A očekávání byla zničena, jak jinak. Jeho díla byla veskrze bez nápadu a bez myšlenek (rozsáhlou kritiku nečekejte, jen to ne!). Něco jako pop-street-art. Zase o to víc jsem ocenila výstavu grafiky Oscara Kokoschky. Ta je sice menších rozměrů a ne úplně sjednocená (zvířata, lidé, krajiny a cyklus Komenius), zato ale hýří opravdovým nápadem, krásnou autorovo vnímavostí a nezměrným talentem. Pokud máte rádi expresionismus, ne-li přímo Kokoschku, velmi doporučuji.

A v neposlední řadě jsme ještě stihli zajít do Zoo! A jelikož jsem měla i pozvánku, dostali jsme zadarmo něco k snědku a pití (a samozřejmě jsem si všechno zapatlala a polila) a vyrazili jsme na zvířátka. Ano, nejlepší jsou jistojistě tučňáci, protože jsem nejpitoměji roztomilí! Rozhodla jsem se jít rovnou k věci a nevykecávat se o tom, jaká zvířata se mi líbí a proč jsou ťuťu a proč dělají super zvuky, nejvíc se mi jednoznačně líbila jízda na lanovce!

Nespadla jsem! Jinak samozřejmě padám pořád, jak fyzicky (jsem trdlo a neumím chodit), tak přeneseně. Koloběh života. Občas mám listopad i na jaře.

Vaše šílená, podzimní mlhou zhnusená (a napůl fascinovaná)
ANNihilation

Jan Švankmajer - Flora

1. prosince 2013 v 20:38 | ann-ihilation |  Filmy
Žízeň po životě je pořád neutuchající, ale nás pevně drží pouta a jen mizíme v koloběhu života. Co jsme vložili do přírody, to nám vrací. Rozklad ducha je nevyhnutelný. Nikdy nedosáhneme vytouženého. Všechna gesta a objektivní pojmy mizí, surreálno pohlcuje všechny prvky, kterými si můžeme být v realitě jisti. Jediné, co zůstává je náš niterní pocit, pocit úzkosti.


Tuš(ení)

1. prosince 2013 v 14:44 | ann-ihilation |  Prý poezie
Přiznávám se - mám černé srdce
Srdce zraněné vrány křičící o pomoc,
Tlející pod lesklým oparem
A vyschlé proudem citů

Jedna z černých vén prostupuje duhovkami
Zahaluje svět v plášti popela
Vidím vše, aby mě to bolelo
Ve své nečinnosti slepnu

Další se proplétá grály jazyka
Sladkost mění v blátivou porážku
A zlato v jedovaté stříbro
Kvůli své hrubosti přicházím o chuť

Třetí se prodírá ulitou uší
Tóny harfy ústí v nelidský křik
Stěny kolem se povýšeně uzavírají
Pro svou ignoraci jsem hluchá

Největším výstupem tváře prochází čtvrtá
Ucpává průchody hnilobným zápachem chladu
Obdiv sebe samé se stává trpkou minulostí
Kvůli své aroganci nevnímám vůně

Zbylé mi vystupují z kůže
Pulsují křečí v strnulých obrysech hněvu
Ke zlu se kloním již od útlého věku
Ve své zlobě nemohu pocítit dotyk

Smyslů zbavena svou kyprou pošetilostí
V záchvěvu falešné pokory
Prosím o milost
Nebo alespoň o smrt

Šestý - ten, který drží vše pohromadě -
Šeptá zmatené tajemství
Že je lepší mít srdce zčernalé,
Než-li nemít žádné

Kéž by se nemýlil
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!