Září 2013

Korn & Amy Lee - Freak on the leash (text+překlad)

22. září 2013 v 21:07 | ann-ihilation |  Další hudba

Freak on the leash

Something takes a part of me.
Something lost and never seen.
Everytime I start to believe,
Something's raped and taken from me... from me.

Life's got to always be messing with me.
(You wanna see the light)
Can't they chill and let me be free?
(So do I)
Can't I take away all this pain.
(You wanna see the light)
I try to every night, all in vain... in vain.

Sometimes I cannot take this place.
Sometimes it's my life I can't taste.
Sometimes I cannot feel my face.
You'll never see me fall from grace

Something takes a part of me.
You and I were meant to be.
A cheap fuck for me to lay
Something takes a part of me.

Feeling like a freak on a leash.
(You wanna see the light)
Feeling like I have no release.
(So do I)
How many times have I felt diseased?
(You wanna see the light)
Nothing in my life is free... is free

Sometimes I cannot take this place.
Sometimes it's my life I can't taste.
Sometimes I cannot feel my face.
You'll never see me fall from grace

Something takes a part of me.
You and I were meant to be.
A cheap fuck for me to lay
Something takes a part of me.

GO! Something on the

So...fight! something on the...
Fight...some things they fight
So...something on the...
Fight...some things they fight
Fight...something of the...
No...some things they fight
Fight...something of the...
Fight...some things they fight

Something takes a part of me.
You and I were meant to be.
A cheap fuck for me to lay
Something takes a part of me.

Part of me...


Blázen na vodítku

Něco mě trhá na kusy
Něco, co jsem ztratil a nikdy už nenalezl
Pokaždé, když začnu věřit
Něco ve mně znásilní a vezmou mi to…vezmou mi to

Život si se mnou vždy pohrává
(Chceš vidět světlo)
Nemůžou se uklidnit a nechat mě na pokoji?
(I já to chci)
Nemůžu se prostě zbavit týhle bolesti?
(Chceš vidět světlo)
Každou noc to zkouším, ale zbytečně...zbytečně

Občas už to tady nemůžu vydržet
Občas nevnímám svůj život
Někdy necítím svůj obličej
Nikdy ti neodpustím

Něco mě trhá na kusy
Ty a já jsme byli vybráni
Si bezmyšlenkovitě zašukat
Něco mě trhá na kusy

Cítím se jako blázen na vodítku
(Chceš vidět světlo)
cítíš se jako bys neměl možnost se osvobodit
(i já to tak cítím)
Kolikrát jsem se cítil nemocný?
(Chceš vidět světlo)
V mém životě není nic zadarmo... zadarmo

Občas už to tady nemůžu vydržet
Občas nevnímám svůj život
Někdy necítím svůj obličej
Nikdy ti neodpustím

Něco mě trhá na kusy
Ty a já jsme byli vybráni
Si bezmyšlenkovitě zašukat
Něco mě trhá na kusy

Jdi! Něco na tom...

Tak... bojuj! Něco na tom...
Bojuj... některý věci bojují
Tak... Něco na tom...
Bojuj... některý věci bojují
Bojuj... Něco z toho...
Ne... některý věci bojují
Bojuj... Něco z toho
Bojuj... některý věci bojují

Něco mě trhá na kusy
Ty a já jsme byli vybráni
Si bezmyšlenkovitě zašukat
Něco mě trhá na kusy

Na kusy...

...

Freak může být samozřejmě i zrůda, ale já mám radši blázny, tak ať to není tak depresivní. :) Ale každý si to může dozajista přebrat dle svého. :)

Zelená linka psychiatrické léčebny

22. září 2013 v 14:33 | ann-ihilation |  :D
"Dobrý den, dovolali jste se na zelenou linku psychiatrické léčebny. Naši zaměstnanci se vám budou hned věnovat.

Pokud trpíte obsedantně-kompulzivní poruchou, zmáčkněte 1. Pak položte telefon a opakujte celý postup, dokud si opravdu nebudete jisti, že jste zmáčkli 1.

Pokud máte mnohačetnou osobnost, stiskněte 2, 8 a 9 najednou.

Pokud trpíte schizofrenií, naslouchejte hlasu, který vám napoví, co máte stisknout.

Pokud trpíte depresemi, nemačkejte nic, stejně vám nepomůžeme.

Pokud trpíte Tourettovým syndromem, stiskněte 4, vy zkurvený čuráku.

Pokud jste paranoidní, nic nemačkejte, víme, odkud voláte a už si pro vás jedeme.

