Říjen 2013

Alice in chains - Man in box (text+překlad)

30. října 2013 v 19:40 | ann-ihilation |  Alice in chains
Pro potěchu ucha přidávám jednu z nejlepších písní od Alice in chains. Text je sice trochu vulgárnější, ale u nich to není nic divného, naopak to nepokládám za mínus, ale za jakousi součást boje jedince, který to má vyjadřovat. Nejen že to je dost niterní průprava do nitra Laynea Staleyho, ale i odraz pocitu, který asi každý z nás někdy zažil.
Mám ráda jejich hudbu, protože dost experimentuje s metalovým zvukem, který je doplněný o dost nápadité melodie. Navíc se mi hrozně líbí odlišnost dvou zpívajích hlasů. Layne jako by symbolizoval ostrou neměnnou stránku věci, zatímco Jerry celou píseň zaobaluje do jemných tónů.
Každý si může interpretovat písně po svém, od toho také umění slouží, ale vždy je zajímavé si zjistit, co umělce vedlo k jejímu napsání. Man in the box je o cenzuře v médiích. Tato myšlenka vznikla z idei o chovu telat na hovězí maso, která jsou zavřená v malých boxech. Což bylo téma, které bylo v médiích zapovězeno. Tím se vysvětluje, proč jsem text nepřeložila jako "Člověk v krabici", až by to taky znělo dobře.
Achjo, můj milovaný Seattle sound... :)


Man in the box

I'm the man in the box
Buried in my shit
Won't you come and save me, save me

Feed my eyes, can you sew them shut?
Jesus Christ, deny your maker
He who tries, will be wasted
Feed my eyes now you've sewn them shut

I'm the dog who gets beat
Shove my nose in shit
Won't you come and save me, save me

Feed my eyes, can you sew them shut?
Jesus Christ, deny your maker
He who tries, will be wasted
He who tries, will be wasted
Feed my eyes now you've sewn them shut


Člověk v boxu

Jsem člověk v boxu
Pohřbený ve svých sračkách
Nepřijdeš, abys mě zachránila, zachránila?

Jsi pastvou pro mé oči, můžeš mi je zašít?
Ježíši Kriste, popři svého stvořitele
Ten kdo se snaží, bude stejně zničen
Jsi pastva pro mé oči, už jsi mi je zašila

Jsem pes, který dostal výprask
Vymáchej mi tlamu ve sračkách
Nepřijdeš, abys mě zachránila, zachránila?

Jsi pastvou pro mé oči, můžeš mi je zašít?
Ježíši Kriste, popři svého stvořitele
Ten kdo se snaží, bude stejně zničen
Ten kdo se snaží, bude stejně zničen
Jsi pastva pro mé oči, už jsi mi je zašila

Děti genetiky nebo lásky?

30. října 2013 v 17:18 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Jistě se shodneme, že se genetický vývoj posouvá kupředu mílovými kroky. Obrovskou výhodou je, že jsou nynější odborníci schopni v laboratořích vypěstovat cévy, chrupavky, srdeční chlopně, což neuvěřitelně přispívá k záchraně tak moc cenného lidského života. Stejně tak se posunul výzkum nenarozeného plodu, díky kterému lze v mnoha případech u miminka odhalit nemoc ještě před jeho narozením a začít s ní tak bojovat zavčasu. Genetika zde také hraje roli. V posledních pár letech se vážně začíná hovořit o genové predispozici dítěte a o tom, že by o ní sami rodiče mohli rozhodovat.

Představte si, že můžete vybrat, jak vaše dítě bude vypadat. Chlapec s tmavými vlasy a zelenýma očima, vysoký se sklony k atletické postavě. Sportovně a hudebně nadaný. Dříč a nepřekonatelný optimista.

Od hrášku až k dětem?

Noční můra, která se stane realitou?

První věc, co vás může napadnout je ta, že tohle by přeci žádný rodič nechtěl. Podívejte se kolem sebe a zamyslete se znovu. Jak často se snaží rodiče vlít svůj nevyužitý potenciál do svého potomka a nutí ho dělat věci, které ho nebaví? Napadá mě směšné přirovnání ke hře The Sims, ale vlastně nejsem tak daleko od pravdy. Každý chce mít dokonalé dítě, to ono musí být nejlepší ze všech. Nejkrásnější, nejchytřejší a samozřejmě nejvíc oceňované.

Na druhou stranu si snažím zachovat víru v lidské pokolení a doufám, že k takovéto degeneraci nikdy nedojde. Kam až by to spělo? Lidský život by tím ztratil smysl. Narodili jsme se prostě takoví, jací jsme měli. Možná jsme "zdědili" po někom z rodičů větší nos nebo (v tom horším případě) nějakou nemoc, ale uvědomujeme si, že to, jak se svými vlastnostmi (ať už těmi, které vyrůstají z rodinného genteického stromu nebo těmi, které jsme si během života vypěstovali) můžeme nakládat podle svého, můžeme se s nimi smířit nebo prát a nakonec je dokonce využít k něčemu dobrému, ale zůstává nám svoboda volby. Když se pracně naučíme hrát na některý z hudebních nástrojů, cítíme se šťastni, protože víme, že za to vděčíme své píli, nikoliv rozhodnutí matky před početím.

