Červenec 2012

Kyvadlo, jáma a naděje

29. července 2012 v 15:17 | ann-ihilation |  Filmy
Celou dobu vás provází tíživá atmosféra - příběh je natočen, jako byste ho prožívali přímo vy, vplouvá tak do vás úzkost z bezmoci a strach o sebe samého - na chvíli zapomenete, že jste pouze divákem a nechtěně se necháte vtáhnout do děje vykresleného temným prostředím se surrealistickými prvky obohaceným spoustou nepříjemných zvuků. Jan Švankmajer opět mile překvapil, dokáže totiž čerpat inspiraci z velmi zajímavých děl, navíc je vždy ztvární velmi originálně, ale zároveň základ nepozmění.


Kafe a cigára (Coffee and Cigarettes)

28. července 2012 v 12:18 | ann-ihilation |  Filmy
Na první pohled shluk nesmyslných povídek, které spojuje jen kofein a nikotin, které by se dalo svým stylem přirovnat k některým povídkám od Kafky - rozhovor najednou skončí a myšlenka je mockrát skrytá nikoliv v pointě, ale kdesi hodně hluboko, nebo není přímo řečená, takže podporuje vaše podivné uvažování. Zprvu jsem měla chuť film vypnout, ale nějakým záhadným způsobem mě vtáhl do děje a docela dost jsem se pobavila. Akorát bych se neodvážila tvrdit, že jsem všechny příběhy pochopila. Doporučuji, ale ne každému a ne na každé rozpoložení mysli.


A ano - je to Iggy Pop. :)

zdroj obrázku: http://www.virtual-circuit.org/blog/files/category-preview.html

Kocovinový jeřáb

27. července 2012 v 19:38 | ann-ihilation |  Ze mě pis
Mám takový dojem, že jsem si dnes našla novou zálibu a po bytě se bude válet spousta zmuchlaného papíru.


Nevím čím to je, ale vždy když mám kocovinu, mám nejvíc nápadů a hlavně největší chuť tvořit, což je trochu paradox - unavený mozek neschopný komunikovat s tělem a chuť spát a pít litry kofoly, jenže když máte chuť něco dělat právě teď, je přeci nejhorší věc to odložit. A já jdu skládat, holahouu!

Uíííí :)

27. července 2012 v 15:16 | ann-ihilation |  Eddie Vedder
Nee, teď budu ráda pít čaj a oslintávat fotku Eddieho, která je na hrníčku. :) Byl testován se zeleným čajem jménem Ananasový vánek, což mi přijde úchvatné, protože chutná přesně podle jeho názvu.


Čaj s Eddiem. Pan Modrý mě chce takhle hezky odnaučit pít. Asi se mu to ale nedaří, včerejšek neskončil zrovna poeticky. Ach, ano, proto je ta fotka tak divná - je kocovinová a navíc z mobilu. :)) Já za to nemůžu!

Jo a proč to jsem dávám? Protože mi to udělalo radost. La la laaa!

Šípková

27. července 2012 v 15:00 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Bylo nebylo, v jednom království se králi a královně konečně narodila vytoužená dcera. Ale ne každý jim jejich štěstí přál. Zlá sudička jí již v kolébce zaklela, prý až píchne se o trn, tak usne navěky a nikdy se již neprobudí.
V celém království pak nezůstala jediná květina s trny, chtěli tak kletbu obejít. Ale sudička se oklamat nenechala, sama princezně přinesla růži a ta - fascinovaná krásou této květiny - neopatrně po trnech přejela rukou, píchla se do prstu a okamžitě upadla do spánku, ze kterého jí nikdo nemohl vzbudit.
Snad jen, jak to v pohádkách bývá, polibek z pravé lásky by ji mohl zachránit. Spousta princů se jí pokoušela z té hrůzy vysvobodit, ale marně.
Princezna se sice probrala a snažila se žít dál, avšak síla kletby byla nezměrná - jako by v ní část spánku navždy zůstala uvězněna - ač byla bdělá, vždy spala; její nitro zůstalo zahalené pod rouškou nepopsatelných snů a nikdy jí nenechala doopravdy žít. Ten zlý spánek jí prorostl svými kořeny a stal se její součástí, se kterou nemohla nijak bojovat.
Princezna šílí, ale kdo z princů si uvědomí, že jeho polibky nesahají až do nitra? Žít spolu šťastně, vždyť víš, až do smrti. Už slyším její měkké kroky.


Dobře, dětem číst po-hádky nebudu.
ANNihilation

zdroj obrázku: http://www.evil.estranky.cz/clanky/rose---ruze/ruze.html



Z listů, ze vzduchu, ze sebe...

26. července 2012 v 10:46 | ann-ihilation |  OSTATNÍ - nezařaditelné
Já se prostě nemůžu zbavit tísnivého dojmu, že se v poslední době začlo ve mně cosi hroutit - jako by se ve mně začla lámat nějaká osa, která mě držela pohromadě - půda se mi boří pod nohama - cosi ve mně chromne - někdy se mi zdá, že sám sebe spíš už jen hraju, než že bych sám sebou skutečně byl. Chybí mi prostě nějaký pevný bod, z něhož by všechno ve mně rostlo a se rozvíjelo - těkám - nechávám se zmítat nahodilostmi - propadám se kamsi do prázdnoty a nejsem schopen se čehokoliv zachytit - vlastně jen čekám, co se stane, takže se sebevědomého subjektu svého života se stávám jen jeho pasívním objektem - někdy mám pocit, že už vlastně nedělám nic jiného, než bezmocně naslouchám, jak plyne čas. Kde je můj někdejší nadhled? Můj humor? Má píle a výdrž? Břitkost mých formulací? Má ironie a sebeironie? Má schopnost se nadchnout, citově se investovat, něčemu oddat, třeba i obětovat? Dusná atmosféra, v níž už tak dlouho musím žít, musela na mně zanechat své neblahé stopy! Navenek hraju svou roli dál, jako by se nic nestalo, ale uvnitř už dávno nejsem ten, za kterého mě všichni máte. Je to tvrdá pravda a když jsem schopen si ji přiznat já, tím spíš by sis jí měla přiznat ty! Je to dojemné a krásné, jak neztrácíš naději, že ze mne uděláš někoho lepšího, než jsem, ale je to, nezlob se, iluze. Jsem rozložený, ochromený člověk, nebudu už jiný, a nejlepší by bylo, kdyby konečně pro mě přišli a já odešel tam, kde už nebudu roznášet další neštěstí a vyvolávat další zklamání.
(Václav Havel - Largo desolato, str. 49, Artforum ve spolupráci s časopisem O divadle, 1990)

Jak lépe to jen říct? Dává odpověď, ale nedává otázku. Kde vzít původce vší hnusoty, když ho před sebou roky pečlivě ukrýváš? Je to jen útěk nebo boj? Je lepší se popírat a vyhnout se tak bolesti, nebo se jí naplno postavit a prohrát? Zničí tak člověk lidi kolem sebe?