Pokud trpíte závislostí, stiskněte 7, 7, 7, 7, 7, 7, 7 a 7."


zdroj: facebook.com, zdali-to platí :D

Jaroslav Seifert - Ruce Venušiny

22. září 2013 v 13:58 | ann-ihilation |  Literatura
Ruce Venušiny - velmi povedená sbírka, protože zachycuje průřez Seifertovo tvorbou. Něžné verše mamince, krásno ukryté v zákoutích Prahy, pocta básníkům a všem umělcům, láska - samozřejmě, láska, ale i depresivní tématika války, spousta bolesti a všudypřítomná smrt. Celý koloběh života ukryt do těch nejrozmanitějších veršů. Ani pošetilec by si nemohl přát od poezie víc.


"A sbohem

K milionům veršů na světě
přidal jsem jen pár slok.
Nebyly o nic moudřejší než píseň cvrčků.
Už končím.

Nebyly to ani první šlápoty
v měsíčním prachu.
Jestliže však přece někdy zazářily,
nebylo to jejich světlo.
Miloval jsem tuto řeč.

A ta, když přinutí mlčící rty,
aby se zachvěly,
snadno přiměje milence k polibkům,
loudají-li se červánkovou zemí,
kde zapadá slunce pomaleji
než v tropech.

Poezie jde s námi od počátků.
Jako milování,
jako hlad, jako mor, jako válka.
Někdy byly mé verše pošetilé
až hanba.

Ale za to se neomlouvám.
Věřím, že hledat krásná slova
je lepší
než zabíjet a vraždit."

Zdroj obrázku: http://www.bux.cz/knihy/2861-ruce-venusiny.html
a básně: Jaroslav Seifert - Ruce Venušiny (výbor z poezie), vydalo nakladatelství Labyrint v Praze roku 1998, str. 372

Nebe - Realita - Peklo - Sen - Ráj

22. září 2013 v 13:54 | ann-ihilation |  Ze mě pis
Jsou lepší sny nebo realita? Neptám se na to sama sebe až příliš často? Na sklonku spánku, kdy má ještě člověk pomísené vnímání světa sen vnímá jako opravdový. Znáte to, když se vám zdá něco fantastického a jste z toho pak nadšení? Nebo když se naopak probudíte a pláčete?

Při snění je náš potenciál úplně jiný. Je to každodenní brána do jiného světa. Schizofrenické? Ne, prý potřebné. Ale co když ve snu začnou být věci lepší? Reálné šance k jakýmkoliv cílům postupně klesají k nule. Co když jsou polibky ve snu sladší, mrtví jsou živí a lidé milejší?

"Tell me the reality is better than the dream..."

Jediný, koho ve snu můžu zranit, jsem já sama, protože jsem ve své hlavě. Bolest existuje jen v mých hranicích, já jí udávám, to já velím strachu, úzkosti, slasti, ignoraci, jsem královnou svého šílenství, štěstí držím ve svých otěžích. Já a můj vyvolený král id, v našem království podvědomí.

Kdo z vás v sobě tohle nemá ukryté? Kdo z vás kvůli tomu pocitu bezmoci ve svém bdělém životě nesní alespoň s otevřenýma očima? Každý potřebuje únik. Nikdo doopravdy nechce být tam, kde je. Tohle má být to životní štěstí? Fantazie?

Listopadový déšť

Jak je v noci spáč bezbranný!
Když ho v noci přepadnou
kruté a nesmyslné sny,
volá ze spaní o pomoc.
Jsou to však jen bezcenné mince
v děravé kapse.

Nemám rád tyto noční příběhy,
když tma počně vyprávět
včerejší dobrodružství.
Sny řítí se ze tmy do temnot
a nesnášejí denní světlo.
Ruka nedrží jim otěže
a rolničky cestou nepleskají.
Jsou němé.

Sny s přivřenýma očima
jsou šťastnější.
Mohu si přivolat kdekoho,
i ty, kteří už dávno odešli
a které měl jsem rád.
Přicházejí ochotně ke mně
a své životy si prodlužují
o těch pár chvil.

Padal déšť, byl listopad.
Seděl jsem ve vlaku a jel na hřbitov
za svými mrtvými.
Kapky se rozbíjely na okně
a sklo bylo jako rozčeřené zrcadlo.
Z jeho hladiny se na mě usmála
dívčí tvář.

- Už jsem na tě téměř zapomněl
a ty se na mě ještě usmíváš?
- Na nikoho už dávno nežárlím
a dávno pohrdla jsem nadějí.
Vidíš mě mladou jako kdysi,
jsem mrtvá, ale nestárnu.
Vlastně už nejsem a nejsem nic,
mohu ti dát jen sladkou vzpomínku.
Žhne sice jako doušek vína,
ale už neopíjí.
Hlava tě bolet nebude.

- Vzpomínáš si ještě?
Čítávala jsem verše do noci.
Někdy mě zaháněl na lůžko
až ranní křik kohouta.

