Březen 2013

estzwez

31. března 2013 v 19:51 | ann-ihilation |  Vadnost bez hranic
Celý život je to jen tak, že člověk nechce uvěřit tomu, že se může spoléhat jedině sám na sebe... tak hledá podporu u jiných, kteří ho zlamou, aby opět zjistil, že může věřit jen sám sobě... a v této zranitelnosti hledá zachránce, kterému by se mohl svěřit... a ten ho zradí...

A proto se mi z kolotočů dělá řádně na blití.

I když pořád lepší kolotoče, než naivita.

A lepší naivita, než se vyblívat na blog.

Ale lepší se vyblívat na blog, než z chlastu.

Jdu si dát vínečko.

The Beatles - Eleanor Rigby

30. března 2013 v 8:48 | ann-ihilation |  The Beatles
Jedna z nejlepších od Beatles vůbec. :) Ach bože, Paulův hlas spolu s těma smyčcema mě přenáší mimo realitu! (Ano, jsem z hudby paf a nebojím se to přiznat!) Jen se trochu bojím, že se té melodie do večera nemám šanci zbavit. I když, proč nežít dnešní sobotu uvězněná v této melodii?

Pearl jam - Betterman live 98'

29. března 2013 v 19:01 | ann-ihilation |  Pearl Jam

Něco k jemnější večerní depresi. Né, že by mi ze sebe bylo tak úzko, ale tato písnička mě umí rozhodit!

Motýlí efekt? - dojmy z výstavy

29. března 2013 v 19:00 | ann-ihilation |  Kde, kdy a co?

Třepotání křídel (noční) můry

V pražské galerii Rudolfinum desátého března skončila expozice probíhající nesoucí název Motýlí efekt?. Titulek výstavy má odkazovat k myšlence Edwarda Lorenze, který vyřkl, že i něco tak na první pohled titěrného, jako je mávání křídel motýla, může ve finále vyvolat na druhém konci světa tornádo. Z této zajímavé myšlenky vychází kurátor Petr Vaňous. Shromáždil díla šesti našich autorů, která mají být založená na vrstvených signálech z minulosti a spojovat je má nejistota z neznámého. Rozhodl se nám ukázat 6 způsobů dramatizace obrazu, 6 způsobů různosměrné dekonstrukce celku, který se neustále rozpadá, 6 způsobů výrazové defragmentace obrazu. Podsouvá nám však jemnou symboliku tří šestek, ze kterých vychází podvědomá hrůza a probouzí v nás představy o temnotě a zapovězeném.
Zprvu se nám ukáže Vladimíra Véla, jehož dílo směřuje k abstrakci. Jeho tvorba je zvláštní v tom, že svou inspiraci hledá přímo při aktu tvoření, dokonce i název se pak odvíjí od jakýchsi alegorických situací dějů, která mu při malování vyvstanou v mysli. Na první dojem se tato transformace a tvoření mohou zdát velmi podnětné, jelikož popírají jakoukoliv časovou rovinu a staví pouze na impulsivnosti, avšak finální obrazy jakoby postrádaly tvář, do které můžeme zpříma pohlédnout a spatřit její niterní pohnutky.
Další, kdo nám bude představen, je Adam Štech, jehož charakteristickým prvkem tvorby je hra s časem, do jehož toku pomocí svých pláten hluboce zasazuje a přeměňuje ho z notorického na groteskní. V tomto počínání není možné nalézt žádnou chronologii či společný znak, vychází pouze z vlastních představ, kterými se nechává pohltit - toto pohlcení lze sledovat přímo na plátnech - barvy jsou nanášené přímo na plátno a tahy štětcem jsou plné neurvalé energie. Jeho tvorbu jakoby sám nevědomky popsal svým obrazem "Velká figura", na jehož plátně do ponurého světa démonicky vyvstává nevzhledná kontrastní figura, která nás přivádí k otázce, jestli této bezútěšnosti přináší úlevu nebo jí jen perfektně doplňuje.
Třetím z autorů je Martin Gerboc, který má tak blízko k psanému slovu, že velmi často vpisuje své nápady přímo do svých obrazů. Je u něj velmi patrné zaujetí dekadentním hnusem - barvy, témata i kompozice působí dost temně, avšak i dekadentní zaujetí dokáže zničit kýč, který křičí snad z každého díla - ať už v podobě Charlese Baudelaira, injekčních stříkaček nebo dominy s tetováním "Fear". I jeho snaha o osobitou interpretaci Goyova nezapomenutelného cyklu "Hrůzy války" zůstává silně povrchní a dokonce ani zajímavé pasáže (vepsané v obrazech) dílu nepropůjčují hloubku.
Dále nás výstava seznámí s dílem Lubomíra Typlta. Z jeho děl je patrná fascinace pohybem, který dokáže velmi nadčasově interpretovat rozmanitou hrou barev, která ovšem končí v prázdnu témat, jimiž je autor vězněn - jsou jimi barely, mrtvé kočky a děti. Tyto náměty jsou omílané pořád dokola, až si každý - dříve či později - uvědomí, že Typltovi, i přes jeho malířský um, chybí jakákoliv inspirace.
Pátým vystavujícím je Daniel Pitín, který velmi rád kombinuje klasickou malbu, koláže a videa, čímž do dané struktury obrazu dokáže vmísit naprostý chaos. Tento zásah je vždy velmi zajímavý, ponuré malby působí často až klaustrofobicky, jiným dokáže dodat nádech absurdna a nutí nás přecházet od pohlcení úzkostí až ke křečovitému smíchu.
Posledním, s kým se zde setkáváme, je Jiří Petrbok, jehož malby jsou snoubením sexu, notoricky známých osobností či postav (od Mickeyho Mouse až po Hitlera) a rostlin zachycených v těch nejšílenějších kompozicích. Ovšem dílo je chudé na nápady, od myšlenek vyprázdněné motivy se věčně opakují a každý další obraz nás přivádí k finální myšlence, že je možné dokonale spojit hnus a kýč.
Klademe-li si po zhlédnutí těchto děl otázku, zda jde o motýlí efekt, musíme si ovšem odpovědět kladně. Nespatřujeme ji však jako expresi v obrazech samotných, ale v dojmu dýchajícího z celé výstavy, která na nás v žádném případě nemůže zapůsobit neutrálně. V tom spatřuji efekt motýlích křídel já - třepotající se deprese a šílenství. Nemá tak nakonec umění působit?