Tělovou, přes rumělkovou a rudou k žluto-bílé. Stačilo o trochu víc zatlačit. Ve chvíli největšího vzdávání se člověk vždy odrazí ode dna, najde ve svém nitru skrytou tu tajemnou sílu, o které ani nevěděl, naději, víru, něco stejného s jiným názvem.
Vždy?

Nemůžu si pomoct, ale mam pocit, že přese všechny změny jsem pořád stejnej člověk, co lituje sám sebe a pak lituje i toho, že se lituje, je to samá zbytečná (sebe)lítost, která vypotřebuje všechny city a zbydou jen ty nechtěné. Ani napsat to nepomáhá. Co je se mnou špatně? Pořád já?

self-annihilation

Vladimir Kush - obrazy

25. července 2012 v 11:40 | ann-ihilation |  Obrazy
Departure of the Winged Ship:



Born to fly:



Metamorphosis:



Naprostou náhodou při hledání nějakých obrazů od Dálího jsem narazila na Kuschovo obraz (ten první), který je často na internetu za Dálího chybně označován - také jsem si zprvu myslela, že je to on, ale kamarád mi zjistil, že obraz patří k tvorbě již zmíněného Kushe a hrozně mě tímto nálezem potěšil - surreailisty mám totiž ve velké oblibě. Moc mě mrzí, že na výstavě Jiný vzduch, která představovala současné umělce tohoto stylu se vůbec nevyskytoval, protože, tedy alespoň podle mě, je velmi talentovaný. Alespoň jsem na něj ale přišla jinou cestou. :)

Guy de Maupassant - Miláček

24. července 2012 v 20:59 | ann-ihilation |  Literatura
Charles Duroy se díky své dokonalé přetvářce dostane ze dna společnosti až téměř na vrchol - stačí se stýkat s vlivnými lidmi a hodně intrikovat - především mezi několika milenkami, se kterými si výborně pohrává kvůli jejich nezměrné naivitě.


Mám ráda, když je hlavní postava antihrdina - typicky kladné charaktery jsou občas nudné, ale když vidíte, kolik vtiskl autor negativních povahových rysů postavě přezdívané Miláček, nestačíte se divit. Na jednu stranu vás naprosto znechutí, ale stejně vás zajímá, jestli se mu další jeho lest vyvede a jak to s ním nakonec dopadne. Jde o velmi pěknou kritiku (nejen) tehdejší společnosti.

zdroj obrázku: http://www.najduzbozi.cz/hledat/guy+de+maupassant/od-nezadano/do-nezadano/radit-dle-nejlepsi-shody/

Človíček (Little mand)

24. července 2012 v 14:29 | ann-ihilation |  Filmy
Vztahy se řeší pořád, ale podat je takhle úsměvnou, téměř až roztomilou formou? Výborně jsem se pobavila při způsobu, jakým malý chlapec zjišťuje, jak "vyzrát" na ženské pohlaví a ještě víc při rozuzlení. Jednoduché, ale přitom složité - tak jak to mám ráda; snímek tedy mohu jen doporučit.


Tady je s anglickými a díky radě mám na něj odkaz i s českými titulky, díky! :) http://www.videacesky.cz/kratke-filmy-online-zdarma/clovicek

Prázdnotě a těmhle sračkám...

22. července 2012 v 22:19 | ann-ihilation |  Prý poezie
Vetkala mi do srdce
Věčnou nestálost
To prý aby ze mě
Vypudila žal

Bezedná propast
Ve mně samotné
Mi zpřetrhala cit
A vášeň zaměnila za bolest

Tenkrát jsem spatřila vše
Červené přílivy smutku se zvedly
A srazily mou pýchu

Utonutí duše

Povstala jsem
A hleděla zpříma na tebe
V sobě
Má prokletá nicoto


Jen bych chtěla vědět proč? Doufám, že se časem zbavím týhle zasraný lability, kvůli které se cítím jako bych byla vytržená ze svý vlastní kůže a pohozená někde v bahně, přitom mám ale všechny důvody k opaku. Ještěže to všechno vždycky přejde. Akorát mě trochu zaráží myšlenka, že ač jsem se od svých extrémně depresivních dob velmi změnila, vevnitř ve mně zůstalo něco stejného - zlého, zvrhlého, slabého a dekadentního, co si pořád hledá cestu ven.

Věčný svit neposkvrněné mysli - obrázek

21. července 2012 v 23:33 | ann-ihilation |  OSTATNÍ - nezařaditelné

Jsem uchvácena, úplně mi to vzalo dech, protože to je moje srdcová záležitost.


Po velmi dlouhé době jsem se u jeho sledování cítila fajn a neupadla jsem do deprese. Ono asi taky záleží na tom, s kým se na to člověk dívá. :)

Blázním radostí, uáííí.

zdroj obrázku: http://weheartit.com/ShumbiLane

Rock('n'roll) jako móda?!?

21. července 2012 v 23:01 | ann-ihilation |  Oblečení & doplňky
Patřím mezi příznivce rockové hudby, grungových 90. let a starých krásných hippies - hudby 60. a 70. let a je to na mě i vidět. Nosím trika kapel, placky, občas i nějakou tu nášivku. Nosím to proto, že se mi to líbí, vyjadřuju tím svůj vkus s lásku k hudbě a přímo zbožňuju ten pocit, když potkám někoho s podobným vkusem a jen tak na sebe přívětivě a chápavě kývneme. Je tam jistý pocit souznění, který pochopí jen ten, kdo ho zažil. Ano, možná to je na jednu stranu povrchní - někteří to mohou vnímat jakousi "uniformu", kterou se odlišuji, ale zároveň zařazuji, ale upřímně - je mi to nějak jedno, mám na sobě to, v čem se cítím fajn a to je asi hlavní, ne?