- Odhodila jsem i stud
a přicházím ti sama vstříc
a sama si rozepínám živůtek.
Obejmi mě.
I mrtví potřebují trochu lásky,
když musí jít pěšky
až na samý konec vděčnosti.

- Vzpomneš-li si ještě někdy,
napiš mi pár veršů.
Jsem zvědavá.

Vlak vjížděl do stanice
a dívčí tvář se mi ztrácela
v kapkách na okně.
Když jsem vycházel z nádražní haly,
nemyslil jsem na cestu
a lidé do mě vráželi.
Ale již pozítří šeptal jsem tyto verše
do mrtvé kadeře na skráni.
(Jaroslav Seifert)

Nebe, peklo ráj. Sen, realita, denní snění. Nic nikam nevede. Nic není lepší.

ANNihilation

zdroj básně: Jaroslav Seifert - Ruce Venušiny (výbor z poezie), vydalo nakladatelství Labyrint v Praze roku 1998, str. 348

Býti Lvem

19. září 2013 v 23:27 | ann-ihilation |  Horoskopy
Dvanáct znamení zvěrokruhu nemohlo být sestaveno jen tak náhodně. Každé z nich musí odpovídat určitému období, vlastnostem člověka a to tak, aby zapadlo do vyprávění o každém z nás v něm narozených. Zkusili jste se zamyslet nad svým znamením?

Jsem Lev, ale jsem i lev? Co to pro mě znamená v reálném životě?

Jsem přerostlá kočka. Doslova i přeneseně. Mít mě za mazlíčka je šílenost. Dělám si co chci, kdy to chci a hlavně vždy jak chci. Nikdy si mě doopravdy nemůžete ochočit, do značné míry totiž musím být vaším pánem já. Ale když si vás oblíbím, budu se s vámi mazlit když vám bude smutno a naslouchat vám. Mám v sobě hodně lásky, ale nedám jí jen tak každému, jsem přeci královna zvířat. Nechám se drbat na zádech klidně celý den a budu si spokojeně příst. Ale běda vám, když mě něčím podráždíte. Řvu, škrábu a koušu. Umím zranit jako nikdo. Máte respekt ze lvů? Oprávněně. Ale někdy drápu a koušu i z lásky, protože jsem rozverná a ráda si hraju. (ne každý to ocení, ale to mě stejně nezajímá)
Velmi ráda odpočívám a vyhřívám se na výsluní. Mám ráda svůj klid, ale bez společnosti se také neobejdu. Jsem šelma, ráda lovím - když mám slunečnou náladu, nebojím se udělat první krok, v čemkoliv. Slyšeli jste ale někdy o tom, že i lví samice ve svém teritoriu nestrpí jinou samici? Je to tak. Na to pozor.
A k jídlu musím mít samozřejmě maso. Bože, jak já miluju maso. Maso, maso, masooo!
Jak já zbožňuju dominantní muže (ale zase ne moc, abycom se neprali) s krásnou dlouhou hřívou. Nic není krásnějšího a živočišnějšího. V každém muži musím nalézt šelmu, jinak můj zájem o něj opadá.
A kdyby vás náhodou zajímalo, jakou mám barvu očí, stačí se podívat právě na lva. (ale radši na obrázku)
A poslední věc...
...víte jak moc jsou lvi sexuálně aktivní? :))

A co vy, našli jste také nějaké společné znaky se svým znamením?

Vaše annihiLatION
zdroj obrázku: http://blownine.blogspot.cz/2011_05_01_archive.html

Hale a Pace - degustace vín

18. září 2013 v 23:03 | ann-ihilation |  :D
Jejich debilní humor naprosto zbožňuju. Některé scénky jsou sice slabší, ale jiné jsem zase viděla už milionkrát. Tohle je jedna z nich. :)))


The Beatles - Abbey road fotka

18. září 2013 v 23:01 | ann-ihilation |  The Beatles
Tahle měla přijít na obal desky, žejo. :D Umírám smíchy.


zdroj obrázku: http://martinmoorephotography.wordpress.com/2012/01/30/the-beatles-unseen-photos-from-the-iconic-abbey-road-shoot/

Imagine je lež

16. září 2013 v 19:24 | ann-ihilation |  Ze mě pis
Zkusili jste si někdy představit všechny ty věci, o kterých zpívá John Lennon ve své nejznámější písni Imagine? Do jisté míry to jde. Já si vždy s ním o tom, jak procházím ulicemi města, kde je pořád teplo. Nejsou tu chodníky, ale jen udusaná hlína. Ulice jsou úzké a není zde vedro, občas nad vámi visí barevné šály, které chrání před sluncem. Lidé zde chodí sami i ve skupinkách, vždy se usmívají a rádi si s vámi povídají. Když se vám líbí něčí náramek, věnuje vám ho, stejně tak to uděláte vy. Chápete toto pojetí? Pro každého je jiné, to samozřejmě. Ale připadá mi, že nemůže být čistě trvalé. Dokážete si doopravdy představit svět bez rozdílů v bohatství, náboženství, národnosti a etnicitě? Trvalý stav, který není zastíněný touhou po moci či majetku? Kde neexistují předsudky? Lze to vůbec, nebo jsou tyto vlastnosti nedílnou součástí lidské populace? (Jsme vážně tak odporný druh?)