Pavla Sceranková - Žena na Měsíci - výstava

29. března 2013 v 14:06 | ann-ihilation |  Kde, kdy a co?

Je na uměleckém Měsíci život?

Až do pátého května tohoto roku je ve Staroměstské radnici přístupná menší výstava mladé slovenské autorky Pavly Scerankové nazvaná "Žena na Měsíci", která má dle kurátorky výstavy - Sandry Baborovské - spojovat vědeckou stránku a ženskou intuici. Lze ale tento záměr v autorčiných dílech vycítit?
Prvním dílem expozice, které vás hned při vstupu bije do očí, je kovová socha nazvaná "První žena". Jde o lesklou hranatou figuru vytvořenou z trojúhelníkových tvarů a nesoucí na bedrech skříňku. Díky tomuto doplňku opravdu připomíná kosmonautku a objasňuje tak zvolený název výstav. Čeho by si měl pozorný návštěvník povšimnout, jsou použité tvary. Trojúhelník se špičkou směrem nahoru znázorňuje muže a oheň, zatímco se špičkou dolů ženu a vodu. Jde tedy o jakési dokonalé spojení, hieros gamos současného vesmíru. Zároveň tato forma poukazuje na spojení ducha, energie a citu, což je kladeno do kontrastu s chladnou kovovou hmotnou. Tento kov je zároveň jakousi maskou, kterou nese žena, chlad, který dává najevo svému okolí. Dovnitř nevidíme. Co nese na svých zádech? Co je ukryto ve skříňce? A právě toto ženské tajemství, intuice, šestý smysl, zůstávají navždy neodhaleny. První i poslední žena zůstávají tajemstvím.
Dalším vystavovaným předmětem je dílo "7 vteřin". Jde o sedm raketoplánů v pohybu odkazujících na start raketoplánu Discovery, který na oběžnou dráhu o dva roky později vypustil Hubbleův teleskop. Dílo tedy nepřímo poukazuje na začátek něčeho nového - nového poznání, nových objevů, nové neznámé uprostřed univerza. Počátek je také znázorněn čistou bílou barvou (ta je zároveň barvou svobody), kterou autorka zvolila pro nátěr malých modelů raketoplánů.
Posledním dílem Pavly Scerankové je "Planetární soustava", která na nikoho určitě nezapůsobí neutrálně. Přímo ho totiž tvoří živá osoba. Jde o ženu - opět jde o opakování symbolu dávající život - pletoucí nové tvary z vlny, která je zde smotaná do tvaru planet. Tento celý objekt má jistě vyzařovat životodárnou sílu a změny, které probíhají jak v lidském pokolení, tak ve vesmíru, ale působí poněkud depresivně a stroze. Pletoucí žena vás pozdraví, čím vás vtáhne do "děje", ale při blízkém prohlížení zjistíte, že je tento kosmos vyprázdněný od jakéhokoliv bytí a jsoucna, jedinou doloženou existencí je zde živá osoba vytvářející další neživé předměty.
Příjemným doplněním výstavy je video manžela autorky Dušana Záhoranského "Moje první žena". To se promítá jak v originálním jazyce (slovenština), tak i v angličtině pro cizince. Tento projekt je velmi zajímavý. Vypráví o muži, který pochází z Měsíce a o jeho prvním přistání na Zemi, kde objeví nový život - ženu. Ale jako to všechno bylo? Byl dřív Měsíc nebo Země? Co se kolem čeho točí? Hraje obojí stejně důležitou roli? Pochází žena z mužského žebroví? Všechny tyto otázky si budete nuceni klást a příjemně vás vtáhnou do své filosofie. Zároveň se dá snímek pojmout jako rozlišení mezi mužem a ženou, které je pojato originálněji než klasické klišé, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Dává totiž na odiv jejich přirozenou přitažlivost a nastoluje smutný fakt, že v budoucnu hrozní jejich naprosté oddělení. Tím se dotýká citlivých společenských témat, která poukazují na postupné odcizování těchto dvou pohlaví a jejich splývání - ženy zastávají mužskou práci a muži začínají být zženštilí. Co když jeden druhého za několik let nebude potřebovat? A právě tuto melancholickou otázku zanechá zachycenou ve vzduchu. Paradoxně je na výstavě Žena na měsíci nejkrásnější dílo stvořené mužem. Láska? Možná.
Celá výstava perfektně tématem zapadá do názvu, který jí byl dán. Jako celek je perfektně sladěná, avšak není určená pro každého. Díla na první pohled působí nudně a jejich významy vyplynou až s odstupem.