Jelikož jsem si sháněla něco na sebe, zabloudila jsem do nákupního centra (jak já je nenávidim!!!) a prohlížela obchody, jestli náhodou na něco nenarazím. No a narazila jsem. A zarazila jsem se...Na trikách, s prominutím či bez, pro "dilinky" se na mě vesele šklebily motivy Jimiho Hendrixe, Rolling Stones, The Beatles, Nirvany a Johna Lennona. V mysli se mi vyrojila podivná představa davu holčiček na podpacích s tričkama mých hudebních vzorů a udělalo se mi z toho fyzicky nevolno. Proč? Asi ze strachu? Je to začátek šílení, které se před pár lety vyrojilo kolem ema? Je možné, že zkomerční jeden z nejstarších a nejuznávanějších hudebních stylů a stane se z něj postupem času něco plytkého? Možná to vidím mělce, ale při pomyšlení na to, že věci, které nosím teď budou "in" a "cool" pociťuji podivnou paniku. Ale možná panikařím úplně zbytečně a pletu se - jde o nějaký pokus prodejce, který se neujme.


Ale třeba se pletu a ti lidé to opravu poslouchají, jen mají úplně jiný vkus na oblečení a ta dilina jsem vlastně teď já. Jsem ráda, že si tady můžu postěžovat, dneska v obchodě (zařekla jsem se, že si tam nikdy nic nekoupím, teď nevím jestli to bylo H&M nebo C&A, protože tam maj oba ampérsandy, myslim, že to H&M? :D do prčic) jsem měla jeden ze svých šíleneckých projevů, při kterém jsem říkala jen: "NEEE, NEEE, proč?", no kamarádka se asi dost pobavila. :))

Tak se mějte a smějte, třeba přijdu na to, že hodně lidí poslouchá stejnou hudbu jako já, nebo si už budu nechávat dělat jen a jen vlastní potisky. (Těším se na mého milovaného Mr. Mojo!, již brzy!)

Vaše povrchní ANN-ihilation

zdroje obrázků: http://www.ejvifreedom.com/2011/07/nirvana.html, http://graphica.blog.cz/rubrika/our-outfits

Další kulturní pití

20. července 2012 v 16:27 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Něco spíš deníčkového, ale co!

Včerejší lov v antikvariátech se mi moc nevyvedl, jeden, který mi poradil kamarád měl už zavřeno (ne že bychom to nestihli kvůli mému pozdnímu příchodu, uf) a v druhém si něco vybral jen pan Modrý, alespoň jsem mu pak měla ovíněná z čeho zamotaně předčítat. Pořád nikde nemohu najít nějaké knihy od Poea, Wilda, Sá-Carneira a samozřejmě můj vytoužený Ztracený ráj od Miltona, alespoň jsem si však užila vůni starých knih a taky chlapa, kterej čte - ohrožený druh! Jednou ze zastávek byly i Levné knihy, ve kterých už prodávají spíše hračky než právě knihy, úplně z nich zmizela poezie, což mi přijde jako hrozná škoda, protože tam měli spoustu spíše neznámých básníků a to tak za dvacet, třicet korun, což za to stálo! Jediná zajímavá věc, kterou tam měli teď bylo porno s Jimi Hendrixem, které jsem si ale nakonec nekoupila. (Ale pořád o tom uvažuju!)


Nakonec jsme stihli ještě pouličí umění u Národního divadla - u Nové scény vyrostlo něco, co vypadá jako lešení na sezení, takže jsme otevřeli víno a užívali si hudbu od mladých a talentovaných lidí, kteří namíchali rock s funkem, jazzem a dalšími styly, které nepoznám a rozjasnili tak šeď, která se snaží sežrat Prahu. Hrozně moc se mi ten nápad líbil, vevnitř mě to rozehřálo a skvěle jsem si užila tu atmosféru, která na mě dýchala ze všech stran.

Jinak mě zase pan Modrý donutil jít k soše Karla Hynka, dle které měl nejspíš skoliózu a byl mentálně retardovaný (fakt se ta socha nepovedla, má promáčklej rozkrok a vůbec! :D), a rozplýval se nad Májem, takže jsem se už definitivně zařekla, že si ho přečtu znovu a nenechám si ho kazit od učitelů...a pak mu ho asi stejně zkritizuju, no ještě uvidíme. Čím jsem si jistá bylo, že dávat po tom druhém výborném!! vínu (asi na něj ještě napíšu "kritiku") ještě pivo nebyl dobrý nápad a dnes mám zase pocit, že jsem spala v zapnuté pračce.

Hezky se mi včera přemýšlelo, většinou i nahlas, pan Modrý je jeden z mála dobrých posluchačů, snad mě to naučí, občas nemůžu zavřít pusu, jindy zase nevím co říct, znáte to? Každopádně se mi myšlenky zaběhly k tomu, čím mě asi blízcí lidé dokáží nejvíc vytočit - ignorací. Ono když se s vámi někdo hádá, je na vás hnusnej a podobně, to se dá nějak vydržet, prostě to ze sebe dostanete a nějak se to vyřeší; ale když vás někdo ignoruje, tak je to úplně k posrání. Já měla tu čest poznat rovnou tři takové lidi - jeden nepřekousl, že jsem se s ním podruhé rozešla, další nepřekousl, že jsem se s ním nedala dohromady a u toho třetího ani nevím, co mu přelítlo přes nos. Docela dost dlouho mě to trápilo, přece jen když vám na někom záleží, tak tohle asi není to, co si od něj nejvíc přejete; snažila jsem se přijít na to, co je toho příčinou a vůbec všechny ty věci kolem. Až včera jsem si (konečně!) uvědomila, že člověk, který mě ignoruje mi přece nestojí ani za trochu trápení. :) Takže: Nasrat, pánové!




Mimochodem, kvalita fotky je jako vždy někde v mojí mysli, ale asi už jste pochopili, že si fotím příběh svých nohou, takže proto vypadá právě takto, jinak nad kapelou můžete vidět takovou raketu s botama na balet, podivný to počin. :) Těším se, až na tomto místě vystaví zase něco zajímavého, třeba srdce pro Havla z vosku bylo úchvatné.

Upřímně, vlastně ani nevím, proč jsem tento článek psala, ale bavilo mě to. :))

ANN
ihilation

Edgar Allan Poe - Anně/For Annie

20. července 2012 v 14:51 | ann-ihilation |  Literatura
Co něco egoistického a zároveň dekadentnějšího?