Když se tuto vizi snažím zasadit do života, který prožívám v současnosti, zdá se mi to dokonce nepřirozené. Máte strach z toho, že vás někdo okrade, když jdete pozdě domů, tak že vám někdo může udělat i něco horšího, bojíte se toho, že vám někdo ublíží i třeba po psychické stránce, zradí vás. Strach se stal naší součástí a někdy dokonce i částí pudu sebezáchovy, takže je neoddělitelný.

Imagine no possessions
I wonder if you can
No need for greed or hunger
A brotherhood of man
Imagine all the people
Sharing all the world...
(John Lennon - Imagine)

Jenomže já už si velmi často nedokážu představit ani cestu autobusem, kde do sebe všichni vráží, nadávají si nebo se (což je snad ještě horší) ignorují a soudí vás jako byste byli věc. Vy do jisté míry děláte to samé. Ruku na srdce, já taky. (Achjo) A jsme zase v kruhu.

Tento cover od A perfect circle do sebe vlastně zahrnuje i to utrpení z nenaplněného, proto ho mám ráda. Lidská cesta k záhubě je asi inspirativní, ale je i poučná?

Snažím se přijít na nějaké rozhřešení, napadá mě snad jediná věc, ale je to kýč jako z béčkového filmu. Změníš sebe, změníš svět, že ano. Možná se řídit Kantovýn imperativem, možná srdcem. Ale teoreticky by to přeci mělo fungovat. Člověka nejvíce ovlivňuje pět jeho nejbližších osob, stejně tak tedy i on sám musí někoho ovlivnit. A možná to je jen začátek pyramidy.

A možná je to slepá ulička. Ale zkusit se to může.

ANNihilation

Dva roky

15. září 2013 v 10:30 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Jupíjajé,
tak je to tady, můj blog se dožívá krásných dvou let. Je to ještě trochu miminko, ale už se začíná vybarvovat. Tyhle stránky nejsou jako děti (nemají velkou hlavu a nepotřebují odsávat nudle), ale jejich pokrok závisí jen a jen na jejich autorovi. No, tak se teď sama sebe (haha, to je mi nostalgie) ptám, jestli se to tu nějak posunulo. Pevně doufám a věřím, že vykreslovaná úchylita nabrala vyšších otáček a mé výlevy o mně asi i něco stihly povědět. Teď bych si sama sebe hrozně ráda představila, jak někde stojím před tím publikem, přebírám cenu ve tvaru lístku na koncert Pearl jam a děkuju všem za přízeň. Ne, jsem docela ráda, že se sem někteří z vás pravidelně vrací, jste odvážní. :) Díky fíky!


Jak se znám, tak to tu příští rok bude smrdět ještě víc. Výročí své stránky (stokrát lepší než Valentýn, ne?) asi oslavím burčákem na Trojském vinobraní, takže jestli tam potkáte někoho, kdo by vám mohl připadat jako já, nebo snad někoho ze zde vyfocených (zleva: Horymír, Ágnes, pan Evžen a v přední řadě samozřejmě Freddie ♥), nestyďte se za mnou přijít a podělit se o šílenství, popřípadě mě pozvat na víno.

Zdárek párek, vaše
Skopová Panna (ano, toto je opravdu anagram mého jména)

Nejvíc sexy hudebníci

13. září 2013 v 16:54 | ann-ihilation |  Hudba/hudebníci
Eddie Vedder

David Gilmour

Jim Morrison

Amy Lee

Corey Taylor

James Hetfield

Kurt Cobain

Výběr je samozřejmě dle mého vkusu, žehnejme všichni platonickým láskám! A kdo se líbí vám? :) Shodneme se dokonce na někom?

úchy...ANNihilation

zdroj obrázků: tumblr.com (díky všem se stejným vkusem!)