Kdyby nám byly naše vlastnosti předem předurčeny, jistě nám to nepředurčí i celý život. Potenciál se buď dá využít, nebo ne, to jistě. Ale nestali bychom se živými roboty? Nesmazali bychom ze sebe svou humanitu? Jestli by totiž něco oslabilo, ne-li přímo zmizelo, byla by to právě láska - schopnost milovat je přece jedním z důkazů lidskosti. Ale láska nemá nic společného s touhou po dokonalosti či s přesným předurčením milovaného objektu. Láska je vždy něčím nevysvětlitelným, co nás naplňuje, co dokážeme cítit k někomu, o kom víme, že je nedokonalý. Neschopnost brát někoho takového jaký je, snažit se ho měnit, nebo ho snad vytvářet podle obrazu svého je přesným opakem a cestou do záhuby.


Člověk je jistě schopen milovat druhého v celé jeho (ne)dokonalosti, avšak není schopen stejně milovat celé pokolení. To je důvod, proč nikdy nebudeme šťastní a nikdy nebudeme mít dost.
A právě proto sami sebe geneticky předurčujeme záhubě.

ANNihilation (doufám, že svými myšlenkami dělám čest své přezdívce)

Eddie Vedder & The frogs - Jeremy/The longing goes away

29. října 2013 v 11:42 | ann-ihilation |  Eddie Vedder
Podle Nietzscheho hudba uvolňuje ducha a okřídluje myšlenky, ale zkusili jste někdy tuto myšlenku interpretovat doslovně?

Lou Reed - Rock´n´roll

29. října 2013 v 11:34 | ann-ihilation |  The Velvet underground
Moc nevím, co napsat. Připadá mi uhozené napsat jen "R.I.P." nebo něco ve smyslu, že hudební nebe se plní (i když to je asi pravda, no). Smrt je vždy smutná, smrt člověka je největší bolest. U umělců je to jiné, ti svou tvorbou získali jeden z druhů nesmrtelnosti. Rock (a roll) je pořád naživu.

Sherlock

26. října 2013 v 10:00 | ann-ihilation |  Seriály
Sherlock byl pro mě jedním z největším (v kladném slova smyslu) seriálových překvapení. Zasazení do přítomnosti se ukazuje jako skvělý nápad. Děj má spád, vyvolává napětí a otázky a hlavně je naplněn spoustou brilantního humoru - od toho nejjednoduššího až k nejvytříbenějšímu anglickému. Co se skvěle povedlo, je vyobrazení postav. Nejen, že tvůrci dobře zvolili hlavní hrdiny, ale dali si i záležet na vedlejších postavách. Jediné, co mi zbývá dodat je, že si přeji, aby se seriál dál držel svého a pokračoval bez jakýchkoliv filmařských klišé.


P.S.: I´m Sherlocked :))

zdroj obrázku: http://imaginaryswims.com/drinkin-games-sherlock/

Sním či bdím (Waking life)

26. října 2013 v 9:49 | ann-ihilation |  Filmy
Waking life je jeden z nejzvláštnějších filmů, které jsem kdy viděla. Zprvu každého vyleká tím, že je animovaný, protože to vyvolává myšlenku, že něco nebude v pořádku, ale snímek z toho nakonec velmi těží. Ve spoustě scén je využito tohoto podivného zobrazení reality a postupem času zjistíte, že je toto nevšední zobrazení něčím, co posiluje kvalitu snímku, protože přesně vyjadřuje jeho šílenou atmosféru. Hlavní hrdina vás ve svých snech, ze kterých se probouzí do dalších snů, seznámí se spoustou zajímavých postav, které se mu snaží vysvětlit svůj smysl života. V tomto filosofickém duchu se nese celý příběh, který odkazuje na spoustu zajímavých věcí, jakými jsou kupříkladu lucidní snění nebo kolektivní paměť. Divák bude jistě přesycen spoustou myšlenek, které nestihne jen na jedno zhlédnutí vstřebat. Některé jsou slabšího rázu a nejdou moc do hloubky, jiné naopak velmi příjemně překvapí a zaměstnají lidskou mysl na hodně dlouho. Mě velmi zaujala tato: "There are two kinds of sufferers in this world: those who suffer from a lack of life and those who suffer from an overabundance of life. I've always found myself in the second category." Možná vás snímek mine a zůstane vám z něj jen vzpomínka na kvanta postav rozplývajících se v barvách nebo se probudíte do dalšího života obohaceného o spoustu nových cenných myšlenek.


zdroj obrázku: http://www.numeral.com/geringArchive/2002/waking_life.html

Pink Floyd: The wall

26. října 2013 v 9:46 | ann-ihilation |  Filmy
The Wall rozkrývá před divákem nesouvislý příběh vykreslující depresi a odosobnění, které vznikají vnitřním stárnutím "směrem do sebe", uzavřením se před světem, útěkem za hranici vědomí, kterou neleze zbořit. Všechna kritika, která vyzní ve Watersovo textech je surově promítána na plátno a způsobuje neměnnou úzkost z uvědomění. Škola ničí naše svobodné myšlenky, příliš milující matka nás tak oprostí od citu, každá láska skončí smutkem a vše ovládá něčí diktatura. Ve snímku se rozvíjí příběh muže (velmi vtipně pojmenovaného Pinky Floyd), který se ztratil sám (v) sobě a jeho střídající se agonie a nečinnost se pomalu mění v krutost. Zde bych ráda vyzdvihla skvělý herecký výkon Boba Geldofa, který své roli dokázal dát nezapomenutelnou tvář. V jeho hraní se totiž dokonale zračí všechny pocity - dokáže výborně zprostředkovat komunikaci mezi divákem a rychle se střídající linkou filmu.
Líbí se mi neobvyklé zpracování. Hudební video zde naprosto přesahuje své meze a pomocí společensko a politicky-kritických textů odráží všechny hluboce existenciální myšlenky ve výčtu surrealistických výjevů, dekadentně a symbolicky laděných animací a v (ne)lidském příběhu, to vše do sebe zapadá jako cihly a tvoří kolem všeho pomyslnou zeď, která vás dokonale uzavře v jeho myšlenkách. A je jen na vás, jak jí zboříte.