Už přechází ta krise,
dík Bohu, že mám klid!
Je po nemoci, jíž jsem se
nedovedl zbýt -
je po horečce, zvané "Život",
já přestávám žít.

Jaký je to žal,
když ztrácí člověk řeč;
můj každý nerv a sval
teď ochromila křeč -
nu, vždyť je mi tak líp,
co na tom, tedy - heč!

A klidně dřímám v loži,
zbaven všech svých sil,
že zdá se vám teď asi
jak mrtev bych už byl -
že uleknete se mne,
jak mrtev bych už byl.

Mé vzdechy, pláč a lkání,
klid, úzkost, naříkání
teď ustaly,
s tím strašným pulsem ve skráni,
s tím strašným tepem srdce -
s tím strašným pulsem ve skráni.

Má nemoc - těžké hoře
ten neúprostný hnus -
skončila, když mi přestal
bít rozjitřený puls
s životem, s nímž mi přestal
bít rozjitřený puls.

A nejhůř sklíčila mne
ta nekonečná trýzeň,
jež od věků mne moří
a rozněcuje žízeň
po sirné vodě v moři
mé vášně - jíž jsem řízen -
však teď jsem vypil vodu,
jež hasí každou žízeň,

Vodu, která zpívá
píseň z dětských dob,
z pramene, jenž měří
jenom málo stop -
z pramene, jejž nyní
otevřel mi hrob.

Ať mne nikdo z vás už
víckrát neželí,
že mám tmavý pokoj
s úzkou postelí -
nikdy člověk nespal
v jiné posteli,
spánku dojdeš jenom
v této posteli.

Zde už nic mou duši
sklíčit nemůže,
zapomínám v sladkém
spánku na růže -
na růže mých tužeb,
na sny, na růže.

A tak šťastně tu teď
ležím pochovaný
jako v živém snu
po boku krásné Anny -
v lázni sladké Anny.

Té, jež líbala mne, když jsem usínal,
abych celou noc
na jejích ňadrech spal -
a v jejichž ráji jsem
tak tvrdým spánkem spal.

Vždy večer za soumraku
mne teple přikryla,
má duše k svatým z nebe
se vroucně modlila -
k svatým a k matce nebe,
aby nás chránila.

A teď klidně ležím
ve své posteli,
(jak po jejím boku)
neplač, příteli -
a teď klidně ležím
ve své posteli,
(s její láskou v srdci)
neplač, příteli,
v bázni, že jsem mrtev -
neplač, příteli!

Vždyť mé srdce září
víc než drahokamy
a jasnou září hvězd,
vždyť září světlem Anny -
jasnou svatozáří
lásky drahé Anny -
nevýslovnou září
očí drahé Anny.

Ovšem originál je lepší, ačkoliv je Vítězslav Nezval výborný překladatel:

Thank Heaven! the crisis-
The danger is past,
And the lingering illness
Is over at last-
And the fever called "Living"
Is conquered at last.

Sadly, I know
I am shorn of my strength,
And no muscle I move
As I lie at full length-
But no matter!-I feel
I am better at length.

And I rest so composedly,
Now, in my bed
That any beholder
Might fancy me dead-
Might start at beholding me,
Thinking me dead.

The moaning and groaning,
The sighing and sobbing,
Are quieted now,
With that horrible throbbing
At heart:-ah, that horrible,
Horrible throbbing!

The sickness-the nausea-
The pitiless pain-
Have ceased, with the fever
That maddened my brain-
With the fever called "Living"
That burned in my brain.

And oh! of all tortures
That torture the worst
Has abated-the terrible
Torture of thirst
For the naphthaline river
Of Passion accurst:-
I have drunk of a water
That quenches all thirst:-

Of a water that flows,
With a lullaby sound,
From a spring but a very few
Feet under ground-
From a cavern not very far
Down under ground.

And ah! let it never
Be foolishly said
That my room it is gloomy
And narrow my bed;
For man never slept
In a different bed-
And, to sleep, you must slumber
In just such a bed.

My tantalized spirit
Here blandly reposes,
Forgetting, or never
Regretting its roses-
Its old agitations
Of myrtles and roses:

For now, while so quietly
Lying, it fancies
A holier odor
About it, of pansies-
A rosemary odor,
Commingled with pansies-
With rue and the beautiful
Puritan pansies.

And so it lies happily,
Bathing in many
A dream of the truth
And the beauty of Annie-
Drowned in a bath
Of the tresses of Annie.

She tenderly kissed me,
She fondly caressed,
And then I fell gently
To sleep on her breast-
Deeply to sleep
From the heaven of her breast.

When the light was extinguished,
She covered me warm,
And she prayed to the angels
To keep me from harm-
To the queen of the angels
To shield me from harm.

And I lie so composedly,
Now, in my bed,
(Knowing her love)
That you fancy me dead-
And I rest so contentedly,
Now, in my bed,
(With her love at my breast)
That you fancy me dead-
That you shudder to look at me,
Thinking me dead.

But my heart it is brighter
Than all of the many
Stars in the sky,
For it sparkles with Annie-
It glows with the light
Of the love of my Annie-
With the thought of the light
Of the eyes of my Annie.

zdroje: http://www.odaha.com/edgar-allan-poe/basne/anne, http://classiclit.about.com/library/bl-etexts/eapoe/bl-eapoe-forannie.htm - internet, protože si nejsem schopná ho koupit!

Číslo 23 (The number 23)

19. července 2012 v 12:08 | ann-ihilation |  Filmy
Začátek filmu je přímo strhující, podivný nápad s tajemnou knihou, která je hlavnímu hrdinovi jaksi povědomá, ale dohání ho k šílenství, je skvělý. Všechno si přepočítat na číslo 23 přeci není tak složité. Jenže v polovině filmu jakoby se děj zasekl a začne být nudný, i když nepředvídatelný.