The Beatles - Michelle

13. září 2013 v 10:36 | ann-ihilation |  The Beatles

Už dříve jsem mockrát přemýšlela nad písněmi, co jsem poslouchala ještě malá holka a nedávno jsem si vzpomněla na něco docela zajímavého. Kdysi mi strejda vypaloval (ehm, kupoval) různé hry (často i vzdělávací) a podobně, no a mezi těmi cd byla i diskografie The Beatles. Vzpomínám, že když se cd spustilo, tak měl člověk na výběr ze všech alb a mohl si tam písně pouštět. Takže od útlého věku zbožňuju Beatles! :)) Z toho mám radost.
A právě proto sem dávám tuto krásnou písěň, líbí se mi už asi... patnáct let. :))

Romantismus není romantika

12. září 2013 v 12:02 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.

Vzpomínám si, že jsme se tuto část první sloky Máje ve škole učili nazpaměť. Bohužel si ale nevzpomínám proč a ani s odstupem času v tom nenalézám žádný hlubší význam. Co nám tato část básně řekne o díle? Nic. Takto může vyznít jako krásná oslava přírody, která je dokonale spjatá s ideou lásky. Jenomže když si tuto slavnou báseň přečteme celou, zjistíme, že motiv přírody Mácha použil jako kontrast s lidským bytím - krásná a nekonečná síla přírody zvýrazňuje lidské utrpení a bezmoc.

(Francisco Goya - z cyklu Hrůzy války)

Romantismus je založený na protikladech, snaží se zobrazit hlubokou propast mezi jednotlivcem a celou společností, uměním a reálným životem, či rozdíl v tom, co si člověk klade jako vysněný cíl, a tím, co se mu stává skutečností. Ale když o nějakém současném filmovém snímku někomu řekneme, že je romantický, představí si příběh dvou lidí, kteří se i přes nepřízeň osudu nakonec spojí v jedno a vše skončí velkým šťastným koncem. Což je právě něco, co romantismus popírá. Romantičtí hrdinové jsou stíhání životními prokletími, vlastními chybami a naprostou slabostí bojovat proti svému osudu. Konce jejich příběhů nebývají veselým během po rozkvetlé louce. Podstatou romantismu není blažený závěr života, ale touha poznat nepoznané, snaha uskutečnit něco vyššího i za cenu vlastní oběti.

Mezi lidmi se rozmohlo slovo "romantika", u které si většina z nás představí večeři při svíčkách, plátky růží rozsypané až k posteli, procházku pod hvězdným nebem se slovy "miluji tě" na rtech, čili vlastně cokoliv, co nám vnucuje konzumní společnost, která se vyžívá v kýči. A když se pak někdo z nás poprvé ve škole setká s romantickými autory, představí si něco podobně přitaženého za vlasy a romantismus zůstává opět ukryt kdesi hluboko.

Myslím, že je to obrovská škoda. Sice mě ne všichni romantičtí autoři zaujali, v některých však nacházím hloubku a krásno. Mácha, Lermontov, Poe, Blake, dále Goya, ale i třeba Chopin. Ti všichni byli tvůrci tohoto nepochopeného stylu, ti všichni tvořili něco, co bylo vyjímečné. Z děl je cítit obrovská úzkost, bolest, vyčerpání ducha, zároveň ale i střípky naděje a nezdolné odvahy. Člověka nevede rozum, ale něco, čemu nemůže poručit, něco co vychází z něj, ale nemá žádné racionální vysvětlení.


Jak pravil Charles Baudelaire: "Kdo praví romantismus, praví umění moderní, to jest intimita, duchovost, barva, touha o nekonečnu, vyjádřená všemi prostředky, jimiž mění vládne."

Zkuste se na chvíli zastavit, zapomenout na první sloku Máje a na to, že se k soše Karla Hynka na Petíně chodí líbat zamilované páry. Představte si drásající energii, který z vás chce proudit ven, představte si tu situaci, kdy jste zdrcení nějakou těžkou životní situací a venku pomalu padá na zem podzimní list. Vezměte do ruky knihu, podívejte se na obrazy, poslechněte si hudbu. Okuste romantismus.

Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín,
obraz co bílých měst u vody stopen klín,
takť jako zemřelých myšlenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk,
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt,
vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas,
mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj,
to dětinský můj věk
Nynější ale čas
jinošství mého - je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.

ANNihilation

zdroj: Karel Hynek Mácha - Máj (kniha K. H. Mácha - Máj, K. J. Erben - Kytice... to nejlepší z české poezie 19. století, vydalo nakladatelství Český spisovatel, s.r.o, Praha 2012), str. 8 a 38
zdroj obrázku: http://kultura.idnes.cz/goya-na-kampe-je-skvely-0b9-/vytvarne-umeni.aspx?c=A120810_164314_vytvarne-umeni_ob

Písně na insomnii

11. září 2013 v 21:49 | ann-ihilation |  HitParády lalaa
Nedávno se mi stala taková ne zrovna moc příjemná věc. Totiž ta, že se mi za celou noc nepodařilo usnout. Během toho, co jsem se převalovala a zkoušela svůj mozek nasměrovat na nějaká témata, která mě normálně vždy spolehivě uspí mi v hlavě hrálo moje osobní (a otravné) rádio. Když vám nejde nějaká píseň z hlavy za dne a pak si jí pustíte, je to ráj, ale když chcete usnout a pořád vám uprostřed hlavy drandí melodie na koloběžce, tak to je... třeba i inspirace na tuhle "hitparádu". :) Mám vlastně štěstí, že jsem navečer zrovna neslyšela nějaký současný "hit", to by bylo teprve psycho. (Pak by to nebyla paráda, takže by tohle nebyla hitparáda, ale hitpsycho a uznejte, že to už je trochu moc i na tyhle stránky.)