zdroj obrázku: http://www.neptunepinkfloyd.co.uk/photos/index.php/Pink-Floyd-Photos/The-Wall/Wall-Movie

Apocalyptica & Corey Taylor - I´m not Jesus (text+překlad)

25. října 2013 v 23:33 | ann-ihilation |  Apocalyptica
Hudebně velmi impozantní píseň. Industriální dojem s tvrdým metalovým zvukem a do toho poetická violoncella. Citlivé téma podané agresivní formou - přesně jak se dalo od skvělého zpěváka a textaře Coreyho Taylora očekávat.


I'm not jesus

Dirty little secret
Dirty little lies
Say your prayers and comb your hair
Save your soul tonight

Drift among the faithful
Bury your desires
Aberrations fill your head
You need to a place to hide and I am...

Do you remember me?
And the kid I used to be?
Do you remember me?

When your world comes crashing down
I want to relive
(Your God ain't looking down on me)
I'm not Jesus
Jesus wasn't there

You confess it all away
But it's only shit to me
(Your God ain't looking down on me)
I'm not Jesus
I will not forgive

No I won't
No I won't

I thought you were a good man
I thought you talked to God
You hippocratic messiah
Child abusive turned satanic

Do you remember me?
Do you remember me?
And the kid I used to be?
Do you remember?
Do you remember?

When your whole world comes undone
Let me be the one to say
(Your God ain't looking down on me)
I'm not Jesus
You can't run away

And the innocence you spoiled
Found a way to live
(Your God ain't looking down on me)
I'm not Jesus
I will not forgive
I will not forgive

I won't do whatever you wanted
I will not forgive
I won't be whatever you wanted

Do you remember me?
And the kid I used to be?
Not the same as I used to be
Oh, do you remember me?

Me?

When your world comes crashing down
I want to relay
(Your God ain't looking down on me)
I'm not Jesus
Jesus wasn't there

You confess it all away
But it's only shit to me
(Your God ain't looking down on me)
I'm not Jesus
I will not
I'm not Jesus
I will not forgive, yeah
Oh, I will not forgive, yeah yeah
No, I will not forgive


Nejsem Ježíš

Malé špinavé tajemství
Malé špinavé lži
Pomodli se a rozčeš si vlasy
Spas svou duši v dnešní noci

Proudím mezi věřícími
Pohřbívám tvé touhy
Hlavu ti zaplavuje poblouznění
Potřebuješ někam, kde se skrýt a tím jsem já

Pamatuješ si mě?
A dítě, kterým jsem býval?
Pamatuješ si mě?

Když se ti tvůj svět rozpadá
Chci to znovu
(tvůj Bůh se na mě nedívá)
Nejsem Ježíš
Ježíš tu nebyl

Všechno to přiznáš
Ale jsou to pro mě jenom sračky
(tvůj Bůh se na mě nedívá)
Nejsem Ježíš
Neodpustím
Ne, neudělám to
Ne, neudělám to

Myslel jsem si, že jsi dobrý člověk
Myslel jsem si, že mluvíš k Bohu
Hippokratický spasiteli
Zneužíváním dětí ses obrátil k Satanovi

Pamatuješ si mě?
Pamatuješ si mě?
A dítě, kterým jsem býval?
Vzpomínáš?
Vzpomínáš?

Když se ti tvůj svět rozpadá
Nech mě být jediným, kdo řekne
(tvůj Bůh se na mě nedívá)
Nejsem Ježíš
Nemůžeš utéct

A nevinnost co jsi zničil(a)
Si najde cestu k životu
(tvůj Bůh se na mě nedívá)
Nejsem Ježíš
Ježíš tu není
Neodpustím

Nesplním vše, co si přeješ
Neodpustím
Nesplním vše, co si přeješ

Pamatuješ si mě?
A dítě, kterým jsem býval?
Nejsem stejný, jaký jsem býval
Pamatuješ si mě?

Mě?

Když se ti tvůj svět rozpadá
Chci to znovu
(tvůj Bůh se na mě nedívá)
Nejsem Ježíš
Ježíš tu nebyl

Všechno to přiznáš
Ale jsou to pro mě jenom sračky
(tvůj Bůh se na mě nedívá)
Nejsem Ježíš
Nebudu
Nejsem Ježíš
Neodpustím
Neodpustím
Ne, neodpustím

23 let!