Co velmi oceňuji je obsazení Jima Carryeho do hlavní role, mám pocit, že mu postava schizofrenního šílence sedí mnohem víc než jeho klasické role blbců se spoustou grimas. Dále je tu spousta krásných efektů, kterými jsem byla pohlcená - především představy knihy, kterou čte; dále pak zvláštní propojení postav do obou příběhů. Škoda toho unavujícího a zmateného závěru, který pokazil celému snímku atmosféru.

zdroj obrázku: http://www.boxofficeprophets.com/tickermaster/listing.cfm?TMID=3031:The_Number_23

Pearl jam - Given to fly '06

19. července 2012 v 11:37 | ann-ihilation |  Pearl Jam

Plná krása! Zpívat tohle na střeše, v této hudbě, s těmito slovy...A samozřejmě s vínem! :))


zdroj obrázku: tumblr.com

DG 307 - Ukolébavka + text

18. července 2012 v 1:29 | ann-ihilation |  DG 307

Českou hudbu jsem obecně nikdy neměla ráda, nejspíš kvůli tomu malému výběru, kde je to samá Lucka Bílá, Karel Gott, Michal David a pak nějaký rychlokvašky ze Superblbstar, ale v těhle starejch věcech jsem našla zalíbení...Je to tak nádherný, kdyby mi někdo něco takovýho složil, tak se asi zblázním...

Spi,
dítě, spi
Nech se odnést
na křídlech snů a krásy
Budu ti vyprávět
o třech světech
z nichž jeden je krásnej
a druhej úžasnej
a ten třetí
je ve tvym snu

Spi
dítě, spi
Tvůj anděl
je s tebou
Spi
dítě, spi
Tvoje oči
jak dva drahokamy
Tvoje kůže
jako hedvábí

Spi,
dítě, spi
Tvůj anděl
tě hladí
Odejdi
do světa snů
ať vidíš
co je za zrcadlem
Tvoje rty
jako nevinnost
Tvůj anděl
tě neopustí
Měj odvahu!

...

Text jsem přepsala z odposlechu, tak jsem se snad nějak v tuhle blbou hodinu nepřehmátla. Asi je čas odejít do světa snů, ať vidím, co je za zrcadlem. :)

Mojí barvou je červená

17. července 2012 v 22:04 | ann-ihilation |  Ze mě pis
Každý už asi někdy přemýšlel nad tím, jak ho která barva ovlivňuje - jedna uklidňuje, druhá povzbuzuje, další mu může příjít třeba nechutná. Psychologický i fizilogický vliv barev na člověka se pozoruje již celá staletí a napříč lety a národy se poznatky shodují. Žlutá nám většinou vyvolává pocit uvolnění, povzbuzení, harmonie, veselosti a otevřenosti, zelená sice působí velmi přirozeně, ale ale někdy i jedovatě, často vyvolává pocity vlhka, ticha, představy rostiln a třeba bílá je poněkud neutrální, ale často spojená s nevinností a čistotou. Od útlého věku na nás barvy působí - na citově založené lidi dokonce více; jsou pevně spojeny s lidským vnímáním, vyjadřováním citu, nálady, prožívání.

Je možné podle barev odlišit charakter lidí? Pár set let před naším letopočtem se o to pokusil Hippokratés: sangivinikovi přiřadil barvu červenou, cholerikovi žlutou, melancholikovi modrou a flegmatikovi zelenou. Mám ale neodmyslitelný pocit, že se spíše řídil barvou, která měla vyznačovat tekutina, podle které jsou názvy temperamentů odvozeny. Kdysi jsem se ptala mě tří blízkých lidí, jaká barva mě vyjadřuje. Dostalo se mi barevně sladěné kombinace ostře červené, rudé a fialové. Ostatně červená patří k mým nejmilejším. Má prý vyjadřovat vzrušení, energii, prudkost až náruživost, sílu, moc, dobývání, aktivitu spojení s představami ohně, krve, nebezpečí, lásky, vášně a hluku. Zároveň je vznešená, je symbolem energické akce, změny, přetváření a pronikání vpřed, dobývání, sebevědomí, výstrahy. Značí prý touhu po silných a hlubokých zážitcích, po úspěchu. Přednost jí prý proto dávájí lidé cílevědomí, energičtí, tvořiví, schopní usilovné práce a soustředěného vypětí, ale také lidé agresivní, prudší a násilní (ach, už se nacházím). Lidé, co mě znají vám nejspíš řeknou, že mě v tom poznávají, řeknu vám to i já a to i přes mou velmi špatnou sebereflexi.

Zajímalo by mě, jak působí barvy na vás. Do jaké míry ovlivňují vaší náladu? Jakou máte nejradši? - Vyjadřuje vás něčím?


S jeho veličenstvem Modrým a jeho klidem. Mimochodem, neobtiskávali jsme to na sebe, ale na papír. :)

Hrabe mi ve všech barvách.
Vaše ANNihilation

zdroje:
Petra Pleskotová - Svět barev,
http://vyznam-barev.najdise.cz/cervena-barva,
http://www.onlio.com/clanky/psychologie-barev-2.html

Vůně

12. července 2012 v 11:49 | ann-ihilation |  Vůně
Každý své smysly používá trochu jinak, u mě je čich spojený se zápisem do paměti. Buď si pamatuju místa, kde se něco stalo, nebo právě vůně. Je to svým způsobem poetické, občas se mi něco vybaví jen proto, že můj nos něco zaznamená. I když, taky to není vždy příjemné, hlavně u lidí.

Čím je to, že každý si pamatuje věci jinak? Jiným smyslem? Logicky by to měl spíše zrak, protože přes oči vnímáme víc jak tři čtvrtiny věcí, co se kolem nás dějí. Ono to je taky asi tím, že jsem žena, muži nemají tak silně vyvinutý čich jako my. Jen si říkám, proč si nepamatuji právě zvuky? - vzhledem k mé lásce k hudbě.

Líbí se mi, jak má vše svojí charakteristickou vůni, typický pocit, který nám jistá věc navodí, když jí cítíme. Zbožňuji, jak voní vzduch po dešti, růže, kokos, med, káva (ač jí nepiju), červený rybíz, meruňky, červené víno, vánek na začátku podzimu, škrtátko od sirek, vanilkový tabák, akrylové barvy, Vánoce, levandule, čokoláda, staré knihy, pryskyřice, domov, když se do něj vrátím po dlouhé době a pan Modrý. A asi ještě spousta věcí. Jakou vůni máte nejradši vy a co vám připomíná?

Vždyť to znáte - jinak voní seno koním, jinak zamilovaným. Vůně je vlastně expresivní vyjádření současného pocitu. Občas nám může připadat, že nás klame, ale je jediná opravdová.


