Pět alb, která mi změnila život

5. srpna 2012 v 17:54 | ann-ihilation |  Ze mě pis
Přemýšlela jsem nad tím, že hudba mě začala ovlivňovat od té doby, co jsem začala přemýšlet sama o sobě a tom, co cítím, vybrat proto jen pět alb bylo velmi těžké. Nejsem si jistá, jestli můj život změnila nebo mou změnu doprovázela jako důležitá hudební kulisa pocitů, která nepřetržitě vypráví můj příběh, jsem si ale jistá, že mě při poslechu vrací přesně do doby, kterou mi ve vzpomínkách doplňují.

1) Evanescence - Fallen (2003)
Tyto písně byly první, které mě opravdu upoutaly, ve kterých jsem se jako dvanáctiletá holka našla a které jsem poslouchala bez přestání témět osm let a nacházela v nich novou inspiraci. Prošly si se mnou spoustou změn, teď je již vůbec neposlouchám, ale jsou mou nostalgickou vzpomínkou na časy mého dospívání a snad i vnitřního růstu a jistého vyzrání. Ze současné apatie mě tedy vytrhává ten fakt, že tyhle písně mě přivedly k lásce k hudbě a dále také díky překrásným textům k lásce pro poezii. Tedy, že mě přivedly k životu:

2) Pearl jam - Ten (1991)
Při poslechu jsem se dostala do úplné extáze a vrtalo mi hlavou, proč jsem něco tak úžasného neobjevila již dřív? Později mi došlo, tato hudba se do mě vmísila přesně v tu pravou chvíli, kdy jsem se rozhodla přestat trápit spoustou špatných rozhodnutí, kterými jsem si dost zkomplikovala život. Bylo to jako lék na rozpraskanou duši, jako ten kousek porozumění, který chyběl, začátek změny na vlnách grunge. Je pro mě velmi zajímavé srovnat, jakou hudbou začínali a jakou tvoří dnes. Z rozervané mladické agrese a bolesti se dostali až k jistému smíření a dospělosti - jak hudbou, tak v osobních životech. Možná to vyzní dost kýčovitě, ale já v tom tu naději vidím. Je to téměř osvobozující pocit:

3) Eddie Vedder - Into the wild (2007)
Díky lásce k Pearl jam (a jisté platonicé lásce) jsem se samozřejmě po čase logicky musela dopracovat i k tomuto albu, do kterého jsem se zamilovala na první poslech. Velmi poetická tématika písní mě nadchla natolik, že jsem se podívala na film, ke kterému toto CD vyšlo jako soundtrack - Into the wild a pochopila jsem jejich celkovou myšlenku, kterou jim Eddie Vedder mistrně vtisknul. A právě láska k této hudbě a tomuto filmu mi přivála do cesty jednoho z nejúchvatnějších lidí, které jsem kdy měla možnost poznat. To je to, co mi připomíná toto album - že láska k hudbě může vrůst až k lásce ke krásnému člověku:

4) Slipknot - Vol. 3: The sublimal verses (2004)
Teď už asi také spíše slouží jako krásná vzpomínka na všelijaké změny, můj hudební vkus se hodně změnil, avšak tato kapela byla velmi dlouhou dobu mou nejmilejší. Toto album je dokonalým propletením mezi smutkem a agresí, jedna píseň doplňuje další a vytváří pokaždé jinou náladu. Občas, když už naprosto vůbec nezvládám své pocity, pouštím si právě tohle - něco, co ze sebe uvolňuje všechny negativní emoce a nechává je odplout, něco s tvrdou slupkou drsné hudby a jemným jádrem básnického umu. Pomalu se již nědokážu vrátit do vzpomínek na dobu, kdy mi tak učarovalo, byla to doba vrcholné lability, kouření spousty trávy, sebepopírání a tím pádem i nespokojenosti, ale co vím, tyhle melodie mi vždy pomáhaly a na koncertě v Ostravě jsem byla v sedmém nebi. CD jsem dostala k narozeninám, protože je na něj má (kdysi? nevím!) nejmilejší píseň - Vermilion pt. 2. Ovšem nadšení pro dárce byl jen jakýsi přelud:

5) Pink Floyd - Wish you were here (1975)
Stejnojmená píseň z toho alba byla první, kterou jsem od nich kdy slyšela a byla jsem jí nadšená. To pak podnítilo můj zájem o další jejich hudbu, což mě dovedlo k zjištění, že spousta kvalitní hudby se skrývá kdesi pod povrchem let a začalo mé objevování muziky jako: "Led Zeppelin, The Doors, Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jefferson Airplane, Iron Butterfly" a to navazovalo na další a další. Tím pádem vlastně toto album bylo mezníkem mezi novější a starší hudbou, jakýmsi poznáním muziky, která se mi doopravdy líbí - Pink Floyd, složitá a krásná hudba propletená básněmi. A to vše září přímo na vás:

Je zajímavé pozorovat, jak je toto umění dokonalé - stačí jen poslouchat, nic víc, emoce přijdou jakoby samy od sebe a hudba nám pak načrtává naše cesty.