25. října 2013 v 20:53 | ann-ihilation |  Pearl Jam
Ne mně, já jsem o necelý rok mladší, ale mé nejmilejší kapele je dnes celých třiadvacet let. A řekla bych, že dost úspěšných. A když se můžou slavit narozeniny lidí, zvířat, institucí a bůhvíčeho, nevím, proč bych nemohla popřát "Všechno nejlepší!" tak skvělé kapele. :) ¨



Od Mookie Blaylock až k Pearl jam!

zdroje obrázků: http://www.billboard.com/articles/news/5763242/pearl-jam-earns-fifth-no-1-album-on-billboard-200, http://amculture2013research.wordpress.com/


Epidemie (Epidemic)

25. října 2013 v 20:33 | ann-ihilation |  Filmy
Tento dílo jednoznačně dokáže zapůsobit. Velmi kladně oceňuji Trierovu originální myšlenku. Snímek je - přeneseně řečeno - hororový dokument o natáčení filmu. Doktor Mesmer, který je postavou filmu, o kterém je natáčen film dvěma hlavními postavami, zkoumá rychle se rozšiřující nemoc a nakonec zjišťuje, že on sám je jejím šiřitelem. Tím splývá se svým vlastním scénáristou, který nemoc vylíčí tak detailně, že se pomocí lidského podvědomí dostane na povrch reality a otevírá navždy uzavřený kruh epidemie. To, že se tato převratná myšlenka objevila až na konci filmu, diváka trochu zaskočí a vnukne mu (ne)oprávněný pocit, že mu chybí nějaká poetická stránka, hlubší forma. Vše je nutno složitě hledat v symbolech (například jméno doktora Mesmera odkazuje na jeho jmenovce, který objevil tajemnou hypnózu, Trierovu nenávist k ženám, kterou nechává vykrystalizovat tím, že první, kdo je nemocí reálně postižen, je žena, nebo třeba dvojrole (v tomto případě možná trojrole, je nutno započítat i režii a scénář), která jasně udává myšlenku,.. ), ale na druhou stranu je to dost neohraný způsob komunikace s divákem, navíc oslazený velmi působivou - a z obrazu téměř vystupující - atmosférou.


zdroj obrázku: http://theweeklyansible.tumblr.com/post/22878595309/lars-von-triers-epidemic-a-reflection-on-disease-by

Cena Jindřicha Chalupeckého 2013 - recenze výstavy

22. října 2013 v 13:32 | ann-ihilation |  Kde, kdy a co?

Chalupeckého cena pět(šest)krát jinak

V současnosti v prostorách Veletržního paláce probíhá výstava pěti finalistů nominovaných na cenu Jindřicha Chalupeckého. Jde ale o pět mladých talentovaných umělců nebo o avantgardní frašku?

První osobností - a bez pochyby velmi výraznou - je Daniela Baráčková, která se ve své tvorbě nebojí pohřbít diváky zaživa. Její obrazy se na první pohled jeví jako nedokončené, ale při bližším prozkoumání je patrno, že jí jde o dekonstrukci a deformaci prostoru, záměrné vyobrazení naprostého nesmyslu, útěk od reality. Láme skutečnost vlastním chápáním a fantazií. Ukrývá svou jemnou ženskou duši za pahorky minulosti, folklóru, prázdna a výstřelky fantasmagorie, aby ponechala na každém zvlášť úděl, zda-li se pokusí za její působivou senzualitou najít hodnotného ducha, ryze spirituální přiznání o nenaplnění lidské existence.

Dalším, kdo zde prezentuje své dílo, je Aleš Čermák. Ten se návštěvníky snaží ohromit (svou?) jednoduchostí. Dílo bijící do očí je jeho šestiúhelník vyvedený v černobílé barvě. Co tím chtěl ale autor naznačit? Bez jakýchkoliv jiných indicií - a umění samotné by bez nich přeci mělo fungovat - přeci nemáme sebemenší možnost odhalit vnitřní smysl takového útvaru. Černá a bílá jako souboj dobra se zlem? Šestka je zase považována za dokonalé číslo. Což zjevně není případ tohoto díla. Nijak nepůsobí, nudí. Ohraná černobílá geometrie není nejspíš tou správnou cestou, jak zaujmout. Dále už autor předvede jen reproduktory. Ty se hýbou a do jejich rytmu z nich vychází pravidelný zvuk připomínající tep srdce. Srdce diváka? Asi proto pravidelný - nevzrušený. Tep odcházejících kroků od tohoto půltuctu nudy.

Třetím z finalistů je Dominik Lang, který svou tvorbu pojímá velmi originálně. To můžeme vyčíst z vystaveného objektu "Východ-západ". Jde o dvě přidané protilehlé stěny s otvory ve tvaru kruhu, které jsou postavené před zdi samotného Veletržního paláce. Autorův počin je jasný, snaží se upozornit na něco, se obvykle často přehlíží - samotnou architekturu místa, jakousi zajímavost, kterou můžeme slepě přejít. Jako by se Dominik Lang snažil tímto činem vmísit mezi prostor, kde se vystavují díla a mezi díla samotné. Ale důsledkem není to, že se prostor stane dílem, spíše zůstává viset někde uprostřed, a nakonec se propadá do prázdna. Tento nápad totiž působí pouze jen a jen jako nápad, jako něco nedokončeného, nevyužitý potenciál.

Václav Magid se naopak snaží spojovat. Jeho tvorba si klade velmi těžký úkol - spojit smysly v jeden rozumný celek. Toto téma podává jako rébus, ve kterém je třeba sjednotit všechny rozložené barvy světla, slabiky slov, tóny řeči a jemné diagonály smyslu. Jeho díla možná proto na první pohled působí jako rozbité kousky. Ale právě tím se stávají zajímavá. Neútočí na krásno vně či uvnitř, ale probouzí touhu po poznání, po vyřešení, po sestavení těchto dílků do kruhu poznání. Pokud si odmyslíme lehkou formu, kterou je toto niterní sdělení podáváno, a která by také mohla spoustu esteticky založených lidí urazit, jde bezpochyby o velmi zajímavou ideu.