ANNihilation

zdroj obrázku: http://www.katalyticke-lampy.cz/co-je-dobre-vedet-o-vuni/vune-a-vzpominky/

Nádechy šílenství, výdechy štěstí

8. července 2012 v 19:34 | ann-ihilation |  Prý poezie
Temnota z mého srdce skapává,
Rozpouští se jako tuš v kapkách deště
Rány se zacelují
A sny plní

Obracíš čas,
Směješ se nebi,
Spíš s růžemi

Klopýtáš pochopením,
Záříš upřímností,
Zaséváš naději
…A nedáš mi spát

Osvobozen svým nesobectvím
Jdeš cestou, která je cíl

A když zhasneš,
Zhasnu i já…

Co víc?

Jim Morrison - fotky

8. července 2012 v 12:09 | ann-ihilation |  Jim Morrison
Pořád mám lehce (haha) úchylnější náladu, tak sosejte, slečny, dáme, paní, klidně i pánové!









zdroj: https://www.tumblr.com/ - pochybný to zdroj, ale výborná věc na hledání obrázků :D

Ohia - Lioness

7. července 2012 v 23:47 | ann-ihilation |  Další hudba
Děkuju mé nejlepší přítelkyni za její šestý (sedmý i osmý) smysl, díky kterému mi vždy pošle píseň, která naprosto přesně vyjadřuje mou náladu...Krásná to melancholie... :)


It is for me the eventual truth
Of that look of the lioness to her man across the Nile
It is that look of the lioness to her man across the Nile
Wanna feel my heart break if it must break in your jaws
Want you to lick my blood off your paws
You can't get her fast enough (x6)
I will swim to you (x4)
Whether you save you me
Whether you savage me
Want my last look to be the moon in your eyes
Want my heart to break if it must break in your jaws
Want you to lick my blood off your paws
It is for me the eventual truth
It is that look of the lioness to her man across the Nile
It is that look of the lioness to her man across the Nile
And you can't get here fast enough (x6)
I will swim to you
I will swim to you

Věčný svit poskvrněné mysli

7. července 2012 v 23:45 | ann-ihilation |  Ze mě pis
Jednou taky uvidíš film, kde najdeš svoje alter ego, ale snad ti to bude milejší. Možná proto, že v něm neuvidíš jen ty zápory, tu smutnou stránku příběhu. Můžeš si říkat, že Clementine je úžasná tvořivá osoba se spoustou skvělých nápadů, že dělá vždy vše naplno a že našla toho Pravého. Jenže co když jsi právě ta stinná část tohoto vyprávění, ta šíleně labilní osoba, která pořád musí něco dělat, aby si neuvědomovala, že je její život úplně prázdný, ta která si trapně myslí, že každý, do koho se vždy zblázní je Joel Barish a že tahle pohádka skončí dobře. Ale jak můžeš žít šťastně až do smrti, když nežiješ šťastně ani minutu, když se s každým cejtíš mimo sebe, každej si o tobě myslí, že právě ty ho chápeš a ty přitom nechápeš ani sama sebe. "Jsem jen rozesraná holka, která hledá klid vlastní mysli." Jak někoho může napadnout, že budu hledat ten jeho? Nejde o nechuť, jde o bezmoc - lidem nemůžeš pomoct, jen je navést na cestu a to jde těžko, když slyší jen sebe. Pak šílíš a šílíš, zkoušíš dělat věci jinak, jiný věci, cokoliv, ale nic nezabírá, úzkost si tě drží, protože je to v tobě a jen to zakrýváš. Po pár letech spadneš tak hluboko, že to vypadá, že se z toho nikdy nedostaneš, ale pak se začneš smiřovat - se sebou. Jenže, kdo říká, že to bude někdy dobrý?

Vždycky jsem si myslela, že bych si nikdy paměť vymazat nenechala, nejen kvůli poučení, ale vzpomínky jsou hrozně důležitou součástí lidského života, vnímání, příběhu. Tak proč ten pocit, jako když už mi je někdo vymazal a s nima i jakýkoliv nelabilní cit? Jako nějaké fragmenty vzpomínek, se kterými se nějakým způsobem nedá srovnat kvůli odpuštění sobě samotné a člověk se mezi nimi pořád potácí jako v nějakém špatně vysněném bludišti.

Ale přes to všechno je tu jinej druh štěstí, to, že se člověk naučí vyjít sám se sebou, začne se mít rád (až moc?), bejt sám sobě kamarád a když si uvědomí, že nikoho nepotřebuje a ani nechce, tak se někdo objeví. Tak a co teď, co dělat jinak? Co nehledat Joela Barishe? Pche, na co taky, s panem Modrým... :)

Jen ten strach z toho, že to zase všechno bude stejný jako dřív a dojde mi to pozdě, že promarnim další pěkný dny zabředlá v něčem hnusným. Strach je ale jen v mysli a ta moje je šílená, no, určitě se nebudu nudit. Život je vtipný.


Nechápu, proč mě tyhle myšlenky honěj, nemají důvod. Ale někdy se stane, že má člověk všechny důvody ke štěstí, které jsou provázené hrozně nešťastnými pocity. Lepší cítit divný věci, který přejdou, než necítit nic.

Jak šťastný čisté vestálky osud,
jež na svět zapomíná a svět na ni též,
mysli neposkvrněné věčný svit,
modlitba každá vyslyšena,
vzdala se přání veškerých...
(Alexander Pope - hezký iniciály :) !)

ANNihilation

zdroj obrázku: http://thespinecrackers.blogspot.cz/2010/07/all-day-i-dream-about-femspiration.html

Prokletý ostrov (Shutter island)

7. července 2012 v 21:02 | ann-ihilation |  Filmy
Jak už název napovídá, ostrov na který byli posláni detektivové Teddy a Chuck nebude právě tím nejkouzelnějším místem. Stojí zde psychiatrická léčebna pro ty nejnebezpečnější šílence a vyšetřovatelé sem byli posláni, aby pomohli vypátrat zmizelou pacientku. Teddy je pronásledován zážitky z války - především lidskou ohavností, se kterou se setkal při osvobozování koncentračního táboru Dachau; dále se mu vrací vzpomínky na smrt jeho ženy a to vše se mu promítá do nočních můr. Příhodné místo pro takové šílenosti, že? Díky svému instinktu vycítí, že se na ostrově děje něco špatného, má podezření ohledně léčebných metod, které se zde praktikují a příběh se začíná pomalu rozvazovat…


Určitě jde o působivý snímek, nejen kvůli ponurému a místy až nepříjemnému prostředí, ve kterém se odehrává, ale především je plný napětí a podivných zvratů - sami nevíte, v co máte věřit. Bohužel to pravé překvapení lze zažít jen při prvním zhlédnutí.

zdroj obrázku: http://www.movie-vault.com/reviews/shutter-island/

Hieronymus Bosch - Smrt a lakomec

6. července 2012 v 12:46 | ann-ihilation |  Obrazy

Je úžasné, co dokázal vyjádřit jedním obrazem. Smrt si přichází pro lakomce a my nevíme, jak dopadne jeho rozhodnutí - sáhne po měšci s penězi nebo se nechá navést svým andělem stážným na cestu vykoupení, která je zde ztvárněná prostřednictím víry? Ale natažená ruka nám tak nějak naznačuje, že se ani na smrtelné posteli nepolepší...

