Duben 2013

Michal Pěchouček & Martina Holá - Školní loď

26. dubna 2013 v 23:40 | ann-ihilation |  Kde, kdy a co?

Na palubě Školní lodi oceánem prázdnoty

Až do pátého května probíhá v The Chemistry Gallery výstava děl Michala Pěchoučka (mimochodem nositel Ceny Jindřicha Chalupeckého) a Martiny Holé nesoucí název "Školní loď". Toto pojmenování koresponduje s motivy lodí a oceánu, které jsou ústředními motivy vystavovaných objektů.
První část výstavy uvádí dílo s názvem "Ile de Sein I". Název nese po ostrově, kde Michal Pěchouček pořídil fotografie, které tvoří podklad obrazu. Ukryl je pod bílou paspartu a našim očím z nich nechal průchozích pouze pár linek. Již dříve byl krásný francouzský ostrov inspirací umělcům (Maurice Boitel, Jean Rigaud), avšak Pěchoučkova tvořivá loď se v jeho nebezpečných vodách nepochybně potápí. Prosvítající linie jsou nicneříkající a ubohé. Působí jako znásobená notová linka, která zůstává navždy prázdná.
V duchu skrytých nápadů se bohužel nese i zbytek jeho děl. Těmi jsou obrazy, které donekonečna a značně pokřiveně opakují motivy lodí a elips, které na plátnech zjevují pouze jako plytké reliéfy.
Vznik obrazů doprovází velmi neobvyklý proces. Autor postupně na plátno vrství všechny barvy spektra a jednu druhou překrývá, aby je nakonec zakryl úplně - barvou, která vznikne smícháním všech. Toto ukrývání vzbuzuje neodmyslitelný pocit pohřbení všech mýtů a legend, které v našich předcích duha svým tajemným kouzlem vzbuzovala. Žlutá moudrost, oranžová radost, červená síla, fialová spiritualita, modrá mírumilovnost a zelená naděje jsou malířovým štětcem donuceny se navždy skrývat pod ubohou maskou, která je tvořena z nich samých. Není to poněkud smutné?
Není-li dílo schopné zaujmout svým vzezřením, mělo by v sobě nést alespoň hlubší myšlenku či poselství. Avšak ani zde autorova tvorba nesplnila očekávání. Ve svých dílech neobratně znázorňuje obří mořské plochy a zcela pomíjí jejich krásu. Oceán má být nevyzpytatelný, tajemný, nebezpečný a krásný. Jenže z obrazů čiší prázdno, které pomačkává tuto symboliku a uchyluje se k nudné pravidelnosti. Loď je něčím, co vzbuzuje pocit odvahy uskutečnit svou životní cestu, vyvolává pocit duchovního pohybu a boje proti životním událostem, které nás svou silou přesahují, avšak v Pěchoučkových dílech je pouhým ubohým prostorem, který dost paradoxně lpí na nudné pravidelnosti a pevnosti.
Dílem, které doplňuje výstavu, je video "Waves" od přizvané studentky Martiny Holé. Jde o animaci papírových trojúhelníků, která má připomínat - jak už název napovídá - vlnění. Proč se ale vlna cyklicky opakuje? Z videa dýchá časová stálost a předvídatelnost. Na první pohled to může působit tak, že autorka nemá ani špetku nápaditosti. Vlnění oceánu v jejím pojetí by se stalo nudným černobílým během v kruhu. Po delším přemýšlení ale každému dojde, že ač video zobrazuje vlny, nejsou to ty mořské. Toto dílo je jen uměle vybráno, aby mělce doplňovalo vzhled výstavy, avšak tematicky sem vůbec nezapadá.
Tato mělkost se vynořuje v celých výstavních prostorách a snaží se skrývat za roušku umění spočívající v aktu jeho tvorby; skrývat se za skryté. A právě po zamyšlení nad celou "Školní lodí" nám vyvstává otázka, zda je poselstvím výstavy ukrývání krásného?
Na druhou stranu nás tato expozice svou dýchající prázdnotou nutí k hlubšímu zamyšlení. Dokonce svou uzavřeností něco odkrývá - je to tvář současného umění, které svou povrchností perfektně odráží moderní smýšlení. Hrdě se skrýváme za svou ohavností. Proč? Aby nikdo nezjistil, že je v nás schovaná duha?
Či zhola nic?