Posledním z vybraných je Richard Nikl, který se snažil svá díla na výstavě umístit co nejvíce nesourodě. Stejně působí i jeho výtvory. K vidění tu jsou skleněné obrazy vyplněné hnědou barvou, jejíž abstraktní tvary většinou nápadně připomínají tvar mozku a evokují představu jakéhosi vnitřního bludiště skládajícího se z nepoznaných symbolů. Autor se snaží zaujmout od hlavy (mozku) až k patě - botám. Ty se nebojí vmísit do běžného prostředí, avšak nedělá to ryze jen proto, aby vzbudil pozornost? Protože pokud jde o skvělé dílo, můžeme pak s klidem mluvit o desítkách párů bot přehozených na Letné přes přívodní elektrický kabel jako o geniálním výtvoru spousty nikdy (ani navzájem) nepoznaných umělců. Naopak zase jeho instalace, která zpodobňuje pohled z okna moderní stavby na válku rytířů, je úchvatná. Nabízí pohled do minulosti, která se přirozeně směšuje s přítomností - a to násilím. Přivede nás tak zamyšlení nad lidským osudem (a stupiditou, samozřejmě) a to paradoxně naprosto nenásilně. Je tedy na nás, co si vezmeme z jeho tvorby - odsoudíme ho jako někoho, kdo si zakládá na teatrálnosti či oceníme jeho snahu o to dívat se na věci netradičně?

Sladkou tečkou na konec je vítěz z minulého roku - Vladimír Houdek. Jeho obrazy působí velmi chladným industriálním dojmem. Čiší z nich cosi tragického, něco, co je umístěné v nejvzdálenějších bodu od přírody, tradice a hlavně od lidskosti. Jako by v jeho díle zemřela jakákoliv vzpomínka na krásu v přirozeném. Probouzí se tu pravidelnost, ubíjející rutina, jediným pokrokem je modernizace, vše ovládá zacyklení. Podíváme-li se pořádně, spatříme, že nám výtvarník nastavuje jakési "černé zrcadlo". Nedokážeme si rozvzpomenout na minulost, jsme uvězněni v čase. Doufáme, že tento čas není přítomnost, že není ani budoucnost, ale že jde jen o jakousi temnou výhružku.

Není možno přehlédnout, jak je každý z umělců úplně odlišný. Každý si pohrává s jinými myšlenkami a hlavně s jinou formou, jak je vyjádřit. To bohužel dělá z výstavy dost nejednotný celek, jediné spojení je vlastně samotná Cena Jindřicha Chalupeckého. Mělo by jít vlastně o to nejlepší umění, co naše země může nabídnout. Takto pohromadě se může zdát, že ano, ale co když si představíme, že by každý z přítomných vystavoval zvlášť?

Díla Daniely Baráčkové, Veletrřní palác

zdroj obrázku: http://goout.cz/cs/vystavy/praha/cena-jindricha-chalupeckeho-finale-2013/nkqm/

P.

21. října 2013 v 21:43 | ann-ihilation |  Prý poezie
Když za horizont noci zapadá bdění,
začne mi z tváří ždímat strach.
Sestaví jej v obrazy
a nutí mě se na ně dokola dívat.

A když se vše zelená a slunce jasně svítí,
nečekaně vpadne dovnitř zavřeným oknem.
Rozjasní smysly duše a vnímání,
ale tělo pomalu uzamyká.

Jarním dnem či podzimní nocí,
vždy se jí snažím utopit ve svých představách.
Avšak, snažím se marně -

- podlahou hlasitě otřásají kroky
mé bosé Paranoii

Karel Hynek Mácha - Máj

21. října 2013 v 21:19 | ann-ihilation |  Literatura
"Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech."

Často se první sloka Máje učí na školách nazpaměť, ale já si kladu otázku - proč? Říká nám tato sloka něco o básni? Takto vytržená může vyznít jako pouhá oslava přírody, do které zapadá člověk a jeho idea naplněné lásky. Avšak v Máchově díle je motiv přírody použit přesně naopak - krásná nespoutaná krajina je zde kladena jako tvrdý kontrast s lidským utrpením a bezmocí. Někdo by mohl namítnout, že sám autor v doslovu podává vysvětlení, že jde o oslavu krásné májové přírody, zcela zřejmě však tento doslov napsal jen proto, aby dílo bylo vůbec vydáno.
Kontrasty jsou právě jedním z hlavních motivů a východisek Máchovo díla. Balancování mezi životem a smrtí, jemná jarní příroda a depresivní představa popraviště,"na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal". Mácha rozevírá hlubokou propast mezi lidskou individualitou a společností, uměním a reálným životem, rozdíl mezi sněním a krutou skutečností. V některých dílech bývá souboj polarit nutností, která vede ke smíření, avšak u Máchy ústí v pocit nedostatku. Přesto jsou protipóly neodmyslitelně spojeny. I přes cenu nekonečné bolesti.
Nutno dodat, že jako silný symbol se v tomto díle jeví země. Země v Máji figuruje nejen jako kontrastní příroda, ale i jako počátek a zároveň konec: "Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou", země je podstatou tvoření a ničení, života a smrti.
Autor se v tomto díle dotkne otázky, jestli existuje i něco po smrti. V posmrtný život nevěří, snad ani nedoufá. Smrt je totiž ponurý cíl, má v ní dojít k završení temného života každého jedince.
Dílo provází jakási životní cesta, která končí tragicky. Ke konci básně jako by se Karel Hynek Mácha vtělil do zlého lidského osudu, pomocí ich-formy se najednou stává součástí příběhu; přebírá bolest na svá bedra. Tímto jako by se sám stal romantickým hrdinou. Strhne čtenáře svou upřímností. Ten je nucen pochopit, že jde o ryzí formu umění, protože vychází přímo z básníkova nitra.