Tentokrát ale anketa nebude znít tak, jakou píseň z tohoto výběru máte nejraději. Ptám se vás, která melodie je k usínání nejotravnější. :))

1) Nirvana - Pennyroyal tea
Uznejte, že text "I´m so tired, I can´t sleep" je prostě vtipnej.

2) Alice in chains - Rooster
Tohle je neskutečně vlezlá písnička a "heeeereee they come to snuff the rooster, yeyeaaa" je něco, co by sežralo šedé buňky mozkové i Poirotovi.

3) Pearl jam - In my tree
Problém je, když se vám v hlavě zasekne jen jeden řádek písně, to se pak dá pochopit, ne? :))

4) Sex Pistols - Anarchy in the UK
A tyhle texty, které jsou vesměs skromější na slova a navíc si je zapamatujete s tím šíleným přízvukem.. :D

5) Cream - I´m so glad
Pro mě vítěz nejvíc otravné melodie. "I´m so glad, I´m glad, I´m glad, I´m glad". Dokonce začínám vážně uvažovat o tom, že poletí ven z mp3ky. :D


Panu Modrému

11. září 2013 v 12:14 | ann-ihilation |  Prý poezie
Snad to není úplný kýč...

Jsi navždy zářící hvězdou
v mém nočním nebi;
poslední kapkou rosy v poušti;
nikdy nekončící melodií;

Mou jedinou nadějí v procitnutí,
když padám do krajiny snů
s Tvým jménem rezonujícím na lemu mého rtu

Setkání s literární postavou

8. září 2013 v 23:10 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Věnováno Antoineovi de Saint-Exupérmu, když byl ještě malý chlapec.

V minulém životě jsem byla motýlem. Vzpomínám, jak mi smrt roztrhala má bílá křídla, vyrvala mě z rudého lůna a já se znovu zrodila - jako člověk. Pak už nebylo ničeho, co by mě dokázalo utišit. Lidský život je jako běh na místě. Nezrodíte se jako housenka, která se časem zakuklí a vyvine se v něco krásného. Jste malichernou bytostí, která vyroste, ale nikdy se nemusí plně rozvinout, uskutečnit se.

Byla jsem ztracená v pustotě velkoměsta a marně hledala souhvězdí, pod které bych složila hlavu. Otázky bez odpovědí mohou člověka zničit nebo naopak posílit. A já tak v tomto hledání nakonec nalezla kouzlo života.
Na naší modré planetě žije asi sedm miliard lidí. Možnost, že se setkáme s někým, kdo je spřízněný s naším vnitřním světem, je téměř mizivá. Ale naděje se stala něčím, co drželo mou duši pohromadě a tak jsem sice bloudila, ale nikdy jsem úplně neuzavřela své srdce.

A, jak už to tak bývá, když už jsem téměř přestala doufat, poznala jsem ho. A celý svět se změnil, nasákl vůní jara a rozjasnil se. Když ho tenkrát, tísněn myšlenkami na smrt, v poušti potkal Saint-Exupéry, zjevil se mu jako malý chlapec se zlatými vlasy. To právě tak si představoval pravé přátelství, tato uskutečněná vize pro něj existovala jen v období dětství, jedině ten zasněný kluk mohl chápat jeho křehkou duši.

Já svého Malého prince poznala skrze ideu lásky. Byl pro mě vysněným mužem s šeptajícím větrem v jeho dlouhých čokoládových vlasech, mým tančícím snem, zvnitřněným osudem a znovuobjeveným letem.

A já si mu přála být jedinou růží…


Eddie Vedder - No more

2. září 2013 v 23:14 | ann-ihilation |  Eddie Vedder
Výtečná píseň! :) Posuďte sami:


I speak for a man who gave for this land
Took a bullet in the back for his pay
Spilled his blood in the dirt and the dust
He's back to say:

What he has seen is hard to believe
And it does no good to just pray
He asks of us to stand
And we must end this war today

With his mind, he's saying, "No more!"
With his heart, he's saying, "No more!"
With his life he's saying, "No more war!"