Orhan Pamuk - Jmenuji se Červená

27. března 2013 v 21:40 | ann-ihilation
Jsem kniha, která na vás nemůže zapůsobit neutrálně. Vyprávím příběh o dávných istambulských iluminátorech a s tajemstvím barev otevírám všechny záhady světa. Na svých stránkách vás odnesu daleko od současné evropské kultury a seznámím vás s lidmi, jejichž chování pro vás bude naprosto cizí, jejich myšlenkové pochody se vám budou zdát silně exotické, ale vžijete se do jejich příběhů, protože vás vtáhne má poetika, můj příběh, který je nesrovnatelný s jakýmkoli jiným. Příběh o lásce, zradě, smrti, kráse a filosofii člověka.


zdroj obrázku: http://www.kosmas.cz/knihy/133231/jmenuji-se-cervena/

Pink Floyd - Remember a day

27. března 2013 v 21:26 | ann-ihilation |  Pink Floyd
Chápete někdo, jak se může vejít všechna nostalgie světa do jedné písně a být podána s tak něžnou přirozeností a chytlavou krásou?


Why can't we reach the sun?
Why can't we blow the years away?
Oh, why?
Remember?

Positioning - grunge

27. března 2013 v 21:21 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Ve škole jsem si zapsala hudebně-antropologický seminář a zjistila jsem, že můžu dělat něco, co mě baví. A taky, že to bude dost složité, protože bych nejradši psala o tom, jak dřív byli grugeři fajn a do Vagónu chodí podivínská buržoazie... :D Kažopádně zde máte náhled do vývoje mé hudební osobnosti:

Positioning - Grunge

Je pro mě těžké definovat, kdy se ve mně vytvořil hluboký vztah k hudbě. Co vím, když jsem byla malé dítě, rodiče si hudbu moc nepouštěli a tak mi chyběl tento první náhled, který většinu lidí silně ovlivní.
V jedenácti letech jsem začala hrát na housle, což mě určitě vedlo k emočnějšímu vnímání muziky, ale ke klasice jsem si tím nijak silný vztah nevypěstovala. Přelom nastal asi o rok později, kdy jsem se seznámila se skupinou Evanescence[1], která balancuje na pomezí alernative metalu a gothic rocku. Dlouho jsem pak nedokázala najít jiné hudební uskupení, které by ve mně probouzelo takové emoce. Větší rozhled jsem získala až s příchodem na střední školu, kdy jsem měla konečně možnost - díky poznání spousty nových lidí a také za přispění internetu, který se v té době stával něčím běžným a přístup k muzice se jím úplně zjednodušil - objevit pro mě osudovou grungovou Nirvanu[2] a thrash-metalovou Metallicu[3]. Můj vkus zůstal "uvězněn" někde na pomezí mezi rockem a metalem, které mi velmi přirostly k srdci - a to nejen melodiemi, ale také velmi nápaditými texty písní, které pokládám při tvoření muziky za velmi důležité. Z části je to proto, že chovám velkou náklonnost k poezii, ale také to vnímám jako silnou možnost, jak vyjádřit své pocity či názory, sdílet je s publikem a dostávat od nich zpětnou vazbu. Ač mnoho ostatních hudebních stylů považuji za velmi zajímavé (punk, jazz, blues, ska), nikdy mi k srdci nepřirostly tolik jako třeba rock.
O něco později se mi zalíbilo hraní agresivních metalových Slipknot[4], rockovějších Stone sour[5] a Therapy?[6], a dále kapely The Beatles[7], která ve mně probudila obrovský zájem o hnutí hippies a hudbu 60. a 70. let, kterou považuji za jednu z nejlepších - vytkla bych především The Doors[8], Pink Floyd[9], The Velvet underground[10] a také Led Zeppelin[11]. Ač jde o tvorbu minulých dekád, mám pocit, že její vliv přetrvává doteď. To je něco, co považuji za pravou tvář umění, která mi povětšinou v současné tvorbě chybí. Mám neodmyslitelný pocit, že většina nynější populární hudby se orientuje na komerci a nic hlubšího po sobě nezanechává.
K mnou nejpreferovanější kapele - grungovým Pearl jam[12] - jsem se dostala teprve před dvěma lety a to navíc úplnou náhodou. A jak to tak už s náhodami bývá, tato kapela mi velmi změnila můj náhled na hudbu a vkus obecně. Mám ráda jejich chytlavou, příjemnou a procítěnou hudbu, na jejíchž propracovaných a hlubokých textech lze krásně pozorovat vývoj hudebníků (především Eddieho Veddera, který jich píše drtivou většinu). Od problémů nevyrovnaných mladých lidí se dostává až ke společenskokritickým námětům, což mi svým způsobem přináší jakousi naději ve vlastní "uklidnění". Tato kapela ve mně vyvolala zájem o bližší poznání hudebního stylu, se kterým jsem se do té chvíle setkala jen v podobě nejznámější Nirvany, ale nikdy mě nenapadlo zjišťovat něco víc o vzniku nové vlny, které s sebou tyto a mnohá další uskupení (z nejznámějších asi Alice in chains[13] a Soundgarden[14]) přinesla. Líbí se mi soudržnost, která mezi nimi panovala - myslím, že to jejich hudbě dává jedinečnou atmosféru a celá tato subkultura není spojena podobností ve stylu hraní, ale spíše vznikem a atmosférou místa.
Grunge jsem si za cíl svého zkoumání nezvolila jen z osobní náklonnosti, také bych na něj ráda dostala hlubší pohled. Zajímalo by mě, jak moc se změnil přístup k hraní a jestli tvoří většinu publika starší generace nebo tento styl pořád oslovuje i mladé lidi. Od tohoto výzkumu si slibuji proniknutí a niterné nahlédnutí do grunge na území Prahy (konkrétně klubu Vagón) a to vše na úrovni něčeho, co mě baví a zajímá.


Žblept

27. března 2013 v 21:17 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Nechci vstávat s budíkem, ale s koncem prapodivných snů. Chci celé dny protančit mezi mýdlovými bublinami, kousat tě do tváří, libovat si v klišé, usmívat se místo slov, jíst tuny sněhu a lepit si samolepky z ovoce na zápisník, do kterého nikdo nesmí nahlédnout, abych nedostala papíry na hlavu. Tvorba ale uklidňuje ducha, obohacuje mysl. Jakmile mám blok, cítím se prázdně, vyčerpaně, naštvaně. Nebaví mě tahle věčná stagnace. Jakmile ignoruji jednu činnost, ignoruji všechny a vědomě nudím sama sebe. Nebaví mě pak navazovat nové známosti, odpovídat lidem na zprávy, otevírat se. Tradááá! A pak vždy přichází vnitřní jaro, šílenost v celé své kráse, mánie, miliony nápadů.
Až se ráno probudím, opět s jemnou melodií Schodů do nebe, přeji si zůstat vzhůru.

Variace na High hopes. (S panem Modrým na Dívčích hradech.)