Bezejmenná

26. dubna 2013 v 19:25 | ann-ihilation |  Prý poezie
Pravost se stala přetvářkou pro demonstrativnost
Touha ztroskotala v mělkých březích ignorace
Vše nevyřčené se chorobně svíjí v přeplněných útrobách

Teď nezbývá než zamávat světlým včerejškům

Odpovědi se změnily v otázky
Otázky v ticho
A Velká noční hudba nám utopila srdce

Život vleče naše nahá těla vstříc nepochopení

Každá báseň skrývala ve verších lži
Všichni utíkali nekonečnou cestou
S očima zakalenýma
A cizími tóny na střípcích rtů
Prázdnem v duši

Nechci tu zůstat

Nightwish - While your lips are still red

20. dubna 2013 v 21:31 | ann-ihilation |  Další hudba

...protože ta píseň je prostě nádherná,
mý srdce rezonuje

Tváří v tvář

20. dubna 2013 v 20:38 | ann-ihilation |  Prý poezie
Stojím tváří v tvář
Tvému dokonale jemnému chladu
Tážu se tě

Kolik nocí ještě propláču
Kolikrát nedojdu cíli
Kolik polibků zůstane přetržených v půli
Jak moc bolesti pojme mé srdce
Spočítám někdy svá nevyřčená vyznání
A porozumíš snad někdy, kým jsem

Vítr mi rve nářek ze rtů
Čas se ohlíží za sebe
Díváš se skrze mou zvrásněnou duši
A odpovídáš tichem

Věčný svit neposkvrněné mysli (Eternal sunshine of the spotless mind)

13. dubna 2013 v 21:42 | ann-ihilation |  Filmy
Je velmi těžké mluvit o tomto filmu tak, aby jeho celistvost zůstala neposkvrněna. Je v něm tolik myšlenek a odkazů, že je ani při opětovném zhlédnutí nikdy neuchopíte všechny, dokonce se ani nedá předpokládat, jakou náladu ve vás vyvolá. Na první pohled se může zdát, že jde o romantický snímek. Do jisté míry je tento výrok možná pravdivý, ano - je to film o lásce, avšak je oproštěn od jakýchkoliv klišé a kýčovitých vyznání. Za pomoci mistrně propracovaných hlavních postav vykresluje vnitřní hloubku, která lidi spojuje a zároveň rozděluje. Impulsivní a bezprostřední Clementine hledající klid vlastní duše je krásným kontrastem k postavě stydlivého a melancholického introverta Joela. Jejich rozdílná energie dokáže rozproudit fantaskní příběh, který umožňuje uvěřit, že v druhém lze přese všechny překážky nalézt pochopení, že polarita dvou lidí může být jen povrchní slupkou, pod kterou jsou stejně - i přes své chyby - krásnými bytostmi. Diváka vystaví nejen tématu vzájemného hledání, ale především nalézání sebe sama. Svou mysteriózní stránkou zasahuje do tématu mazání paměti a obrací se na publikum s nevyřčenou otázkou, zda-li byste si i vy nechali někoho vymazat z paměti. Na tento hluboce mířený dotaz odpovídá empatickým vyprávením rozprostřeným do osudu několika osob. Na první zhlédnutí se může snímek zdát lehce zmatený, avšak při hlubším zamyšlení nad jeho časovými rovinami není těžké pochopit celý příběh a načerpat jeho atmosféru.


"Jak šťastný čisté vestálky osud,
jež na svět zapomíná a svět na ni též,
mysli neposkvrněné věčný svit,
modlitba každá vyslyšena,
vzdala se přání veškerých..." (Alexander Pope)


zdroj obrázku: http://www.listal.com/viewimage/286931

Vždy, nikdy, teď, pořád, včera, dnes, dál

13. dubna 2013 v 21:05 | ann-ihilation |  Vadnost bez hranic

Cestuji časem, abych zjistila, že minulost, přítomnost i budoucnost jsou jeden a ten samý moment. V očích mám slzy. Nelze nic dělat. Každý klad i zápor přetrvávají ve věčnosti, hnízdí ve mně a prostupují z nevědomí do vědomí. Jako vždy, když moc přemýšlím mám horkou hlavu a ledové ruce. Miliony myšlenek a žádné činy. Každé zrnko písku, které propadlou mou nešetrnou dlaní bude znovu zvednuto, aby mi proklouzlo mezi prsty.