Stephen LaBerge - Lucidní snění

6. července 2012 v 12:27 | ann-ihilation |  Sny
Jde o skvělou knihu zabývající se lucidním sněním - autor je v tomto oboru průkopník, sám vedl výzkum, který luciditu prozkoumal a prokázal a všechny tyto věci zkoušel především sám na sobě, takže ví, o čem mluví a dokáže to popsat. Zabývá se zde tím, jak lucidní sny vznikají, jak je navodit a především jak je využít. Věděli jste, že se tato metoda dá využívat nejen k sebepoznání (a i následnému smíření se sebou samým), ale také v boji proti fobiím?


Jelikož jde o celkem novou publikaci, výzkum je více celistvý a také přesnější - například Freud dříve neměl takové možnosti, jaké jsou teď a vycházel hodně ze spekulací a domněnek. Pokud vás toto téma zaujalo, vřele doporučuji - kniha je velmi čtivá i pro laika, dokonce i zábavná (což je u odborných knížek příjemná změna) a dozvíte se spoustu zajímavých a užitečných věcí. Jediné, co bych vytkla je, že se nezabývá žádnými negativními (ať už psychickými či fyzickými) účinky, ale možná to je schválně.

zdroj obrázku: http://www.martinus.sk/?uItem=33390

Pearl jam - Black 95'

5. července 2012 v 23:51 | ann-ihilation |  Pearl Jam
Pro ty blázny, co sem chodí pravidelně to tu musí už být trochu utrpením, protože to je pořád jen Eddie a Eddie, ale zrovna jsem narazila (děkuji moc uživateli gndcd402 za všechna ta videa, nevím kde je bere, šikula jeden!) na jednu z nejkrásnějších a nejspíš nějněžnější verzi písně Black...


Čistá krása...

Eddie Vedder - fotky

5. července 2012 v 23:47 | ann-ihilation |  Eddie Vedder
Vítejte v mojí perverzi!









Ano, jsem dost povrchní, ale stejně ho mám radši pro hudbu, co skládá, pro texty, co píše, pro jeho krásný hlas, pro soucítění s takzvanými "oudsidery" a proto, že podporuje charitativní akce.

zdroje fotek: tumblr.com - jsou tam mraky úchylaček jako já

Městečko Pleasantville (Pleasantville)

5. července 2012 v 22:59 | ann-ihilation |  Filmy
Zprvu až trapná zápletka o tom, že se sourozenci David a Jennifer omylem dostanou do televize - a to do oblíbeného seriálu právě Davida, kde mají ztvárnit role středoškoláků z padesátých let, se začne úžasně rozvíjet hned poté, co Jennifer začne "psát" příběh po svém a změní tak rádoby dokonalý život všech obyvatel. To vše se stává pozorovatelným, když se černobílý svět začne měnit na barevný, do nedávna prázdné knihy se zaplní příběhy a lidé začnou realizovat své skryté touhy - za idylkou se totiž skrývala spíše prázdnota. Jenže - ne každý chce změnu, někteří z ní mají dokonce panický strach, a tak nastává souboj mezi zatrpklými "šedými" a šťastnými "barevnými".


Snímek není zajímavý jen pro své nápadité prolínání černobílého a barevného obrazu, ale především proto, že naráží na hlubší věci odlehčeným způsobem - celou dobu se bavíte, přemýšlíte, ale neupadáte do deprese. Navíc nejde o ohrané téma.

zdroj obrázku: http://whereismymilk.blogspot.cz/

Pearl jam - Corduroy 96

5. července 2012 v 20:53 | ann-ihilation |  Pearl Jam
Nemůžu si pomoct, ale ani minutu bych neváhala, vypadá taky jako nějakej princ z kytarový pohádky. Přiznám se, že mam slabost pro bílou v kombinaci s tmavými vlasy. A hlavně pro něj (vzhledem k tomu, co zpívá by to asi moc neocenil, ale co :D) Dlouho jsem sem asi nedávala nic řádně úchylnýho, tak prosím, sosejte, některé dámy jistě ocení. Já za to nemůžu, jsem celý den doma, protože je mi hrozně blbě (mimořádně nevím proč a není to z pití)a už mi z toho loupe, tak se takhle léčim!


Kvalita je trošku pochybná, přece jen to je starší. :) A na konci je ještě Lukin. Mimochodem, tento koncert se taky otevíral písní Sometimes, stejně jako ten pondělní. Snila jsem o tom, že tohle někdy napíšu, uááá.

Jim Morrison - básník

3. července 2012 v 17:42 | ann-ihilation |  Jim Morrison
Anděl běží
Nenadálým světlem
Pokojem
Duch předchází nás
Stín následuje
A když se zastavíme
Padneme

...

Věnováno k dnešnímu smutnému výročí, už je to jednačtyřicet let, co zemřel Jim Morrison, šílený a krásný básník.

"Pokud si má poezie klade za cíl něčeho dosáhnout, pak oprostit lidi od omezených zvyků, jak vidí a cítí."



zdroj básně: http://thedoors.blog.cz/0701/jim-morrison-divocina-anatomie-rocku
obrázku: tumblr.com

Pearl jam v Praze - euforie!

3. července 2012 v 17:27 | ann-ihilation |  Žít rád(a)
Tak nějak jsem si pořád nebyla schopná uvědomit, že je uvidím a když to pak přišlo, tak mi to vzalo dech... :) Nevím, jestli je můj názor tak pokroucený právě vzhledem k tomu, že jde o mou nejoblíbenější skupinu, ale nic lepšího jsem nezažila. Metallica a Slipknoti zůstávají někde daleko za nimi.