ANNihilation,
navždy roztržitá

Pearl jam - I got ID live 98'

21. března 2013 v 12:08 | ann-ihilation |  Pearl Jam

Tahle píseň ve mně vždy probudí velkou spoustu emocí, text si pokaždé vykládám na jinou životní situaci či zkušenost a tím, že mu nerozumím ho zbožňuji ještě víc. Samozřejmě se na něj někdy Eddieho zeptám osobně, ale asi to ještě počká. Možná bych měla začít pilovat angličtinu. :))
P.S.: má naušnici!!!

Eddie Vedder

18. března 2013 v 20:58 | ann-ihilation |  Eddie Vedder

Vše nejlepší k svátku! Ačkoliv Eduard Vedder neni tak kouzelný, ale je to alespoň záminka se dám tuto sežráníhodnou fotku. :)

A ještě něco na poslech:


Zrod

18. března 2013 v 16:19 | ann-ihilation |  Prý poezie
Přála jsem si být cedrem,
Abych svou vůní vkládala slova do úst poetům
Nebo vrbou,
Aby můj stín pohltil cizí trápení

Také jsem chtěla být vlkem,
Abych mou nespoutanost sepjala s přírodou
Nebo orlem,
Abych políbila nebe

Toužila jsem stát se vymodleným letním deštěm,
Nadějným východem slunce,
Chladivým vánkem,
Vůní jara

Ale stala jsem se lidskou bytostí,
Abych držela tvou jemnou ruku

Jarní dech

18. března 2013 v 16:18 | ann-ihilation |  Prý poezie
Každý den umírám,
Abych se na sklonku večera zrodila znovu
Jako vločka sněhu
V tvých něžných rukou,
Ze kterých mě propustíš
Jako bosou vílu za svítání

Vílu, která tančí se zemí,
Jejíž bolest krůpěj po krůpěji taje
A tělo splývá s mlčenlivou rosou

Sesbíráš mě lehkými dotyky rtů
Z rostlin zrozených jarem
Až najednou ucítím
Jak do mě vdechuješ
Mou ztracenou duši

Gabriel García Marquez - Sto roků samoty

12. března 2013 v 20:56 | ann-ihilation |  Literatura
Nevýhoda, kterou tato kniha má, je její vleklost. Člověk se po čase naprosto ztratí v tom dlouhém rodokmenu José Arcadio Buendíů. Navíc jsou další postavy křtěné podle starých příbuzných. Po čase si ale nelze nevšimnout, že shoda jmen je záměr, který předurčuje i shodu lidských vlastností, odhaluje osud. Všechny věci se pořád opakují - spirála lásek, utrpení, bohatství, smrti.


Neřekla bych, že toto dílo člověka pohltí od začátku a až do konce ho ze své poetické moci nepustí, to rozhodně ne, ale má jakousi vnitřní poutavost. Jemně si hraje s vaší představivostí pomocí velmi reálně popsaných postav, jejich vlastností a příběhů, které prožívají.
Budete mít pocit, jako by jste těch sto roků samoty opravdu zažili.

zdroj obrázku: http://duely.reflex.cz/foto/sto-roku-samoty

Jon Krakauer - Útěk do divočiny

8. března 2013 v 20:29 | ann-ihilation |  Literatura
Na první pohled může kniha působit žurnalistickým dojmem, ale po začtení do ní si vás určitě zcela podmaní. Jon Krakauer zde objasňuje příběh mladičkého Chrise McCandelsse, který se rozhodl oprostit od života ovládaného mamonem a své srdce se vydal hledat do náručí drsné přírody. Už samotná myšlenka poutá pozornost a nutí k hlubším úvahám. Moc se mi líbilo, že se autor snažil podat Chrisův příběh reálně - založit ho na faktech (sesbíraných ať už z chlapcových deníků nebo z vyprávění lidí, se kterými se při svém putování setkal), ale zároveň objasnil jeho motivace a kladl důraz na to, že Chris byl velmi inteligentní člověk a tento jeho čin nebyl pouhým výkřikem do prázdna. Právě v tomto místě z knihy čiší obrovské vcítění - sám autor je velkým dobrodruhem a chlapcovo počínání chápe.

Samozřejmě se přímo nabízí srovnání se stejnojmenným filmem, který byl podle knihy natočen. Po velmi dlouhé době mohu s klidným svědomím říct, že se povedlo obojí - oba způsoby podání využívají své moci naplno - kniha podpoří vaší představivost, film zase probudí skryté emoce. A obojí také všem doporučuji.


zdroj obrázku: http://nd04.jxs.cz/025/122/776dfd506e_70357563_o2.jpg

David Gilmour - The Blue

6. března 2013 v 22:41 | ann-ihilation |  Pink Floyd
Vše nejlepší má platonická lásko minulosti!

Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!