A jsem si jistá, že dva roky vyberu alba úplně jiná.
Vaše hudbumilující ANNihilation
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Cornelia Cornelia | Web | 5. srpna 2012 v 18:19 | Reagovat

Z tohoto výběru, mám jen jedno album i v počítači. Wish you were here. Nádhera. Jsem na tu starší hudbu, takže i když znám to ostatní, není to úplně můj šálek kávy. Ale hezky napsané..

2 Robka Robka | Web | 5. srpna 2012 v 19:46 | Reagovat

Tak, je vidět, co o člověku vypoví hudba, kterou poslouchal během let. Je tam vidět ten vývoj, posun dál. Z tvých alb znám samozřejmě Ten od Pearl Jam, to je klasika od nich, mám ho taky ráda. Eddieho Veddera sólo neposlouchám, ale poté,co jsem si pustila ukázku, tak bych byla zvědavá na další jeho počiny. Pink Floyd, tam není co dodat, moje srdcovka. Jinak ti Slipknot - vždycky jsem je nesnášela. A to i když jsem je snad nikdy pořádně neposlouchala. Je to prostě kapela, která prošla okolo mě, aniž by mě nějak mohla zasáhnout - přece jen je to hudba spíš pro mladší ročníky (i když v hudbě věk nehraje roli). Evanescence mě taky nijak neoslnili, já tenhle typ hudby neposlouchám.
Ale to není důležité, podstatné je, že jsi napsala svůj názor. Líbí se mi tvé pojetí, je vidět, že přemýšlíš a jsi hodně emocionální. Necháváš se zkrátka ráda unášet:-) Ta hudba jakoby odrážela tvou osobnost.

3 ann-ihilation ann-ihilation | Web | 5. srpna 2012 v 20:29 | Reagovat

[1]: Děkuju moc za pochvalu, potěšila o dost více právě tím, že dané věci neposloucháš. :)

[2]: Taky děkuju, chvála od tebe mi vždycky udělá radost, těším se na to, co vymyslíš ty. :) Budu považovaná za vědmu, když řeknu, že tam čekám něco od Zeppelinů? :D Jinak jsem ráda, že článek bereš, i když jsou tam věci, co ti blízké nejsou - tak je to asi vždy, když o něčem píše někdo jiný, ačkoliv já už Slipknoty a Evanescence nějak neposlouchám. :) No, Slipknoty občas. Docela chápu, že se ti nelíbí, hodně lidí má na ně blbý názor - vypadají jako pozéři (no už vlastně i jsou) a hrají dost tvrdě, ale některé věci mají hlavu a patu. :) Ale to záleží fakt jen na vkusu, je mi jasné, že ty upřednostňuješ spíše nějaké pěkně propracované kytary. :) A vlnění Robertových boků..

4 Robka Robka | Web | 5. srpna 2012 v 20:54 | Reagovat

[3]: Haha, tys opravdu vědma:-) No, sama jsem zvědavá, co ještě vyberu. Je toho dost. Možná ještě překvapím:-) S tím vlněním Robertových boků ses ovšem trefila dokonale.:)

5 Matthias Matthias | E-mail | Web | 5. srpna 2012 v 21:03 | Reagovat

Fallen bylo asi nejlepší album Ev. Osobně si myslím, že už nebylo překonané. Překypovalo totiž nápady a osobitostí ;)

6 ann-ihilation ann-ihilation | Web | 6. srpna 2012 v 11:08 | Reagovat

[5]: To je fakt, předtím ty písně byly hodně nedokonalé a pak zase komerční. :)

7 yves yves | Web | 11. srpna 2012 v 13:41 | Reagovat

Pěkný článek :) Hlavně poslední album... Né, to ne, takhle nemůžu. Je jasné, že nemůžu každýmu cpát jenom svoje oblíbence :D Z tvého výběru kromě Floydů oceňuji taky Pearl Jam... Je to sice delší doba, co jsem o nich slyšela a protože se mi líbil název, tak jsem si pustila pár písniček, ale rozhodně nebyli špatní :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!