Zprvu to vše začlo předkapelou X, o které si myslím, že s nima jezdí tour ze známosti, protože to byl jakýsi pokus o rychlejší rock'n'roll a písně měli naprosto bez nápadu. Ovšem když si s nimi poslední zazpíval Eddie, všichni najednou ožili. A když potom spustili Pearl jam, začala se všude rozlévat nádherná atmosféra, která dokázala spojit tak odlišné lidi, kteří se tu sešli. Playlist byl úžasný, zaslechla jsem takových mých oblíbených věcí, že jsem tomu nebyla schopna uvěřit. Nejspíš se jim u nás asi hodně líbí, hráli víc jak dvě a půl hodiny a to třicet písním což je zatím nejvíc na tomhle tour! (playlist je zde) Hrozně se mi líbilo, jak byl Eddie komunikativní a k lidem hodně mluvil, dokonce se naučil i něco česky, jak to má ve zvyku, když někam přijede. :)

Když se mě někdo zeptá, jaká píseň se mi líbila nejvíc, tak nejsem schopná odpovědět. Hrozně mile mě překvapila Once při přídavku, kterou jsem nečekala (a je jedna z mých úplně nejmilejších) a kterou zvládli s mistrovským šílenstvím - Eddie při ní kropil publikum vínem. Jemná verze Black (kterou i po tolika letech zazpíval tak procítěně!) a Just breathe taky dostala všechny do kolen, včetně mě. Teď mám velkou chuť psát o každé písni zvlášť, zazněly snad všechny, co jsem si přála jen v těch nejdivočejších snech - Once, Black, Even flow, Alive, Garden, Given to fly, Yellow ledbetter, Better man, Of the girl, Why go, Animal, Sometimes, Unthought known, Corduroy, Not for you, Just breathe, Do the evolution a v neposlední řadě Eddieho sólovka Setting forth a cover od The Who Baba O'Riley. A teď k tomu připočtěte ten zbytek a jste v ráji. Navíc si hraní užívali, Eddie dokonce všude možně skákal a taky vyhověl fanouškům - známý z fóra kapelu před zvukovkou potkal a prosil je, aby začali písní Of the girl a oni jí začali první přídavek. :) No bylo to úžasné, s panem Modrým a jeho bráchou nám to uteklo asi jako deset minut a byli jsme celí vykulení. Hlavně já, protože jsem je viděla poprvé. A snad ne naposledy, mám chuť na ně chodit pořád! A nebyla bych to já, abych nedodala, že to všem hrozně moc slušelo. A hádejte, komu nejvíc!


Dávám sem tuhle hroznou kvalitu, je to má jediná fotka kapely, co jsem si pořídila a to jen z jistého sentimentu. Nesnáším totiž lidi, kteří si koncert vůbec neužívají a na celý koukají foťákem/kamerou. Na druhou stranu, občas jsem za ně ráda, ale to jen když jsou na jiném koncertě než já. :)) Takové to hezké rozmazané v černém s kytarou je pan Vedder, ach. :) A ještě dodávám, že mi to přijde téměř nemožné, ale viděla jsem! :)

Vaše ANNihilation, zahalená do hudby, navždy

zdroj fotky: http://www.livenation.cz/artist/pearl-jam-tickets

Tajemství života...bez cíle?

2. července 2012 v 11:55 | ann-ihilation |  Bílé na černém
Každý den je stejný, každý den je jiný. Jiná melodie se stejnými notami. Čas pomalu utíká a ty pátráš po něčem vyšším, po něčem, co zasytí tvou touhu. Sny, přání, cíle, vše se mění, vše zůstává, vše se plní, vše umírá. Je to šílený kolotoč, který nemůžeš zastavit. A pak si jednoho dne uvědomíš, že nevíš, co chceš, co ta tvoje niterná touha vlastně je. A pak tě z tý prázdnoty vytrhne bolest, už znáš svůj cíl, ale nevěříš v něj. Nemůžeš ho pak nikdy dosáhnout. A jednou zjistíš, že je ti to vlastně jedno, že se sice tvůj život skládá jen z malých radostí, které čas pořád zvětšuje.

Když se tě pak někdo zeptá, co od života chceš, řekneš, že lásku a vypadáš jako infantilní blázen. Správná odpověď přeci byla rodina, dům, auto, televize, skvělá práce. Cokoliv hmatatelného. A tak se dál trápíš, černě nezapadáš do stáda, a dál a dál marně pátráš po něčem větším, vyšším, lepším. Jenže to můžeš najít jen v sobě.

Tajemství života snad předi není v cíli, ale v žití. Nebo snad ne?

Na závěr bych k mé krátké úvaze ráda připojila citát od Oscara Wilda: "Žít je nejvzácnější věc na světě; většina lidí jen bídně přežívá." Zajímalo by mě - jak to máte vy, znáte svou cestu, cíl? Jste tak šťastní?



ANNihilation ∞

fotka: Storm Thorgerson

Divadlo Sklep - Bible

2. července 2012 v 10:43 | ann-ihilation |  :D

Vážně pobavilo...:D

Co když...

1. července 2012 v 21:46 | ann-ihilation |  Prý poezie
Rozděleni duhou
A šílenstvím
Vlečeme svá nevidomá těla vstříc smrti

Smích a pláč
Jdou ruku v ruce s tvou nepoddajnou krásou
A modré nebe taje

Zvuky tónů
V každém měkkém našlápnutí
Na zemi zlíbanou ohněm

Přišel's neočekáván
Vytesán z bílého mramoru
Abys mi v jednom nepříliš dalekém okamžiku dokonalosti
Zlomil srdce

...
Neumim se už ani pořádně ničit, natož psát. Neumím najít slova pro bolest ani pro krásu, jsou vždy polovičatá, Vše je polovičaté a nejvíc já. Vždycky to tak bylo a pochybuju, že se to někdy změní.
Anihilační koktejl: Vezmeme spoustu hudby, přidáme kapku filmů a knih, pořádnou dávku úchylnosti
a sentimentálního egoismu, to vše jemně zakápneme náhodným mixmašem zájmů a notnou dávkou platonismu.
Podáváme ve sklenicích čistého šílenství.
Na zdraví!