With his eyes, he's saying, "No more!"
With his body, he's saying, "No more!"
With his voice, he's saying, "No more war!"

Yeah, nothing's too good for a veteran
Yeah, this is what they say
So nothing is what they will get
And there's no American way

The lies we were told to get us to go
Were criminal (?)... let us be straight
Let's get to the point where our voices get heard
And I know what I'll say

With his mind, he's saying, "No more!"
With his heart, he's saying, "No more!"
With his life he's saying, "No more war!"

With his eyes, he's saying, "No more!"
With his voice, he's saying, "No more!"
With his body, he's saying, "No more war!"

No more innocents dying
No more terror rising
No more eulogizing
No more evangelizing
No more presidents lying
No more war

With our minds, we're saying, "No more!"
With our hearts, we're saying, "No more!"
With our lives, we're saying, "No more war!"

Jack London - Tulák po hvězdách

2. září 2013 v 10:46 | ann-ihilation |  Literatura
Jack London ve svém románu přichází s myšlenkou, že fantaskní sny možná nejsou jen výplodem naší bujaré fantazie, ale vzpomínkami naší duše. Vypravěč knihy se nachází ve vězení, je odsouzený k trestu smrti a jediným únikem před bolestí se mu stane záměrné umrtvení těla a cestování do minulých životů. London zde odkrývá myšlenku dualismu a dostává se až na dřeň ideí o nesmrtelnosti duše. Vypravěč ve všech svých minulých životech objasňuje lidskou podstatu, jakýsi běh v kruhu. Kritizuje lidskou moralitu, která se nikam za celá tisíciletí neposunula (ba možná naopak), zároveň ale vyzdvihuje sílu lásky, která je vůdčí energií ke všemu pokroku a něčím krásným, za co stojí žít. V románu zároveň upozorňuje na špatné poměry ve věznicích. Navíc velmi příjemně překvapí, jakým reálným způsobem vyjádřil postavu vypravěče - nejde o žádný archetyp kladného hrdiny, je to člověk v celé svojí přirozenosti - má své špatné stránky, ale i své kladné, spoustu emocí a pohnutek, které ho vedou a touhle pravdou si dokáže získat čtenáře na svou stranu, přát mu jeho smíření se smrtí ohraničené vírou v nekonečnost ducha.


zdroj obrázku: www.bookfan.eu


Red hot chilli peppers - Californication

1. září 2013 v 21:44 | ann-ihilation |  Další hudba
Poslední prázdninový den je nejspíš svou nostalgií vhodný ke vzpomínání. Já se ve své paměti přenesla do prázdnin roku 2009 (bože, jak ty čtyři roky uběhly!!!) a proto přináším píseň, která mi v té době motala hlavu. To léto bylo ve znamení houby, kterou jsme jakýmsi záhadným způsobem vydrželi pít úplně pořád. Tehdy jsme jeli fakt mňamky - krabicák za 16 a "kola" za 4 - lídlová kombinace, kterou dokáže vydržet asi jen mladé tělo. :) Dokonce si vzpomínám i na poslední den prázdnin, kdy jsme se s nejlepším kamarádem rozhodli poslední den oslavit pitkou tohoto lahodného nápoje. Pro každého jednu a navrch bílý krabicák s citrónovou limonádou (stejná chuťovka) navrch. Našli jsme u nás na betoňáku (jsme děti sídliště) boží koženou sedačku (dále zmiňovaná jako feťácké křeslo :D), dotáhli jí na školňák naší bývalé základky, kde jsme se oba samozřejmě pozvraceli, vyváleli se v posekané trávě (vysvětlete doma, proč je po celém bytě seno) a svůj nadcházející první školní den jsme tak svorně oslavili kocovinou. :))


Tohle byly přesně ty prázdniny, které zažijete jen na střední škole. Léto, kdy na na Kampu teprve začaly dávat zámečky (i já tam jeden ještě asi někde mám). Kdy jsem ještě nosila černé oční stíny. Kdy jsem požádala kamaráda, aby mi vyfotil fotku, kde vzdávám hold Dalímu (jsem z něj paf pod jeho plakátem a ruce mám rozohozené z obdivu) a dělala jsem si srandu, že táta zrovna určitě kolem pojede v autě a uvidí mě; jo viděl. Kdy jsem měla svý picí/hulící kamarády (a kamarádky), se kterýma se vždy dalo brko, společná líbačka, víno a nic se neřešilo, nebo jsme si pořídili společnou fotku a mysleli jsme si, že jsme v pohlednici.
A tohle léto skončilo tak, že jsem si brutálně zamotala hřeben do vlasů a musela ho vystříhavat!!!

Byly to přesně takové ty časy, kdy mají kamarádi punkovou kapelu a na jejich koncert jdou ti, co takovou hudbu neposlouchají a to všechno jen z čistého kamarádství.