zdroj obrázku: http://www.arara.cz/product/204149

Eddie Vedder :D

21. října 2013 v 15:51 | ann-ihilation |  Eddie Vedder

Pan Modrý z toho měl včera asi půl hodiny úplnej výtlem. :D Nedivim se. :D:D
zdroj obrázku: http://www.midwestsportsfans.com/wp-content/uploads/2012/02/Eddie-Vedder-Cubs.jpg

Claude Monet - Imprese

21. října 2013 v 15:42 | ann-ihilation |  Obrazy
Naprosto fantastická práce s barvami a štětcem. Pro impresionisty mám velkou slabost a tohle značí jejich počátek v čase - ten jediný východ slunce, kterému se tehdejší společnost chodila smát na výstavy. Zase jedna z rozbořených utopií, kdy umělci drží pospolu a podporují se.

zdroj obrázku: http://www.ped.muni.cz/wmus/souteze/veda/janacek/html/pintzkerova/Pintzkerova.html

S hlavou sklopenou

19. října 2013 v 21:51 | ann-ihilation |  Prý poezie
Útroby zpívají strachem,
snažíš se zabít jakýkoliv náznak lidskosti
v podivné hašlerkové variaci.
Nemůžeš, samozřejmě.

Tvé staré lásky s příchodem noci ožívají,
živí se kousky stínů
a záměrně svírají srdce.
Někdy nemizí ani ve spánku

V jednu chvíli se měníš se v tělo kytary,
v další pláčeš nad ztrátou jediné růže,
po chvíli se usmíváš vzpomínkám na chyby mládí
ale nakonec se stejně znovu poddáš vůni jeho kouzelných vlasů

Padáš na kolena
a víš,
že se chceš znovu zamilovat
do své samoty
Ale sama sobě to zakazuješ

Pomoc! Kafka!

19. října 2013 v 20:30 | ann-ihilation |  Kde, kdy a co?
Co kde potkat v Praze? A co takhle zajímavý steetart na Žižkově?

Musíte uznat, že to má šťávu a šedé město to značně rozjasňuje. :) Jen pozor, aby na vás někdo z okna nehodil vajíčko.
Fotil: Pan Modrý (já mám na to od přírody antitalent :D)

Stone sour - Through glass (text+překlad)

19. října 2013 v 20:17 | ann-ihilation |  Stone Sour
Ani mě nijak nerápí, že tu Corey vypadá jako topmodelka a válí se v luxusní vile. No, ono to je totiž trochu kritika. Hollowood. A kdo se podívá pořádně, najde chlapíka s dalekohledem z obalu jejich desky.

Through Glass

I'm looking at you through the glass...
Don't know how much time has passed
Oh, god it feels like forever
But no one ever tells you that forever
Feels like home sitting all alone inside your head

How do you feel? That is the question
But I forget.. you don't expect an easy answer
When something like a soul becomes
Initialized and folded up like paper dolls and little notes
You can't expect a bit of hope
So while you're outside looking in
Describing what you see
Remember what you're staring at is me

Cause I'm looking at you through the glass...
Don't know how much time has passed
All I know is that it feels like forever
When no one ever tells you that forever
Feels like home, sitting all alone inside your head

How much is real? So much to question
An epidemic of the mannequins
Contaminating everything
When thought came from the heart
It never did right from the start
Just listen to the noises
(No more sad voices)
Before you tell yourself
It's just a different scene
Remember it's just different from what you've seen

I'm looking at you through the glass...
Don't know how much time has passed
And all I know is that it feels like forever
When no one ever tells you that forever
Feels like home, sitting all alone inside your head

And it's the stars
The stars
That shine for you
And it's the stars
The stars
That lie to you

I'm looking at you through the glass...
Don't know how much time has passed
Oh, god it feels like forever
But no one ever tells you that forever
Feels like home, sitting all alone inside your head

'Cause I'm looking at you through the glass...
Don't know how much time has passed
All I know is that it feels like forever
But no one ever tells you that forever
Feels like home, sitting all alone inside your head

And it's the stars
The stars
That shine for you
And it's the stars
The stars
That lie to you

And it's the stars
The stars
That shine for you
And it's the stars
The stars
That lie to you

Oh when the stars
Oh oh when the stars that lie


Přes sklo

Dívám se na tebe přes sklo
Nevím, kolik času uběhlo
Oh, bože zdá se to jako věčnost
Ale nikdo ti nikdy neřekl, že to bude napořád
Cítím se jako kdybych seděl doma sama uvnitř tvé hlavy

Jak se cítíš? To je otázka
Ale já zapomněl...nečekej lehkou odpověď
Když přichází něco jako duše
Začínáš a skládáš se jako papírová panenka a malé poznámky
Nemůžeš čekat ani trochu naděje
Tak chvíli stojíš venku a koukáš dovnitř
Popisuješ co vidíš
Pamatuji jak jsi zírala, že jsem to já