Poprvé v životě se víc bojím toho, že něčí cit ke mně vyhasne dříve než ten můj k němu. Z tohoto slastně-bolestného poznání, že jsem také člověk a ne zrůdička neschopná jakéhokoliv stabilního citu mě opět vytrhává podivný proud emocí pro mě tak typický. K přípravě tohoto koktejlu, který je příhodně nazván "Labilita" je třeba: úzkost, sebelítost, vztek a agónie. Při zkušeném promíchání těchto ingrediencí se na povrchu vytvoří hustá pěna z netečnosti, arogance a přetvářky, která uchová přísady i několik dní nedotknuté. Ťukneme si?

Také by mě zajímalo, proč mám retardovaný pud sebezáchovy. Mám pocit, že hledám rozhřešení na spojitost těla a duše, na jejich komunikaci, na jejich důležitost. Zkouším, co vydrží déle. Zatím zaznamenávám, že jejich spotřební lhůta klesá téměř stejně, mé představy o dualismu jsou tudíž vyvráceny. Samozřejmě se nad sebou zpětně zamýšlím a slibuju sama sobě, že se polepším. Je mi tak zle, že mám permanentní pocit, že se spadnu a už se nezvednu.

Ptám se sama sebe, jaké vnitřní nutkání mě přimělo, abych sem přepsala můj podivný tok pocitů. Po čase jsem zanevřela na to, abych tento duševní odpad sdílela s blízkými lidmi. (Oddaluji si je tím? Záleží na tom?) Proto jsem svou slabost přelévala do deníků. Jenomže jsem si uvědomila svou smrtelnost. Co kdyby je poté někdo četl? Tak jsem je roztrhala a vyhodila. No a tím se dostávám k jádru - toto je místo, kde můžu psát co chci. Je mi jedno, co si o mně myslí lidé, kteří to čtou. (Pokud jste se dostali až sem, tak nevím co říct) Potřebuji to dostat pryč. Hned.
Možná se zítra ráno vzbudím živá.

Que sera, sera.

ANNihilation (dělám čest své přezdívce?)

zdroj obrázku: http://fineartamerica.com/featured/windy-bob-orsillo.html

Stephen King - Osvícení

4. dubna 2013 v 13:35 | ann-ihilation |  Literatura
Jsem si jistá, že jde o jednu z nejlepších Kingových knih vůbec. Stejně jako jeho velký vzor H. P. Lovecraft si pohrává se strachem z neznáma, ale předvádí ho naprosto jinak. Jeho neznámo zde vyvstává z nebezpečí ukrytých v člověku, z probouzení šílenství. Přiznávám se, že jsem se u žádné knihy nebála nikdy víc. Vyvolávala ve mně totiž představy o tom, jak málo stačí k překročení pomyslné čáry k pomatenosti mysli.
Opět jsem nucena obdivovat autorův nesmírný talent přirozeně mluvit o nadpřirozeném. Ač jsou jeho výmysly ryze fantaskní, podává je s takovou nenuceností, že jimi čtenáře pohltí natolik, až mu uvěří každé slovo. Tímto každého chtě nechtě mistrně začlení do příběhu a nechá ho prožít ho spolu s ubohou hlavní postavou.


zdroj obrázku: http://www.bookfan.eu/kniha/14995/Osviceni

Oscar Wilde - Balada o žaláři v Readingu

4. dubna 2013 v 13:33 | ann-ihilation |  Literatura
Wildeova próza mi vždy připadala úchvatná a proto jsem ráda, že jsem měla možnost zakusit od něj i něco z poezie. A ano, svého génia dokonale obhájil. V baladě vypravuje lidský příběh, do kterého umě vtiskl všechny své niterní pocity - lásku, samotu a především hlubokou neutuchající bolest. Ač se báseň váže k jeho konkrétnímu zážitku, dá se vyložit i na každou obtížnou životní situaci, čímž splňuje umělecké očekávání a stává se tak - jak tomu u kvalitní poezie bývá - lékem pro čtenářovu duši.

"A každý člověk na světě
svou lásku zabíjí,
ten vraždí hořkým pohledem
ten sladce opíjí,
zbabělec vraždí polibkem
muž mečem vraždí ji."


zdroj obrázku: http://www.databazeknih.cz/knihy/balada-o-zalari-v-readingu-103155
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!