Fakt jsem ráda, že jsem tohle všechno zažila, se správnými lidmi (no, ne vždy) a správně (? to kecám :D vůbec). Nejvíc se člověk vyřádí na střední a mě se to povedlo.

A teď jsem zase ráda, že jsem někde jinde. :)

Nostalgii zdar,
ANNihilation

A teď poprosím o minutu ticha za moje vlasy. Podpořte prosím sdružení "STOP kulatým kartáčům!" Děkuji!

Srp-en(d)

1. září 2013 v 0:01 | ann-ihilation |  Měsíce (a vadnější tělesa připoutaná k Zemi)
SRPEN

V zahradu uzavřenou světu
šum klasů zavívá a voní živným chlebem.
Pokojná píseň žní jde po polích
a pod ohnivým sluncem
blažený pot si stírá člověk.

Zdaleka slyším vrata dusných stodol,
jako by skřípal zuby.
Neviditelná ruka loupežná
se podepřela o kalenec
a čeká.

A přece mlčím, nevykřiknu v ticho.
Nad námi hlavy naklánějí bdíce
hodiny samot našich, slunečnice.
(Karel Toman)

Měsíce, týdny i dny mého života se stávají pořád vadnějšími. Jenže časová určení jsou jen lidským výmyslem, čili je vadnost na mé straně. A to ne prosím jen tak leda jaká. Lenivím tím nejhorším způsobem, i Oblomov je oproti mě docela pracovitý člověk, který má šanci to někam dotáhnout. Znáte takovou tu smyčku, když nic neděláte, pak se cítíte špatně, protože nic neděláte, a tak nic neděláte a cítíte se špatně...? Tak takhle nějak vypadal můj srpen. Co jsem za celou dobu asi tak stihla?

Nic?

Třeba něco...? přece....

Ostříhat si znovu ofinu. Asi když jsem si jí nechávala dlouho odrůst, tak to byl dobrej nápad. Ne, nelituju, tyhle impulzivní nápady jsou lepší než nic.

Oslavila jsem narozeniny! :) Ano, ano, vaší pokorné vypravěčce Annihilation (Mechanická jahoda) je už krásných dvadvacet let. Ale pořád jsem ještě malá holka, takže nečekejte rapidní vzestup kvality článků. Každopádně oslava byla fakt divná. Nikdy to nenazývám oslava, spíš jen popití mezi pár lidma. Letos jsme se museli schovávat v altánu, protože pěkně pršelo. Ale těch milion rumů nás docela zahřálo. Poznali jsme nějaké nové lidi, kteří se podělili o svou radost a bylo hej. A navíc jsem dostala moc moc pěkných dárků. Pan Modrý si dal vážně záležet, stejně tak i brácha (ten hlavně překvapil tím, že mi nešel dárek kupovat přímo ten den :D). Tím, že zrovna naši byli pryč se to tu krásně uvolnilo, nic jsme nedělali, jen se tak flákali. (což je vlastně i kámen úrazu, ale pšššt)

Dál než doma je jinak samozřejmě daleko. Nevim, mam teď nějaký asociální sklony, zase. Pořád. Nevim, co si mam s lidma povídat, připadá mi to většinou úplně vyprázdněný nebo se necítím ve své kůži, což je asi ještě horší (hroší).

Jako fotodokumentaci sem přidávám tuto podivnou fotku:
Na ní jsem zachycená já, tedy vršek mého těla, ale hlavu mi svou bradou zakrývá pan Modrý, takže vypadám, jako když mám vousy.

Začala jsem vlastně dělat ještě jednu divnou věc. Lituju jen toho, že mě to nenapadlo dřív. Asi jste si všimli, hlavně pokud jste členem nějaké sociální sítě, že je docela móda všude možně zveřejňovat fotky z výletů. Já budu mít tedy výlety s Freddiem. Tohle je jeden z prvních pokusů, na Vyšehradě. "Vidím město veliké..."

Také jsem byla na skvělé výstavě fotografií Michala Novotného nazvané "Your world, my eyes - Váš svět mýma očima", která se konala ve Staroměstské radnici. Dlouho jsem neviděla něco tak moc působivého, ačkoliv se mi z velké spousty fotografií dělalo téměř nevolno. Teď se chystám do Obecního domu na Muchu a v rámci Muzejní noci (protože se mi dělá blbě z těch vysokejch vstupů!!!) na jeho Epopej a vůbec na některé části Veletržního paláce. Některými částmi myslím především patra, kde jsou věci staršího rázu, světelné instalace a podivné čáranice mě nelákají tolik jako impresionisti a čeští surrealisti. :))

A nejhorší útržky ze seriálů:


Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!