Protože se na tebe dívám přes sklo
Nevím, kolik času uběhlo
Jediné co vím je, že se to zdá jako věčnost
Když ti nikdo nikdy neřekl, že to bude napořád
Cítím se jako kdybych seděl doma sama uvnitř tvé hlavy

Jak moc je to skutečné? Tak moc otázek
Epidemie manekýnů
Všechno je nakaženo
Když to všechno přichází od srdce
nikdy jsem nic nezačal dobře
tak poslouchej hluk
(už bylo dost smutných hlasů)
Než povíš sama sobě
Že to byla jiná hra
Pamatuj že to jiné než co vidíš

Dívám se na tebe přes sklo
Nevím, kolik času uběhlo
A všechno se to zdá jako věčnost
Ale nikdo ti nikdy neřekl, že to bude napořád

Cítím se jako kdybych seděl doma sama uvnitř tvé hlavy
A jsou to hvězdy
Hvězdy
Co pro tebe svítí
A jsou to hvězdy
Hvězdy
Co ti lžou

Dívám se na tebe přes sklo
Nevím, kolik času uběhlo
Oh, bože zdá se to jako věčnost
Ale nikdo ti nikdy neřekl, že to bude napořád

Cítím se jako kdybych seděl doma sama uvnitř tvé hlavy
Protože se na tebe dívám přes sklo
Nevím, kolik času uběhlo
Jediné co vím je, že se to zdá jako věčnost

Když ti nikdo nikdy neřekl, že to bude napořád
Cítím se jako kdybych seděl doma sama uvnitř tvé hlavy
A jsou to hvězdy
Hvězdy
Co pro tebe svítí
A jsou to hvězdy
Hvězdy
Co ti lžou

A jsou to hvězdy
Hvězdy
Co pro tebe svítí
A jsou to hvězdy
Hvězdy
Co ti lžou

Když hvězdy
Když hvězdy lžou

John Cale - Dying on the vine

15. října 2013 v 10:05 | ann-ihilation |  John Cale
Úchvatně chytlavá a libá melodie, krásný a velmi osobní text. Prostě tak jak to má být. :)


I've been chasing ghosts and I don't like it
I wish someone would show me where to draw the line
I'd lay down my sword if you would take it
And tell everyone back home I'm doing fine

I was with you down in Acapulco
Trading clothing for some wine
Smelling like an old adobe woman
Or a William Burroughs playing for lost time

I was thinking about my mother
I was thinking about what's mine
I was living my life like a Hollywood
But I was dying on the vine

Who could sleep through all that noisy chatter
The troops, the celebrations in the sun
The authorities say my papers are all in order
And if I wasn't such a coward I would run

I'll see you me when all the shooting's over
Meet me on the other side of town
Yes, you can bring all your friends along for protection
It's always nice to have them hanging around

I was thinking about my mother
I was thinking about what's mine
I was living my life like a Hollywood
But I was dying, dying on the vine

Jacques Dutronc - Mini, mini, mini

13. října 2013 v 13:00 | ann-ihilation |  :D
:D Nejlepší písnička a ten klip! :D:D A teď si představte, že jdete na první hodinu Dějin hudební videotvorby a tohle vám tam pouští. :D Pecka! Mini mini mini!

Dělení

13. října 2013 v 12:50 | ann-ihilation |  Miniatury (kreatury)
Kdo se nedělí,
je v prdeli.

The Who - My generation video

13. října 2013 v 12:48 | ann-ihilation |  The Who
Chňa chňaaaaa!

Pink Floyd - Cymbaline live 71´

13. října 2013 v 12:04 | ann-ihilation |  Pink Floyd
Ta akustická ozvěna je hrozně zajímavá, ano - píseň rozbíjející se o stěny kostela, vystoupení šílenců přirostlých ke svým nástrojům, text proudící ze smutku srdce, hudba jako hra, hra jako život. Chcete-li od hudby něco víc, nechápu co.

Samantha Bosque - Forgotten memory

13. října 2013 v 11:07 | ann-ihilation |  Skulptury

Naprosto mě dostala podstata tohoto nápadu. Kolik zůstává zapomenuto? Denně naším světem projde tolik lidí, ale po čase jejich obraz vymizí. Znáte ten pocit, když se díváte na starou fotku a nemůžete si vůbec rovzpomenout, kde a kdy to bylo, či snad kdo to stojí vedle vás? Jsme slepí.

Therapy? - Diane acoustic

12. října 2013 v 19:17 | ann-ihilation |  Therapy?
Perfektní, perverzní, procítěné.

Eddie Vedder - gify

5. října 2013 v 20:54 | ann-ihilation |  Eddie Vedder
Vzdávám hold tomuto (pro změnu) úchylností nabitému večeru několika premiérovými gify hádejte-dvakrát-koho (ne a lord Voldermort to není). Až se dostanu do fáze, kdy sama takto začnu videa tvořit i já, prosím, zastřelte mě. Nebo mi alespoň pošlete nesestříhaný materiál k Twenty.


"Fuck" ! Oujéoujééééé! Pinkpop! Ten pohyb a výraz, ano, Why go vždycky přetáčím!

A proto mám ráda dlouhý vlasy!

A proto máme všechny rády klip k Oceans a kluci si ťukají na čelo.

A k tomuto odmítám cokoliv psát, jinak mě vycenzurujou.. :)) oooch

Hi, Eddie! Mrousky mrousk!

A tohle je kus nebe!

A tohle teprve!

A toto mi zase připadá neskutečně roztomilé. :D A vtipné, protože tu příšerku nechápu. Aňuňuňuňu!!

P.S.: Pokud se někomu tyto gify upřímným vkusem líbily a článek mu připadal smysluplný a naplňující podstatu bytí, nechť se ozve a uspořádáme nějakou Vedderovskou seanci, vyměníme pár fotek, jasný? :))))

ANNihilation

zdroj: tumblr.com (pusinku pro vás, slečny! :D)

Pearl jam - Tremor Christ 96´

4. října 2013 v 10:22 | ann-ihilation |  Pearl Jam

Princ s básněmi na rtu. Dech čpí vínem, křik se valí halou. Jak já bych chtěla, ale nemůžu. Tohle není nemoc z platonismu, to je popření realit a upnutí smyslů jinam.

Zdeněk Jirotka - Saturnin

4. října 2013 v 9:43 | ann-ihilation |  Literatura
Potřebujete-li dávku toho nejskvělejšího českého humoru, Saturnin je kniha přesně pro vás. Neumím si představit větší zábavu, než jakou poskytují úsměvné scény. Jediné nebezpečí tkví v tom, že budete vypadat jako blázni, jestli-že se začnete při čtení smát uprostřed přeplněného autobusu.

-spíš doporučení, než-li komentář :))

zdroj obrázku: http://www.pemic.cz/saturnin/d-38165/

Září-te (a já bych taky ráda)

3. října 2013 v 21:39 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
Můj bratr dooral a vypřáhl koně.
A jak se stmívá,
věrnému druhu hlavu do hřívy
položil tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví rodný kraj.

Zní zvony z dálky tichým svatvečerem
modlitba vesnic stoupá chladným šerem.
Duch země zpívá: úzkost víra bolest
v jediný chorál slily se a letí
k večernímu nebi.

Svatý Václave
nedej zahynouti
nám ni budoucím.
(Karel Toman - Září)

Září nějak nezářilo, spíš tak blikalo, řekla bych. Nějakým náhodně ubohým způsobem mi byly uznané různé atestace a doplazila jsem se s vroubkama do druhého ročníku vysoké školy. Nejsem schopná se učit a to mě ta škola baví. V minulém životě jsem asi byla slimák (proto taky co nejméně solím).
Začal podzim, moje láska a mé prokletí. Je mi z toho víceméně blbě, potřebuju sluníčko, jsem chcípáček. A taky nemam ráda ty zamračený lidi, co na mě v mhd kýchají a neumí si dát ruku před pusu.
Tento měsíc se ale blýsknul v poznávání umění. No vážně. Na Muzejní noci jsem konečně viděla tu slavnou Epopej a nestačila jsem zírat. Dále jsem se rochnila ve zbytku Veletržního paláce a obdivovala spoustu děl - především impresionisty a surrealisty. Ale na to pravé jsem si přišla až při krásném školním výletu do Benátek. Benátky jsou nádherné město, které má hrozně zvláštní atmosféru. Nikde nejezdí auta, uličky jsou úzké a domy nádherné. (A Italové jsou kreténi, o tom žádná.) Benátky, tedy spíše Venátky, držme se trochu původního názvu, jsou úchvatné svou krásou minulosti, každá památka je hodna obdivu, všude najdete obrazy slavných malířů, nikde nic nekazí tento dojem. Do toho všeho se tam teď pětapadesátý ročník Bienále, což je proslulá světová výstava moderního umění. Něco tak šíleného jsem nikdy neviděla. Je tam toho spousta k vidění. Ale třeba Česko-slovenský pavilon byl propadák, co si budeme podívat. :D Proto nás taky nikdo nezná.

Fotografie z Murana. Jde o velmi krásnéý ostrůvek, který je typický výrobou krajek a - jak je patrno - typickou barvou domečků. Každý má jinou barvu a jako celek to působí hrozně přijemně a nezvykle.

Jo a jsem asociál. Úplně. Víc k tomu neřeknu... právě proto.

Dále jsem našla své alter-ego ve Waking life. (Jste-li profesionální šmíráci, můj komentář tam také najdete, jen tak pro zajámavost.. :D) Hlavní postava tohoto snímku se setká s červenovlasou dívkou, se kterou mluví o smyslu života. "I don´t want to be an ant." Myslím, že to nepochopíte ani když to uvidíte.
Chci vypadat takto
ale vypadám takto:
I alterego může mít svý mouchy.

Říjen bude lepší, je to od slova říje a v tý já jsem pořád.

AN(t)Nihilation

zdroj obrázků:
http://www.jonathanrosenbaum.com/?p=6277

emoce-nic-anihilace

3. října 2013 v 20:55 | ann-ihilation |  Prý poezie
Nech mě dopadnout
do pavučin utkaných chladnou nocí;
Pomalu se rozpustit
v tichu skrytých hvězd

Spatříš pak na mé tváři úsměv
přinesený ze sna
Ze sna o sladkých polibcích
O lehkosti bytí
O zatracené lásce
O třech navrácených životech

A až se probudím v rozbouřeném moři
se zamrzlým vzdechem na krvavém rtu,
Pochopíš že jsem v jediné vteřině znovu ztratila
Veškerou touhu po kráse
Poslední kapku příčetnosti
Časem oprýskaný obraz touhy
A také vím, že další kdo zemře,
budu já.
Doufám.
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!